Josef Maršálek: „Česko a Slovensko jsou na tom z pohledu koronakrize nejhůř, protože obě země mají slovenské premiéry“
Z vašich sociálních sítí je zřejmé, že jste se svým mužem před nedávnem navštívili Keňu. Nebyl pro vás problém vycestovat v aktuálních pandemických podmínkách?
Je to zhruba dva měsíce, co jsme byli v Keni. Původně jsme měli jet do Indie, kde to absolutně miluju, ale ta nepřijímá turisty. Pak jsem si vzpomněl, že mám dobrou známou v Africe. Napsal jsem jí, zda náhodou přijímají návštěvy a ona odepsala, že by bylo super, kdybychom přijeli. Koupili jsme akorát letenky a nic jiného jsme nezařizovali, protože jsme nevěděli, jaká zrovna budou nařízení.
Letěli jsme brzo ráno v sedm hodin a na cestu jsme samozřejmě potřebovali PCR testy. Náš let vedl přes Amsterdam a večer před odletem mi volali z letiště, že holandská vláda nařídila, že k PCR testu musíte mít ještě antigenní test, který nebude starší více než čtyři hodiny. Z domu jsme proto vyjeli asi o půl třetí ráno, za dvě hodiny jsme byli na letišti a tam nás čekala totální jatka. Na letišti je totiž jediná klinika a před ní bylo asi 200 pasažérů z prvních dvou letů do Amsterdamu. Všech 200 lidí nutně potřebovalo antigenní testy a jediné místo, kde vám ho takhle brzo ráno udělají, je právě pražské letiště.
Takže to muselo být docela „veselé“ cestování?
To bych úplně neřekl. Bylo tam deset nebo patnáct různých národností a totální chaos, který po manažerské stránce absolutně nebyl zvládnutý. Ale vzali jsme si pořadové číslo a chlapík nám říkal, že s tímto číslem půjdeme na řadu tak za 10 až 15 minut. Po hodině se však nic nezměnilo a nakonec jsme stejně jako všichni ostatní předběhli, protože jsme viděli, že i další lidé kašlou na nějaká tlačítka a okamžitě se rvou k zaměstnancům, kteří dělají testy.
Snažili jsme se opravdu ze všech sil a v totálním adrenalinu jsme nakonec nastoupili do letadla těsně před tím, než se vzneslo. Bylo to šílené. Udělali jsme dobře, že jsme do té doby nic dalšího nezařizovali a měli jsme zaplacenou pouze letenku a domluvený nocleh u známé v Nairobi. Do poslední chvíle jsme totiž nevěděli, jak to dopadne. Kdyby nás poslali domů, čert to vem, protože jsme jeli na dovolenou, ale bylo tam mnoho lidí, kteří jeli domů za svou rodinou a mnoho z nich neodcestovalo. Bylo to psychicky velmi namáhavé.
Takže jste si ověřili, jak to u nás (ne)funguje?
Přesně tak. Právě proto si myslím, že i v dnešní době by lidé měli cestovat, protože zatnout se a zůstat doma, než se situace vyřeší, je podle mě špatně. Nakonec pak zjistíte, že v jiných zemích, kterým říkáme země třetího světa, vše funguje daleko lépe. Tím mám na mysli právě Keňu, která má přes 50 milionů obyvatel, ale „jen“ 1700 mrtvých v souvislosti s koronavirem.
Když jsme na zpáteční let potřebovali úplně to samé, to znamená negativní PCR a antigenní testy, šli jsme do nemocnice kousek Mombasy, během 15 minut jsme měli hotové PCR testy, do 24 hodin nám přišly výsledky a když jsme o půlnoci následujícího dne odlétali z Nairobi, přišli jsme na letiště pět hodin před odletem, vzali si nás na kliniku, kde jsme vyplnili online formulář, za 10 sekund jsme platili, za minutu nám odebírali vzorky a za 15 minut nám ve zlaté obálce předali výsledky. Navíc v době, kdy jsme cestovali, ještě neexistoval žádný systém, který by v Česku shromažďoval data testů, takže je dnes mnoho lidí falšuje, protože si prostě jen stáhnou test do počítače, vymažou jméno, podpis a heslo a vyrobí si vlastní negativní test, se kterým si létají, kam chtějí.
V Keni, připomínám zemi třetího světa, jsme prošli přes devět různých kontrol na letišti a při první kontrole byl načten QR kód našeho testu a až lidem z letiště systém opravdu ukázal, že jsme v pořádku a negativní, teprve pak jsme dostali 3D známku, která nás opravňovala k cestě.
Dalo by se tedy říct, že v tomto ohledu jsou v Keni napřed?
Jsou mnohem dál. Všude u vstupů byly měřeny teploty. I v té nejmenší vísce a na opuštěném safari nám při vstupu změřili teplotu, což se mi tady nestalo, maximálně když jsem šel do televize. Když máte zvýšenou teplotu, nikam vás v Keni nepustí. Myslím si, že lidé, kteří tuhle zemi nějakým způsobem řídí, by se možná od zemí jako je Keňa mohli docela dost naučit.
Nemyslím si, že je to náhodou, že my a Slováci jsme jedněmi z nejhorších zemí na planetě. Zrovna jsem se o tom bavil s jednou známou a říkal jsem jí, že je zvláštní, že zrovna Slováci a Češi jsou na tom nejhůř a ona říká: „To jsou přece ty země, které mají slovenské premiéry. Ty skončily nejhůř.“ (smích) Velmi tady postrádám nějakou autoritu, která by řekla, že teď všichni budeme doma a lidé ji poslechli. Tady prostě taková autorita není a myslím si, že v nastupující generaci lidí, kteří jsou dnes v opozici, ani nebude. Nevidím tady osobnost, ke které by velká část národa vzhlížela a byla hrdá. Bohužel.
Aktuálně je to jedno velké a strašně drahé divadlo a ekonomické škody budou neuvěřitelné, což není nic ve srovnáni s těmi mentálními. Na lidech to zanechá takových šrámů, že se z toho budou léčit po generace. I proto si myslím, že člověk by se neměl vzdávat cestování, protože cestování není pouze o tom někde vyvalit špeky a týden nic nedělat, ale je spjato s poznáváním, s učením cizích řečí a s rozšiřováním obzorů.
Jakým způsobem vás cestování ovlivnilo ve vaší práci?
Strašně moc. Informace a zkušenosti, které dnes mám, jsou v Česku nedosažitelné. Získáte spoustu informací, které můžete sdílet a používat. Vždy si vzpomenu na mého strýce, který říkal, že kdyby byl tak mladý, jako jsem já a bylo by to možné, okamžitě by vycestoval. To říká spousta starších lidí, ale já si myslím, že i tenkrát šlo vycestovat. Sice ne tam, kde jsme byli my, ale šlo to. Myslím si, že člověk k tomu spíše potřebuje mít náturu a většinou vycestují lidé, kterým tady něco chybí a za to něco, ať si každý dosadí, co potřebuje. Někteří se vrátí, jiní zůstanou.
A proč jste se vrátil vy? Co vás táhlo zpět do Česka?
Když jsem žil ještě v Indii, měl jsem španělského přítele. Byli jsme spolu osm let a vždycky jsem si říkal, že se z Indie vrátím do Barcelony. Nakonec k tomu nikdy nedošlo a vrátil jsem se do Prahy, protože jsem dostal zajímavou nabídku práce. Takže primárně to byla práce, nebral jsem to jako velký návrat do vlasti.
Nyní máte českého přítele, vlastně muže, nepletu-li se. Pokud vím, od seznámení do svatby neuběhlo moc času?
Bylo to strašně rychlé. Spousta lidí se nás dokonce individuálně ptalo, jestli to není moc narychlo, ale pak z nich můj muž Péťa vydoloval, že se se svými partnery také brali po několikaměsíční známosti. Na druhou stranu zase znám lidi, kteří jsou spolu třeba i osm až deset let a nevzali se. Neexistuje žádná poučka, jak by to mělo vypadat. Buď vztah klape, nebo ne. U nás to bylo strašně spontánní.
Naše svatba byla domluvená na Silvestra u známých ve Francii. Bylo asi půl hodiny před půlnocí a Péťa mi řekl, že bychom se příští rok měli vzít. Musím dodat, že Péťa nepije, ale já už jsem měl něco v sobě a opilým hlasem mu říkám: „Proč?“ Na to odvětil, že bude rok 2020 a bude se to lépe pamatovat, když budeme staří a sklerotičtí. (smích) Ještě do půlnoci jsme vyřešili termín, a dokonce i místo. Můj známý vlastní Chateau Kotěra, takže jsem mu ještě před půlnocí psal, co dělá 20. června a on mi odepsal, že momentálně není ve stavu, kdy to může zkontrolovat a že mi napíše další den. (smích) Nakonec to klaplo!
Takže opravdu rychlovka… (smích)
Je pravda, že před tím jsem měl desetiletý vztah, který nikam nevedl a ještě před tím osmiletý vztah, který taktéž nikam nevedl, takže tohle přišlo zčistajasna a je to dobře. Já jsem spontánní člověk. Samozřejmě jsou věci, které musím nějakým způsobem plánovat, třeba když pracuju na knize a je v tom zainteresovaných spousta lidí a prostředků, ale jinak občas dokážu udělat rozhodnutí, které šokuje všechny okolo mě.
Nicméně občas je asi zbytečné čekat a řídit se nějakými poučkami, které hovoří o tom, kdy je to moc brzo a kdy zase pozdě?
Přesně tak! Nezáleží na tom, co je brzo a co pozdě. Až to přijde, tak to přijde, důležité je, když to cítíte.
