„Čeští muži se v Londýně velmi líbí a jsou tu vyhledávaní,“ říká Pavol Gabaj (33), Slovák žijící v centru londýnské queer komunity

S Pavlem jsme se potkali v roce 2016 na Pride Košice. V davu vynikal svou bezprostředností a lesklým duhovým batůžkem, který mu všichni záviděli. Narodil se na vesnici u Žiliny, ale tou dobou už studoval několik let psychologii v Londýně. Na jeho Facebooku mě zaujaly fotky zvláštních masek, které vytvářel z barevných korálků. Později se začaly objevovat malby v excentrických rámech ulovených ve starožitnictví. Výtvarná díla postupně Pavlovy sociální sítě zcela ovládla.

Proč jsi se rozhodl odejít ze Slovenska?

Bude to už třináct let. Doma pro mě bylo velmi těžké identifikovat se jako gay. Ta identita si s sebou nesla stigma jako něco špatného, nemorálního. Já osobně jsem sice měl velké štěstí na dobré přátele, jimž jsem se mohl vyoutovat. Ale LGBT komunita byla na Slovensku na bodě mrazu. Queer lidé se nepotkávali, v podstatě jsem nikoho neznal. Když jsem si s někým psal online, bylo to strašně divné. I když o sobě lidé věděli, že jsou LGBT, nebavili se spolu.

A proč sis zvolil právě Londýn?

Můj bratr byl tehdy v Anglii a já ho jel navštívit. Bylo mi dvacet, právě jsem dodělal střední školu. Na Slovensku mě nevzali na vysokou, takže můj plán B byl přivydělat si v Anglii a vrátit se domů. Nejdřív jsem pobýval v menším městě, teprve po roce jsem se přestěhoval do Londýna. Začal jsem tam studovat psychologii a sám si na studium vydělávat.

V Anglii jsem se cítil dobře, protože jsem měl kolem sebe známé ze Slovenska. Především jsem potkal moji kamarádku Barboru – je lesba, pochází ze stejného kraje jako já. Doma jsme se nikdy nesetkali, ale měli jsme hodně společných známých. Oba dva jsme věděli, z jakých podmínek vycházíme. A oba jsme se chtěli osvobodit od toho, co nás doma omezovalo.

Jak na tebe působila Británie po příchodu ze země, kde jsi žil ve skrytu a sám?

Musím přiznat, že na začátku jsem z toho byl docela ohromený. Hodně gay barů, spousta akcí a různých možností, hodně míst, kde se queer lidé setkávají. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím seznámil. S Barborou jsme to všechno poznávali spolu a postupně. Navíc jsme oba studovali, takže jsme neměli moc času chodit na party. Pro mě to bylo tak neznámé, že jsem se queer akcí na začátku bál. Neměl jsem s něčím takovým vůbec zkušenost.

Jak jsi se od studia psychologie dostal k umění?

V psychologii jsem došel až na doktorandskou úroveň a tam jsem v půlce studium z finančních důvodů přerušil. Platil jsem si všechno sám, takže jsem pracoval na plný úvazek a u toho studoval. Bylo to dost náročné. Navíc přišel Brexit a já si nechtěl brát velkou půjčku v bance, protože nebylo jasné, jestli si svoji kvalifikaci vůbec budu moct přenést do jiné země.

Jsem ale rád, že jsem se tak rozhodl. Umožnilo mi to vrhnout se uměleckým směrem a začít si užívat to, na co předtím při práci a studiu vůbec nezbýval čas. Vždycky jsem rád chodil do muzeí a galerií a měl své oblíbené umělce. Londýn všem nabízí skvělou příležitost umělecky se rozvinout.

Jaká byla tvoje cesta k vlastní tvorbě?

Už na Slovensku jsem občas něco kreslil, ale jen minimálně. Tady v Londýně jsem poznal lidi, kteří tvoří. Viděl jsem jejich každodenní život a pochopil jsem, že je možné žít jako umělec. Hodně lidí kolem mě se tak identifikuje i přesto, že se nesnaží dostat do profesionální sféry umělecké tvorby. To mi dodalo odvahu v tom, že i já můžu svobodně tvořit svoje díla.

Zprvu to pro mě byla jen zábava. Neměl jsem ambice označit se za umělce a dělat něco profesionálnějšího. Vyráběl jsem masky z českých skleněných korálků, které jsou známé po celém světě a dají se sehnat i tady v Anglii. Řekl bych, že to byla fáze umělecké zvídavosti. Postupem času jsem poznal víc umělců a sledoval jejich tvorbu. Rozhodl jsem se, že vyzkouším i malování. A to je teď hlavní forma umění, ve které se pohybuji.

Zbavte se spodního prádla – chození „naostro“ je zdraví prospěšné a mužům pomůže i ke zvýšení plodnosti23. 12. 2020

Jaké jsi sklidil ohlasy na svoje díla?

Na začátku je člověk velmi zranitelný. Musí najít odvahu ukázat své výtvory ostatním. Chce to statečnost třeba i jen nasdílet svoje věci na sociálních sítích. Teď nemluvím jen z vlastní zkušenosti, vím to ze spousty rozhovorů s dalšími lidmi, kteří tvoří.

Dostával jsem dobré ohlasy, ale ty pro mě nebyly tak podstatné. Potřeboval jsem především najít sebedůvěru v tom, že nezáleží na ničem jiném, než abych já sám byl spokojený s tím, co dělám. A když se to někomu nelíbí, pro mě se tím nic nemění. Takže pak pro mě samozřejmě nebyly až tak důležité ohlasy, ale spíš identita, kterou jsem si sám v sobě musel vyvinout – že rád tvořím, a jestli se to bude někomu líbit nebo ne, pro mě není to hlavní.

Kde je možné tvoje obrazy vidět?

V roce 2019 jsem měl v Londýně společnou výstavu s mojí kamarádkou Soniou. Trvala čtyři měsíce. Naši známí vlastní výstavní prostor, kam jsme mohli pozvat všechny, kdo měli zájem se přijít na naši tvorbu podívat. Minulý rok se kvůli koronaviru nedělo nic kromě toho, že jsem byl zavřený ve svém pokoji a tvořil. Všechna díla mám teď jen na Instagramu, Facebooku a v mém obchodě na Etsy.com.

Uživí tě umění?

Dva dny v týdnu pracuji v chráněném bydlení pro lidi s duševními poruchami. To mi spolu s prodejem mých děl pokryje výdaje na běžný život. Mám díky tomu volnou ruku pro moji tvorbu.

Minulý rok pro mě byl dost produktivní, protože jsem trávil hodně času doma. Spousta lidí si byla vědoma, že umělci to během koronavirové karantény nemají jednoduché, když nemůžou vystavovat a setkávat se s lidmi. Cítil jsem velkou podporu a prodal jsem dost originálů i plakátových tisků. Bylo to úplně úžasné. Na sociálních sítích se sdílely výzvy, že umělci potřebují pomoct. A lidé zavření doma měli čas na to, aby si mohli rozšířit obzory a hledat si umění, které se jim líbí a nějak s nimi rezonuje. Jím si pak mohli zkrášlit prostor, v němž se během karantény nacházeli. 

Mercedes-AMG GLE 53 4Matic+ kupé aneb Luxusní kupéčko, které nabídne až překvapivě moc místa28. 1. 2021

Jaké si tvé obrazy našly publikum?

Většina mých obrazů je spíš pro queer komunitu. V blízké budoucnosti bych se chtěl na queer tematiku ještě víc zaměřit. Třeba před dvěma měsíci jsem měl velkou radost z obrazu, který jsem přemaloval podle jedné vintage malby z internetu. Byla to velmi otevřená kritika polského přístupu k LGBT lidem.

Při tvorbě jsem pracoval se svými silnými pocity, protože se mě celá situace v Polsku dost dotýká na několika úrovních. Můj děda přežil koncentrační tábor, já sám se identifikuji jako gay a Polsko není daleko od Slovenska. Dokázal jsem si velmi živě představit, že se stejný útlak LGBT lidí děje i v mé zemi.

Práce na tom obrazu mi přinášela radost a výsledek byl velmi úspěšný. Mohl jsem se propojit s polskými queer lidmi v Londýně a šířit ten obraz jako výraz podpory LGBT v Polsku. Dost u nich rezonoval a zafungoval trochu jako lék na zraněnou duši.

Chceš se tedy začít věnovat angažovanému umění?

Ano. Zajímám se o politiku a o situaci LGBT komunity v jiných zemích. Queer lidé v Londýně jsou si vědomi svých privilegií, která mají díky životu ve svobodné zemi. A uvědomujeme si, že z tohoto našeho teplého hnízda můžeme pomáhat jiným lidem po celém světě. Často tady v Londýně čtu různé příběhy LGBT lidí z jiných zemí, queer lidé tu pořádají sbírky nebo protesty na podporu LGBT v ostatních částech světa. Jsem toho součástí a těší mě, když můžu pomoct někomu, kdo nemá takové privilegium jako já.

Jaké máš v britské společnosti postavení jako gay z východní Evropy?

Londýn je multikulturní a lidé tu moc nevnímají původ. Na druhou stranu jsem byl opakovaně svědkem toho, jak jedinci z většinové společnosti diskriminovali lidi z východní Evropy. Heteráci si tady často myslí, že východní Evropa není tak rozvinutá, jak už ve skutečnosti je. Je to prostě arogantní přístup některých Angličanů, kteří jsou ještě stále přesvědčeni, že jsou pupkem světa. To můžeme vidět i na tom, jak to dopadlo s Brexitem.

Ale v queer komunitě takové předsudky nevidím. Vím, že se tady například hodně líbí muži z Česka.  Češi jsou tu vyhlášení a přímo vyhledávaní. A Slováci se vezou s nimi. (smích)

Ovlivní tě nějak osobně Brexit?

Kromě přerušení studia, o němž jsem už mluvil, mě ovlivnil především na emocionální úrovni. Vyšlo veřejně najevo, jak tady spousta lidí přemýšlí o Evropanech, a jejich předsudky dostaly úplně volný průběh. Naštvalo mě stigma, které si tady nesou lidé z východní Evropy. Častokrát jsem od někoho slyšel, že Evropané sem do Británie přicházejí jen proto, aby tady pobírali dávky. Což naprosto odmítám. Za celou dobu, co jsem tady, jsem nepoznal nikoho, kdo by žil na podpoře. Každý tu hodně maká. Navíc ti, kdo se živí manuální prací, často ani neumí anglicky natolik, aby si dokázali nějaké dávky zařídit. Byl jsem dost naštvaný kvůli všem těm mýtům, které tady kolovaly.

Já sám mám v Británii status rezidenta. Musel jsem prokázat, že už tu žiji několik let. Nečekám dramatický vývoj v tom, že by se někdo musel stěhovat zpět domů, protože odchod pracovních sil by místní ekonomika nezvládla.

Dokážeš si přesto představit, že by ses vrátil na Slovensko? Jak by tam dnes vypadal tvůj život?

Myslím si, že po 13 letech od mého odchodu je život na Slovensku o trochu lepší. Jezdím tam občas a zúčastnil jsem se několika slovenských pride festivalů. I na základě toho si troufám říct, že tam vidím zdravého ducha. Mladá generace ukazuje vztyčený prostředníček všem konzervativním lidem na celém Slovensku. Mladí chtějí žít svobodnější život a nezajímá je, že jim tam někdo chce předkládat konzervativní morálky, které většinou pocházejí z katolické církve. Budoucnost a naděje pro LGBT komunitu na Slovensku je mladá generace, která je svobodnější i díky práci aktivistů. Ovoce jejich práce tam jde určitě poznat. 

Bude Brexit námětem některého z tvých dalších obrazů?

Ne. Jsem z toho tématu tak vyhořelý, že už ani nečtu články, vždycky jen přelítnu titulky. Jako umělec chci dělat věci, které lidem pomůžou uniknout z reality a díky kterým se budou cítit dobře. To Brexit určitě není.

Zdroj: Bohdana Rambousková