Jak se žije a pracuje na zaoceánské lodi? Profesionální tanečník Tomáš Vořechovský takto strávil necelý rok

Tomáš je český profesionální tanečník, který se dostal do povědomí veřejnosti především díky účinkování v desáté řadě taneční soutěže StarDance, kde se stal tanečním partnerem spisovatelky Radky Třeštíkové. Málokdo možná ví, že ke StarDance mu pomohlo jeho působení na zaoceánské lodi, na které strávil bezmála rok.

Jak ses jako tanečník dostal na zaoceánskou loď?

S mou taneční partnerkou jsme působili v Česku, kde jsme objížděli různé soutěže a občas i nějaká vystoupení. Po nějakém čase na nás přišla krize a já jsem byl rozhodnutý skončit, ale čirou náhodou nás oslovili agenti z Estonska, že by nás rádi dostali na loď jedné americké společnosti. Najednou jsme opět získali motivaci vrátit se k tanci a odjeli jsme na konkurz do italského Bari.

Měli jsme docela strach, protože zhruba o měsíc dříve se podobný konkurz konal v Kyjevě, kde bylo 30 tanečních párů a nevzali ani jeden. V Itálii s námi bylo osm tanečních párů a při pohledu na ně jsem si říkal, že nemáme šanci. Zhruba týden poté se nám agenti ozvali, že nás berou a že nás chtějí už za měsíc. Bylo to rychlé, ale vzhledem k tomu, že jsem byl na volné noze, nevadilo mi odjet téměř ihned.

Jak ses v té době cítil, když ses musel tak rychle rozloučit s Českem?

To víš, pro mladého kluka ze Zlína bylo už stěhování do Prahy něčím výjimečné a něco jako cesta do Ameriky bylo zcela nemyslitelné. Zaprvé jsem neuměl moc anglicky a za druhé jsme dostali kontrakt na deset měsíců přímo na lodi a na jeden měsíc na tréninky v Miami, což je opravdu dlouhá doba.

Jaké pro tebe byly první chvíle v Americe?

Bylo to skvělé. První měsíc jsme trénovali v Miami. Byli jsme v druhém největším natáčecím studiu po Hollywoodu, kde byl obrovský komplex taneční sálů a v každém z nich se trénovalo pro jednu zaoceánskou loď. Přímo na naší lodi byly tři hlavní show, z toho jedna naše. Během měsíce jsme se ji měli naučit.

Naše show byla celá postavená na nás. Byla to pro mě skvělá zkušenost, protože jsme trénovali s lidmi z celého světa a zároveň se jednalo o úplně první zkušenost s divadlem. A ačkoliv jsou na zaoceánských lodích obrovská divadla, nejsou tam moc velká jeviště. Navíc se loď houpe, takže to pro nás bylo docela brutální. Když byla bouře a měli jsme nějaké točky, jedním zhoupnutím jsme se ocitli o metr jinde. Říkal jsem si, že když už zvládnu tohle, zvládnu asi úplně všechno.

Ještě když se vrátím k těm tréninkům, vždy mě pobaví, když si vzpomenu, jak jsem zíral na ostatní kluky. Všichni tanečníci totiž byli gayové a všichni byli strašně otevření. Já jsem si však připadal jako nějaký zakomplexovaný týpek, který na ně blbě civí. Moc se mi líbilo, že nikdo s ničím neměl problém, nikdo se za nic nestyděl, všichni na sebe oblékli to, co se jim líbilo a byli sami sebou. Hodně mě to inspirovalo v tom, abych neustále neřešil, co si o mně myslí ostatní.

A co samotný pobyt na lodi? Doslechl jsem se, že je to docela řehole, protože personál je uzavřený ve svém okruhu, nesmí mezi lidi a pracuje od rána do noci…

My jsme to měli super v tom, že jsme byli pozvaní hosté. Byl to de facto „dream job“, protože jsme měli přístup na celou loď, mohli jsme chodit mezi hosty, do restaurací, do divadla a vlastně všude. Zároveň jsme měli přístup do celého zaměstnaneckého okruhu. Z naší skupiny tanečníků jsme tato privilegia měli pouze my dva.

Mohli jsme chodit ven, když jsme zrovna měli volno. Vzhledem k tomu, že jsme měli pouze jednu show ze tří, užívali jsme si mnohem více volna než ostatní tanečníci. Vždy, když loď kotvila, mohli jsme jít na pláž, účastnit se exkurzí apod.

Není normální říkat „normální“. Označení zmizí z kosmetických produktů i reklam, a to v zájmu pozitivního vnímání krásy12. 3. 2021

Které místo tě zaujalo ze všeho nejvíc?

Půl roku jsme pluli v Karibiku a každý týden jsme měli téměř stejný itinerář. Já jsem se však velmi těšil do Řecka, protože dle plánu jsme měli být půl roku v Karibiku a poté čtyři měsíce ve Středozemním moři. Nakonec u mě zvítězilo Mexiko, které bylo moc hezké. Hodně mě bavily i zmiňované exkurze a je pravda, že díky možnosti vypadnout občas z lodi jsme nezažívali ponorku.

Obdivuju některé mé spolupracovníky, ať už to byli lidé z housekeepingu nebo z kuchyně. Je úctyhodné, že tak dlouho vydrželi takové tempo. My jsme například měli i lepší kajutu než ostatní tanečnici. Rozdíl byl třeba v tom, že jsme měli okno, což možná zní trochu zvláštně, ale obyčejný denní svit udělá fakt hodně. Ale je pravda, že když jsme se vrátili zpět, s mou taneční partnerkou jsme i přes velmi dobré kamarádství přerušili kontakt. Trávit spolu rok v kabině 4x5 metrů udělalo své. (smích)

Myslím si, že je to skvělá práce pro taneční pár, který má spolu zároveň vztah, protože cestují zadarmo, dělají, co je baví, mají zadarmo jídlo a všechny služby jako prádelnu, sušičku, herny, kde mohou jít na kulečník, na šipky, nebo můžou jen tak relaxovat na open deck, kde mají krásný výhled na moře. Můžou dělat zkrátka cokoliv, když mají volno a my jsme ho měli opravdu hodně.

Navíc bylo skvělé, že jsme každý den byli někde jinde. V každém přístavu máš na výběr z dvaceti možností, kam vyrazit na exkurzi. Byli jsme tam půl roku a všechny jsme nestihli. Na výběr jsou mayské pyramidy, jízda džunglí na čtyřkolkách, jachting, kajaking, potápění a spoustu dalšího. Díky tomu jsem se podíval na spoustu zajímavých míst. Byl jsem na pyramidách, potápěl jsem se na druhém největším korálovém útesu na světě a byl jsem plavat s rejnoky někde uprostřed oceánu. Byly to nádherné zážitky.

Svým coming outem si prošel teprve ve 21 letech
Foto: Juan Calderón

Zažil jsi nějaký rozdíl mezi Karibikem a Středozemním mořem?

Velký rozdíl byl vystupovat pro Američany a pro Evropany. V Americe jsme vždy měli full house, standing ovation a byl nádherný pocit vidět, jak jsou ti lidé nadšení. V Evropě jsme často měli poloprázdný sál, polovina z těch lidí spala a na konci jen polovina z té poloviny zatleskala. Všichni se tak trochu styděli. Vzpomněl jsem si během toho na nás. Když jdeš například na ples a začne hrát hudba, strašně dlouho trvá, než se někdo odvážil jít tancovat. V Americe je to úplně naopak. I když je člověk sám, nestydí se, nemá žádné předsudky a jde do toho.

Ve střední části lodi vždy probíhal nějaký program v podobě kapely, kytaristy apod. To mě moc bavilo a trávil jsem tam nejvíc času. Zvlášť v Americe mě moc bavilo sledovat lidi. Když začali hrát nějakou oblíbenou písničku, lidé se zvedli a šli trsat. Nikdo se na ně nekoukal trapným pohledem, ale naopak je všichni pochválili. Stejně tak tomu bylo, když jsem na lodi potkal nějaký gay pár. Nikdo se na ně nedíval pohoršeně, ale naopak je zastavili a řekli jim, že jim to sluší a dali se s nimi do řeči. Tohle chování mi opravdu otevřelo oči.

Po skončení pobytu na lodi jsi se opět vrátil do Česka?

Ano, po nějaké době jsem pak nastoupil do StarDance. Myslím si, že mi k tomu pomohly právě zkušenosti z pobytu na lodi, kde jsem se naučil všechny zvedačky a další efektní věci pro lidi. Nakonec jsem prošel castingem a byl jsem v tom. Nejhorší však byla část seznamování tanečníků s tanečním partnerem z řad známých osobností.

Proč nejhorší?

Protože tam přijdeš a vůbec nevíš, kdo se objeví naproti tobě. Nemůžou ti říct, kdo to je, protože jde o prvotní reakci. Já si však myslím, že většina tanečníků svou celebritu nemůže poznat, protože jsou nervózní. Když jsem slyšel, že se otevřely dveře, otočil jsem se a stála tam nějaká osoba. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, ale dělal jsem jakoby nic. Následně jsme zamířili do kavárny, abychom si řekli, kdy se potkáme na prvním tréninku a když má taneční partnerka odešla pro kafe, začal jsem googlit a zjišťovat, že se jedná o spisovatelku Radku Třeštíkovou. Dnes z toho máme legraci. (smích) Nakonec jsem hrozně rád, že jsme si sedli a vídáme se dodnes.

Táta na mateřské: „S partnerem jsme na dítě čekali pět let. Máme štěstí, že nás naše okolí bere jako běžnou rodinu“1. 4. 2021

Hodně se v té době spekulovalo, zda spolu něco máte… To ještě nikdo nevěděl, že jsi gay?

Mé okolí to samozřejmě vědělo, ale nikdy jsem neudělal žádný veřejný coming out. Provalilo se to až během StarDance. Po každém večeru se totiž zveřejňovala fotka páru a zdálo se mi, že ze všech párů nejvíc řešili nás. Lidé pod naši fotku občas psali komentáře typu „chudáci děti“ a „chudák manžel“ a já už jsem to nevydržel a pod fotku jsem napsal, že Tomáš Třeštík není hloupý, aby žárlil na teplého tanečního partnera své ženy. Na druhý den vyšly titulky v bulváru a bylo to.

Našlo se mnoho lidí, kteří mi po veřejném coming outu ve StarDance psali, že mě obdivují, že jsem v sobě našel odvahu. Začalo mi psát hodně mladých lidí kteří mě obdivovali jen proto, že jsem to udělal veřejně.

Psali mi však třeba i čtyřicetiletí chlapi, že oni to tak nikdy mít nebudou, protože dříve to nebylo jednoduché a teď už mají rodiny a nechtějí, aby například babičku trefil infarkt. Když k tomu přidám mou zkušenost z Ameriky, kde byli všichni sami sebou, přijde mi velmi zvláštní, divné a smutné, že někdo může žít takto v utajení. Amerika mi opravdu hodně otevřela oči a naučil jsem se, že každý jsme nějaký a měli bychom si za tím stát a bylo by moc fajn, kdyby to u nás probíhalo stejně a lidé se zbavili všech předsudků. Ale jsem moc rád, že tady máme vůbec situaci takovou, jakou máme a že se to někam posunulo.

Jak u tebe vlastně proběhl coming out před rodinou?

Je pravda, že nemám nijak závratně špatnou zkušenost a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě někdo šikanoval nebo mlátil. Ačkoliv jsem se strašně bál, nakonec to proběhlo v pořádku. Ale když si vzpomenu na reakci mojí mámy, asi nebyla zrovna nejlepší. I když to samozřejmě myslela dobře.

Dnes je lektorem tance a mimo jiné má svou vlastní značku společenských šatů a tanečního oblečení
Foto: Juan Calderón

Můžeš to trochu přiblížit?

Reagovala tím způsobem, že se mě zeptala, co s tím budeme dělat. Zda chystám nějaké prohlášení před rodinou apod. Neustále vymýšlela různé varianty, jak to obejít a ptala se mě, zda nemůžu mít normální rodinu, manželku a děti a užívat si s chlapy. Ihned jsem odpověděl, že bych přece nikdy nebyl šťastný, a ještě bych někomu ubližoval. Prvně něco plácla a až pak domyslela, co vlastně řekla. Ale na konci toho rozhovoru mi řekla, že mě miluje a že mě bude mít ráda, ať si domů přivedu kohokoliv.

K té konverzaci jsme došli z toho důvodu, že jsem měl cucák na krku a ona se mě pořád ptala, kdo to udělal a že má dvě varianty. Buď je to od mé taneční partnerky, což by byla ráda, nebo je to od mého kamaráda Vojty, se kterým si pořád píšu a volám. Byla to hrozná špionka. Nakonec jsem řekl, že je to varianta “b” a bylo vymalováno.

A co táta?

Tátovi jsem to nikdy osobně neřekl. Řekla mu to až máma a pamatuju si, že byla překvapená a trochu zklamaná z toho, že na to reagoval daleko lépe než ona. Údajně nad tím mávnul rukou a řekl, že stejně celou dobu věděli, že jsem „jiný“.

Jsem rád, že jsme to spolu nějak blíže neřešili, protože jsem ten typ člověka, který doma moc nechce řešit sexuální problematiku. Vím, že se mě táta jednoho dne ptal, jestli používám kondom. Odpověděl jsem, že ano a víc jsem s tím nechtěl mít nic společného. (smích) Na druhou stranu znám teď spoustu mladých lidí, kteří mají své rodiče jako kamarády, chodí s nimi do klubu a když přijdou z nějakého „grindr rande“, řeší s nimi, jaké to bylo, ale to už mi přijde trochu moc. Nebo?

Autor: Jan Witek

Zdroj: Jan Witek