Táta na mateřské: „S partnerem jsme na dítě čekali pět let. Máme štěstí, že nás naše okolí bere jako běžnou rodinu“
Po jaké době vztahu s vaším partnerem jste se rozhodli, že rodinu rozrostete o dalšího člena?
Já jsem už na střední škole věděl, že chci mít jednoho dne rodinu a bylo mi jasné, že to bude těžké, když nebudu žít s ženou. Začal jsem to tedy řešit už někdy kolem dvacátého roku života, protože jsem tušil, že to bude dlouhé. Je pravda, že můj partner zpočátku nechtěl a pořád si to nějak nedovedl představit, ale po pár letech vztahu jsme to začali intenzivně řešit společně. Menším iniciátorem byla i moje máma, která si přála být babičkou. Tím však nemyslím, že by nás do toho tlačila, ale vždy říkala, že když víme, že chceme mít dítě, měli bychom pro to něco udělat.
Jak říkáš, u stejnopohlavních párů to není tak jednoduché, zvlášť když se jedná o dva muže. Jak jste se rozhodovali, kterou cestu nakonec zvolíte?
Nejhorší na tom bylo, že jsme vůbec nevěděli, kde máme začít a co máme dělat. Prvně jsme začali zjišťovat, jaké možnosti jsou. Samozřejmě známe páry, kteří si nechali dítě porodit ve Spojených státech, což pro mě bylo nereálné, protože je to finančně velmi nákladné. S partnerem jsme si říkali, že kdybychom šli cestou surogátního mateřství, určitě by se nám mohla rozplynout myšlenka toho, že budeme stavět dům. Proto jsme hledali jiné cesty. Zjistili jsme, že nějakým způsobem je to možné i v Česku a také jsme se dostali k tomu, že registrovaní partneři mohou mít dítě v pěstounské péči a začali jsme se o to zajímat. Měli jsme schůzku se sociální pracovnicí a ta nám řekla, že vzhledem k tomu, že jsme mladí, bylo by pro nás lepší si dítě osvojit. Nevěděli jsme však, že to má háček. Dítě si může osvojit jen jeden z páru, což znamená, že pouze jeden je zákonným zástupcem, i přesto jsou však u žádosti posuzováni oba, což je komické.
V rámci této žádosti jsme absolvovali testy a pohovory, abychom mohli dítě adoptovat. Trvalo to nějaké dva roky, takže to byl docela dlouhý proces, v rámci kterého úředníci posuzovali, zda se můžeme stát osvojiteli. Tuto variantu jsme však měli pouze jako záložní, kdyby se nám to nepodařilo jinak. Nakonec jsme to začali řešit po svém a museli jsme si projít dlouhou, trnitou, ale i bolestivou cestu, kterou jsme však nevzdali. Samozřejmě přišlo i několik momentů, kdy jsme to už opravdu chtěli vzdát a byli jsme vyčerpáni a beznadějní, ale díky podpoře našich rodin a kamarádů jsme to zvládli. Nejvíc tomu však pomohla touha po dítěti, která byla opravdu velká. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu náhradního mateřství a dotáhli jsme to do konce.
Jak dlouho to nakonec trvalo?
Bylo to dohromady pět let. Byla to cesta dlouhá a náročná. Dnes už má náš Lukášek sedm měsíců.
I přes dlouhou a těžkou cestu však následná radost musela být obrovská?
To rozhodně. Vyplatilo se počkat. Je pravda, že bychom k dítěti došli možná i dříve, ale řešili jsme nějaké zdravotní komplikace rodičky a v jeden čas jsme si dali pauzu, protože jsme zrovna řešili nové bydlení, navíc to člověka mnohdy unavovalo a do toho všeho přišel ještě koronavirus.
Celou tu dobu se na dítě samozřejmě velmi těšíš, ale čím víc se to blíží, máš strach, který je dle mého přirozený a který zažívá určitě každý rodič, jenž úplně neví, do čeho jde. Když jsme najednou Lukáška měli doma, docela jsem nevěděl, co mám vlastně dělat a bál jsem se, abych mu neublížil. Během pár minut mě však všechny mé instinkty popostrčily k tomu, co mám dělat a přišlo to tak nějak samo.
Pomohla tomu i podpora rodiny?
Rodiče nás i přes naše obavy ujišťovali, že to zvládneme. Akorát prarodiče měli obavu, zda jsou dva muži schopni vychovávat dítě. S odstupem času jsou až překvapeni, jak to zvládáme. Dočkali jsme se podpory, protože nás naši rodiče i prarodiče milují. Dnes se pravidelně navštěvujeme a všichni si Lukáška užívají stejně jako my.
Řešili jste, jak na to bude reagovat také širší okolí a že vaše dítě může být jednoho dne vystaveno třeba šikaně?
Samozřejmě nás napadlo, že se může naskytnout nějaký problém, ale podobných rodin je čím dál tím víc a za nějakých patnáct let to bude úplně někde jinde. Našemu synovi se budeme snažit vše racionálně předávat a říkat, jak se věci mají, aby si sám dokázal všechny myšlenky utříbit. Dnes už navíc existuje spousta dětské literatury, díky které bude snazší našemu synovi vše vysvětlit. Samozřejmě bude vědět také to, že existují rodiny s mámou a tátou a že jich je víc a proč tomu tak je.
Lukášek je zatím hodně malý a všechny ty představy ještě nejsou úplně reálné, takže to neřešíme a uvidíme, co se bude dít, až to přijde. Jak říkám, za pár let bude společnost v tomto ohledu někde jinde a s partnerem věříme, že většině lidem půjde primárně o to, jaký je člověk uvnitř, ne jakého pohlaví jsou jeho rodiče či jakou mají sexuální orientaci. Musím říct, že ani mně se za celý život nestalo, že bych byl vystaven šikaně za svou orientaci. Nikdy se mi také nestalo, že by se ke mně někdo otočil zády, a to jsem vyrůstal na vesnici, kde když na někoho něco prásklo, za chvíli to věděla celá vesnice. Navíc rodiče ostatních dětí budou naše generace, tudíž v tom nevidím problém.
A co okolí? Určitě už jste museli navštívit například dětskou doktorku… Ani zde jste se nesetkali s žádným „odporem“?
Doktorku jsem byl zajistit už před porodem. Chtěl jsem si sehnat někoho, kdo bude v pohodě, protože mi bylo jasné, že mohu narazit na někoho, kdo s tím bude mít problém. Hned při první návštěvě jsem doktorce řekl, jaká je situace a že jsme dva tatínci. Ona odpověděla, že je s tím naprosto v pohodě a že podobné páry už v ordinaci má. Poté jsme za ní zašli několikrát společně s přítelem, aby nás poznala a byla naopak velmi v pohodě a sama říkala, že je fajn, že existuje taková možnost. Žádný odpor jsme nepoznali ani od ostatních lidí, kterým mnohdy musí být jasné, že jsme dva tatínci, když si venku předáváme dítě z ruky do ruky a oba se o něj staráme.
Žijete v docela malé vesničce. I zde byly reakce přívětivé?
Bydlíme v ulici, kde je pět domů a se všemi sousedy se bavíme naprosto normálně. Jedni ze sousedů jsou navíc také dva kluci, kteří spolu žijí. Všichni jsou z našeho Lukáška nadšení, chodíme k sobě na návštěvy a nikdy se nestalo, že bychom s někým měli problém. Osobně jsme se v drtivé většině setkali s pozitivními reakcemi. Na nějaké nemístné komentáře jsem narazil akorát na Instagramu, což člověka sice zamrzí, ale nějak jsem to přešel.
Co bys vzkázal odpůrcům stejnopohlavních rodičů, kteří často tvrdí, že dva chlapi nejsou schopni vychovat dítě a že z něj určitě také vychovají homosexuála či lesbu?
Tím pádem mi vysvětlete, co udělali mí rodiče, že se ze mě „stal“ homosexuál? Očividně to tak nefunguje. Je to prostě dané a člověk se se svou orientací narodí a tyhle argumenty jsou naprostý nesmysl. A k tomu, že se dva chlapi nedokážou postarat o dítě, by své řekla moje máma, která často tvrdí, že se staráme až příliš. (smích) Já vždy říkám, že kvůli tomu, že cesta k dítěti je tak dlouhá a trnitá, gay páry jsou si stoprocentně jistí, že dítě chtějí a snesou mu i modré z nebe. Gay párům se nemůže stát jen nějaká „intimní nehoda“ a to, že by dítě bylo nechtěné. Vše si plánují dopředu a jsou připraveni.
Co všechno se ve vašem životě s příchodem syna změnilo?
Spousta věcí. Ať už jdeš dělat cokoliv, vždy musíš přemýšlet, jak to skloubit s dítětem. Začátky byly samozřejmě trochu těžší, ale teď už to beru jako hotovou věc a ačkoliv není v dnešní době úplně finančně jednoduché vychovávat dítě, pravděpodobně bychom chtěli ještě jedno. Mám mladší ségru a vím, že jsme si spolu vždy hezky vyhráli, takže bych chtěl, aby si naše děti byly věkově blízko. Pro každé dítě je obrovským darem mít sourozence, protože si spolu můžou hrát, běhat venku a vystačí si sami. Jedináčci jsou podle mě většinou přechytralí a já doufám, že se také dožijeme toho, že pojedeme někam na dovolenou a děti si budou moci na chvíli hrát spolu, zatímco si rodiče oddechnou. Rodiče se navíc musí starat o domácnost, uklízet, vařit a nemají vždy čas hrát si s dítětem, takže jedináčci tím můžou trochu trpět.
Na profilu na Instagramu máš napsáno „táta na mateřské“. Jak se vám povedlo vyřešit tuto věc? I zde jste se setkali s nějakými problémy?
Už když jsem si vše zjišťoval, byl jsem obeznámen s tím, že na mateřskou můžu normálně nastoupit, ale přišel jsem na zajímavou věc, že kdyby se cokoliv stalo a byl bych ve výpovědní lhůtě nebo bez práce, mám pouze osmidenní ochrannou lhůtu, zatímco žena má v ochranné lhůtě až 180 dnů. Navíc otec může ze zákona nastoupit na mateřskou dovolenou až po šestinedělí, takže jsem ještě měsíc s malým pracoval na fulltime a bylo to hodně náročné. Od šestého týdne už může chlap pobírat pomoc v mateřství, která se běžně počítá z platu a vychází to cca do půl roku dítěte. Poté může pobírat běžný rodičovský příspěvek, pro který mají všichni stejné podmínky.
Nepletu-li se, rozdíly se na vás vztahují i co se péče o dítě týče?
Máš pravdu. Běžně je to tak, že zákonný zástupce je matka a otec. Naštěstí jsme se zatím nesetkali s žádným problémem a třeba i naše doktorka, která nás moc dobře zná a ví, jak to máme, to neřeší, ale do budoucna bychom mohli mít problém. Například v případě vyzvedávání dětí ze školky bude můj partner, který není zákonný zástupce, muset mít plnou moc. Nedávno jsme s malým museli na pohotovost a kdyby se nedej bože stalo něco vážnějšího a já bych tady nebyl, v nemocnici jej samozřejmě ošetří, ale s mým partnerem by naše dítě třeba nemohli pustit domů. Případně by můj partner nemohl chodit ani na návštěvy, pokud by neměl souhlas. Tohle je docela hloupé, protože nikdy nevíte, co se může stát. Přál bych si, aby se tyto věci změnily a aby nás zákon bral jako běžnou rodinu.
Napadlo tě, co byste po vaší zkušenosti udělali jinak? Máš nějaké rady pro další podobné páry, které taktéž přemýšlí o dítěti?
Já jsem vždy docela opatrný s radami, protože je pravda, že u stejnopohlavních párů je to docela složité. Neexistuje žádné zavedené pravidlo, každopádně pokud je někdo opravdu rozhodnutý, že chce rodinu, doporučuju nic neodkládat, protože je zřejmé, že to pak klidně může trvat i pět let.
