„Nemůžu pochopit, proč někdo stále nemůže brát orientaci jako naprosto přirozenou součást osobnosti člověka,“ říká zpěvačka Jitka Zelenková
Jak prožíváte poslední měsíce, nebo vlastně už rok, co nás tak trochu sužuje pandemie koronaviru?
Snažím se především nepropadat panice. Nikdy v životě jsem tak dlouhou pracovní pauzu nezažila a musím říct, že mi po tom roce zpívání chybí tak, že si to neumíte představit! Ale vlastně se pořád něco děje, i když se nehraje. Paradoxně můžu říct, že jsem loni měla poměrně přelomový rok. I díky tomu, že jsem moc nemohla být v přímém kontaktu s posluchači, založila jsem si profil na Instagramu, nový YouTube kanál a rozjeli jsme také e-shop s tričky a alby. Taky mi vyšla výběrová deska a teď chystáme nahrávání několika nových písniček. Kdybych neměla žádnou aktivitu, asi bych dost trpěla.
Když jste zmínila sociální sítě, jak vás tento způsob komunikace s fanoušky baví?
Moc! Už jenom proto, že je poslední dobou jediný. Nemám na to úplně buňky, nejsem zrovna technický typ. Ale když něco dám na Facebook nebo Instragram a lidi na to začnou reagovat, píšou mi, svěřují se třeba se svými příběhy, tak mi to dělá velkou radost. Já příběhy miluju!
Co myslíte, že nám pandemie koronaviru jako lidem vzala nebo ještě vezme?
Rozhodně jistotu. Už se nemůžeme spolehnout na to, že svět má jasná pravidla a funguje, jak jsme byli zvyklí. Ukázalo se, že svět je vlastně velmi křehký, stačí vteřina a celá planeta je vzhůru nohama.
Vidíte v této situaci i nějaké klady?
Jasně! Měli jsme čas trochu zpomalit a přemýšlet. Srovnat si hodnoty a priority.
V loňském roce jste oslavila krásné kulatiny, jak to děláte, že vypadáte pořád tak výborně?
Děkuji za milý kompliment! Žádný speciální recept nemám. Je to rozhodně kombinace genů a péče, která sice zabere čím dál víc času, ale je nezbytná. Myslím, že člověk o sebe musí tak nějak celkově pečovat. Jednak proto, aby nějak vypadal, a taky proto, aby se dobře cítil. Aspoň já to tak mám.
K tomu ještě musím dodat, že jsem vás snad nikdy neviděl nesmát se. Pravděpodobně i tohle člověku dosti pomáhá… Na to máte nějaký recept?
Je pravda, že optimismus je základ. Snažím se, hlavně mezi lidmi, usmívat. I když maminka mě vždycky napomínala, že se mračím. Ale samozřejmě, že ten veselý rozesmátý obličej nemůže fungovat 24/7. Občas to na mě padne a mám depku. Naštěstí jsou kolem mě lidi, kteří mě z každé nepohody rychle vyvedou.
Jak to dělají?
Mně většinou stačí jenom povídání. Já si hrozně ráda povídám! Mám pár blízkých kamarádů, se kterými dokážu třeba i po telefonu prokecat hodiny. Škoda, že už nežije Eduard Pergner, otec Terezky Pergnerové. Byl mým dvorním textařem a přesně tak často vznikaly jeho texty. Hodiny a hodiny jsem do něj hučela. A on poslouchal a všechno to přetavil do písniček, samozřejmě většinou o lásce. Myslím si, že právě proto se lidem ty písničky líbí. Jsou v nich pocity, které zažívá každý.
Zmínila jste lásku a mě v té souvislosti napadá, že jste v roce 2016 vystoupila na festivalu Prague Pride, kde jste před písní Bez lásky láska není sdělila: „Přišla jsem vás podpořit! Přišla jsem podpořit svobodu!“ Nebála jste se, že by tohle vystoupení mohlo být riskantním krokem? Například vzhledem k reakcím některých starších fanoušků?
To mě vůbec nenapadlo! Víte, já jsem nikdy nerozdělovala lidi podle sexuální orientace. V umělecké branži se tohle nikdy tak nebralo. Měla jsem okolo sebe homosexuály vlastně od té doby, co jsem přišla do Prahy. To byl rok 1968.
Foto: se souhlasem Lenky HatašovéCo tedy říkáte na to, že i v dnešní době se najdou lidé, kteří stále mají potřebu na homosexuály útočit?
Tomu nerozumím. Nemůžu pochopit, že někdo nemůže brát orientaci jako naprosto přirozenou součást osobnosti člověka. Já sama mám mezi homosexuály řadu dobrých přátel, včetně těch nejbližších.
Netýká se to pouze homosexuálů, ale v podstatě každé menšiny. Co myslíte, že stojí za tím, že někteří lidé zkrátka nejsou schopni přijmout jakousi jinakost?
Myslím, že je to obyčejný strach z neznámého. Nejistota. Je potřeba ukazovat pozitivní příklady, ale netlačit na pilu. Každému trvá jinak dlouho, než přijme jinakost, ale myslím, že když se budeme na všech stranách snažit, dokážou to jednou všichni!
