Úspěšný podnikatel Robert Klein: „Důležité je se z úspěchu nepo****“
Hned na úvod se zeptám, jak jste se dostal na Slovensko? Většinou se totiž setkávám s případy, kdy Slováci míří do Česka…
Na tuto otázku narazím pokaždé. (smích) Můj tatínek říkal, že když to takhle půjde dál, jednoho dne skončím v Moskvě. Do Bratislavy jsem se přestěhoval před 13 lety. Dovedla mě zde pracovní příležitost, která pro mě byla velkou životní výzvou a ani v nejmenším jsem si nemyslel, že tady vydržím tak dlouho. Shoda pozitivních okolností vedla k tomu, že jsem zde zůstal a v současné době mě už sedm let váže ke Slovensku firma, která se stala mým dítětem a dosavadním vrcholem mého pracovního úsilí.
Vaše firma však nevznikla hned po vašem přesunu na Slovensko?
Vůbec ne. Dlouhé roky jsem pracoval v mediální reklamě už v Čechách a následně i na Slovensku. Po odchodu z práce jsem si dal půlroční „dovolenou“ a vůbec poprvé jsem byl na pracáku. Po půl roce jsem si opět začal hledat práci a myslel jsem si, že to nebude problém, ale další půlrok jsem byl zcela bez peněz, bez práce a nechtěli mě vzít ani za pokladníka do obchodu. Po tolika letech pracovních zkušeností to samozřejmě mělo vliv na mou psychiku, ale jak se říká, když to nejméně čekáte, něco pozitivního se objeví. Nejvíce mi v této nelehké době pomohl můj přítel, kterému jsem do dnešní doby za tuto pomoc velmi vděčný.
Došlo k souhře náhod a oslovil mě jeden můj bývalý klient, který je v současné době mým společníkem ve firmě. Tehdy potřeboval otevřít firmu na Slovensku a říkal mi, že když slovenský trh znám, můžu mu pomoct. Říkal jsem si, že se konečně vrátím do obchodu, což je věc, na které jsem vyrostl. Nakonec mě oslovil ještě český výrobce postelí a já jsem velmi začal usilovat o to, abychom tohoto výrobce mohli zastupovat na Slovensku. Ve finále vznikla firma, která se zabývá prodejem nemocničních elektricky polohovatelných postelí.
To asi byla dobrá taktika zvolit obor, který zde bude neustále? Zvlášť v této době?
Jde o to, že současná situace postihla všechny firmy napříč celým spektrem a týká se to i zdravotnictví. Konkrétně i pro náš obor je to trochu těžší, než by se mohlo zdát. Lidé si možná říkají, že v této době se musí dařit podnikání ve zdravotnictví, ale financování zařízení, pod které postele spadají, je aktuálně pozastaveno. Musím říct, že mám co dělat…
Jaké je to přejít z pozice zaměstnance do role jednatele a člověka, který má zodpovědnost nejen za sebe, ale i za celou firmu?
Několikrát jsem si říkal, jak mi bylo dobře, když jsem byl zaměstnán a měl jsem šéfa, na kterého vše padalo. V současnosti mohu nadávat pouze sám na sebe. Teď, když mám pod sebou zaměstnance a oni každý měsíc čekají na výplatu, je to samozřejmě velká zodpovědnost. Takže s tím souvisí i to, jestli se firmě daří nebo ne. To můžu vyčítat jenom a jenom sám sobě. Tvrdá práce je ale vždy ta nejpodstatnější.
Co vám tento přerod z role zaměstnance do role jednatele dal a vzal?
Určitě mi to dalo větší finanční svobodu. Mohu si dovolit uskutečnit své sny. Nemluvím pouze o financích, ale též o vnímání sebe sama. Získal jsem velkou důvěru v sebe sama. Naučil jsem se také více vnímat lidi kolem sebe, což nehovořím pouze o zaměstnancích. Vzhledem k tomu, že dělám ve zdravotnictví a skoro každý den vidím utrpení jiných, často se potkávám s lidmi, kteří jsou na tom mnohem hůř. Jen tehdy si uvědomíte, že některé starosti jsou opravdu malicherné.
Nikdy jsem nebyl typ člověka, který uvažuje nad tím, jaký svetřík a boty si koupí. Nicméně lidé často hodnotí třeba můj profil na Instagramu, kde vidí pouze cestování, hezké hotely apod., ale málokdy vidí práci, která za tím stojí. Je to práce od nevidím do nevidím, což se zároveň pomalu dostáváme k tomu, co mi to vzalo. Vzalo mi to opravdu hodně času. Ale aby byly vidět nějaké výsledky, je potřeba obětovat určitý čas. Pokud se chci mít v životě dobře, musím do toho investovat a kolikrát je to investice do sebe sama.
Každý den se samozřejmě objeví nějaká negativa a nechci působit jako nějaký motivační speaker, ale pokud se těm negativním věcem poddáte, dlouho nevydržíte. I s negativními věcmi je potřeba pracovat. Je jasné, že jsem přišel o mnoho slz, nervů a pamatuju si období, kdy jsem doma plakal do polštáře, což vůbec neříkám obrazně, to je naprostý fakt. Byl jsem na pokraji zhroucení, když některé věci nešly, ale když se k tomu postavíte čelem, vždy vás něco napadne.
Takže to nevnímáte jako špatné rozhodnutí?
To určitě ne a asi bych neměnil. Rozhodně mě to, co dělám, posouvá osobnostně kupředu. Umožnilo mi to udělat spoustu krásných věcí. Ne pouze sám pro sebe, ale hlavně také pro ostatní. Tohle já hodnotím velmi pozitivně. Třeba předminulý rok se mi podařilo udělat koncert pro jednoho zpěváka v Praze, poté jsem jednoho kamaráda donutil k napsání knihy, kterou jsme vydali jako audionahrávku. To všechno jsou věci, které mě osobnostně posouvají dál a dál. Vůbec těch investic nelituju.
Zmínil jste se o sociálních sítích. S těmi se často spojuje i závist. Setkal jste se s tím někdy? Ono se totiž říká, že úspěch se neodpouští…
To potvrzuju. Teď už se s tím dokážu vyrovnat, ale ze začátku jsem měl tendenci každému vysvětlovat, že to není tak, jak to vypadá na obrázku, ale pak mi došlo, že je to úplně zbytečné a že si ti lidé stejně budou myslet svoje.
Chci na lidech hledat jenom to dobré, protože si myslím, že každý z nás je v jádru dobrý člověk, a i když už jsem se několikrát spálil, neumím žít bez toho, aniž bych si to nemyslel. Ale pokud si někdo myslí, že jsem banka a že se na mě usměje a já budu solit peníze, takhle to také nefunguje. A že takových zpráv dostávám mnoho...
Jak moc je pro vás těžké rozpoznat, zda s vámi člověk navazuje vztah kvůli vám, nebo kvůli tomu, co jste dokázal a kolik máte peněz?
Jednoduché to rozhodně není a pokud na to někdo má recept, ať mi ho napíše. Musím říct, že několikrát jsem tímto způsobem někoho podpořil. Dost lidí se snažilo být ze začátku milých, ale jakmile jim pomůžete, přestanou existovat. Na druhou stranu toho nijak nelituju a vždy říkám, že když ti dotyční s něčím takovým dokážou žít a fungovat, je to jejich problém. Já bych takhle žít nechtěl. Myslím si, že jednou dojdou do fáze, kdy se budou chtít ohlédnout za sebe a zjistí, že nemají přátele apod. To je dle mého daleko horší, než přijít o pár peněz.
Říkal jste, že práce vám bere opravdu hodně času. Jak pečujete sám o sebe, abyste jednoho dne nevyhořel?
Začnu tím, že každou neděli si dávám tzv. „beauty evening“. (smích) To abych udržoval svou tělesnou schránku. Snažím se taktéž cvičit. Ale když to vezmu ve vztahu k firmě, již během jejího budování jsem věděl, že nikdy nechci, aby byla závislá pouze na mně. To se mi sice stoprocentně nepodařilo, ale nějakým způsobem se to povedlo. Měl jsem šťastnou ruku na výběr mého týmu, který maká a můžu se na něj spolehnout. Když jsem viděl, že to funguje, samozřejmě jsem trochu povolil a mohu si dovolit vyrazit alespoň dvakrát do roka na dovolenou. Do té doby jsem horko těžko vyjel na jednu dovolenou a když už, vždy jsem cestoval s počítačem. Ne, že bych teď cestoval bez počítače, ale mohu alespoň na chvíli vypnout a nepracuju tak, jako dřív.
První pořádnou dovolenou jsem si mohl dovolit teprve před třemi roky. Někdy v roce 2018 jsem poprvé vyjel do exotických krajin, jako jsou například Maledivy. Do té doby jsem si mohl dovolit vyrazit maximálně do Chorvatska.
Zároveň jsem se celý život stavěl proti tomu, abych pracoval doma, proto jsem raději zůstával déle v kanceláři. Nicméně přišel rok 2020 a já jsem se opět musel učit pracovat doma. (smích) Je to pro mě utrpení. Když mohu, raději jezdím do kanceláře. To je určitě skvělý recept pro lidi, kteří si to můžou dovolit. Je to jediná možná cesta, jak zvládnout svůj soukromý život. I když je potřeba něco dodělat o víkendu, je dobré sbalit se a jet do kanceláře. Domov je pro mě posvátný.
Možná budete mít recept i na to, jak přetavit práci v úspěch? Myslíte, že je to o talentu, nebo o tvrdé dřině?
Myslím si, že se tak lidé rodí, nebo pro to mají určité předpoklady, ale důležité je chtít něco od života a sebe samého a hlavní je se z úspěchu nepo… Líbí se mi rčení, které hovoří o tom, že není nic staršího než včerejší obrat, což je prostě holý fakt.
Když mi bylo 20 let a začínal jsem, byl jsem týpek, který si moc nevěřil a musel jsem hodně makat a vnímat okolí, abych někam rostl. Dnes je to jinak. Když sleduju lidi kolem sebe a dělám různé pracovní pohovory, ti lidé si kolikrát věří víc než já, a to mám za sebou již 23 let práce. Když někoho přijímám na obchodní pozici, pro všechny je důležitý fixní plat a až poté možná budou na něčem pracovat. Já jsem v roli obchodníka vždy začínal s nejnižší mzdou a další peníze přišly, až když jsem firmě něco přinesl. Záleželo jen a jen na mně, jak moc budu šikovný. To už dnes vůbec neplatí a lidé ztrácejí jakousi motivaci sami pro sebe. Chtěli by být hned uznávaní a dobře placení, ale vůbec nemají touhu se někam vypracovat.
Vždy jsem využíval všech možností, kde jsem se mohl něco naučit a vybudovat si své jméno a kariéru, ale podobná touha investovat do seberozvoje dnes většině lidí chybí. Takové jsou mé zkušenosti z různých pracovních pohovorů. Občas mi nad tím zůstává rozum stát.
Co pro vás znamená úspěch?
Úspěch pro mě znamená dělat šťastné lidi kolem sebe, což se někomu může zdát jako klišé, ale já tak opravdu hodnotím svůj úspěch. Když například mohu udělat šťastnou svou rodinu a lidi, kteří pomoc potřebují. To je pro mě mnohem víc než peníze a cokoliv dalšího.
Autor: Jan Witek
