Lukáš Polčák (26) se narodil bez části jedné ruky a nohy. Dnes chce všem mladým lidem ukázat, že být jiný je přednost, ne problém

Lukáš pochází ze Zlína, kde se před 26 lety narodil bez části jedné ruky a nohy. Celý život se snažil sám sobě dokázat, že zvládne vše, co jeho vrstevníci a kamarádi. Učil se jezdit na kole, hrát fotbal, lozil po stromech a dělal mnoho dalšího. V jeden čas také hodně plaval a to tak, že se proplaval až do paralympijské reprezentace a byl druhým nejlepším plavcem v Česku ve své kategorii. Dnes se věnuje především fitness. Když Lukášovi bylo asi 22 let, začal své pokroky zveřejňovat na sociálních sítích, což doprovázelo velký úspěch. Velmi ho to motivovalo makat na sobě ještě víc a snažit se lidem přiblížit, jak se dá s takovýmto postižením vyrovnat. Jak se dá sportovat a žít skvělý život, ačkoliv má jen jednu ruku a jednu nohu. Poslední dobou se začal věnovat své další vášni, kterou je hudba, konkrétně rap. V šuplíku má desítky motivačních skladeb, které začíná postupně vydávat do éteru a nyní bojuje za další životní přání, což bionická ruky, kterou mu však zdravotní pojišťovna nezaplatí.

Bez části jedné ruky a nohy žiješ již od narození, takže to pro tebe asi nebyl takový šok? Nicméně ani tak tvůj život pravděpodobně nebyl úplně jednoduchý?

Vystihl jsi to přesně. Tím, že jsem se tak narodil a vyrůstal, bral jsem to jako naprostou samozřejmost. Jako dítě jsem ani nevnímal, že jsem nějak jiný. To začalo až na škole, kde se mě všechny děti ptaly, proč nemám ruku apod. V té době mi poprvé začalo docházet, že pravděpodobně trochu jiný jsem.

Je pravda, že děti dokážou být svou neotřelou úpřímností občas docela zákeřné…

Na druhém stupni základní školy jsem si prošel nějakou šikanou. Nebylo to sice nic hrozného, o čem bych chtěl napsat knihu, ale když je nějaké dítě z kolektivu handicapované, je jasné, že bude středem pozornosti. Jak jsi říkal, děti umí být občas kruté.

Šikana se u mě objevila někdy v období před pubertou, tedy okolo třináctého až čtrnáctého roku života. V té době jsem občas chodil domů s brekem apod. Řešil jsem to s našimi a s ředitelkou školy, ale nakonec jsem proti tomu vyhrál já sám.

Jakým způsobem?

Našel jsem cestu, jak se různým posměškům vyvarovat. Spolužáci se mi smáli, že nemám ruku a dávali mi různé rádoby vtipné přezdívky. To mě samozřejmě uráželo. Nicméně asi v deváté třídě jsem pochopil, že síla je v tom, že si umím udělat srandu sám ze sebe. Pak už to nebudou dělat druzí.

Jednou jsme se v dějepise učili o jednom královi, který přišel o ruku, protože mu ji za trest usekli. Já jsem se v té hodině přihlásil a řekl, že v tom případě na tom byl stejně jako já. Všichni se ihned začali smát a borci, kteří si ze mě neustále dělali legraci, se na mě jen podívali a poté za mnou došli a vyjádřili mi respekt, že si sám ze sebe umím udělat legraci a že je to super. V tu ránu si ze mě přestali dělat legraci oni, ale i všichni ostatní. Takže jsem se přestal bránit a občas jsem si přirozeně udělal srandu sám ze sebe. Najednou mě všichni měli za frajera a šikana odezněla.

Avšak nechci, aby to vyznělo tak, že jsem nyní nějakým dvorním šaškem, nicméně když se to hodí, nějaká vtipná poznámka spojená s mým handicapem není na škodu. Převzal jsem tak roli ostatních a začal jsem si určovat svůj vlastní směr.

Hodně lidí mi samozřejmě píše a ptá se, jak jsem se s tím vypořádal. Vždy se jim tak snažím poradit tuto taktiku.

Úspěšný podnikatel Robert Klein: „Důležité je se z úspěchu nepo****“29. 1. 2021

Pokud vím, větším problémem je pro tebe především ruka, protože na nohu používáš protézu?

Ano. První protézu na nohu jsem dostal, když jsem se v jednom roce začal stavět v dětské postýlce. Již odmalička jsem se tak mohl učit normálně chodit. Jednou za pár let jsem protézu vyměnil za větší a teď už se mi ve skříni válí tři staré, které můžu prodávat v bazaru. (smích)

Jak jsi na tom s rukou? Ta pro tebe znamená poněkud větší problém?

Neřekl bych, že je to úplně „problém“. Jsem doslova plně funkční. Nicméně jedná se o věc, kterou vyloženě chci, protože ta možnost zde existuje. Tzn., že umím úplně všechno a věci, které nedokážu, spočítám na prstech mé jedné ruky. Ale vzhledem k tomu, že žijeme ve 21. století a je zde možnost mít bionickou ruku jako Anakin Skywalker, tak kdo by něco takového nechtěl?

V Česku má takovou ruku třeba jen pět lidí, ale nikdo s ní nenatáčí videa na internet apod. Chci lidem ukázat, co všechno se dá s takovou rukou zvládnout, co se mohu naučit a ukázat jim cestu budoucnosti. Jsem moc rád, že se to rozhoupalo a vypadá, že se mi ji konečně podaří sehnat.

Měl jsem možnost si jednu takovou ruku vyzkoušet. Jednalo se ale o bionickou ruku, která patřila jednomu Čechovi a dostal jsem se k ní v době, kdy se zrovna opravovala.

Za poslední rok jsme zvýšili spotřebu potravinových doplňků, vedou přípravky na posílení imunity8. 2. 2021

Kolik taková bionická ruka stojí?

Zhruba 700 až 800 tisíc.

Nelze ji hradit ze zdravotního pojištění?

Bohužel ne. Dokonce jsem dostal zajímavou odpověď, že mám druhou ruku zdravou, což mi musí „stačit“. Taková byla slova jedné paní z pojišťovny. Z toho důvodu vybírám penízky skrz Konto bariéry (více informací zde).

Myslíš, že v těchto věcech v Česku trochu zaostáváme? Co je důvodem toho, že tyto věci nejsou hrazeny z pojištění?

Z vlastních zkušeností vím, že v ostatních zemích, jako je Německo či Anglie, je to daleko jednodušší. U nás získáte nárok na něco takového jen stěží. Navíc v Česku ani není tolik firem, které se protetikou zabývají. Myslím si, že bychom mohli být na daleko lepší úrovni.

Ještě před nedávnem zde panovaly různé domněnky, že protézy na ruce lidem nepomáhají a že jsou to zbytečně vyhozené peníze, ale protetici se snaží myšlení pojišťoven a veřejnosti změnit a ukázat, že něco takového pomůže handicapovaným lidem se začleněním do společnosti. Můžou díky tomu pracovat, získat vícero nabídek zaměstnání a tím samozřejmě více přispívat do společnosti. Veřejné mínění a chápání celé věci se proto musí změnit.

Kolik peněz ještě musíš vybrat?

Dosáhli jsme první cílové částky, ale ještě nám zhruba polovina zbývá.

My jsme teď sice hovořili o protéze, ale jak jsi říkal, tobě i bez ní nedělá problém dělat prakticky cokoliv?

Přesně tak, vše jsem překonal a snažím se žít jako kdokoliv jiný. Dělám i fitness, kdysi jsem dokonce závodně plaval. Jakákoliv překážka mě motivovala ke stále větším výkonům. Sport mě hrozně baví, takže jsem musel najít cestu, jak jej zvládnout.

Kromě toho však natáčíš videa na YouTube a když jsem některá z nich viděl, občas se jedná o dost černý humor… Máš zprávy o tom, že tohle ostatním pomáhá překonat jejich problém? Dokážeš jim touto činností třeba i trochu změnit mindset?

S různými lidmi jsem si poslal již stovky, nebo možná i tisíce zpráv, v rámci kterých se jim snažím pomoct, když si s něčím neví rady. Nedávno jsem například radil jedné slečně, jak si zařídit lepší protézu na nohu, protože měla špatnou a bolelo ji to.

Hodně lidí mi psalo i v souvislosti se sportem a ptalo se mě, jak můžou cvičit, když nemají ruku, nohu apod. Takže i v tomto směru se snažím pomoct. Ale nejvíc se snažím zaměřit především na mindset, který jsi zmiňoval. Aby se zkrátka nestyděli za to, že jsou trochu jiní. Nechci, aby ve svém postižení hledali negativa, ale aby z toho naopak udělali přednost. Nacházíme se ve velmi zajímavé a dobré době, protože nikdy v historii se nedělo to, co se děje nyní. Tím myslím, že být „jiný“ je cool. Když se někdo nějakým způsobem odlišuje, tak je cool. Toho je potřeba využít a tohle se snažím ostatní naučit.

Tyto činnosti děláš jen ve volném čase?

Ano. Jinak chodím normálně do práce, kdy sloužím jako noční sekuriťák a přes den, když tedy nespím, se s kolegou starám o firmu, která ostatním spravuje sociální sítě. Takže stále něco dělám…

Mercedes-Benz EQC aneb Elektrizující výkon v podání Mercedesu3. 3. 2021

A kde se vidíš v budoucnu? Jsou to sociální sítě, nebo…?

Ještě je potřeba zmínit, že se hodně věnuji hudbě a v budoucnu bych se rád viděl na stagi. Před příchodem pandemie koronaviru jsem měl navíc v plánu objíždět základní školy s přednáškou. Vytvořil jsem krásný koncept motivační přednášky pro školy, která však byla zrušena kvůli pandemii koronaviru. Nyní pouze čekám, až se vše opět otevře a budu moci motivovat lidi i děti osobně.

Cílem je tedy třeba i odbourat šikanu, kterou jsi na škole sám zažíval?

Také. Určitě i o tom budu mluvit. Je to projekt, kterému se chci věnovat opravdu nejvíc. Chci procestovat Česko a mluvit k dětem na základní škole, protože se jedná o skupinu lidí, která to potřebuje slyšet. Budu velmi rád, když se mi podaří změnit jejich myšlení.

Když se totiž zeptáte dětí, zda znají někoho postiženého ve svém okolí, devadesát procent z nich si vybaví nějaký „stereotyp“ – vozíčkáře, který je v depresi a kterého život nebaví. Já chci ukázat, že jsem sice postižený, ale není to nic špatného, nehroutím se z toho a rozhodně se nebojím lidí a vystupuji před nimi sebevědomě.

Vezmi si, že zhruba sedm procent dětí v Česku je nějakým způsobem zdravotně postižených a tohle číslo se neustále zvyšuje. Já chci, aby se tito lidé co nejlépe začlenili do společnosti. To, že mají nějaké postižení neznamená, že musí žít v ústranní.

Autor: Jan Witek

Zdroj: Jan Witek