Kvůli pandemii koronaviru v Česku roste počet alkoholiků. Odbornice radí, jak zabránit tomu, abyste alkoholu propadli

Probouzí v nás pandemie koronaviru alkoholiky? Dle terapeutky Marie Funke tak trochu ano. Počty nově příchozích klientů, kteří se rozhodli pro terapii, se více než zdvojnásobily a podobný trend lze pozorovat nejen v Česku, ale i v zahraničí. Jaké jsou příčiny, kdy je nejlepší problém závislosti řešit a jak se z tohoto bludného kruhu dostat ven?

Jak moc velký vliv má pandemie koronaviru na zvýšení konzumace alkoholu a růst počtu alkoholiků?

Troufám si říct, že opravdu velký. V České republice sice ještě neexistuje nějaký přesný výzkum, ale existují výzkumy Národního ústavu duševního zdraví ohledně zvýšení počtu depresí, úzkostí a sebevražedných myšlenek. Nárůst je enormní, protože se jedná až o trojnásobek. A to výzkum zahrnuje pouze lidi, kteří si řeknou o pomoc.

Tyto poruchy ve velké míře souvisí se zvýšenou konzumací alkoholu. Často se jedná o spojenou nádobu, jelikož mezi spouštěče psychologické závislosti na alkoholu se řadí právě úzkosti, pocity napětí, nekonformní stavy, smutek, zoufalství apod.

Co se týče přímo alkoholu, dívala jsem se na zajímavou studii z Německa, kde pozorují zvýšení počtu alkoholově závislých více než dvojnásobně. Tento trend zaznamenáváme i na naší klinice. Počty nových klientů, kteří mají problém se závislostí na alkoholu, se skutečně více než zdvojnásobily.

Ačkoliv sám sebe nepovažuji za alkoholově závislého, občas potřebuju upustit páru a návštěva baru mi v tom dost pomůže… Kde se tedy nachází ta pomyslná mez, kdy už je pití alkoholu opravdu nebezpečné?

Myslím si, že takové to společenské pití až tak nebezpečné není a nejedná se o tak vážný rizikový vzorec. Ale každé pití alkoholu je samozřejmě rizikové. Zcela bezpečná je jen abstinence. Když však budeme hovořit realisticky, protože procento absolutních abstinentů je poměrně nízké, tak proměna rekreační konzumace v určitou rizikovou závislost, závisí na dvou věcech.

Za prvé jde o množství alkoholu, které konzumujeme a za druhé o to, jakou roli v našem životě alkohol hraje a jaká je motivace k jeho pití. Již zmiňovaná společenská motivace pobavit se s přáteli je nízkoriziková, ale motivace potlačit nějakou úzkost a napít se proto, že se bojím jít ven, někoho oslovit, nebo že se na mě dívají lidé v tramvaji a hodnotí mě, to už je velmi nebezpečné. Tyto úzkostné poruchy jsou velice často spojovány právě s alkoholismem, jelikož alkohol působí vesměs podobně jako benzodiazepin, což jsou vysoce návykové léky používající se k léčbě úzkosti.

Existuje mnoho dalších forem pití, kdy lidé alkohol používají jako lék. Tomu se říká automedikační pití. Jedná se o lidi, kteří například nejsou schopni bez alkoholu usnout a alkohol zde hraje roli jakéhosi hypnotika. Lidé pijí alkohol i proto, že nejsou schopni zastavit zrychlené myšlení a neumí relaxovat. Velmi nebezpečné je i to, když si alkohol zařadíme do života jako jakési každodenní potěšení. Takhle to má mnoho lidí a domnívají se, že je to v pořádku, jelikož se neopíjejí do stavů ztráty sebekontroly. Ale i takové pití je velmi rizikové. Alkohol je v tomto případě začleněn do každého dne jako jeho pevná součást a jako forma odměny či relaxace.

Kdy tedy můžeme říct, že už se jedná o alkoholismus? Kde je ta hranice?

Všechny tyto aspekty jsou rizikové a nerozdělovala bych, co je a co není alkoholismus. Alkoholismus je totiž jakési kontinuum. Nejde říct, že jste závislý, nebo zcela nezávislý. Celý proces přechází od nějakého vysoce rizikového užívání alkoholu až po škodlivé užívání a určitou formu závislosti, která končí jako chronický alkoholismus, tedy silná tělesná závislost.

Spáchat zločin bude zas o něco těžší – vědci objevili, jak odebrat vzorky DNA ze vzduchu11. 4. 2021

Nicméně nárůst lidí závislých na alkoholu v souvislosti s pandemií koronaviru je asi nejvíc způsoben úzkostí a depresí z toho, co se děje a ze strachu, že lidé přijdou o práci, případně že o ni už přišli? Nebo se pletu?

Za nadměrnou konzumaci alkoholu v souvislosti s pandemií koronaviru určitě může zvýšení psychických obtíží, ale má na to vliv i mnoho dalších věcí. Častým spouštěčem nějakého alkoholového excesu je nuda a prázdnota, což nyní taktéž mnoho lidí zažívá, když nemá možnost naplno pracovat, sportovat a jinak využívat volný čas.

Kromě toho se nám rozpadá denní řád. Když totiž víme, že další den ráno musíme vstávat do práce, určitě si rozmyslíme, zda to večer s alkoholem přeženeme, nebo ne. Mnoho lidí je běžně limitováno tím, že do práce jezdí autem, takže nechtějí riskovat. Když zároveň odpoledne dostanete chuť na pivo, v kanceláři či jinde v práci si jej asi nedáte. Všechny tyto přirozené zábrany mizí. Máme spoustu klientů, kteří se rozpili doma na home office. A to kvůli tomu, že byli zvyklí dát si každý večer dvojku vína, poté si ji začali dávat už po obědě a najednou to nebyla dvojka, ale stala se z toho sedmička denně. To už je velký problém.

Je pravda, že nijak nezáleží na sociální vrstvě alkoholově závislých? Často totiž slýchávám že se závislostí na alkoholu mají problém i vysoce postavení podnikatelé a manažeři…

To říkáte naprosto správně, dokonce u vrcholových manažerů se často setkáváme s rizikovým vzorcem zvaným excesivní alkoholismus, což v překladu znamená, že vydržíte týden až čtrnáct dní podávat obrovský výkon a poté dojde k excesu a k přehnanému pití alkoholu. V ten moment se úplně vše vymkne kontrole, a to až do té míry, kdy si dotyčný na některé věci vůbec nepamatuje. Nebezpečím je, že se excesy postupem času prodlužují, někdy mohou být až dvoudenní a rozestupy mezi nimi se zkracují. Tohle často bývá problém manažerů a vysoce exponovaných lidí, kteří ze sebe vydávají maximum, hodně tlačí na svou výkonnost, silně kontrolují své emoce a hrají vlastně jakousi sebedestrukční roli. Po určité chvíli tak dojde k výbuchu časované bomby.

V jaké fázi závislosti se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Jsme strašně moc rádi, že k nám lidé přicházejí poměrně brzo. Přiznat si, že máme nějaký problém s alkoholem, je dost těžké. Lidé si naopak často říkají, že jsou v pohodě a stále sami sebe omlouvají. To je pouze cesta k horším stádiím závislosti. Závislost je jakési kontinuum a čím dříve si člověk všimne, že se mu konzumace alkoholu nějakým způsobem začíná vymykat z rukou, tím lépe.

Hodně lidí přichází ve fázi, kdy se jim po pravidelných návštěvách hospody se známými začíná pití vymykat z rukou a jsou často tak opilí, že si nic nepamatují. To je rozhodně inteligentní přístup. Když klient přichází při prvotních výskytech nějakého většího rizikového vzorce, terapie bývá velmi rychlá, efektivní a lze aplikovat non-abstinenční léčbu. Což je jakási “kontrolovaná konzumace“. V takovém případě jsme schopni výhybku včas vrátit zpět.

Čím déle problém necháme trvat, tím drastičtější musí být léčebná opatření a tím více dotyčný musí změnit svůj život a smířit se s tím, že se bude jednat o změny trvalé. Včetně doživotní abstinence, což je u rozvinutějších závislostí jediná možná cesta.

Je důležité uvědomit si, že není potřeba se stydět. Určitě by se hodilo destigmatizovat psychologickou a psychiatrickou pomoc, aby o ní lidé hovořili naprosto otevřeně, jako je to třeba v Americe, kde má každý svého psychoterapeuta. U nás ještě nejsme tak daleko. Ale jak říkám, čím dříve se s léčbou začne, tím rychlejší, efektivnější a snazší je cesta zpět a obejde se i bez zásadních změn, které dotyčný musí podniknout. Člověk v extrémních stavech je vystaven mnohem těžším zkouškám, kdy musí například vyměnit práci, přátele, prostředí apod. Pravděpodobnost, že se z toho dostane, je o dost menší.

Sebepoškozování nutně nemusí spočívat ve fyzické bolesti, možná se psychické „sebesabotáže“ dopouštíte i vy1. 3. 2021

Můžete říct, že i tento trend se trochu mění a že už se lidé tolik nestydí říct si o pomoc odbornému terapeutovi?

Určitě jsme svědky markantních změn. Tyto změny postihují především mladou generaci. Proto máme spoustu náctiletých a dvacetiletých klientů, kteří si bez problémů řeknou o pomoc. U starší generace lze stále pozorovat jakýsi ostych a snahu vyřešit si to na vlastní pěst, což často nekončí dobře. Za závislost na alkoholu se lidé obvykle dost stydí. Proto mají tendenci se nikomu nesvěřovat. Jsem ráda, že mladší generace je více uvědomělá.

Můžete mi přiblížit, jak to vypadá, když vás klient požádá o pomoc a přijde úplně poprvé?

Když člověk vyhledá naši pomoc a má zájem o naše služby, vždy absolvuje vstupní diagnostickou konzultaci, kde společně pojmenujeme problém. Nicméně snažíme se jej zasadit do hlubšího kontextu. Závislost je totiž v drtivé většině případů jen informací o něčem dalším. Člověk, který je naprosto v pohodě, závislosti většinou nepropadne, případně ji zvládne sám a nedostane se do těžkého stadia. Musíme tedy zjistit, co se děje, co je spouštěčem nadměrného pití a co je potřeba udělat proto, aby se zastavilo. Následně zhodnotíme míru závažnosti problému a závislosti samotné. Sledujeme také míru tělesného poškození, takže klienta posíláme na testy a podle toho určujeme, jakou cestou povedeme léčbu.

Když zjistíme, že klient splňuje kritéria pro kontrolovanou konzumaci, tak mu ji nabídneme. To však pouze v případě, pokud trvalou abstinenci z různých důvodů odmítá. Když klient uvažuje o abstinenci, je samozřejmě nejlepší jej v tom podpořit. Když však abstinenci odmítá a pohybuje se v pásmu vysoce rizikové konzumace, můžeme mu nabídnout terapii kontrolované konzumace, což je terapie, která trvá zhruba čtyři měsíce.

Během diagnostiky taktéž zjistíme, do jaké míry jsou přítomna případná další psychická onemocnění a navrhneme, jak je ošetřit, abychom docílili trvalých změn. Doslova tak sestavíme individuální terapeutický plán.

Na závěr mi ještě prozraďte, jak je na tom Česko v kontextu ostatních států Evropské unie. Je o nás totiž známo, že alkoholem moc nepohrdneme…

Máte pravdu. Co se konzumace alkoholu týče, rozhodně patříme k evropským špičkám, což není nic, co by nás nějak šlechtilo.

Je pravda, že když se člověk okolo sebe rozhlédne, na každém rohu je nějaká hospůdka...

V určitém slova smyslu to může být naší hospodskou kulturou, která samozřejmě posiluje konzumaci piva, ale gastro-kultura je rozvinutá i v jiných státech. To, že jako Češi tolik pijeme, je dle mého ze tří důvodů. Prvním důvodem je tolerance, protože když je někdo opilý, tak je to vlastně tak trochu roztomilé. Často se někteří lidé dokonce vytahují tím, jak se pořádně “zbourali“. Dalším důvodem je, že ceny alkoholu jsou opravdu hodně nízké a v mnohých restauracích je třetinka piva často levnější než čistá voda. Zásadním důvodem pak je i to, že oproti jiným státům západní Evropy u nás málo funguje systém sekundární prevence.Sekundární prevencí můžeme nazvat soubor opatření, který aplikujeme v době, kdy závislost už sice vypukla, ale je v nějakém počátečním stadiu a nezpůsobila závažnější škody. Primární prevence se aplikuje před vypuknutím problému. Tzn. různé přednášky dětem ve škole apod. Terciární prevence je minimalizace rizik, kdy závislost již plně propukla.

Já bych však závěrem velmi ráda doplnila, že se strašně často setkáváme s tím, že k nám přicházejí lidé, kteří každodenně konzumují alkohol, ale říkají, že nejsou závislí, protože se neopíjejí a nedělají nic nepatřičného. Je potřeba vyvrátit mýtus, že alkoholikem je pouze člověk, který se někde válí na zemi, má rudý nos a táhne z něj pálenka. Alkoholismus je opravdu široký pojem. Na spoustě alkoholiků to ani nikdo poznat nemusí. Když tedy začnete pozorovat nějaké změny, které vám nejsou příjemné, zkuste pití omezit, případně vyhledat odbornou pomoc.

Zdroj: Jan Witek