Po znásilnění založila Johanna Nejedlová organizaci pro prevenci sexuálního násilí. Za svou práci si vysloužila prestižní cenu Women of Europe

Johanna Nejedlová je aktivistka, která založila a vede organizaci Konsent, jež se zabývá prevencí sexuálního násilí a obtěžování. Tomuto tématu se začala věnovat asi čtyři roky poté, co zažila osobní zkušenost se znásilněním. Za své působení získala ocenění Women of Europe 2019, Bitch 50 a zařadila se do výběru žebříčku časopisu Forbes 30 pod 30. Jak se od roku 2016, co organizace Konsent funguje, téma sexuálního násilí a obtěžování v Česku vyvíjí?

Problematice znásilnění a obtěžování se věnujete již několik let. Je možné říci, jak se tato problematika za dobu fungování Konsentu vyvinula? Můžeme se radovat z toho, že čísla nových případů ubývají, nebo bychom si naopak měli dávat pozor na jejich nárůst?

Musím říct, že statistiky týkající se znásilnění a obtěžování nevznikají moc často a zvlášť v českém prostředí se tomu nevěnuje tak velká pozornost, jaká by byla potřeba. Data se dostatečně nezkoumají, proto v nich žádný významný trend pozorovat nelze.

Nicméně dá se předpokládat, že se statistiky budou zhoršovat a čísla budou růst. To však neznamená, že se musí nutně dít více skutků. Když se podíváme třeba na severské země, ty v poslední době vykazují mnohem vyšší čísla činů spojených se sexuálním násilím než u nás, ale není to tím, že by tamní prostředí bylo nebezpečnější, ale že je téma sexuálního násilí mnohem více detabuizované a lidé se nestydí přiznat, že něco takového zažili. Případně se naučili některé činy jako sexuální násilí či znásilnění pojmenovat, ačkoliv by je tak dříve nenazvali.

Často nám holky píšou, že poté, co nás začaly sledovat, zjistily, že jejich velmi nepříjemný zážitek vlastně spadá do znásilnění. Přitom ho tak původně vůbec nepojmenovaly. Jsou to například situace, kdy si na nich nějaký kluk vynutil sex, přestože ony nechtěly.

Když jsem se koukal na některá fakta na vašem webu, velmi mě zaujalo, že velké procento znásilnění a zneužití probíhá v rámci partnerství…

Ano. To je jeden ze stereotypů, které se snažíme bořit a proč tak málo lidí popisuje, že zažilo znásilnění. Většina lidí si totiž pod pojmem znásilnění představí situaci, kdy vás někdo přepadne v parku, ale není to tak. Většinu znásilnění spáchá někdo, koho dotyčný či dotyčná znali a až v polovině případech je to partner či partnerka. Naštěstí se o tomto tématu mluví čím dál tím častěji, takže jsou lidé schopni svou nemilou zkušenost pojmenovat.

To i díky tomu, co děláte. Za to jste ostatně získala několik prestižních ocenění?

Ano. Jedno z největších – Woman of Europe – jsem obdržela před rokem a bylo to pro mě velké povzbuzení. Stále se totiž setkáváme s různými nenávistníky a jelikož jsme poměrně mladá organizace, ve které pracují mladí lidé, neberou nás někteří lidé tak vážně. Ocenění nás hodně povzbuzují a dávají nám najevo, že to, co děláme, berou lidé jako relevantní.

Nicméně nejvíc mě povzbudí, když nám nějaká holka nebo kluk napíšou, že to, co děláme, jim nějak osobně pomohlo a že se od té doby k nějakým věcem staví jinak, nechtějí je dělat a nechtějí si je nechat líbit. To je to největší zadostiučinění. Ocenění už je pouze jakousi třešničkou na dortu.

O co se v rámci organizace Konsent konkrétně snažíte? Je to především zvyšování povědomí o sexuálním násilí?

Přesně tak. Přijde nám, že tohle téma není ve veřejném prostoru dostatečně zastoupeno, a to především v rámci prevence. Když se podíváme na to, jak široký je to problém, kdy zhruba každá desátá Češka a každý třicátý Čech někdy zažili znásilnění, přijde mi, že se tomu věnuje opravdu málo pozornosti. Třeba drogová problematika, se kterou má zkušenost o mnoho méně lidí, je v rámci prevence číslo jedna. Znásilnění nikoliv. Tím samozřejmě nijak neshazuji preventivní programy proti drogám, ale chtěli bychom, aby se sexuálnímu násilí dostávala podobná míra pozornosti.

Primátor Zdeněk Hřib o lidských právech a společenské revoltě: Ženy mají právo na potrat a lesby a gayové na sňatek18. 3. 2021

Jedno z vašich prohlášení hovoří i o tom, že neziskové organizace nejsou v moc dobré pozici a že na vás pomocí škrtů v dotacích útočí i různí politici. Proč se něco takového děje?

Myslím si, že jde o součást kulturních válek. Témata, která jsou tak trochu spojena s feminismem a s problematikou genderu, což naše téma rozhodně je, část lidí prostě neuznává, má s nimi nějaký problém a bojí se jich, protože jim dostatečně nerozumí.

Je pravda, že mi to trochu připomíná kauzu MeToo, která obletěla celý svět a lidi taktéž rozdělila na dva tábory…

Myslím, že mnoho lidí tato kauza vyděsila, jelikož v našem mediálním prostoru nebyla dostatečně široce popsána a někteří lidé tomu neporozuměli a automaticky to odmítali. Myslím, že právě u politiků se na těchto věcech snadno získávají politické body. Je totiž jednodušší stát proti někomu než se stavět za něco.

Proto naše práce není jednoduchá a dělala by se mnohem snáz, kdybychom na to měli více zdrojů a mohlo u nás pracovat více lidí. Občas nám však pomůžou i útoky, protože se po nich zdvihne vlna podpory. Ne nadarmo se říká, že „haters makes you famous“.

Nejsnazší by zcela určitě bylo předejít jakémukoliv sexuálnímu násilí a obtěžování. Dá se vůbec něco takového ze světa vymazat a co všechno je potřeba pro to udělat?

Uvědomili jsme si, že nejsnazší a nejefektivnější cesta je mluvení s mladými lidmi ve fázi dospívání, kdy si teprve formují své názory, chování a postoje. V tu chvíli s nimi můžete mluvit otevřeně. Lidi, kteří mají 30 let a více, svým názorem ovlivníte už jen velmi těžko. Změnit dlouho zažitý názor není jednoduché.

Mohlo by v rámci prevence pomoci i zlepšení sexuální výchovy na školách?

Rozhodně! My jsme se nejdřív chtěli věnovat pouze prevenci sexuálního násilí a na tohle téma za sebou máme spoustu workshopů. Poté jsme však zjistili, že aby nedocházelo k sexuálnímu násilí, je dobré se se školáky bavit o tom, jak vytvářet kvalitní sexuální vztahy, nastavovat hranice a jak je bránit. Jsou školy, kde je sexuální výchova skvělá, ale je spousta škol, kde tomu tak není a je to především proto, že vyučující nemají dostatečné podklady, sami se to neučili a sami často mají problém mluvit o sexu.

Mnoho z nich o sexu nemluví ani se svými partnery, takže vystoupit s tímto tématem před žáky je pro ně hodně těžké. Proto jsme se rozhodli pomáhat i v tomto ohledu. To, že sami chodíme do škol, je super, ale nikdy nezvládneme obejít všechny školy, proto chceme dovednosti předávat přímo pedagogům a nějakým dlouhodobým cílem je, aby naše organizace vůbec nemusela existovat.

Musím se přiznat, že ani já jsem se toho v sexuální výchově na škole moc nenaučil… (smích) Učitelka nám maximálně ukázala, jak nasadit kondom, což bylo vše…

Navíc se při těchto formách výuky třídy často rozdělují na holky a kluky. Nedává to smysl. Holky přece také potřebují vědět něco o tom, jak funguje klučičí tělo a kluci o tom, jak funguje tělo holčičí.

Přijde mi, že v souvislosti s tématem, kterému se u nás často věnujeme, což je sexuální orientace, jsme také nedostali žádné informace. Ale chápu, že spousta učitelů může být proti tomu, případně jsou nábožensky založení a homosexualitu neuznávají…

Dle mého nevědí, jak to uchopit, nebo jim to nepřijde podstatné. My jsme sexuální orientaci hodně řešili i v našich metodikách. Dumali jsme nad tím, jak přistupovat k tomu, že lidé mohou mít různou sexuální orientaci a zda to nějak zvlášť vypichovat. Nakonec jsme dospěli k tomu, že to chceme brát jako zcela normální a nebudeme to nijak rozdělovat a brát jako speciální téma. Občas hovoříme o muži a ženě, občas o dvou mužích nebo ženách.

Nicméně všechno jsou to nedostatky, které by se v rámci škol měly řešit. Já doufám, že se to i s naší pomocí trochu mění. Spolupracujeme s Českou středoškolskou unií, což je organizace, která sdružuje středoškolské studenty. Lidé z ČSU zjistili, že 80 procent současných studujících touží po tom, aby měli lepší sexuální výchovu a dozvěděli se více o tématech, která jsou pro nás velmi důležitá, jako je například souhlas k sexu, první sex, ale i LGBT+ témata.

Homofobie ve společnosti narůstá, podle vědců odpor vůči lesbám a gayům souvisí s nízkou inteligencí. Stejně jako rasismus10. 2. 2021

Jak velkou roli v souvislosti se sexuálním násilím hraje třeba pornografie? Viděl jsem několik zajímavých průzkumů hovořících o tom, že se mladí lidé inspirují také v pornofilmech, kde se násilí velmi často objevuje…

I tohle je problém. S pornem se navíc pojí strašně moc dalších věcí. Pustili jsme se do otevírání témat, která by se také měla učit na školách. Zjistili jsme, že strašně moc kluků má pocit, že má nedostatečně velký penis. Pokud nejsou gayové, málokdy se dostanou k tomu, že by na živo viděli jiný ztopořený penis, takže se porovnávají pouze s tím, co vidí v pornu, kde jsou většinou enormně velké penisy. Psalo nám to dokonce i spousta holek, jejichž partneři si myslí, že mají malý penis, ačkoliv to ony samotné tak nehodnotily. Na školách by se proto mělo hovořit i o tom, že těla mají různé podoby a že to, co vidíme v pornu, není standard. Lidé z toho pak mívají mindráky, nedovedou si najít partnery, jsou frustrovaní a může se u nich projevit větší náklonnost k páchání násilí, kdy si budou chtít sexuální vztah doslova vydobýt.

Se znásilněním máte vlastní zkušenost. Pokud se nepletu, organizaci Konsent jste založila právě z tohoto důvodu?

To sice ano, ale hlavním popudem byl průzkum, který zkoumal, co si Češi o znásilnění myslí. Více než 64 procent si myslí, že za znásilnění je spoluzodpovědná oběť. To mi přišlo skoro horší než fakt, že se znásilnění děje tak často.

Jak spoluzodpovědná? To znamená nějaká vyzývavá sukně, výstřih apod.?

Ano. Oběti dávají za vinu například to, že měla výstřih, sukni, byla opilá, flirtovala, šla s někým domů apod. Samozřejmě dává nějaký smysl, proč si to lidé myslí, jelikož existuje tzv. chyba zpětného úsudku, což znamená, že když bych dnes byla v baru, měla krátkou sukni, byla opilá a nic se mi nestalo, nikdo neřekne, že jsem udělala něco špatného, ale kdyby se mi v tu chvíli něco stalo, uvidí všechny skutečnosti jako důvody, proč se mi to stalo, protože se to snaží nějakým způsobem racionalizovat. Ve finále pak vlastně nereagují na to, že především násilník je ten, co udělal něco špatně, ale zabývají se tím, proč měla oběť krátkou sukni a zda byla opilá.

Nejhorší je, že za vinu si to dávají často i samotné oběti, které se pak se svým zážitkem vyrovnávají daleko hůř. Mít nějakou základní důvěru k lidem, se kterými se bavíme, mi přijde potřebné. Nemůžeme přece od každého očekávat, že nám ublíží. Koneckonců není vůbec špatné jít do baru s úmyslem, že někoho sbalíte, ale nechcete přece sbalit každého. Jasné “ne“ by toho druhého mělo zastavit. Hodně tak mluvíme i o tomto tématu.

A co třeba obtěžování na ulici? Občas jsem svědkem toho, kdy jde po ulici pohledná slečna a muži na ni pořvávají, pískají apod. I něco takového se dá zařadit mezi sexuální obtěžování?

Ano, i tohle je určitá forma sexuálního obtěžování. Je to extrémně nepříjemné a ve skutečnosti to nikomu nelichotí. Když se vám někdo líbí, jde to naznačit i slušně. Tím, že na někoho pokřikujete, jej asi jen těžko sbalíte. Jeden klučina mi v rámci workshopu vysvětloval, že to dělá v případě, kdy si netroufne dotyčnou oslovit. Udělá alespoň něco, aby vypadal dobře před kamarády.

Navíc je pravda, že málokdy to udělá člověk, který je zcela sám. Většinou je v nějaké skupince lidí, případně v určité mocenské nadřazenosti – nadřízený, šéf apod. Většinou jsou to muži, protože ženy zase tak často mocenskou převahu nemají. Ale znám případ, kdy se ukázalo, že jedna pedagožka zneužívala své studenty na vysoké škole. Ti byli vůči ní samozřejmě v podřazeném postavení. Pedagožka měla představu, že chlapi chtějí mít sex neustále a zneužívala je pod podmínkou dokončení vysoké školy. Ale ani chlapi nechtějí mít sex pořád a s každým…

Věnujete se i pomoci lidem, kteří už znásilnění a obtěžování zažili?

Soustředíme se především na prevenci, ale protože se na nás tito lidé často obraceli, vytvořili jsme svépomocnou skupinu, kde mohou přijít sdílet své zkušenosti a navzájem si pomáhat. Zkrátka něco trochu jiného než terapie, kterou raději přenecháváme odborníkům, kteří mají v této problematice vzdělání. My nabízíme místo, kde mohou dotyční přijít, pobavit se o svých zkušenostech, jak se s tím vypořádávají apod.

Pokud je člověk obětí sexuálního obtěžování či znásilnění, co by měl v první řadě udělat? Pravděpodobně záleží na míře závažnosti?

V každém případě je to strašná situace, ale paradoxem je, že když to udělá nějaký neznámý pachatel v parku, člověk se daleko snáz rozhoduje. Takový člověk jde ihned věc nahlásit na policii a vidí ji jako špatnou. Když k tomu dojde v partnerském vztahu, případně se jedná o nějakého kamaráda či někoho z rodiny, je daleko horší a těžší to někomu sdělit a srovnat se s tím, protože s daným člověkem můžete mít i dobré zkušenosti. Je složité to zpracovat. Oběti zároveň nechtějí nahlásit na policii svého kluka či někoho z rodiny.

V rámci českých zákonů je však velmi dobře nastaveno i případné zneužívání v dětství, které můžete nahlásit až poté, co dospějete. Teprve pak se totiž začíná počítat promlčecí lhůta.

Nicméně když jsme formulovali nějaké rady, dospěli jsme k názoru, že neexistuje přesný postup, ale dotyčná osoba by měla udělat přesně to, co pro ni bude nejlepší a co ji nejvíc pomůže – nahlášení na policii, terapie apod. V první řadě by si však tito lidé měli uvědomit, že to není jejich vina, že se něco podobného stalo mnoha dalším lidem a měli by uvažovat nad tím, co nejlepšího pro to mohou udělat.

Jak už jste nastínila, váš cíl je tak trochu sebedestrukční, tzn., že cílem vaší organizace je, aby zde vůbec nemusela být?

Přesně tak. (smích) Líbilo by se mi, kdyby věci, které děláme my, byly součástí běžného vzdělávání, učili se je budoucí pedagogové a zajímalo by se o ně i ministerstvo školství. Pak bychom to nemuseli dělat mi jakožto nezisková organizace.

Konsent je nezisková organizace. Pokud byste ji chtěli v jejích činnostech podpořit, koukněte na webové stránky zde.

Zdroj: Jan Witek