Jakub Mahdal začal natáčet na dětském táboře, dnes tvoří videoklipy pro přední české umělce
Jak ses k natáčení a hudbě dostal?
Úplně poprvé jsem začal natáčet na dětském táboře, kam jezdím už 20 let. Každý turnus se natáčel, aby děti mohly dostat DVD a měly krásnou vzpomínku. Bylo mi tehdy asi 13 let. Ze začátku jsem natáčel na analogovou kameru, ale poté přišel nástup digitálních kamer a rozhodl jsem se, že každý den uděláme menší vlog o tom, co se na táboře děje, což si rodiče pochvalovali. Byl to speciální tábor, kde se neustále jezdili prezentovat hasiči, záchranná služba, létalo se vrtulníkem, balonem a podobně. Díky tomu byla videa nabombená.
Zároveň jsem zhruba od sedmi let hrál na několik nástrojů – od flétny přes bicí až po kytaru. Ve 12 letech jsem začal hrát kapelách, takže v jednu dobu jsem byl spíše muzikantem než filmařem. Pak se to otočilo a šel jsem studovat multimediální školu. Jako maturitní práci jsem natáčel videoklip na green screen, což bylo docela bláznivé, protože na škole toho nikdo moc neuměl, ale já jsem udělal šílený přestřel s efekty na green screen. Následně jsem ještě tři roky studoval kameru na filmové škole v Písku.
Nicméně oba obory dnes víceméně propojuješ?
Přesně tak. Hudbu neustále spojuju s natáčením. Potřebuju mít aktivní obě složky. V kapele jsem si v jednu chvíli dal zhruba roční pauzu, protože to byl strašný stereotyp. V té době jsme jezdili třeba 150 koncertů za rok, což je šílené a kolikrát už jsme ani nevěděli, v jakém jsme městě. Měli jsme například koncerty ve čtvrtek, v pátek a v sobotu dokonce tři. V tu chvíli jsem si řekl, že už je to moc a rok jsem jen natáčel. Ale když pouze hraju, nebo natáčím, to druhé mi vždy začne chybět.
Kdy jsi se začal natáčení věnovat na profesionální úrovni?
Když jsem začal studovat v Písku, bylo dost jasné, co budu a chci dělat. Ve třeťáku jsem se tím začal naplno živit.
Máš za sebou spolupráci se spoustou známých osobností. Jak se dá k něčemu takovému dostat?
Vybudoval jsem to postupně a dost mi pomohlo, že jsem muzikant a že se pohybuju mezi umělci. Český hudební rybníček není zase tak velký, takže pak uděláš jeden větší klip a další projekty už se na sebe nabalují.
Která spolupráce tě doposud bavila ze všeho nejvíc?
Natáčel jsem asi tři klipy pro Chinaski, což byla vždy moc fajn spolupráce, protože mi dávají plnou důvěru. Vždy vymyslím koncept, natočím jej a odevzdám. V podstatě mi video vrátili jen jednou, kdy chtěli přidat nějaké dva záběry, ale jinak bylo vše vždy naprosto bezproblémové.
Takže kromě natáčení se věnuješ i režii?
U hudebních klipů to většinou probíhá tak, že je má na starosti jeden člověk a ten si k sobě bere další profese. Nefunguje to jako u filmu, kdy máš odděleného režiséra, kameramana, osvětlovače a střihače. V Čechách, ale i ve světě, se u klipů stává, že je natáčí režisér. Já celou tvorbu většinou ještě sám stříhám.
Prozraď nám, jak taková příprava hudebního klipu vypadá. Song si prvně poslechneš, nebo přečteš jeho text…?
Většinou si song pustím a buď mě vizuál napadne hned anebo to trvá měsíc trápení. (smích) Jakmile dostanu nápad, vytvořím obrazovou prezentaci. Musím říct, že někdy je fakt těžké lidem ukázat něco, co mám v hlavě a vlastně to neexistuje. Vždy se snažím vymyslet a dělat prezentace lepší a lepší, aby byly co nejvěrnější, ale často to u klipů funguje tak, že na ně všichni spěchají a mají být například za 14 dní venku.
Jak moc tvé představy a vize omezuje rozpočet? Jsou čeští umělci zvyklí do klipu investovat hodně peněz?
Každý umělec a kapela má nastavený nějaký plán a když vydají desku, mají naplánováno, kolik k ní chtějí vydat klipů. Podle toho vypočítají, kolik do nich vloží prostředků, ale co si budeme povídat, všeobecně se to všichni snaží držet hodně dole. Nikdo nechce do klipu nasypat milion, když ví, že se mu prostředky nevrátí. Nějaké peníze se vrací z reklam na YouTube, ale většinou se nevrátí celý náklad. Umělci klip berou především jako prezentaci v médiích.
Ale je pravděpodobně dost důležité mít jako umělec podchycenou i vizuální stránku své práce, se kterou se fanoušci ztotožní a díky které jim interpret zůstane tzv. v hlavě? Tzn., že i když se jim prostředky nevrátí přímo v návaznosti na video, vrátí se jim prostřednictvím koupě vstupenek na koncerty?
Určitě. Hlavně si myslím, že v této době toho vychází fakt strašně moc a lidé jsou zvyklí pořád koukat na nové věci. Když se podíváte například na lable Milion Plus, což jsou rapeři, ten vydává něco nového každý týden.
Jaký máš recept na vytvoření opravdové pecky, kterou lidé nespustí z očí?
Vždy je to o písničce. Když je píseň špatná, může se za klip utratit milion korun a může být sebelepší, ale bohužel už nic nezachrání.
Jak často se ti stává, že pod ruce dostaneš opravdu špatný song a musíš spolupráci odmítnout?
Nejsem nijak extra vybíravý, ale když se mi song vyloženě nelíbí, tak jej prostě neudělám. Ale musím říct, že to funguje docela dobře a že si k sobě s ostatními vždy nějakým způsobem najdeme cestu a většina lidí, která mě osloví, mou práci zná a líbí se jim, protože mají podobný vkus a styl. Z toho důvodu se mi nestává, že by vzniklo nějaké špatné spojení. Dokážu vše odhalit hned na začátku během prvního hovoru, kdy zjistím, zda máme podobný přístup, nebo každý chceme něco úplně jiného.
Jak myslíš, že si v Česku vedeme, co se kvality videoklipů týče? Myslím tím ve srovnání se zahraničím…
U nás je to samozřejmě těžké kvůli rozpočtu, protože někde v zahraničí nemají problém do klipu nasolit miliony, jelikož například v USA je trh daleko větší a z každého projektu se umělcům vrátí více peněz. U nás se snažíme dělat velké věci za málo peněz, ale myslím si, že se nám to daří.
Foto: Juan CalderónJe pro tebe zahraniční tvorba inspirací?
Nejvíc sleduju kapely, které mě zajímají, ale není to tak, že bych si pustil MTV a od rána do večera bych se díval na to, co bych mohl někde okouknout a kde bych se mohl inspirovat, protože pak se stává, že ti něco i nechtěně utkví v paměti, stejně jako se to stává například v muzice. Pak si myslíš, že je to tvůj nápad a nakonec zjistíš, že to tak není. Viděl jsem spoustu klipů, které jsou hodně inspirované zahraničím, proto se snažím na videoklipy moc nekoukat, aby mě neovlivňovaly a aby se nestalo, že budu něco kopírovat.
Kdyby se ti teď někdo ze zahraničí měl ozvat a poprosit tě o spolupráci, kdo by to měl být?
O tom jsem zatím nikdy nepřemýšlel, ale mám rád vizuály Ariany Grande. I mé klipy jsou většinou hodně postaveny na vizuálu. Takže kdyby zavolala Ariana Grande nebo Taylor Swift, jejich projekty bych určitě dělal moc rád.
A kdyby sis měl vybrat někoho z Česka?
Já tedy většinou nechodím práci moc naproti, protože nevím, jak se to děje, ale vždy ke mně přijde tak nějak sama. Chtěl bych si však vybrat pár interpretů, které mám rád a oslovit je z mé strany. Takto bych chtěl oslovit třeba Celeste Buckingham, kterou mám moc rád. Nikdo další mě teď asi nenapadne, ale určitě existuje spousta českých interpretů, se kterými bych rád spolupracoval.
Uvažoval jsi někdy nad tím, že by ses vydal do zahraničí?
Natáčel jsem jeden polský klip a v jedné době jsem hodně točil slovenské klipy. Takže jsem nějaké „zahraniční klipy“ natáčel, ale nikdy nebylo mým cílem odjet do zahraničí a natáčet tam klipy. Mně se tady líbí.
Docela často však dělám to, že když rozpočet na klip není tak velký, celý ho vezmu, utratím za letenky a letíme natáčet do zahraničí. Natáčeli jsme dva klipy na Islandu, v Chorvatsku, v Itálii, ve Španělsku, v Portugalsku a dokonce i v Thajsku.
Může tě o spolupráci oslovit kdokoliv?
Myslím, že ano. Zrovna nedávno mi psal docela neznámý umělec, že vydal pár klipů, ale že se mu zdají amatérské a chtěl by zkusit něco lepšího. Nezáleží na tom, jak je člověk známý, ale musí mít rozpočet a hotovou píseň. Často se stává, že neznámí umělci neví, že musí mít kvalitní nahrávku a chodí mi různé demáče. To nejde. Základem je kvalitní nahrávka.
Trochu jsme nakousli, že si s umělcem musíš rozumět a musíš se napojit na podobnou vlnu, je to tak?
V podstatě se natáčení většinou nese v přátelské atmosféře a myslím si, že jsme tím po republice dost vyhlášení a když s námi natáčí nějací renomovaní herci, jsou vždy překvapeni, jak je u nás všechno v pohodě. Existují totiž produkce a režiséři, kteří jsou šílení. U mě je to dost o tom, že jsem flegmatický a lidé kolem mě jsou dost podobní. Zkrátka žádný stres. Občas se to zvrtne, když se nestíhá a je to normální a musí se vše popohánět a vyřešit, ale od toho mám produkčního, který tyto věci řeší. Vždy jsme to nějak vymysleli.
Vzpomínám si, že jsem natáčel klip v brutálním dešti. Původně jsme měli natáčet na louce plné kytek, ve kterých měla ležet holčina a měl na ní být záběr z jeřábu. Nakonec strašně pršelo a všechno bylo podmáčené a rozbahněné. Nicméně zmiňovaná holčina si tam lehla, já jsem bahno zabarvil do zelena a všechno bylo fajn. Vždy se dá vymyslet nějaká záložní varianta.
K tomu mě napadá otázka, jaký největší produkční oříšek jste během natáčení museli řešit?
Několik let zpátky jsem si našel nového produkčního, který produkci nikdy předtím nedělal. Natáčeli jsme klip pro Adama Mišíka a čelili jsme docela šíleným podmínkám. Pršelo, do toho byly blesky, sněžilo, a nakonec se objevila i duha. Zkrátka šílené podmínky. Navíc jsme měli natáčení na několika lokacích a mimo jiné i na stadionu Dukla, kde se vyřizuje povolení třeba rok předem a on na to měl osm dní. Nakonec to všechno zvládnul.
Když tě tak poslouchám, časté problémy způsobuje právě počasí?
U jednodenních natáčení určitě. Když prší, neuděláš nic a prostě to musíš nějak zvládnout, protože natáčení přeložit nejde, jelikož je plánování dlouhé, vše je zaplaceno a natáčet jiný den jenom proto, že prší, se nevyplatí. Stejně tak je to s ročním obdobím. Podle mě to na celém světě funguje tak, že vždy, když máš natáčet něco letního, točí se to v zimě a naopak. To je jeden z bizárů filmařiny. (smích)
A co největší kuriozita z natáčení? Historek máš určitě mnoho…
Natáčel jsem zajímavý klip pro svou kapelu Sebastian, který se jmenuje Náš svět. Všechny věci v obraze, jako lidé, nábytek, místnosti a oblečení jsou pokreslené barvou, což je další produkční oříšek, protože musíš sehnat místo, kde se něco takového dá udělat. Řešíš, zda barva půjde dolů, aby se z ní lidé neosypali apod. V podstatě se jednalo o jeden z nejnáročnějších klipů, co se příprav týče.
Na natáčení se nám stalo, že karta v kameře nějakým způsobem přestala reagovat, protože se jednalo o vadný kus, takže jsme přišli o půl dne záběru, což je v rámci jednodenního natáčení docela velký problém, navíc u tak zajímavého vizuálu, který se nedá zopakovat. Nakonec jsem kartu předal na záchranu dat. Stálo to asi padesát tisíc, ale povedlo se zachránit vše do poslední vteřiny.
Kde vidíš sám sebe do budoucna? Baví tě klipy natolik, že by ses jim chtěl věnovat i nadále, nebo se v budoucnu vidíš někde jinde?
Určitě se klipům budu věnovat dál, ale docela mě to táhne k reklamám a už jsem jich dokonce pár dělal, ale není to ve finále tak zábavná a pohodová práce, protože je tam vždy 10 lidí, kteří to musí schvalovat a je to strašně zdlouhavý proces. Všichni jsou často ve stresu, je předkreslená každá sekunda a nesmí se nic pokazit. U klipů mě baví ta uvolněná atmosféra.
Chtěl bych se také více zaměřit na produktová videa menších firmiček, která budou poukazovat na zlaté české ručičky, ale zajímá mě i natáčení jídla. Pár takových promo videí pro restaurace jsem už udělal. Moc lidí to u nás nedělá a všechny restaurace používají především fotky. Myslím si, že je to hrozná škoda. Kdyby měly Instagram plný videí chutných jídel, určitě by to zákazníky nalákalo ještě víc.
Ve finále bych ale řekl, že ze všeho nejraději mám neustále nové výzvy a rád se stýkám s novými lidmi na nových místech, což je prostě k nezaplacení. Doufejme, že to tak bude i nadále.
Autor: Jan Witek
