Sestra Angelika Pintířová: „Bůh má s každým z nás úžasný plán. Já jsem se o tom přesvědčila“
Je o vás veřejně známo, že jste tak trochu „sestra v akci“, ale přijde mi, že obecně jsou sestry i jeptišky spíše vnímány jako jakési zakřiknuté a zdrženlivé osůbky, které žijí poklidný život někde v klášteře. Z tohoto „standardu“ poněkud vybočujete. Čím to je?
Socialistická doba měla bohužel snahu vymýtit všechna náboženství. S tím souviselo i to, že všechny sestry musely zmizet z veřejného života – ze zdravotnictví, ale i všech dalších oborů a služeb. Zůstaly tak maximálně v domovech důchodců a v ústavech s mentálně postiženými, které navíc byly schovány někde uprostřed lesů.
Před rokem 1948 zde sestry měly školu, v rámci které sestra Eliška vedla dětský sbor o cca 100 členech. Před léty vzpomínala, jak v roce 1937 oslavovaly 100 let od příchodu sester boromejek do Česka. Byl zde velký koncert a velká slavnost, které se účastnili například všichni velvyslanci a další významné osobnosti. Četla jsem také o tom, že v ústavu pro nevidomé na Hradčanech byl i Jaroslav Ježek, kterého sestry boromejky učily hrát na klavír. A nutno zmínit, že sestry boromejky jsou například i prvními ženami, které v Česku nastoupily jako vychovatelky do věznic.
Tím chci říct, že řádové sestry byly běžně přítomny ve společnosti, ale poté byly zhruba na 40 let potlačeny a „umlčeny“ režimem. Proto dnes mnoha lidem může připadat, že sestry nejsou moc vidět, ale dříve se pohybovaly opravdu všude. Učily ve všech možných školách, dokonce sloužily i v lazaretech během války.
A vy dnes dokonce moderujete pořad v rádiu…
K tomu se pojí zajímavá historka. Jedna americká sestra klariska v 70. letech založila internetovou televizi pro otázky víry a shodou okolností se jmenovala Angelika. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy mě oslovil Český rozhlas. Přesně v tom samém měsíci totiž zmiňovaná sestra zemřela.
Kromě rádia toho však děláte ještě mnohem víc. Co všechno patří do vaší pracovní náplně?
Na půl úvazku pracuji ve výchovném ústavu, učím dramatickou výchovu na VOŠ pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou a kromě toho se starám o Papežská misijní díla pražské arcidiecéze a již třetím rokem studuji doktorandské studium na DAMU, kde pokračuji v oboru dramatická výchova.
Jak to časově zvládáte a jak jste ke všem těmto věcem přišla?
Ono to všechno naštěstí není na plný úvazek. Tak nějak to ke mně přišlo samo. Možná někdo ví, že o mně vyšla kniha, které redaktoři dali název Padá mi to z nebe. Já jsem totiž neklepala na dveře Českého rozhlasu, ani na dveře výchovného ústavu. Odevšad jsem byla oslovena, zda bych tam nešla pracovat. Jsem přesvědčena o tom, že Bůh má s každým z nás úžasný plán. Každý je naprostý originál a má na tomto světě nezastupitelné místo. V životě je důležité jít za božím pozváním. Na každém rozcestí nám Bůh nabízí nejideálnější a nejjednodušší cestu, která může být občas docela kopcovitá a trnitá, ale nakonec se vždy ukáže, že byla opravdu nejjednodušší. Nicméně i když se na křižovatce rozhodnu, že tou nejlepší cestou nepůjdu, má pro nás vždy nějaké náhradní cesty a pořád nad námi drží ochrannou ruku. Díky tomu všemu zažívám v životě opravdu skvělé dobrodružství a nemusím si ani kupovat lístek na tandemový seskok. (smích)
Když mě například pozvali do Českého rozhlasu a poprvé jsem moderovala živě na mikrofon, bylo to opravdu jako tandemový seskok. Říkala jsem si, že když to nepůjde, tak prostě uteču. Nebylo to jednoduché. Ale stejně to mají například sportovci, kteří sice propotí litry potu a zažívají tvrdou dřinu, ale pak mají radost ze závodů, případně ze získané medaile. Podobnou radost mám ze své práce.
Co se týče chlapců, se kterými pracujete ve výchovném ústavu, musela jste poznat asi spoustu zajímavých osudů?
Jedná se o náctileté chlapce ve věku od 15 do 18 let. Vždy říkám, že ani s jedním z nich bych si nechtěla vyměnit životní osud. Když se u nás v „polepšovně“ někdo ocitne, většinou je to proto, že něco nefungovalo u nich doma. Můžou to být složité sociální poměry, nebo chyba rodičů, kteří neuměli děti vychovat a neměli na ně čas. Mohou to však být i děti, které mají zdánlivě všechno, ale to nejpodstatnější, chápejte láska, jim chybí. Těžko se někdo může obětovat pro druhé, když se nikdo neobětoval pro něj. Naučit tyto děti, že si po sobě musí například uklidit, je velmi těžké. Proto si všechny děti musí uvědomit, že když jejich rodiče na něčem trvají a vypnou jim například internet, tak jim tím ukazují, že je mají rádi a záleží jim na nich. Daleko jednodušší je totiž ustoupit a nestarat se.
Proto těm klukům musíme být nablízku a mít k nim vztah, který je i o tom, že jim občas něco nepovolíme, ale že se o ně budeme zajímat. Mnozí z nich říkají, že si připadají jako na prázdninách u babičky. Jsme detašované pracoviště na vesnici, takže kluci běžně štípou dříví, chodí pěšky na nákup a brzo tak pochopí, že chtějí-li mít teplo, musí si zatopit, chtějí-li se dobře najíst, musí si uvařit. Jde o jednotlivé kapky v moři, které dohromady tvoří jakýsi celek jejich přeměny, která se může projevit za 5, 10 i 15 let. Ale občas se s některými kluky, kteří u nás byli, setkáme a vidíme, že jsou na tom velmi dobře a získali například skvělou práci. To jsou momenty, kdy si člověk řekne, že naše práce za to stojí.
Jak důležitou roli v této práci hraje vaše víra v Boha?
Je na mně samozřejmě vidět, že jsem věřící, ale v této práci rozhodně nejde o to, že bych se snažila někoho agitovat k víře. Z víry však vyrůstá můj vztah k těm klukům, ale vůbec o víře nemluvím, pokud se kluci sami neptají.
Občas je to zábava, protože když s těmi kluky někam vyrazím a někteří z nich mají například dredy, jiní jsou vyholení, mají tetování, piercing apod., tak vypadáme jako dost zvláštní parta. Ostatní lidé na nás zírají a přemýšlí, co spolu asi tak máme společného. Někdy totiž jdeme do kina, jindy jen tak na jídlo a vzhledem k tomu, že mám na sobě řeholní oblečení, vypadá to zajímavě. Ale to vše vychází z konzervativního přístupu k sestrám, o kterém jsme hovořili na začátku. Nyní, x let po revoluci, už si konečně zvykli, že dokonce řídím auto. Občas se mě totiž někdo zeptal, jestli mám vůbec občanku.
Foto: Juan CalderónZmiňovala jste tetování, dredy a piercingy. Jak k těmto věcem víra přistupuje? Mám za to, že na podobné věci mají věřící poněkud konzervativní názor, nemýlím se?
Víte, jsou věci důležité a nedůležité. Když se člověk ponoří trochu hlouběji do evangelií zjistí, že Ježíš říká: „Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – říkáte, že je posedlý. Přišel Syn člověka, jí a pije – říkáte, že je to milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ Když si člověk dobře pročte evangelia, Ježíš je pořád na nějakých hostinách a pořád ho někam zvali. Sám o sobě často říkal: „Kdo z vás mě může vinit z hříchu?“ Jak tedy mohu někoho soudit? Proč lidé dělají tohle a tamto ví jenom Bůh a pro mě rozhodně není nejdůležitější to, zda někdo je, nebo není potetovaný a zda má, nebo nemá dredy. Někdo může být oblečený v obleku s kufříkem, což na první pohled působí velmi slušně, ale může to být ten největší darebák, který si v případě potřeby například najme vraha.
A co třeba často zmiňované téma homosexuální orientace? Jak se k tomu stavíte?
Znám spoustu lidí s homosexuální orientací a nikdy bych je neodsuzovala. Rozhodně není v pořádku za to někoho trestat smrtí apod. Na druhou stranu má každý z nás sexualitu nějakým způsobem namíchanou a každý z nás s tím musí nějakým způsobem zacházet. Velké riziko vidím v tom, že se něco dává na stejnou úroveň.
Už když jsem učila na střední zdravotnické škole, chodila jsem na různé semináře psychoterapie, které vedli odborníci jako pan Chvála a paní Trapková, což jsou psychoterapeuti, kteří hovoří o tom, že v životě potřebujeme mužské i ženské vzory.
Trochu mi proto vadí i to, že se nejen ve spojení s homosexuálními páry zachází s dětmi jako s nějakými předměty, ale to vše doprovází mnohem složitější spektrum otázek. Tlak společnosti, který nás vede k tomu, abychom měli děti, vyústil až v to, že si je „děláme“ tzv. ze zkumavky. Z mého pohledu se tak dítě začíná stávat vlastně jakýmsi výrobkem a úplně to postrádá smysl toho, že mít dítě je dar. Jsou to taková ta rychlá, ale ne moc dobrá řešení. Moc hezky o tom v trochu jiné souvislosti nedávno mluvila Ester Janečková v jednom sběrném dokumentu.
Můžete to trochu přiblížit?
Hovořila o svých rodinných peripetiích s manželem. Říkala, že většina lidí se nesnaží přijít na kloub problémům, ale snaží se je rychle vyřešit a jít tou zdánlivě nejjednodušší cestou. Když se objeví problémy ve vztahu, většina lidí od nich raději uteče a najde si někoho jiného. Ester Janečková se však popsala jako opravářka vztahu, která se snaží problém vyřešit, ne od něj jednoduše utéct. To, co se může zdát jako jednoduché řešení, může přinést mnohem více komplikací. Najít mezi tím nějaký balanc je někdy dost složité.
Zmiňovala jste Ester Janečkovou. Pravděpodobně víte, že si její synovec Filip vzal život kvůli tomu, že byl gay a velkou roli v tom hrála právě církev (čtěte rozhovor s maminkou Filipa zde)… Chápu, že k určitým věcem, jako je stejnopohlavní manželství a rodičovství, přistupuje každý trochu jinak, ale zajímá mě, jak z vašeho pohledu dnes církev na homosexuály pohlíží? Synovec Ester Janečkové si totiž vzal život proto, že mu kněz vštěpoval do hlavy, že homosexualita je hřích…
To byl špatný přístup. Problém je v tom, že v církvi existují jisté normy, na které by se nemělo rezignovat a pak je tu konkrétní případ člověka, kterého nelze odsuzovat. Ne každá situace je řešitelná nějakou normou, kdy věci budou tak, nebo onak… Lidé s touto orientací mají spoustu jiných darů, které mohou využít, než se soustředit na to být „stejní“ jako ostatní. Je otázka, zda je nejdůležitější to, jak jsou orientováni. Je daleko jednodušší říct, že církev říká tohle a tamto... To je vlastně chybný přístup.
A jaký přístup k homosexuálům církev aktuálně má? Z vašeho pohledu by kněží k homosexuálům neměli přistupovat negativně?
Nejsem morální teolog, abych mohla přesně odpovědět za celou šíři postoje církve, ale pokud to dělají, tak je to dle mého špatně. Nejsou to přece méněcenní lidé. Ve chvíli, kdy si někdo myslí, že je lepší, protože chodí do kostela, tak je to špatně. O to prostě nejsem lepším člověkem a není to žádná zásluha. Opět se dostávám k tomu, že většina lidí hledá jednoduchá řešení, protože je náročnější hledat takové cesty, abychom všichni mohli žít spokojeně. Každý se svým darem musí nějak zacházet. Musí zkrátka existovat určitá rovnováha mezi danými pravidly a konkrétními situacemi. Nikdy nelze říct, že by něco mělo být přesně tak, nebo onak. Je potřeba vést každého k nejvyššímu možnému ideálu, ale současně vzít v potaz jeho osobní situaci.
