Sociální pracovnice Dominika Zacharová: “Občas jsem řešila i hodně smutné věci, které mě zasáhly. Některé z nich v sobě zpracovávám dosud”

Dominika Zacharová pracuje jako sociální pracovnice. Ze všeho nejdřív se ocitla v nízkoprahových centrech, ale později se z ní stala i terénní pracovnice pro rodiny s dětmi. Často se setkávala s pohnutými životními osudy nejrůznějších lidí, což pro ni sice bylo náročné, ale i přes to ji její práce neskutečně baví a naplňuje. Nyní odcestovala do Holandska, kde sbírá nové zkušenosti v rámci práce s člověkem s roztroušenou sklerózou a my jsme ji alespoň na malou chvíli odchytli v Praze během její cesty z Holandska do Opavy.

Kde jsi svou profesní dráhu sociální pracovnice započala?

Ze všeho nejdřív jsem pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež v Krnově, kde jsem začínala hned po škole. Bylo to zařízení pro lidi od 6 do 26 let. Je zajímavé, že jsem do této práce nastoupila asi ve 22 letech a většina návštěvníků našeho centra byla ve stejném věku, případně starší. Navíc to byli samí kluci, takže to pro mě byl docela tvrdý rozjezd. Z Krnova jsem se po nějaké době dostala do Opavy, kde jsem pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti od 6 do 15 let a při tom jsem začala vykonávat i funkci terénní pracovnice pro rodiny s dětmi.

Jak bys popsala práci v nízkoprahovém zařízení a jaké děti tato zařízení vlastně navštěvují?

Jednalo se o děti, které bydlely v okolí a trávily u nás svůj volný čas. Chodily k nám například po škole, kdy jsme fungovali vlastně jako jakási neplacená družina, do které děti mohou přijít kdykoliv a nemusí ani uvádět své jméno. Všechna nízkoprahová zařízení fungují de facto jako prevence, aby mladí lidé nedělali hlouposti na ulici a nechytali se špatných věcí.

Je to určitě lepší, než aby trávili čas v obchodních domech, což je tak trochu trend současné doby. Zároveň si mohou vybrat, co v rámci jejich volného času chtějí dělat. Žádná aktivita však není nijak přehnaně řízena. V nabídce jsme však měli i různé zájmové kroužky. Například taneční kroužek byl velmi oblíbený u romských dětí, které mají tanec v krvi.

Pokud se nemýlím, často si se setkala s různými problémovými dětmi?

Musím říct, že se to lišilo dle jednotlivých měst. V Krnově to bylo hodně přátelské a návštěvníci k nám měli určitě větší respekt. To i přes to, že byli starší než já. Ale občas k nám někdo z těch starší přišel pod vlivem drog a spolupráce s nimi pak docela zajímavá.

To k vám volně chodili i pod vlivem drog?

Správně by sice neměli, ale pokud s nimi nebyl problém, dalo se s nimi pracovat, zapojovali se a chovali se k nám slušně, dali jsme si interní pravidlo, že je u nás necháme. Ale samozřejmě jsme se jim snažili rozmluvit, aby drogy neužívali.

Nemuseli jste nikoho informovat, že jsou pod vlivem drog?

Ne, protože to byli návštěvníci starší 18 let. Informovat jsme museli pouze v případě, když jsme věděli, že jsou klienti nějakým způsobem v ohrožení, nebo sami někoho ohrožují.

Občas k nám chodily i týrané a znásilňované děti, které se nám se svým problémem svěřily, ale většinou už nechtěly, abychom to nějak dál řešili a někomu říkali.

Jak jste tyto situace řešili?

Většinou jsme si s kolegy udělali rozsáhlejší poradu a každý takový případ jsme řešili individuálně s odborníky. Vzpomínám si třeba na slečnu, která měla pohlavní styk ve 13 letech, avšak ne úplně dobrovolně. Nebyli jsme si jisti, jak máme postupovat a ona navíc rozhodně nechtěla, aby to někdo věděl. Ale když s dětmi děláme, máme s nimi jistou ústní dohodu, existuje určité pravidlo, že pokud se něco stane, musíme to nahlásit. Ale je pravda, že kdykoliv se nám svěřili, naprosto nám věřili a bylo těžké je zradit a říct to někomu dalšímu, byť se jednalo o odborníky, kteří jim měli pomoct.

Zmiňovanou holčičku jsme nakonec hlásili na sociální odbor a ona k nám přestala chodit. Po nahlášení dostala kontrolu a zamířil za ní kurátor pro mládež. Snažili jsme se jí nějakým způsobem vysvětlit, že to bylo pro její dobro, ale puberťák to prostě nepochopí. Pravděpodobně k nám ztratila důvěru. Nicméně kolegové mi pak říkali, že se zhruba po roce opět ukázala a pravidelně do centra chodila.

„Šance na přežití HIV pozitivního jedince na antiretrovirové léčbě se blíží šancím běžné populace,“ říká profesor José M. Gatell4. 5. 2021

To pro tebe muselo být náročné pracovat s puberťáky, kteří jsou v tom největším rozjezdu?

Naopak to bylo skvělé. Ráda jsem pracovala s puberťáky, ale i s lidmi, kteří byli starší než já. Bývalí kolegové se mnou možná nebudou souhlasit, protože se zaměřovali především na menší roztomilé děti, které ještě nějakým způsobem mohli tvarovat. Mě však bavilo, když v těch lidech puberta doslova bublala. S takovými lidmi se mi velmi dobře pracovalo a hodně jsem se naučila a dozvěděla o věcech, které je trápí. Zajímalo mě, jaké jsou příčiny jejich problémů, proč jsou škatulkováni, nemá je nikdo rád a proč dělají průšvihy. Byla to záživná práce.

Zajímavá byla i práce s těmi, kteří byli starší než já. Někteří kluci už měli například i děti, ale i tak chodili za námi do centra. Svěřovali se nám se svými problémy každodenními problémy.

Jak dlouho jsi tuto práci vykonávala?

Skoro pět let. Minulý rok jsem se rozhodla, že odjedu do zahraničí. Potřebovala jsem nějakou změnu a chtěla jsem se někam posunout.

Ještě než jsi vycestovala, dělala jsi terénní pracovnici, je to tak?

Málem bych zapomněla. (smích) Působila jsem jako terénní pracovnice pro rodiny s dětmi. Tuto funkci jsem vykonávala během toho, co jsem pracovala v nízkoprahovém centru v Opavě. Jednotlivé práce jsem střídala po dnech.

Jak bys mi funkci terénní pracovnice pro rodiny s dětmi přiblížila?

Terénní sociální pracovník je vlastně takový pracovník pro všechno. Docházela jsem přímo do místa bydliště rodin, kterým jsem se snažila pomoct se vším, co řešily, případně co by chtěly vyřešit, ale nešlo jim to. Ať už se to týkalo dávek, problémů s exekucí, prací, dětmi a jejich výchovou atd. Občas jsem řešila i to, že jsou klientky těhotné, ale dítě nechtěly.

Pomáhala jsem jim vyřešit všechny věci, které měli dělat. Radila jsem jim, kam mají volat, jak se mají chovat, nebo jsem je přeposlala někde, kde s nimi jejich problémy vyřeší.

Dominika Zacharová
Foto: Juan Calderón

Těch problémů jsi asi řešila mnoho?

Musím říct, že občas to byla docela „zábava“.

Jak tě ti lidé vnímali? Přátelsky, nebo spíše tak, že jim otravuješ život?

Některým to samozřejmě nebylo úplně po chuti, ale většina mě brala v pohodě. Ti, kteří nebyli rádi, že k nim chodím do bytu, raději docházeli k nám do kanceláře, kde se cítili lépe. Ale k většině klientů jsem chodila přímo domů.

Bylo zajímavé, jak mnoho lidí v mém okolí mělo předsudky, že asi navštěvuji většinou jen romské rodiny. Musím říct, že to vůbec není pravda. Jsem však velmi ráda za to, že některé rodiny byly opravdu skvělé a návštěvy u nich mě bavily. Byly na mě připraveny, měly napečeno, uvařenou kávu apod. Z této práce se doopravdy stal můj koníček a moc mě těšilo, že jsem těm lidem mohla pomáhat. Občas jsme však řešili i hodně smutné věci, které mě docela zasáhly a některé z nich v sobě zpracovávám dosud.

Můžeš být konkrétnější?

Pamatuji si například smrt syna jedné mé klientky, kdy jsem jí pomáhala vše vyřídit, ale i rodiny, kde rodiče dost týrali své děti. Všechno to byly zapeklité a komplikované situace a příběhy.

Jak tě to ovlivňovalo, když jsi viděla pohnuté osudy těch lidí a jak ses s tím dokázala psychicky vyrovnat?

Záleží na kolektivu, se kterým pracuješ. Pokud si věříte a máte super kolegyně, můžete si hodně pomoct navzájem a zeptat se, co by kdo v různých situacích udělal. Myslím, že kdybych vše dělala sama, případně s někým, s kým si moc nerozumím, rozhodně bych brzo vyhořela. Každý má totiž slabost pro něco jiného. Nějaká věc dokáže zasáhnout mě, jiná zase mou kolegyni. Důležité je mít taktéž dostatek volného času a relaxovat.

Jak ses od práce v nízkoprahovém zařízení a terénní pracovnice dostala do zahraničí?

Práci v zahraničí mi nabídla má bývalá sousedka, která mi povídala o své profesi, kdy dojíždí jako pečovatelka do Holandska. Nabídla mi, zda bych to nechtěla vyzkoušet. Nejprve jsem říkala, že vůbec, protože jsem měla opravdu ráda svou práci v terénu a nízkoprahovém centru. Když jsem však nad tím začala přemýšlet trochu víc, uvědomila jsem si, že se chci časem přestěhovat do Španělska, kde mám přítele. Rozhodla jsem se, že to alespoň bude dobrý start, díky kterému si procvičím angličtinu a dostanu dobře zaplaceno. Nebudeme si totiž nalhávat, že u nás sociální práce zase tak dobře placena není. Ačkoliv nemám ráda změny, velice často je dělám. Sbalila jsem si kufry a vycestovala.

Psycholožka: „Chemsex je v Česku velmi populární. Lidé se k němu uchylují, protože si pak více věří. Rizika jsou ovšem velká“23. 4. 2021

Čím přesně se nyní živíš?

Pořád je to sociální práce, ale nyní jsem spíše pečovatelkou a starám se o pána, který má roztroušenou sklerózu. Je to dost zajímavé, protože se jedná o docela dost mladého člověka, který má teprve 46 let. Jsem s ním de facto neustále. Občas si připadám, jako bych byla v zahraničí u svého strejdy, ale na druhou stranu je to psychicky velmi náročná práce, která má své výhody i nevýhody.

Říkáš, že mu musíš být po boku 24 hodin denně?

Ano. Musím s ním být téměř nonstop. Mám volno pouze dvě hodiny denně a občas mám delší volno ve středu. Ale velkou výhodou je, že v Holandsku pracuji dva měsíce a pak mám měsíc volno, což by mi u nás v Česku nikdo nedal. Pro tuto práci jsem se tak rozhodla i kvůli tomu, že mám přítele ve Španělsku a chtěli jsme se vídat častěji než pouze 25 dní v roce, což je klasická délka dovolené u nás.

Není to zvláštní, že kdysi ses starala o mnoho dětí a rodin zároveň a nyní máš na starosti jen jednoho člověka? Co vůbec patří mezi tvé každodenní činnosti?

Snažím se mu zkvalitnit život. Představ si, že se staráš o někoho, kdo nemá ruce, protože mu nefungují, stejně tak jsou na tom nohy. Jedná se o muže, který chce žít normální život, ale sám nemůže. Od rána do večera jsou to všechny běžné aktivity, které dělá každý z nás. Naštěstí s ním nemusím nijak speciálně cvičit, nebo mu podávat nitrožilní výživu či léky. Doprovázím ho pouze pří běžných denních aktivitách, jako je ranní hygiena, snídaně, oběd, večeře, chodíme spolu ven, byli jsme na výletě v Amsterdamu, setkáváme se s jeho bývalou ženou a dcerou, takže je to pestré.

Jak říkám, ten člověk je opravdu dost mladý. Ještě před deseti lety mohl dělat úplně vše. Je to chytrý pán, který dříve pracoval v bance. Proto nechci, aby nějak morálně zakrněl a snažím se s ním dělat opravdu vše, ačkoliv často na některé věci rezignuje a už je dělat nechce. Nicméně chápu to, musí to pro něj být opravdu těžké…

Neříkáš si někdy, že jsi udělala chybu, když jsi v Česku vše opustila?

Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, ale je to opravdu dobrá výzva a kvůli tomu, že mám přítele ze zahraničí, stejně to jednou udělám. Navíc mám každé dva měsíce dlouhé volno, takže se normálně mohu stýkat s rodinnou a blízkými přáteli. Rozhodně mi tato práce víc dala než vzala. Prozatím jsem spokojená a nehodlám nic měnit, ale příští rok už pravděpodobně budu bydlet se svým přítelem ve Španělsku, kde bych se opět ráda věnovala sociální práci. Uvidíme, kam mě vítr zavane…

Co ti sociální práce do tvého života dala?

Určitě zajímavé zkušenosti, protože často musím překonávat sama sebe. Sociální práce mi dává pocit, že vykonávám dobro pro ostatní. Zastávám pravidlo, které zní: „co dáš, to se ti dvakrát vrátí“. Kdyby to takhle na světě měli úplně všichni, bylo by nám fajn.

Autor: Jan Witek

Zdroj: Jan Witek