Proč gayové tolik milují popové hvězdy? Důvodů je hned několik a jsou hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát
Zbožňování popových hvězd napříč gay komunitou je rozhodně tématem, které nenechává jen tak někoho chladným, a to včetně hetero populace. Na sociálních sítích tak dokonce existují poměrně rozsáhlá komunikační vlákna, která se na tuto problematiku zaměřují a snaží se zjistit, čím známé ženské celebrity gaye tak fascinují. Jedním z příspěvků, který sesbíral docela velké množství souhlasných reakcí, je pak vyjádření, že „gayové užívají ženské osobnosti jako své imaginární avatary“. Jakkoliv se to může zdát úsměvné (a pro někoho nepřijatelné), tento názor zastává také autor publikace Vzestup a pád gay kultury, Daniel Harris, který tvrdí, že „gayové jako by zprostředkovaně žili skrze divy, které obecně zajímají hezké heterosexuální muže, a představují si sebe místo nich.“ Ještě výstižnější je ale poznámka dalšího z diskutujících gayů, který uvádí, že „ženské popové hvězdy jsou často velmi silné ve své ženskosti a umí s ní pracovat bez jakéhokoliv studu.“A možná právě to je také tím pravým vysvětlením. Jak totiž autor příspěvku dodává, „osobně se díky hudbě svých idolů často cítím být posílen ve své ženskosti, a tak ji můžu i mnohem lépe přijmout.“
Za vším hledej psychologii
Podle psychoterapeuta a odborníka na sexualitu Jeffa Larsena lze pak jistou gay fascinaci popovými hvězdami označit jako tzv. „psychologickou projekci“. Larsen, který je sám gay, tedy tvrdí, že gayové často vidí ženské popové hvězdy – zejména pokud nějak musí bojovat o své postavení jako např. Madonna, Cher apod. – jako osoby, které svádějí podobný soukromý boj jako gayové, když se snaží o plné přijetí své vlastní sexuality. „Tento boj a zejména pak dosažené vítězství – vzpomeňme třeba na Britney – jen přispívá k vnímané ´báječnosti´ všech ženských gay ikon,“ doplňuje psycholog. A prakticky totéž potvrzuje i již zmiňovaný Daniel Harris ve své knize, když uvádí, že „srdcem uctívání div gayi nejsou divy samotné, ale téměř univerzální homosexuální zkušenost s vyloučením a nejistotou.“
Ačkoliv by se navíc mohlo zdát, že spojení mezi gay komunitou a ženskými popovými hvězdami je „moderním výdobytkem“, pravdou je, že již v roce 1967 uveřejnil americký časopis Time recenzi na koncert Judy Garland, v níž stálo, že „nepřiměřená část fanoušků se zdála být homosexuální. Chlapci v těsných kalhotách kulili oči a prakticky levitovali nadšením ze sedadel, zvláště když Judy zpívala Over the Rainbow“. Stejná recenze citovala také psychologa, který uvedl, že „Judy byla životem velmi těžce zkoušena, zvítězila, ale nakonec se stala silnější a mužnější. Má tak moc, kterou by homosexuálové chtěli mít a pokoušejí se ji získat tím, že Judy zbožňují.“ A přesně to je také podstatou konceptu psychologické projekce.
Zdroj: Giphy
Psychologická projekce je totiž klasickým obranným mechanismem, který v minulosti již popsal i Sigmund Freud. Její princip spočívá v tom, že lidé na druhých obdivují (ale případně i odsuzují) vlastnosti, které sami v sobě zatím nepřijali. Právě Freud si tak na svých sezeních s klienty všimnul, že nezřídka osobám ve svém okolí přisuzují vlastnosti, které mají oni sami. Jakmile ale psycholog svým pacientům tento mechanismus vysvětlil, byli schopni mnohem efektivněji pracovat se svými emocemi. Projekce tedy může být nepochybně přínosná, v případě některých gayů – jak tvrdí Larsen – ale může docházet až k extrémním formám určitého „připoutání“ se ke konkrétním idolům, popovým hvězdám. A tehdy gayové touží po tom nějak svou vybranou hvězdu napodobit či se jí stát. Larsen to pak dokládá zkušenostmi z praxe, kdy množství mladých gayů v dospívání skutečně tančí před zrcadlem a s hřebenem v ruce se snaží být jako – doplňte jméno libovolné zpěvačky…Jistou paralelu by ale bylo možné najít také v travesti/drag show, kdy muži (drtivě gayové) ženské zpěvačky sami skutečně ztvárňují a nezřídka i parodují.
Zdroj: Giphy
Diva jako vzor?
Poměrně zajímavým pohledem na problematiku uctívání světoznámých zpěvaček ze strany gayů je ale také princip sebeidentifikace. Již v dětství si totiž každý hledá vzory, s nimiž se může ztotožnit, a ty pak napodobuje. Chlapci – gayové ale nezřídka nic takového u mužů ve svém okolí nenachází, a tak se snaží unikat právě do světa žen, a to i proto, aby se vyhnuli zahanbení a srovnávání s jinými muži. Ačkoliv tento mechanismus není neobvyklý ani u heterosexuálů, ti následně své problémy přenáší na své ženské partnerky. A jelikož gayové nikoho takového nemají, obrací se právě ke svým ženským idolům.
Je přitom rozhodně třeba říci, že nezřídka až extrémní zbožňování popových hvězd ze strany gay komunity není „neopětované“. Většinou si totiž samy zpěvačky jsou toho, že jsou gay ikonami, vědomy. A také se dle toho chovají (příp. vystupují vůči LGBT komunitě otevřeně od počátku kariéry, tudíž ji za důležitou součást publika považují a priori). Ne náhodou se tak LGBT lidem od pop stars dostává obrovské podpory – která je ve výsledku vzájemná. A tak – bez ohledu na konkrétní důvody, proč gayové tolik uctívají divy – je zřejmé, že toto spojení s poměrně dlouhou historií skvěle funguje. Pokud totiž popové hvězdy mohou svým vystupováním a tvorbou skutečně formovat něčí životy, předávat inspiraci či odvahu a stát se vzory pro ty, kteří čelí osobním problémům a snaží se přijmout sami sebe, dává to jejich působení v showbyznysu mnohem hlubší rozměr, než je obecně vlivu zpěvaček přikládán.
