Vozíčkář Tomáš ze soutěže Prostřeno: „Zlomil jsem si páteř a přišel také o nohu, jsem ale bojovník a nic nevzdávám“
Tomáši, diváci televizní soutěže Prostřeno mohli minulý týden sledovat váš výkon v kuchyni, kde jste předvedl, že ani poměrně zásadní handicap nemusí být pro člověka překážkou v tom, co dělá rád. Můžete ale nejprve objasnit, jak jste se na vozíku vlastně ocitl?
Do roku 2000 jsem žil život jako úplně kdokoliv jiný. Jelikož jsem hrál poloprofesionálně fotbal a starosta mě nechtěl pustit na klasickou vojnu, zařídil mi civilní službu. Kopali jsme třeba hroby, odváděli výškové práce. A já jsem jednou – už po práci – vylezl do výšky a spadl jsem z 8 metrů na beton. Z vlastní „mladické blbosti“ jsem nebyl jištěný a výsledkem pádu byla zlomená páteř.
Obecně platí, že každé závažné onemocnění člověku otočí život doslova vzhůru nohama. A zrovna zlomená páteř je problém nevratný. Jak jste se s novou situací vypořádával?
Ty první chvíle byly samozřejmě těžké. Probral jsem se z kómatu a zjistil, že nemůžu hýbat nohama. Jak šly dny a měsíce, nezbylo mi nic jiného, než se s tím začít smiřovat. Člověk si ale všechno uvědomuje až postupně. Já osobně jsem k tomu, abych se s upoutáním na vozík srovnal, potřeboval několik let. Nejvíc mi v počátcích samozřejmě pomohli rodiče, to byli pořádní „držáci“, a taky moje tehdejší přítelkyně. Ta vydržela ještě dva roky po úrazu, pak už to přestala zvládat. Přeci jen jí scházel ten aktivní zdravý chlap, se kterým původně začala chodit, což do jisté míry chápu. Protože ani ten sex samozřejmě už nebyl ono…
Je jasné, že když se jinak zdravý člověk náhle ocitne na vozíku, znamená to pro něj množství nových omezení. Kromě samotného omezení pohybu – a třeba i toho sexu – co vás dnes nejvíce „brzdí“?
Nejvíce narážím právě na omezení související s nutností být stále na vozíku, a to v rovině pracovní. Profesně jsem umělecký brusič skla, brousil jsem třeba poháry na tenisové turnaje. Po úrazu jsem pracoval jako handicapovaný městský kameraman pro policii, kde to bylo super, ale byla to sedavá práce. Výsledkem bylo, že jsem byl střídavě v práci a v nemocnici, protože jsem se stále potýkal s dekubity. I když jsem opravdu moc chtěl pracovat, nakonec jsem musel podstoupit přes 20 souvisejících plastických operací. A tak jsem po pěti letech začal zvažovat, jestli má cenu se tak trápit. Nakonec jsem práci musel vzdát a jsem v invalidním důchodu. Pracoval bych rád, co o sobě můžu rozhodně říct, je to, že nejsem líný, ale sehnat práci, kterou bych mohl vykonávat z domova, je velký problém…
S ohledem na to, že jste poměrně vášnivý kuchař, otázka, jak moc komplikované může být vaření z invalidního vozíku, se přímo nabízí. Máte např. nějak uzpůsobený „pracovní prostor“?
Vůbec, nemám nijak upravený být, ani kuchyň a ani koupelnu. Jsem hodně akční a – musím to zaklepat – zatím si poradím bez všech možných madel, snížení. U domku mám jen klasický nájezd vyrobený z palet. (smích) Všechno včetně vaření i koupání zvládám sám.
Jak mohli vidět i diváci Prostřena, nejenže se pohybujete na vozíku, ale zároveň jste o jednu nohu přišel. To bylo také v souvislosti se zmiňovaným úrazem?
To ne, to se přihodilo v roce 2019. Objevila se u mě osteomyelitida, což je zánět kostí. Měl jsem nakonec velmi silnou sepsi a aby mi vůbec zachránili život, museli mi nohu uříznout. Nedalo se nic jiného dělat a společně s nohou muselo jít pryč i 10 cm kostrče. To se pak projevilo také v oblasti stability, ale dnes jsem si už zvyknul. Do jisté míry mi to ale ještě více ztížilo sezení.
Aktuálně se snažíte sehnat finanční prostředky na nový sportovní vozík. Ten by vaši situaci mohl nějak ulehčit?
Sportovní vozík je mnohem pohodlnější než ten klasický, má jiná ložiska, je z uhlíkových vláken a díky tomu je také o polovinu lehčí než můj stávající vozík, který váží kolem 20 kg. Ve výsledku se člověk tolik nenamáhá a hlavně se díky tomu stává „pohyblivějším“. Překážky se totiž překonávají snáz, a jelikož já o sobě můžu říct, že jsem ukázkový aktivní vozíčkář (smích), žilo by se mi se sportovním vozíkem mnohem lépe.
Jak si mám představit „ukázkového aktivního vozíčkáře“?
Aktivní vozíčkář vypadá úplně jako já (smích). Miluju zahradu, pěstuju rajčata, papriky, pak vypěstovanou zeleninu zpracovávám a zavářím, rybařím, jezdím na houby…obecně vaření je můj velký koníček, i díky tomu jsem se dostal do Prostřena. Ne, že bych si natolik věřil, že bych sám sebe přihlásil, ale byli u mě na návštěvě kamarádi s manželkami, a ty když ochutnaly moje jídlo, řekly, že mě do té soutěže přihlásí. Bral jsem to jako recesi, ale nebránil jsem se. A když mě nakonec televize Prima vybrala, říkal jsem si, že to zkusím vyhrát. Jsem totiž bojovník a v ničem se jen tak nevzdávám. (smích)
…a nakonec jste vyhrál, a dokonce jste vyhrál i anketu divácké sympatie. Předpokládám, že výhru použijete na uhrazení alespoň části ceny nového vozíku. Ovšem s ohledem na to, že aktuálně se snažíte na vozík získat peníze i skrze veřejnou sbírku, levná záležitost to asi nebude. Pojišťovna vám nijak nepomůže?
V prvé řadě musím říct, že to, že jsem vyhrál soutěž sympatie, mě obrovsky překvapilo a moc všem děkuju. Co se týká výhry v soutěži, o tu jsme se dělili s dalšími soutěžícími, získal jsem tak 20 000 Kč. Pojišťovna pak samozřejmě na vozíky přispívá, ale pouze jednou za pět let, a to částkou 20 000 korun. S ohledem na to, že se skutečně snažím žít aktivně, můj stávající vozík dostává docela zabrat, nemluvě o tom, že mě v pohybu také velmi omezuje. Sportovní vozík je, jak už jsem říkal, lehký a také velmi odolný, stojí ale bohužel mnohem víc než ten běžný. Sám jsem si vybral docela skromnou verzi, která přijde na necelých 60 tisíc, existují ale i vozíky, které hravě cenou přesáhnout 100 000 korun. Ani na jeden z nich ale jen s invalidním důchodem, z něhož sotva uhradím bydlení a základní životní potřeby, nemám šanci našetřit.
Abychom skončili optimisticky, co vás „drží nad vodou“ a dodává vám energii?
Rozhodně moje přítelkyně. (smích) Seznámili jsme se před natáčením Prostřena, dlouho jsme si volali a psali a nakonec to celé dopadlo tak, že se ke mně přítelkyně na konci března stěhuje. Takže společně i plánujeme rodinu, což samozřejmě konzultuji i s odborníky v centru Paraple, a doufám, že všechno dobře dopadne. A třeba za rok se už budu prohánět po venku nejen na sportovním vozíku, ale i s kočárkem. (smích)
Pokud byste chtěli Tomášovi na sportovní vozík přispět, můžete tak učinit na transparentní účet č. 4418476063/0800.
