V patnácti letech utekl z domova a žil mimo jiné i na ulici. Dnes Robin (28) pracuje v jednom z nejlepších hotelů v Česku

Co si myslíš, že bylo spouštěčem toho, že se tvůj život obrátil doslova vzhůru nohama?

Začalo to již v dětství. Naši rodiče neměli zrovna ideální vztah. Otec hodně pil a máma byla závislá na internetu. Pocházím ze šesti sourozenců a doma věčně nebylo jídlo, bez svačin jsme chodili i do školy, byli jsme špinaví, vyhazovali nás z domu a nesměli jsme se vracet, dokud jsme nedonesli peníze. Otec byl věčně v hospodě, kterou jsme měli pod barákem a máma na internetu. Jednoho dne došlo k tomu, že chtěl otec vyhodit moji mámu z okna, ale docházelo i k dalším extrémům. Upřímně, nemluví se mi o tom moc dobře, ale v takovém prostředí jsem vyrůstal.

Jako dítě jsi to vnímal asi hodně těžce?

Ano, stejně tak mí sourozenci. Po nějakém čase už to máma nemohla vydržet, všechny nás vzala a skrze sociálku jsme se dostali do azylového domu na druhé straně republiky. V tomto azylovém domě jsme byli asi dva roky, poté jsme se vrátili zpět k tátovi, kde nás máma nechala a odjela zpět do Čech. Údajně už na nás neměla nervy. Táta byl buď v práci, nebo nás opilý naháněl po vesnici. Víceméně se o nás starala starší sestra.

Máma s námi v tu dobu přerušila kontakt a navštívila nás jen jednou za rok v létě tak, aby se nepotkala s tátou. Táta si vzal 24hodinovou službu v práci, máma přijela, přespala a ráno zase odjela. Jejich vztah byl hodně pošramocený. Ačkoliv byla vina na obou rodičích, největší chybu dělal otec, který hodně pil a pak všechny mlátil. Kdyby tohle nedělal, byla by naše rodina v pořádku.

Více v Galerii

Zdroje: Juan Calderón

V rámci soužití s tátou se o vás tedy starala nejstarší sestra?

Ano, starala se o chod domácnosti, vařila a prala. Dá se říct, že zvládla zastat funkci obou rodičů. Nicméně všichni jsme se tak trochu museli naučit fungovat sami, jelikož jsme na rodiče moc nespoléhali. Vypravovali jsme se do školy, dělali si svačiny, učili se apod.

Zmiňoval jsi, že jsi jednoho dne utekl z domova. Kdy to bylo a proč?

Když u nás byla máma na návštěvě, pohádali jsme se a ona po mě mrskla vařící vodu. V tu ránu jsem si vzal akorát doklady a odešel jsem pouze s těmi věcmi, které jsem měl na sobě. Rok a půl jsem byl u komediantů. Znal jsem od nich jednu holčinu, protože chodila s mým spolužákem. Hostovali zrovna kousek od naší vesnice a potřebovali nějakou výpomoc. Když balili stan, přišel jsem za principálem a požádal jej, zda bych se k nim mohl přidat. Souhlasil. Byla to pro mě jediná záchrana. Měl jsem jídlo, kde bydlet a stovku na den.

Během jednoho večera se to však všechno pokazilo. Principál mě našel, jak s jeho dcerami večer na hřišti popíjíme flašku. Vypálil mi facku, sbalil jsem si věci a po roce a půl u cirkusu jsem odjel do Prahy. V té době už mi bylo 17 let.

Proč zrovna Praha?

Rozhodl jsem se, že se pokusím najít mámu, což mi trvalo asi šest měsíců. Navíc se říkalo, že Praha je město možností.

Jak jsi mámu hledal?

Věděl jsem, že dělá v nějakém obchodě na Ládví, tak jsem se ji takto snažil najít. Mezitím jsem žil na ulici.

Život na ulici pro tebe musel být hroznou změnou? Co ti v té době probíhalo hlavou?

Byla to těžká změna, ale zatnul jsem zuby a musel jsem se o sebe postarat. Měl jsem trochu trénink, protože doma jsme například topili kotlem, do kterého jsme museli sami přikládat. Tyto znalosti jsem využil i na ulici. V zimě jsem se také často vozil nočními autobusy, z čehož jsem měl samozřejmě mnoho pokut, které jsem si vyřešil teprve nedávno. V létě jsem spal pod mostem, v parku a kdekoliv, kde to šlo.

Navazoval jsi nějaké vztahy s ostatními bezdomovci? Mají lidé na ulici tendenci si pomáhat, nebo je to naopak drsné prostředí?

Setkal jsem se se dvěma skupinami. Buď vás člověk prodá, nebo vám prodává drogy. U drog to začíná především tak, že vás lákají je vyzkoušet a tvrdí vám, že vám alespoň nebude zima. Vy se pak stanete závislými a jste jejich pravidelnými zákazníky. Na ulici je nutné počítat s tím, že většina ostatních vás chce nějak zneužít.

Co nejhoršího tě na ulici potkalo?

Nejhorší byla ulice sama o sobě. Ze začátku jsem si to vyzkoušel na šest měsíců, poté se mi podařilo najít mámu. Chvíli jsem studoval střední školu, kterou jsem však nedostudoval, protože máma po nějaké době odjela na Slovensko. Neměl jsem kde být a skončil jsem opět na ulici. Absolutně o mě neměla zájem. Poté se objevil jeden muž, u kterého jsem bydlel, uklízel a staral se o dům. Sponzoroval mě, abych si mohl dokončit nějaké vzdělání. Byl jsem u něj dva roky a poté opět přišel pád. Znovu jsem se stal bezdomovcem.

Robin
Foto: Juan Calderón

Z jakého důvodu?

Tomu pánovi jsem uklízel celý barák, staral jsem se mu o psa, sekal trávu, ale byl to trochu úchyl. Už proto, že se hrozně rád pral. Ne úplně na sílu, ale měl rád zápasení. Představ si něco jako řecko-římské zápasy. Vždy mi dal kostým, do kterého jsem se musel obléct a pak jsem se s ním musel prát. Mě to nebavilo, přišlo mi to ujeté, ale platil mi dobré peníze a mohl jsem studovat. Jednoho dne si však na stole nechal otevřený notebook a já jsem přišel na to, že mě celé dny sleduje a že má po celém domě kamery, díky kterým pozoroval každý můj krok. Vzrušovalo ho to. To už jsem nevydržel a musel jsem odejít.

V té době už to bylo horší a začal jsem s pervitinem. Začaly se objevovat větší a větší problémy. Dělal jsem věci, na které nejsem hrdý a nechci o nich moc mluvit. Nechyběly různé krádeže, přepadení a kvůli tomu jsem se také dostal do vazby, a nakonec vyvázl s podmínkou.

Chtěl jsem žít lepší život, ale neuměl jsem se k tomu dokopat. Naštěstí jsem potkal pana Lászla Sümegha z Projektu Šance (preventivní a humanitární program pro děti a mládež žijící na ulici – více v rozhovoru zde). Řekli mi o něm lidé na ulici, tak jsem za ním přišel, promluvili jsme si a začal proces mé záchrany. Klobouk dolů, pan Lászlo měl opravdu trpělivost.

Jak to probíhalo?

Musel jsem se zbavit drog a ostatních problémů. Drogy jsou svinstvo, ale zásadní věc, proč jsem je přestal brát bylo, když jsem se dozvěděl, že jsem táta. To mě zasáhlo natolik, že jsem si řekl, že když budu mít dceru, chci, aby měla mámu i tátu a aby měla pořádnou výchovu, výlety, rodinnou pohodu a vše, co jsem já neměl, ale se záznamem člověka jen těžko vezmou do nějaké práce.

V té době už jsem se znal s Lászlem a prosil jej o pomoc. Kdybych totiž dělal blbosti dál, šel bych do vězení a se svou dcerou bych se vůbec nestýkal. Začal jsem proto docházet do dílny, kde jsem montoval propisky, dělal svíčky a tímto způsobem jsem se dostal až k práci v pražském hotelu Hilton. Když už jsem začal vydělávat peníze, musel jsem dořešit všechny staré závazky. Celou tu dobu, co jsem byl na ulici, jsem pochopitelně nic neplatil, nekupoval jsem si lítky na MHD a měl jsem několik pokut, u kterých naskočily obrovské úroky. Vyšlo mě to na několik set tisíc.

Před čtyřmi roky mi exekučně stahovali peníze z výplaty, což mě přestalo bavit, protože mi moc peněz nezbývalo, tak mi pomohl Pavel Kozler z Projektu Šance. Vůbec jsem totiž nevěděl, kam s tím jít. Takto bych to splácel ještě dalších dvacet let, ale pan Kozler mi pomohl zařídit si insolvenci a od února loňského roku už jsem čistý. Jsem moc rád, že jsem z toho nejhoršího venku.

Za vším jsem udělal tlustou čáru a nyní už jdu pouze kupředu, vydělávám peníze a chci situaci zlepšit, ať už se mám konečně lépe.

Jak dlouho již pracuješ v hotelu?

Letos v březnu to bude již sedm let. Jsem tam moc spokojený. Jsem rád, že mě László Sümegh k práci dovedl. Ze všeho nejdřív jsem v hotelu pracoval přes agenturu, ale po roce si mě hotel vzal přímo pod sebe.

Dnes už má Robin konečně důvod k úsměvu
Foto: Juan Calderón

Je skvělé, že ses opět postavil na vlastní nohy, ale co rodiče? Jak to s nimi nakonec dopadlo?

S mámou jsme opět začali být v kontaktu, ale od začátku pandemie koronaviru je psychicky trochu mimo. Hodně to na ni působí. Pořád chce chodit na nějaké demonstrace apod. Ale vídám se i se svými sourozenci. Nejvíc jsem v kontaktu se starší sestrou a občas se vídáme a voláme i s ostatními. Táta zhruba před rokem umřel.

Na co jsi po všech těch zážitcích nejvíc hrdý?

Po pravdě se dost stydím za to, co jsem prováděl. Nicméně jsem hrdý na celou cestu proměny a odhodlání, které mi pomohlo se do toho pustit. Jsem rád, že to skončilo dobře. Vděčím především Lászlovi Sümeghovi a Pavlu Kozlerovi z Projektu Šance. Kdybych nepotkal tyto dva pány, změna by byla rozhodně těžší, jestli vůbec možná.

Možná tento rozhovor bude číst někdo, kdo se také občas cítí na dně. Co bys mu z vlastní zkušenosti a s odkazem na tvůj životní příběh vzkázal?