Herečka Pavla Dostálová: „To, že byl táta ministrem kultury, mělo několik výhod i nevýhod.“
Kdy ses poprvé dostala k herectví? Pamatuješ si na svou první roli?
Pamatuji si na svou první televizní roli. Tehdy mi mohlo být zhruba sedm let a hrála jsem v dokumentárním cyklu Šumná Olomouc. Vzpomínám si, že mě hrozně bavilo, když mě líčili, maskovali a česali. Řekla jsem tam jen jednu větu, pan Vávra mě pohladil po hlavě a bylo po všem, ale dostala jsem svůj první honorář – celých 200 korun. (smích) Vzpomínám si, že nás na místo natáčení vezli autem České televize a já jsem seděla nalepená u okénka, aby mě všichni viděli. (smích)
Olomouc je tvé rodné město, nemýlím-li se?
Ano. Narodila jsem se sice v Přerově, ale bydleli jsme v Olomouci. V tomto městě jsem žila až do studia na vysoké škole.
Co tě přivedlo zrovna k herectví?
Určitě má extrovertní povaha, ale ve velké míře mě samozřejmě ovlivnil táta. Jako dítě jsem s ním chodila do divadla, když režíroval. Naprosto mě to fascinovalo. Hrozně ráda jsem trávila čas v kostymérně a maskérně.
Moje máma je navíc velmi skromný a stydlivý člověk, takže jsem s tátou chodila na všechny velké akce jako Český lev, Zlatý slavík apod. Jako dítě jsem si dokonce nacvičovala děkovnou řeč k přebírání cen. (smích) Bavilo mě samotné herectví, ale i to prostředí kolem divadla a filmu.
Kdy jsi začala tušit, že se tímto směrem vydáš i po profesní stránce?
K hraní jsem tíhla celý život. Již v rámci střední školy jsem chtěla jít na konzervatoř, ale máma mě nepustila. Dnes jsem za to ráda, protože kdyby mě pustila, pravděpodobně by to nedopadlo dobře. Měla jsem velmi divokou pubertu a kdybych byla sama v Praze, možná by to dopadlo zajímavě… (smích)
Potřebovala jsi být pod kontrolou?
Zpětně si myslím, že ano. Prováděla jsem nejrůznější hlouposti. Šla jsem se například jakože osprchovat a namísto toho jsem se z koupelny vrátila s piercingem v nose. Ve 13 letech jsem si ho sama propíchla, což mi ve finále nestačilo, tak jsem si asi o měsíc později na záchodě propíchla i druhou stranu nosu. Ve 14 letech jsem mamce řekla, že si jdu udělat tetování a že to bude jen něco malého. Vzniklo z toho tetování přes celé břicho. Navíc došlo k tomu, že jsem přišla do tetovacího salonu a náhodně vybrala nějakou kresbu, takže tetování pro mě ani nemá žádný hlubší význam. Tyto vylomeniny naštěstí brzo odezněly a osud mě dovedl k herectví, které jsem začala brát vážně až poté, co mě vzali na DAMU.
Říkala jsi, že velkým vzorem pro tebe byl táta. Pro čtenáře ještě musíme upřesnit, že tvůj táta mimo jiné vykonával funkci ministra kultury v letech 1998 až 2005. Tatínek však tvé studium na DAMU již nezažil?
Táta bohužel zemřel dříve, než jsem nastoupila na vysokou školu. Umřel v roce 2005 a já jsem na DAMU nastupovala v roce 2008. V období jeho smrti jsem chodila ještě na střední školu, takže vlastně vůbec nevěděl, že se budu věnovat kultuře.
Byla jsi ještě dost mladá, ale jak jsi v té době vnímala, že máš tátu ministra kultury a jak moc tě to ovlivnilo v tom, že ses rozhodla pro herectví?
V té době mi bylo úplně jedno, že je to kultura. Šlo spíše o to, že jsem měla tátu, který je známý, což s sebou neslo výhody i nevýhody. Někdy převažovaly výhody a byla jsem hrozně ráda, ale někdy zase převažovaly nevýhody.
Co konkrétně myslíš těmi nevýhodami a výhodami?
Za nevýhody můžu zmínit například to, když jsme šli někam na procházku a já jsem si s tátou chtěla povídat, ale nešlo to, protože ho často někdo zastavoval. Jako dítě nerozumíte tomu, proč si s ním chce každý povídat a proč táta tu pozornost lidem dává. Nikdy se nestalo, že by byl nepříjemný nebo lidi nevyslechl. Teď už samozřejmě rozumím a chápu proč, ale tehdy mě to štvalo, to si pamatuji. Venku jsem ho měla málokdy jen pro sebe.
Mezi výhody určitě můžu zařadit chvíle, kdy jsem se díky němu dostala na zajímavá místa, na která bych se jinak v životě nedostala. Jako dítě jsem milovala Hurvínka a dodnes si pamatuji, když mě táta vzal do zákulisí Hurvínkova divadla, kde jsem se s Hurvínkem poprvé setkala. Dokonce na mě mluvil, vedl ho tehdy přímo pan Klásek. Ovšem menším zklamáním bylo, když jsem pak viděla, že tam těch Hurvínků visí dalších dvacet. (smích)
Ráda zároveň vzpomínám na pana prezidenta Václava Havla, od kterého mám doma vzkaz, na kterém píše: „Páje, spojovací techničce.“ Téměř vždy, když pan Havel tátovi volal, zvedala jsem telefon a říkala něco ve smyslu: „Dobrý den pane prezidente, tady Pavlínka Dostálová. Co si přejete?“ Poté jsem mu tátu předala. Když jsem se s panem Havlem poprvé setkala, byla jsem tak natěšená, že potkám pana prezidenta, že jsem omdlela. Byly to velmi krásné momenty a moc ráda na ně vzpomínám. Tehdy jsem si byla vědoma, že mít tátu ministra je obrovský bonus a užívala jsem si to. Jiné to bylo po jeho smrti.
Jak to myslíš?
V momentě, kdy táta umřel, řešila to samozřejmě všechna média. O tátově smrti jsem se dozvěděla právě z médií. Nějaký doktor pustil ústa na špacír a když jsem jednoho dne ráno vstávala, z médií jsem zjistila, že je táta po smrti. Máma mezitím byla na cestě z nemocnice, aby mi to sdělila.
Jsem však velmi ráda, že byl táta vnímán kladně. Lidé ho měli opravdu rádi, protože kulturu fakt miloval. Mám tak před sebou neuvěřitelně vysokou metu, kterou nemůžu nikdy v životě pokořit. Často si říkám, že nikdy nebudu tak dobrá jako on…
Takhle tě porovnávají ostatní, nebo ty sama?
Je to můj problém, že sama sebe s tátou porovnávám. Díky tomu, že působím ve stejném oboru a vím, že táta ho zvládal velmi dobře, mám takový pocit, že nikdy nebudu tak dobrá. Ale třeba jo, kdo ví. (smích)
Jak táta působil na tebe?
Já si tátu pamatuji optikou dítěte. Nikdy jsem s ním nevedla nějaké dlouhé a hluboké hovory. To jsem zkrátka nestihla. Ale díky tomu, že se pohybuji v kultuře a potkávám se s lidmi, kteří tátu znali, říkají mi různé střípky a já se tak neustále dozvídám nové věci. Ostatní lidé ho těmito zážitky a historkami vlastně neustále zpřítomňují. To se mi hrozně líbí. Zároveň o tátovi nevím skoro nic negativního, takže pro mě opravdu představuje jakýsi ideál.
Myslím, že ani s tebou to nebude tak marné, když už máš za sebou tolik rolí. (smích) To je mimochodem další zajímavé téma, protože každým rokem z hereckých škol vyjde několik stovek herců. Jak je možné se v tomto počtu nových tváří prodat a uplatnit?
Zní to jako strašné klišé, ale je to především o štěstí. Hodně záleží na tom, koho potkáš, komu jsi sympatický a s kým pracuješ. Stačí jeden skvělý projekt a v tu ránu jedeš na určité vlně. Takže když máš to štěstí a na nějakého producenta či režiséra se navážeš, můžeš s ním pokračovat dál a dál. Zároveň vždy záleží na tom, co daný režisér či producent požaduje po konkrétní roli a jak moc těmto požadavkům odpovídáš.
Takže výhodou je být něčím výjimečný?
Řekla bych, že se trendy hrozně mění a dle mého nyní převažuje trend, kterému osobně říkám „unisex“. To znamená být nějakým způsobem univerzální, aby si zahrál všechno a abys byl typově něčím neutrální.
A co castingy a konkurzy? Je nutné se jich účastnit?
Pokud mluvíme o televizi a filmu, určitě ano. Je dobré chodit na castingy, umět sám sebe prodat a nesedět doma a čekat, že se ti někdo ozve. Neozve. Případně ozve, ale jednou za rok. I tohle se teprve po letech učím. Nyní mám svou agentku a ta mě neustále tlačí k tomu, ať někam napíšu, zavolám apod. Já si však připadám blbě a říkám si, že si přece, vzpomenou, kdyby mě chtěli. Agentka vždy argumentuje tím, že ani náhodou, že jsou nás tisíce. Samozřejmě má pravdu.
Je pravda, že rybka musí z rybníčku občas vyskočit, aby si jí někdo všimnul…
To jsi řekl naprosto přesně, taková je realita.
Máš za sebou již několik zajímavých rolí, přesto se zeptám na tvůj sen. V čem by sis velmi ráda zahrála?
Samozřejmě v Přátelích! (smích) Tam bych ani nemusela hrát, ale jen tahat kabely. Ale teď vážně. V rámci divadla je pro mě osobním snem zahrát si v Činoherním klubu. V rámci filmu a televize bych ráda spolupracovala s panem Prušinovským a s Petrem Kolečkem.
Jaké role ti charakteristicky sedí ze všeho nejvíc?
Vůbec nechápu, z jakého důvodu, ale odehrála jsem nejvíc naivek v podobě různých holčiček, děvčátek, jeptišek apod. Velmi dobře se samozřejmě hrají záporné postavy, ale těch moc nedostávám, což je možná dobře. Když totiž hledáš logiku myšlení a cítění dané postavy, v tomto případě záporné, tak se o sobě můžeš dozvědět nejrůznější věci. (smích)
Foto: Juan CalderónTo je taktéž dost zajímavé téma. Jak jako herečka dokážeš zůstat sama sebou a na kolik tě jednotlivé role ovlivňují v osobním životě?
Role mi hodně mění optiku pohlížení na svět. Ale naštěstí vždy pouze během zkoušení. S premiérou to vždy odezní. Jedno představení jsme například zkoušeli s mým spolužákem, kterého znám od dětství a nikdy mezi námi nic nebylo. Během zkoušení jsme hráli manžele, kteří se mají milovat a tím, jak jsem to v sobě neustále podporovala, normálně jsem se do něj zamilovala. Naštěstí to s premiérou skončilo. (smích)
Nicméně všechny mé role ve mně určitým způsobem „zůstávají“. Když někdo řekne něco, co je část mého textu, hned mě to nahodí zpět do role. Několikrát jsem se přistihla, že zahrála hudba, která byla v inscenaci a mně se hned vybavila nějaká emoce, kterou jsem prožívala během představení.
Tvůj obor poměrně znatelně postihla pandemie koronaviru, jak k tomu přistupuješ?
Strašně těžko se mi utváří názor na to, zda je správně či špatně, že jsou divadla zavřená. Snažím se pořád věřit tomu, že to smysl má, ale myslím si, že to kultuře dost ublíží a že divadla budou poslední segment, kam lidé začnou po uvolnění chodit, protože nebudou mít peníze a když si budou muset vybrat mezi kinem a divadlem, dle mého většina půjde do kina a do divadel se vrátí až později.
Kvůli sobě si ale rozhodně nestěžuji, protože pořád nějakou práci mám, jelikož se věnuji i produkci a dalším věcem. Navíc se starám jen sama o sebe, ale co třeba taková máma samoživitelka, která se stará o dvě děti a pracuje v gastru? To musí být strašně těžké a těchto lidí je mi moc líto. Doufám, že to bude brzo pryč.
