Tomáš (24 let) „Většina kamarádů mě představuje jako gaye, ale proč by má orientace mělo být to první, co o mně ostatní vědí?“
Kdy sis poprvé začal uvědomovat, že jsi gay a že tě přitahují muži?
Mám pocit, že jsem byl odjakživa trochu jiný. Lišil jsem se od takového toho „standardního“ kluka, protože třeba už na táboře jsem byl hodně akční, do všeho jsem se angažoval, byl jsem rozlítaný a spoustu času jsem trávil na tanečních parketech. Zatímco ostatní kluci seděli na zadku, já jsem na parketě střídal holky jednu po druhé. Už na táboře se o mně říkalo, že jsem hrozný „buzer***“. Vždycky jsem o sobě věděl, že jsem trochu jiný a nikdy jsem nepřišel na to, jakým způsobem. Přišlo to až v 15 letech, kdy jsem se zamiloval do svého nejlepšího kamaráda. Strašně jsme si rozuměli a já jsem díky němu zjistil, že se mi líbí kluci.
Vůbec jsem nevěděl, jak s tím mám naložit. Byl jsem do něj zamilovaný dva a půl roku, ale pořád mě bral jako nejlepšího kamaráda a mě to hrozně ubližovalo, protože nebral v potaz, že jsem do něj zamilovaný. Já jsem mu dokonce řekl, že to tak je, ale on tento fakt úplně ignoroval, ale i tak si mě držel při těle. V té době mi dost ubližovalo, že k tomu nezaujal nějaké stanovisko. Takže těch 15 až 16 let bylo fakt husté období, kdy jsem si procházel tak trochu peklem.
Máš pocit, že to má dnešní generace trochu jednodušší? Myslím tím vnitřní přijetí sebe sama.
Určitě to má jednodušší v tom, že být gay už není takové tabu, protože gayové už se objevují různě v seriálech a filmech. I když tak trochu mě mrzí, že ve starších seriálech jsou lidé z LGBT+ komunity vyobrazováni jako lidé na okraji společnosti, kteří jsou šikanováni a podobně. Dnes vidím, že před 10 lety to bylo úplně jiné. Od té doby se ze strany většinové společnosti odehrál velký posun a myslím si, že je to všeobecně přijímáno daleko lépe. Dnešní generace rodičů vyrůstala v úplně jiném prostředí a za jiných podmínek. Uvědomuju si to, protože pocházím z rodiny, kde jsou dost konzervativní.
Kdy proběhl tvůj první coming out?
Na svůj coming out si pamatuju velmi živě, patřil jsem mezi trojici kamarádů, kdy jeden z nich byl ten, do kterého jsem byl zamilovaný a tomu druhému jsem se otevřel s tím, že to tak je. Musím říct, že jsem nikdy neměl problém s tím, že by to lidé okolo mě nebyli schopni přijmout, protože jsem se pohyboval kolem dobrých lidí a když jsem to tomu kamarádovi řekl, rozbrečel jsem se před ním a on mě objal a rozbrečel se také. A to i přes to, že je to typ člověka, který nikdy v životě na veřejnosti nebrečí. Řekl mi, že je to v pohodě, což mi dalo sílu otevírat se i před dalšími lidmi. 80 % lidí reagovalo stylem: „Konečně jsi to řekl, protože už jsme to všichni dávno věděli.“
Takže jsi de facto žádný problém nezažil?
Byl jsem celkem oblíbené a teď je to myšleno s veškerou skromností, ale byl jsem taková ta hvězda našeho gymplu, protože jsem byl hodně vidět, jelikož jsem se ve všem angažoval. Ať už to byl fotografický kroužek, dramaťák nebo sportovní akce, byl jsem zkrátka všude. Lidé mě měli odjakživa rádi takového, jaký jsem. Byl jsem hodně expresivní a na první pohled nebylo těžké mě odhadnout. (smích)
Zhruba v 16 až 17 letech jsem ještě procházel fází, kterou ani nevím, jak mám popsat, ale myslím si, že něčím podobným prochází spousta maloměšťáckých gayů. Jde o to, že když už jdou na povrch s tím, že jsou teplí, rok nebo dva to potřebují celému světu dávat najevo. Takhle jsem to měl i já a kdekoliv jsem přišel, bylo to ve znamení „tady mě máte, važte si mě a všichni mě milujte“. Čím starší člověk je, tím víc si uvědomuje, že svou orientaci nemá brát jako nějakou přednost, ale zkrátka jako součást života. Není to věc, kterou ostatní lidé musí vědět na první dobrou. Ve finále je to pak až nepříjemné. Ale podle mě je to pouze nějaká fáze vyrovnávání se sama se sebou. Čím je člověk starší, tím méně řeší, jak to lidé vnímají.
Dokonce mě to teď tak trochu uráží, i když vím, že to ti lidé nemyslí zle, ale když přijdu do nějaké nové společnosti, začal jsem si všímat, že jsem představovaný jako „ten gay kamarád“. Začalo mi to hrozně vadit, protože už od začátku dostávám nějaký štítek, díky kterému vůči mně ostatní lidé zaujmou nějaký postoj. Nemusí to být ve zlém, ale podle mě je to zbytečné. Nedělá mi problém, když se mě na to někdo zeptá, ale nechci, aby má orientace byla něco, co mě definuje a co do těch lidí musím cpát. Je pravda, že tohle se děje asi všem gayům, kteří žijí otevřeně a mají za sebou coming out.
To máš určitě pravdu, ale pověz mi něco o tvé rodině. Jak to vnímala? Zmínil jsi, že pocházíš z poněkud konzervativního prostředí?
Ano, ale už se to změnilo a dost jsem je „obouchal“, protože jsem člověk, který se s ničím nemazlí. Do rodičů jsem doslova „sázel“ fakt všechno, ale o orientaci jsem se odhodlal zmínit až ve svých osmnácti letech, protože tehdy měl ke mně domů přijet můj polský přítel, který měl zůstat na víkend. Říkal jsem si, že jim přece nebudu lhát, že tady mám nějakého polského kamaráda. Ze začátku o tom moje máma nechtěla vůbec slyšet, ani se k tomu nějak vyjadřovat, ale postupem času to nějak vyprchalo.
Myslím si, že táta to pobral mnohem lépe než máma. Upřímně mám pocit, že máma s tím pořád dost bojuje a pořád vidí nějakou naději v tom, že jednoho dne přijdu s nějakou ženskou a bude mít vnoučata. Pořád cítí naději v tom, že se změním a předhazuje mi, kdy si někoho najdu a jestli to bude ženská a podobně. Je mi ji ve finále líto, že jí to nemůžu splnit, nebo teda můžu, ale nebudou to například mé děti apod. Nicméně já osobně zatím děti nechci, protože jsem ještě hodně rozlítaný a myslím si, že na výchovu zatím nejsem úplně připravený.
Vzhledem k tomu, že jsem měl v rodině nějaké jiné problémy, má orientace byla jen jakási třešnička na dortu. Dříve jsme se s rodiči hodně hádali, byl jsem dvakrát vyhozen z baráku a rok a půl jsem bydlel u babičky. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že jsem gay, ale spíše kvůli tomu, že nerad chodím okolo horké kaše a občas řeknu věci, které bych měl možná nechat v sobě. Snažím se s tím pracovat.
Díky tomu, že jsem odešel z domova a teď bydlím na druhé straně republiky, naše vztahy se dost zlepšily. I mí rodiče si začali uvědomovat, že už mi není 10 let a že mi nemůžou říkat, co můžu a nemůžu dělat. Díky tomu, že se konečně začali soustředit trochu na sebe a nemusí si vybíjet zlost na mně, máme k sobě vzájemně větší respekt. Přece jen už jsem o dost starší a jsem dospělý člověk, kterému nemůžou diktovat, co a jak. Aktuálně mi je 24 let, což mi tak trochu připomíná, že pro gay komunitu už jsem stará rašple. (smích)
Stará rašple? Jak to myslíš? To ti někdo osobně řekl?
Mám pocit, že jsem ve věku, kdy pro náctileté už jsem starý a pro 30+ zase moc mladý. V mém věku si nikoho nejsem schopen najít, protože když už se mi někdo líbí a chovám k němu určité sympatie, je většinou zadaný. Ale je pravda, že se v komunitě moc nepohybuju, protože nevyhledávám lidi na základě orientace. Proto ani nevyhledávám gay kluby a queer puby. Často se v těchto prostorech cítím spíše obětí.
Já totiž nechodím do klubu proto, abych někoho sbalil. Ale zkrátka jen vypnout a užít si večer s kamarády. Mám však pocit, že mnoho ostatních lidí tam chodí jenom kvůli toho, aby si někoho nabrnkli a s někým se vyspali. Z toho důvodu se pak cítím jako nějaká oběť. Vzhledem k tomu, že se na parketu hodně kroutím a docela expresivně vyjadřuju svým tělem, mám pocit, že mě ti lidé sjíždějí pohledem a není to moc příjemné. Proto raději chodím do nějakých zapadlých klubů, kde mě všichni znají.
Ale s takovou je pak asi hrozně těžké si někoho najít, nemyslíš?
Vím, že jsem se předtím v ohledu na můj věk vyjádřil trochu expresivně, ale jsem typ člověka, který to moc neřeší a nikoho cíleně nehledá. Jsem sám už nějakou dobu a měl jsem dva vážnější vztahy, ale oba byly velmi krátké a trvaly asi jen tři měsíce. Myslím si, že díky tomu, že jsem trochu nevyzpytatelný, hodně spontánní a energický, jsem pro ostatní asi trochu moc. (smích) Mám pocit, že gayové, kteří si hledají nějaký vztah, jsou více uzeměnější a klidnější. Já jsem spíše typ člověka, který žije v přítomném okamžiku a moc věci neplánuje. Z toho důvodu je dost těžké si k sobě někoho najít.
Ale na druhou stranu musím říct, že když by se našel někdo, kdo by se mnou „ladil“, určitě by se ve mně probudila trpělivost a měl bych zájem toho člověka poznat a chápat takového, jaký je. To je další věc, o které si myslím, že v naší komunitě moc nefunguje. Lidé nemají trpělivost a hodně rychle to vzdávají a najdou si pak raději někoho, kdo jim hned vleze do postele a s kým si užijí. Já však toho druhého potřebuju spíše poznat. Myslím si, že vztah by měl být oboustrannou výzvou a někdy může trvat trochu déle, než se láska mezi dvěma lidmi projeví, proto je dobré být trpělivý.
A myslíš, že něco takového je specifické přímo pro gay komunitu?
Nejsem zrovna profesionál na vztahy gayů, ale myslím si, že většina sáhne po něčem, co je jednodušší. Je to právě kvůli tomu, že jim chybí trpělivost. A co si budeme říkat, všichni mají Grindr a iBoys, kde je neustále nové „zboží“ a mnoho dalších možností. Navíc většina gayů jsou docela drbny. (smích) Takže každý každého zná a komunita je opravdu hodně propojená, což mě ve finále štve. Nicméně já se raději potkávám osobně než skrze nějaké aplikace, což je teď aktuálně nemožné. O to víc je těžší si někoho najít.
Nedávno jsem psal článek o tom, jak probíhá seznamování za dob koronaviru (více zde) a přišlo mi, že velmi zajímavou aplikací na seznámení může být ClubHouse. Vzhledem k tomu, že jsme se potkali právě na této sociální síti, co si o tom myslíš? Myslíš, že by tato sociální síť mohla znamenat nový způsob seznamování, vzhledem k tomu, že ostatní pouze posloucháš a galerie dokonalých a často polonahých fotek tam neexistuje?
Myslím, že rozhodně. Já zatím na ClubHousu nejsem tak dlouho, ale už jsem se stačil zakoukat do několika kluků. (smích) Určitě je to zajímavá platforma, kde se lidé můžou seznamovat na základě toho, jak mluví a co říkají, což je mi mnohem sympatičtější než normální seznamky, které jsou často velmi povrchní.
Je pravda, že koneckonců na vzhledu vůbec nezáleží, proto je mi úplně jedno, jak člověk vypadá a pokud mi je nějakým způsobem sympatický, je to ok. Hrozně mě zajímá charisma toho druhého a mám rád, když člověk ví, o čem mluví. Docela mi záleží i na tom, jak komunikuje ve své sociální skupině a jestli se chová jako idiot nebo jestli je milý. Potřebuju zkrátka nějaký zlatý střed, tak uvidíme, jestli se někdy někdo takový objeví.
Budu držet palce! Měj se!
Autor: Jan Witek
