Pražský zastupitel Martin Benda: „Gay orientace mi v politice nikdy problém nedělala“
Byla politika odjakživa tvým snem?
Politika mě zajímala od dětství. Už na základní škole jsem vydával třídní časopis, na gymnáziu školní časopis, byl jsem ve školské radě, později v akademickém senátu, zakládal jsem různé spolky. Byl jsem vždycky tak trochu „homo politicus“. (smích)
Pokud se nepletu, stál jsi také u zrodu LGBT+ spolku Charlie.
Při studiích na Karlově univerzitě jsem byl hodně spolkově plodný. Jednak jsem založil vydavatelství UK media a byl jsem u zrodu tehdejší Studentské unie UK. Taky jsem věděl, že na ČVUT úspěšně fungoval LGBT spolek Galibi a bylo mi jasné, že něco podobného je zapotřebí i na Karlově univerzitě. Tuhle myšlenku jsem pak vnuknul Zdeňkovi Robinu Scholzemu, studentovi z přírodovědecké fakulty, a on spolek Charlie skutečně rozjel.
Když už jsme u těch spolků, nějakým způsobem jsi vlastně začínal i s Prague Pride?
Pamatuju si setkání s Danielem Kupšovským v Cafe Era, na které jsem šel v reakci na jeho příspěvek na nějakém blogu, kde si stěžoval, že Praha nemá svůj pride. V té době byl pouze v Brně. Volal po založení Prague Pride a já jsem to také tak cítil a byl jsem jeden z prvních členů tehdejšího týmu. Později jsem oslovil i Czeslawa Walka, který měl jako právník odstup od nějakých neshod ohledně marketingu, jak bude vypadat logo apod. Ujal se řízení Prague Pride velmi dobře.
S Czeslawem jsem zajišťoval první záštitu tehdejšího primátora Svobody, protože jsem měl kontakty na magistrát díky festivalu Majáles, kterému jsem tenkrát pomáhal. I když tehdy v ODS neměli jednoznačný přístup k LGBT+ komunitě, tehdejší prezident Klaus byl ostře proti, ale pan Svoboda nakonec záštitu dal. Nebyla to samozřejmost a dodnes si ho za to vážím.
Je pravda, že záštitu nad festivalem Prague Pride převzali i další primátoři hlavního města. Dá se říct, že v tomto směru je pražské zastupitelstvo „uvolněné“?
Je to tak. Máme tady sice jednoho kolegu z KDU-ČSL, který by to viděl trochu jinak, ale v podstatě je asi jediný.
Bylo právě místo v pražském zastupitelstvu tvou vysněnou politickou funkcí?
Jsem rodák z Prahy a mám v tomto městě rodinné kořeny, takže mám Prahu opravdu rád. Z toho vyplývá má touha jí pomoct a být jí prospěšný. Oba mí rodiče jsou navíc architekti, takže mi je město blízké i z tohoto pohledu.
Proto jsi ostatně předsedou komise pro design a veřejný prostor?
Přesně tak. Mám ambice chránit město a jeho nádherné stavby, ale náplň té komise je směřována spíš k vizuální komunikaci města vč. třeba heraldiky (nauka o erbech a znacích, pozn. red.), což je oblast, která potřebuje politickou péči, jelikož stále není vyjasněný vztah mezi logem a velkým a malým znakem Prahy, ale i znaky všech městských částí. Velkou kapitolou je také vizuální komunikace městských organizací typu TSK (Technická správa komunikací hl. m. Prahy, pozn. red.).
Do zastupitelstva jsi nastoupil ještě v době, kdy bylo všechno „v klidu“, nicméně za poslední rok s koronavirem se toho asi dost změnilo?
Zde se ukazuje, že když je prosperita a příjmy, vládne se relativně snadno. Kromě jiného vedu komisi udělování grantů v oblasti kultury a umění, kde bylo každým rokem víc peněz, ale teď přišel desetiprocentní řez a žádostí bylo více než v loňském roce. Je to zátěžová zkouška pro všechny politiky, která ukáže, zda v tom dokážou manévrovat.
Ukazuje se, že vláda to moc nezvládá…
Situace vlády navazuje na to, jak postupovala za dob prosperity. Ukazuje se, jaký je premiér mikro manažer, koordinátor očkování a bůhví čeho všeho. Když mluvíme o nynějším premiérovi, on byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem šel do politiky. Naštvání na aktuálního prezidenta a premiéra. Před třemi lety v Praze vládlo ANO a to byl jeden z důvodů, proč jsem se chtěl angažovat, něco udělat a nespoléhat, že to zařídí někdo jiný. Výhodou takových zlounů v politice je, že ostatní alespoň donutí k nějaké aktivitě.
Pokud se nepletu, celé vaše uskupení PRAHA SOBĚ mělo za cíl zatočit s tím, co se na Praze dělo?
Každá politická strana vždy propaguje nějakou změnu. PRAHA SOBĚ je unikátní v tom, že jde o první občanskou kandidátku, která se dostala na magistrát skrze volební petici, pod kterou potřebuješ 7 % voličské populace, což je cca 100 000 podpisů. Není to malé číslo, ale podařilo se. Jak už název vypovídá, naše téma je především město Praha. Musím říct, že i po těch dvou letech náš klub funguje jako skvělý tým.
Mimo jiné jsi místopředsedou výboru pro kulturu a cestovní ruch, což jsou obory, které nyní zažívají docela peklo… Jak vlastně vnímáš a hodnotíš postup vlády?
To je těžká otázka. Snažím se mít zameteno před vlastním prahem a aby vše, co má město v kompetenci, bylo v pořádku. Je zřejmé, že tu máme spoustu nedodělků a úkolů, a tak se nechci vézt na oblíbené kritické vlně proti vládě. Můžu to dělat, ale mnohem více mě baví realizovat odpovědnost, kterou jako jeden ze zastupitelů města mám. Kromě jiného je Praha zřizovatelem několika divadel, galerií, muzeí a všude jsou nějaké výzvy, kterým je třeba se věnovat.
Foto: Juan CalderónZ hlediska fungování kultury v době pandemie jsem vůči vládě férový. Vnímám, co se děje například v Německu, v Rakousku a v dalších zemích okolo nás. Všude je to vesměs podobné. I v zahraničí jsou divadla, kina, muzea a galerie zavřeny. Musím říct, že jsem celkem kulturní člověk, velmi rád chodím do kin a divadel. Doufám, že v březnu nebo v dubnu už to v nějakém modelu opět půjde, ať už s testem, respirátorem nebo dokonce očkováním. Koronavirus vše podrobuje těžké zkoušce, ale věřím, že divadla se vrátí k fungování. Člověk vždy bude chtít chodit do divadla fyzicky, prožívat kulturu ve společnosti. Podobně to platí pro kina, galerie a muzea.
Má Praha vůbec nějakou možnost podílet se na dalším vývoji protiepidemického plánu?
Nejlepší je jít příkladem. Je pravda, že čím blíž k té věci jsi, tím lépe ji můžeš řídit. Zde se ukazuje, že města a samosprávy mají ohromný potenciál a určitě by bylo dobré jim dát více kompetencí.
Kdybychom se oprostili od toho, co se aktuálně děje, co bys chtěl v Praze změnit a čeho bys chtěl docílit?
Témat je celá škála. Řekl bych, že jsme jako PRAHA SOBĚ měli asi nejpodrobnější program ze všech. Nejvíc ideologických sporů je asi okolo dopravy – role individuální dopravy vs. městské hromadné dopravy, ale i otázka klimatu, která s tím úzce souvisí. Více jak 70 % Pražanů chodí pěšky nebo jezdí MHD. Přitom třeba poslední významná tramvajová trať byla otevřena před 17 lety, takže to napravujeme. Opravujeme mosty, které jsme zdědili v havarijním stavu, ulevujeme centru města od zbytečné tranzitní dopravy a děláme různá opatření na podporu městské cyklistiky – na tom neúnavně pracuje můj kolega Adam Scheinherr, primátorův náměstek pro dopravu.
Jen na Praze 6, kde bydlím, chybí čtyři tramvajové trati a P+R parkoviště u nádraží, aby ti, kteří do Prahy dojíždějí za prací, mohli na nádraží zaparkovat a přesednout na vlak, což u nás bohužel není samozřejmost. S tím se pojí i stavba metra D a otázky kolem toho, jak udržet jeho výstavbu i přes všechna rozpočtová omezení, ke kterým jsme nuceni.
A co se týče kultury a cestovního ruchu?
Do města jsme nastoupili v momentě, kdy bylo jeho centrum zahlceno turismem. Takže úkolem bylo tohle odvětví kultivovat a zregulovat tak, aby se zároveň na Praze 1 dalo aspoň trochu normálně žít. Pak přišel koronavirus a tohle všechno převrátil vzhůru nohama. Byli jsme najednou rádi i za běžného domácího návštěvníka. Realita se velmi rychle mění.
Ačkoliv se celá situace hrozně dynamicky vyvíjí, česká byrokracie, skrze kterou se musí vládnout, je významně pomalejší. Je to pro ni ohromná zatěžkávací zkouška. Jedním z hlavních cílů našeho snažení by tak měla být schopnost úřadu reagovat na aktuální dobu. Politik si totiž může ledacos usmyslet a máme mnoho vizí, ale potřebujeme mít za sebou úřad, který to dokáže zprocesovat a implementovat.
Ale covid necovid – pracujeme na kvalitním, vysoutěženém umění ve veřejném prostoru, rozšiřujeme expozice městského muzea tak, aby konečně pojmulo i 20. století, krystalizuje finální lokalita pro Slovanskou epopej. Osobně se taky podílím na tvorbě nového kulturního grantového schématu pro dalších pět let.
Jedním z častých politických témat, která velmi hýbou politickým světem, je LGBT+ komunita a například manželství stejnopohlavních párů. Vzhledem k tomu, že jsi otevřený gay, setkal jsi se s nějakými problémy ve vykonávání své politické funkce?
Nenarazil jsem na žádný problém, což říkám jako člen klubu, jehož předseda je katolík. (smích) Je to naštěstí člověk, který má rozhled a je schopen budovat mosty, což je v politice rozhodně potřeba. Z pohledu voličů si myslím, že Pražané už jsou se sexuálními menšinami natolik seznámení, že zde nepociťuji žádnou homofobii. Je možné, že bych mluvil trochu jinak, kdybych byl zastupitelem v nějakém menším městě.
K tomu bych dodal, že jsme první politická reprezentace, která na magistrátě vyvěsila duhovou vlajku a festival Prague Pride má od nás maximální podporu. Jiná rovina je magistrát jako zaměstnavatel, který by mohl registrovaným partnerům nabízet stejné výhody jako manželům. Podobné věci lze často vidět v korporacích, které nabízejí výhody nad rámec české legislativy. Magistrát by určitě měl jít podobnou cestou a myslím si, že se tomu primátor Hřib věnuje. Města byla vždy trochu liberálnější, nabízejí jistou anonymitu a jsou místem setkávání různých menšin. Určitě je to jiné oproti nějaké zapadlé horské salaši, kde lidé moc odlišností nepotkají.
Přemýšlíš také o budoucnosti? Kterým směrem by se mohla ubírat tvá politická kariéra?
Samozřejmě o tom přemýšlím, ale nechci se tomu moc poddávat. Rozhodně chci obhájit mandát na magistrátě a rád bych určitě přispěl ke zlepšení na radnici Prahy 6. Ale hodně mě zajímá také mezinárodní politika, jelikož jsem vystudoval mezinárodní vztahy a politologii, takže pokud se mi bude dařit, moc by mě lákala role v oblasti diplomacie.
Kde v rámci zahraničí tě to láká ze všeho nejvíc?
Neutuchající studnicí inspirace je pro mě severní Evropa. Jak se k řešení věcí přistupuje třeba v Dánsku, se mi hodně líbí. Dánsko je velmi politicky a společensky vyspělé. Proto jsem ten jejich jazyk taky studoval. Určitě bych se chtěl zasadit o větší – alespoň mentální – propojení Česka a severní Evropy.
Máš již nyní nějaký konkrétní příklad věcí, které fungují v zahraničí a mohly by se u nás aplikovat?
V tom zmíněném Dánsku mě vždy fascinovala estetická kvalita téměř úplně všeho. Myslím tím to, jakým způsobem přistupují k podobě věcí a designu. Dánsko je ostatně jednou z kolébek designu. Podobnou péči by bylo třeba přenést k nám. A celkem se to myslím daří. Magistrát se pomalu učí vyhlašovat na své investice architektonické soutěže a snaží se dbát o dědictví, které tady máme. Ale slovy Švejka, jde o „mírný pokrok v mezích zákona“.
Na závěr bych ještě přidal otázku, kde vidíš Prahu za 5 let?
Geograficky doufám tam, kde je. (smích) Myslím si, že se v Praze žije dobře a řekl bych, že v některých ohledech i lépe než ve zmiňované severní Evropě. Vůbec bych neřekl, že jsme někde hodně dole a musíme se z toho dna zvednout. Býval jsem průvodce severských turistů po Praze a pamatuju si jejich obdiv, že máme tak kvalitní a spolehlivou tramvajovou dopravu. V některých severských zemích ji dříve měli také, ale většinu jich později zrušili, protože si mysleli, že se jedná o přežitek.
Doufám, že během těch pěti let naši tramvajovou síť rozšíříme na sídliště Dědina nebo přes Václavské náměstí k hlavnímu nádraží. Mohla by být již postavená lanovka z Podbaby do Bohnic. Mohli bychom tady mít další příklady kvalitní architektury, a to ne pouze soukromé, ale i té veřejné, do které investuje hlavní město – třeba nové sídlo naší záchranné služby či rekonstrukce vícegeneračního domu s pečovatelskou službou v Šolínově ulici v Dejvicích. Mohli bychom mít v provozu i první dům spolkového bydlení s majetkovou účastí města.
Martina můžete sledovat na Instagramu zde.
