David Čerych: “Nemůžeme adoptovat děti a mít rovnocenné svazky, ale můžeme se plně projevovat. Slovo gay bylo kdysi synonymem pro něco hnusného a úchylného”

David Čerych žije v Říčanech a jeho hlavní pracovní náplní je profese IT manažera ve vodním světě Aquapalace Praha v Čestlicích. Kromě toho však velmi často a rád cestuje se svým mužem, se kterým je již více než 18 let. Jak mu cestování otevřelo oči a jaký má recept na dlouhodobý a úspěšný vztah?

Procestoval jsi již 22 zemí, což je docela velké číslo, kterým se asi nemůže pochlubit tolik lidí, nemyslíš?

Je to dost, ale když si představím, jak je svět velký, je to docela málo. S manželem máme ještě hodně plánů. Seznam míst, která chceme navštívit, je stále daleko větší než seznam míst, která jsme již navštívili.

Takže opakovaná návštěva stejných míst u vás moc neplatí?

To určitě ne. Téměř pokaždé se jedná o novou lokalitu. Jako asi každý z Česka jsme byli i my v Egyptě, kde jsme teda byli zrovna dvakrát, ale vždy na jiném místě. Nepatříme mezi lidi, kteří by se na dovolené celou dobu jen váleli, ale nejsme ani ti, co by měli itinerář přesně hodinu po hodině. Máme rádi jakýsi mix. Strašně rádi si celý den užijeme válením u moře a popíjením drinků a druhý den natěšeně vyrazíme na výlet.

Rádi si vybíráme neustále nová místa, jelikož cestování není zrovna nejlevnější záležitostí. Za ty peníze bychom chtěli pokaždé vidět něco jiného a moc se nám líbí poznávat nové země a kultury. Je však pravda, že i v rámci jedné země existuje mnoho různých možností, takže i když se do některé země vrátíme, snažíme se navštívit jiná místa.

Říká se, že cestování člověku otevírá mysl a boří předsudky…

Přesně tak. Když jsem navštívil některé země a viděl jsem opravdu nádhernou přírodu a exotiku, byl jsem z toho nadšený! Ale často, když jsem poznal, jak místní lidé žijí, poznal jsem i druhou stránku mince a začal jsem si vážit života u nás. Rozhodně to není klišé, ale máme se tady vskutku velmi dobře. Řekl bych až luxusně. Po vycestování člověk vidí spoustu věcí úplně jinak a často se vytratí i veškeré “problémy“, které dříve jako “problémy“ vnímal.

Můžeš být konkrétnější?

V současné době třeba hodně zmiňované zdravotnictví. Základní zdravotní péči máme hrazenou a je na naprosto špičkové úrovni. To lidé zapomněli, jak vypadala péče a nemocnice za totáče? Ale jde i o snadný život, který v Česku máme. Vše je dostupné, téměř vždy najdeme zastání a máme kam jít, když se něco děje. Existují země, kde je vše zkorumpováno a nikdo vás nevyslechne, když máte problém.

Skvělá je samozřejmost, že máme rodná čísla a jsme evidovaní. Absurdita? Nikoliv! To také neexistuje všude, viz třeba taková krásná země jako je Dominikánská republika. Díky tomu není úplně tak jednoduché odstranit nás ze světa a zahrabat. A ačkoliv naše podnebí nemám úplně nejraději – jsem spíše zastáncem velmi teplého a slunečného počasí a vždy říkám, že jsem se měl narodit někde jižněji, přesto je dobré, že u nás nemusíme snášet žádné extrémy.

Například na Kubě jsme se divili, proč mají všichni okna zadělaná pouze igelitem. Naše průvodkyně nám říkala, že je to z důvodu nedávné vichřice a že si místní na nová okna ještě nevydělali, protože taková vichřice přichází každoročně. Někteří lidé nejsou schopni za rok na okno vydělat, tak vítězí igelity. V již jmenované Kubě také stále funguje jídlo na příděl. A takto bych mohl pokračovat… Je to zajímavé a jsou to věci, které nám přijdou neuvěřitelné, ale jim naprosto samozřejmé.

Vonná svíčka, která staví penisy, a k čemu jsou v posteli ponožky – fakta o sexu, o nichž jste dosud neslyšeli14. 1. 2021

Takže bys každému doporučoval, aby vycestoval za hranice, než si bude stěžovat, jak je to v Česku hrozné?

Rozhodně je dobré cestovat do světa, ale především také vyjít občas za brány hotelu. Vždy trochu rostu, když lidé říkají, že byli támhle a támhle, ale pak z nich vypadne, že celou dobu byli zavřeni v resortu. Je opravdu nutné vyjít za brány hotelu, abyste zemi poznali více do detailu.

Setkali jste se na cestách s nějakým omezováním kvůli tomu, že jste gay pár? Nemáte strach cestovat do zemí, kde jsou práva homosexuálů hodně zanedbávána?

Musím říct, že jsme se nikdy nemuseli hlídat. Nejsme z těch, kteří by chodili po ulici, drželi se za ruce a přehnaně na sebe upozorňovali. Ale v každém hotelu vyžadujeme například takovou samozřejmost, jako je manželská postel, na nic si nehrajeme a nic neskrýváme. Rozhodně jsme nikdy nezažili nic negativního, spíše jen různé úsměvné situace, jako jsou typické “gay“ otázky: „Kdo je u vás máma, kdo táta...“ (smích). Když tam občas lidem říkáme, že spolu žijeme, smějí se tomu a nedokážou to pochopit. Přijde jim to absurdní, neskutečné a legrační. Ale vždy a všude na nás reagovali pozitivně. Dokonce i v zemích, kde je homosexualita zakázána nebo perzekvována.

Jaké největší rozdíly tě na cestách zaujaly a co pro tebe bylo třeba i v souvislosti s tvou orientací nejvíc překvapující?

Napadá mě snad jen jedna příhoda z posledních cest na již zmiňovanou Kubu. V noci jsme procházeli městem a byli jsme “kontrolováni“ místní policií, zda nejsme homosexuálové vyvolávající nějaké veřejné pohoršení a nemáme styky se zdejšími gayi. Jako turisté jsme dostali jen jakési poučení a pokárání, jelikož u turistů se ještě i přiměřené veřejné projevy tolerují. Ale běda, kdybychom práskli zdejší gay Kubánce! Ti by v tom lepším případě bez pokuty neodešli. Ten strach byl vidět třeba v jednom místním parku, kde se gayové evidentně v noci schází – policie tam hlídkovala velmi často a jen co se objevilo jejich auto, proběhl šílený úprk zdejších kluků všemi směry různě do křovin a na pláže. Prostě pryč.

Vždy si prostě říkáme, že jsme rádi, že žijeme tam, kde žijeme. Někteří lidé neustále brblají nad tím, že gayové nemohou adoptovat děti, že nemáme rovnocenné svazky, ale já pocházím ještě z dob, kdy tady nebylo vůbec nic. Byl jsem u bojů za registrované partnerství a vím jaká to byla dřina a jak jsme byli šťastní, když to prošlo a jsem za to vděčný a dokážu si této “ne samozřejmosti“ v jiných zemích vážit. Přeci jen se některá práva sjednotila, narovnala a máme alespoň něco a víme, že nás stát nějakým způsobem bere.

Zaujala mě třeba nedávná kauza, kdy se v rámci protiepidemických opatření řeklo, že u svatby může být alespoň pár lidí, ale registrované partnerství lze uzavřít jen ve dvou zúčastněných osobách a například pod hrozbou smrti jednoho z partnerů. Bylo zajímavé, jak se proti tomu někteří politici, ale i běžní lidé postavili, vzbouřili se a okamžitě se to opravovalo. To mimo jiné hovoří o tom, jak jsme v tomto směru vyspělí a jak se tyto věci berou jako nepochopitelné, špatné a ihned se řeší. Chyba se může stát a každý je omylný, ale okamžitě byla napravena, což svědčí o tom, že už jsme dost daleko.

Ano, nemůžeme sice adoptovat děti, ale na druhou stranu pocházím z generace, kdy jsme se opravdu moc radovali z registrovaného partnerství a kdy člověk musel žít tak nějak utajeně, nemohl se plně projevovat a kdy si všichni mysleli, že gayové jsou jen zženštilí kluci v šatech, kteří jsou HIV pozitivní. Slovo “gay” bylo synonymem pro něco tajného, zakázaného, hnusného a úchylného.

Je pravda, že od té doby už jsme ušli velký krok…

Ano, což vnímám velmi pozitivně. Vždy je co zlepšovat, ale nyní je situace velmi dobrá. Když člověk vidí, jak se v jiných zemích musí homosexuální lidé skrývat a nežijí svůj život, případně jsou odsouzeni na smrt, tak jsem rád za to, co máme tady a jak to funguje.

Máš za sebou spoustu zážitků. Existuje něco, co bys vyměnil a z nějaké země přesunul k nám?

Rozhodně nám chybí více sluníčka, teplo a moře. (smích) Chybí nám i celková životní pohoda. U nás je móda stále na něco nadávat, mnoho lidí si stále na něco stěžuje, všechno je obrovský problém a všichni jdeme proti sobě. Dokonce i v rámci LGBT+ komunity často nedržíme spolu a neradujeme se z věcí, které máme, ale stále brbláme. Já se snažím na všem hledat spíše to dobré.

To mnoho lidí neumí… Jak ses to naučil?

Ne vždy to jde, ale snažím se o to. Na nějaké stupnici pesimistů a optimistů jsem určitě z devadesáti procent blíže optimistovi. (smích) Myslím si, že už jsem se tak narodil. Asi se to nedá úplně naučit, ale dá se to posunout. Pomáhá k tomu třeba i již zmiňované poznávání a zážitky z cest. Je dobré vidět, jak to funguje někde jinde, co je špatné a co lepší. A pak určitě platí heslo, kterým se odjakživa řídím – jaké si to uděláš, takové to máš. Tak se snažím. (smích)

Když se odpíchnu od toho špatného, co nejhoršího tě na cestách potkalo?

Na cestách asi nic hrozného. Když už mě něco trápí, jedná se spíše o osobní věci, které mě dělají smutným. Jsem dost citlivý a rodinný typ a cokoliv se děje v rodině, to mi trhá srdce, ale jinak se vždy na všech věcech snažím hledat pozitivní stránku.

Ani nyní neprožíváme zrovna nejlepší dobu, ale mám se z toho složit, sedět na gauči a brečet, jak je všechno špatně? Vůbec ne! Budu bojovat a radovat se z dobrých věcí. Samozřejmě registruji i špatné věci a pokud mohu, tak je pomůžu překonat, ale nebudu se z nich hroutit a příliš je prožívat, když to není úplně nutné. Je důležité nekoukat na zprávy komerčních televizí! Nekoukat na tragické kroniky apod.! To je strašné. Když to náhodou někde zahlédnu, fakt se na to nedá dívat. Myslím si, že je to pro lidi až nebezpečné, protože pak mají pocit, že zde panuje bezpráví, že jsou všichni zlí a okrádají se, což je špatně. Takoví lidé všechno vidí černě a počítají vždy s nejhorším. Díky tomu však to nejhorší k sobě spíše přitahují.

Jste-li ve stresu a nic vás netěší, je tu skvělé nové wellness. Jeho hlavní aktérky mají čtyři nohy a bučí30. 11. 2020

Zaujalo mě, že jsi s partnerem již úctyhodných 18 let, pomohl ti právě pozitivní přístup vydržet to tak dlouho?

Slovo “vydržet“ fakt nesnáším. My jsme spolu vztah rozhodně nevydrželi! Prožili jsme spolu spoustu úžasných let a věříme, že ještě spoustu prožijeme. I po těch osmnácti letech to rozhodně není o nějakém přežívání. Určitě pomáhá tolerance, společné zájmy, podobný náhled na svět, podobné smýšlení a postoje… Nemůžu být pouze já, musím hledat kompromisy a občas ustoupit. Takhle to musí fungovat oboustranně, ale především je důležité najít toho pravého a na to žádný recept neexistuje.

Jak jsi toho pravého našel ty?

Odjakživa jsem měl dvě zásady: nikdy si nenajdu nikoho na diskotéce a nikdy nechci Pražáka. Obojí jsem porušil. (smích) Tím potvrzuji, že výjimky existují. A jak poznáte, že je to ten pravý? To úplně nevím. Byli jsme na jednom setkání, kde bylo hodně známých a tam jsme se s mým budoucím partnerem potkali poprvé. Seděl jsem na jedné straně místnosti a on na druhé. Když promluvil a podíval se mi do očí, byl jsem z něj naprosto totálně paf. Jak vždy říká moje mamina: „To nejde hledat, to tě musí prostě picnout.“ Poté jsme se půl roku neviděli, protože když jsem se známého ptal, kdo je ten dotyčný, říkal mi, ať od něj dám ruce pryč, že za to nestojí.

Po půl roce mě jiný známý pozval na diskotéku a tam jsme se s mým budoucím manželem setkali podruhé. Ihned jsem si vzpomněl, že jsme se viděli před půl rokem. Hned jsme se tam dali dohromady, druhý den jsme měli rande, ten večer jsme spolu už i spali, protože jsme se nějak nemohli odloučit a od té doby jsme spolu pořád.

Později jsem zjistil, že i on se na mě ptal, což jsem nevěděl a jemu bylo od stejného známého řečeno, že za nic nestojím. Zjistili jsme, že společný známý nám oběma řekl to samé, protože na mě měl zálusk. (smích) Avšak my jsme se pak stejně potkali, což ukazuje, že když k sobě dva lidé patří, tak se stane, co se má stát…

Zdroj: Jan Witek