Lesbická malířka Tereza Balcarová chce svými obrazy poukázat na globální problémy

Tereza Balcarová je česká malířka, která se narodila v Praze. Vystudovala Vyšší odbornou školu a Střední uměleckou školu Václava Hollara a ve studiu nadále pokračovala na Fakultě umění a architektury v Liberci. Nakonec však díky úspěšnému složení talentových zkoušek zakotvila na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Během posledních let se v rámci své tvorby věnuje především globálním problémům. Proč si vybrala zrovna tohle téma a do jaké míry se dá malováním v Česku uživit?

Zaujalo mě, že se jedna z tvých výstav zaměřovala na krávy. Proč zrovna krávy?

V poslední době jsem totiž v rámci mé tvorby začala řešit globální problémy a mimo to i krávy. Chtěla jsem poukázat na to, jak vidí svět svýma očima. Ve většině případů totiž krávy ztvárňujeme pouze na potravinách – mléko, maso, čokoláda apod. Přišlo mi zajímavé zaměřit se na jejich nitro.

Zdá se mi, že lidé dnes už berou poněkud automaticky, že každý den mají maso na talíři a mléko ve sklenici. Šlo mi o to, aby si těchto produktů více vážili. Já sama nejsem striktní veganka či vegetariánka, ale hlídám se a například maso jím opravdu s mírou a jsem k němu poněkud pokornější. Dříve nebylo tolik masa a jedlo se třeba jen o víkendu. Proto jsem chtěla, aby lidé začali krávy vnímat jako něco víc než jen samozřejmost a zdroj potravy.

A třeba se i zaměřili na podmínky, ve kterých jsou chovány? Ani ty totiž nejsou mnohdy optimální…

Máš pravdu. Prvně jsem se snažila přijít na kloub tomu, jak krávy vnímají svět a pak jsem se zamyslela nad tím, v jakých podmínkách žijí. Začala jsem objíždět kravíny na severu Čech, jejichž majitelé si většinou mysleli, že jsem nějaká kontrola. Ihned jsem vždy musela uvést, že jsem malířka, maluji krávy a prosila je, abych se mohla podívat, v jakých podmínkách žijí.

Zjistila jsem, že krávy, které jsou v osobním vlastnictví, mají dobré životní podmínky, ale jakmile stádo spadá pod nějakou firmu a čítá více než 100 kusů, je to hrozné. Nyní v zimě jsou krávy často doslova na betonu, případně leží ve vlastních výkalech, což je v uvozovkách ještě v pohodě, protože mají alespoň nějaký zdroj tepla. To mi občas trochu zkazí chuť k jídlu.

Takže se zkrátka snažíš tohle a další globální témata nějakým způsobem reflektovat do svých obrazů?

Ono to mělo vývoj. Dříve jsem byla naivní a myslela jsem si, že musím malovat něco, co se bude lidem líbit. To je dle mého v umění špatně. Umění má něco říkat, něco sdělovat a má na něco reagovat. Především má vycházet z umělce samotného. V dnešní době je hodně komerčního umění. Mnozí malíři si myslí, že vykydnou barvu na plátno, hodí tam podpis a prodají to za velký balík. Pro mě je podstatné, že se nad mým dílem někdo pozastaví a začne nad ním přemýšlet.

Jednou jsem například hodně detailně kreslila vagíny a penisy a bavilo mě, jak se na tyto obrazy lidé dívají někdy až zaraženě. Nechci být zlá, ale občas mi přijde, že jsou lidé v klubech hrozně promiskuitní. Mám ráda, když sexualita probíhá mezi lidmi spíše doma za zavřenými dveřmi. Proto jsem tuhle výstavu uspořádala právě v jednom z pražských klubů. Bavilo mě, jak to pro některé návštěvníky bylo určitým způsobem šokující.

Evropský výzkum LGBTI: Dvě třetiny intersex Evropanů a Evropanek se cítí diskriminovány. Problém je zařídit si i občanku19. 11. 2020

Od genitálií jsem se dostala k aktům, protože jsem si myslela, že když budu mladá malířka a budu malovat své modelky, tak s nimi budu moci spát. Tohle období jsem si užila, ale časem mě to omrzelo a začala jsem malovat krajiny, skrze které jsem si uvědomila, že se budu zabývat globálními problémy. V poslední závěrečné práci jsem tak vytvořila soubor deseti obrazů, které nyní visí na Palmovce a zabývají se jednak ovzduším, krávami, plasty, ale i naší současnou generací, která se snaží vstřebat příliš informací na úkor užitku. Chtěla jsem ukázat, že žijeme v urychlené době, která často představuje jeden velký chaos a že všichni neustále “čumí“ do mobilu.

Tvým cílem tedy je, aby se lidé do obrazu zakoukali a uvědomili si, co je se světem špatně?

Určitě ano, navíc jsou obrazy malovány velmi pozitivními barvami, které ještě více umocňují naivitu toho, že si lidé globální problémy často vůbec nechtějí přiznat. Tím netvrdím, že by se teď každý měl zapsat do organizace Greenpeace, ale je pro mě podstatné, aby lidé začali řešit své okolí. Já nyní žiju v Mělníku a když se projdu se psem, snažím se sbírat plasty a tímto se starám o své okolí. S tím souvisí i třídění odpadu a konzumace menšího množství masa. Bylo by dobré, aby si každý vybral třeba jen jednu věc, ale nejlépe i více věcí, o které se bude starat a pomáhat tak naší planetě. Neděláme to tolik kvůli nám, ale kvůli budoucí generaci. Jednoho dne chci mít děti a ráda bych, aby na světě také měli něco hezkého.

Nemáš pocit, že už se v tomto směru někam hýbeme? Že je tomu věnována dostatečná pozornost?

Záleží na tom, v jakém okolí se pohybujeme. V rámci většiny mých přátel vidím, že se to hýbe. Je důležité začít po malých krůčcích, dělat osvětu před přáteli a rodinou a ono se to časem rozhýbe.

Budou i tvé další obrazy pokračovat v tomto duchu? Případně jak celý proces tvorby obrazů vlastně funguje? Maluješ je jako nějaký celek, aby spolu ladily do určitého souboru?

Vždy přijde nějaký nápad a myšlenka, namaluju jeden obraz, pak další a kolikrát ani netuším, že z toho následně vznikne soubor. Podobně to bylo i s obrazy týkající se krav. Nejdříve jsem namalovala oko krávy a poté se z toho stal soubor. Postupně po večerech sedíte a přemýšlíte, kam v daném projektu můžete zajít. Malujete, malujete a najednou se v ateliéru objeví deset obrazů. Jindy to zase probíhá úplně jinak. Je to hodně individuální.

Já navíc nikdy neskicuju a maluju přímo na plátno, kdy doslova vymačkávám barvy z tub rovnou na obraz. Pokud se mi obraz nelíbí, tak jej přemaluju. Některé obrazy mám přemalovány třeba i čtyřikrát či pětkrát a jsou na nich vidět velké vrstvy barev. Ale mám to tak ráda a líbí se mi ona surová struktura.

Možná teď trochu odbočím, ale jak se z malíře stane vážený umělec, jehož díla se prodávají za miliony korun?

Až to někdo budete vědět, tak mi prosím zavolejte. (smích) Buď umíte dobře roztáhnout nohy, máte kontakty, nebo si to musíte vydřít a hodně vystavovat. Tzn., že po večerech neustále píšete maily, voláte a snažíte se dostat do galerií. Jednotlivé výstavy vám pomáhají k dalším výstavám a dostanete se tak k lidem, kteří se o umění zajímají. Umělec musí mít velkou dávku pokory a nebýt moc drzý. Vím, že kurátoři nesnášejí egoisty. Dokud nemáte velké jméno, na přehnané nároky rovnou zapomeňte. Začátky jsou pekelné, ale tak je to všude.

Během lockdownu zajistila přes 100 notebooků pro děti samoživitelek. „V digitalizaci české školství dost zaspalo,“ říká Tereza Vohryzková2. 11. 2020

Jak moc jako malířka obdivuješ a investuješ do umění? Když někam přijdeš, pozoruješ, co visí na stěnách?

Je to doslova nemoc. Často mě irituje, když je obraz třeba jen trochu nakřivo. Jsem docela hrdá Češka, takže se hodně zajímám o naše malíře, kteří malovali krajinomalbu. Mám ráda malíře ze 60. až 80. let. Moc se mi líbí také tvorba Jaroslava Klápště, který se sice věnoval sítotisku, ale já tyto věci sbírám.

Ráda se také koukám na aukce a sleduji, co je zrovna v kurzu. Často chodím po antikvariátech, kde odkupuju staré rámy. Lidé kolikrát ani nevědí, že se jedná o originál biedermeier (umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, pozn. red.) a já to odkoupím za babku. Kolikrát v antikvariátech naleznu opravdu poklady. Ty si pak ráda vystavím v bytě. Je to trochu závislost, kterou lze přirovnat k sexu – když jej nemám čtrnáct dní, jsem opravdu protivná. (smích) Stejně je to i s malováním. Potřebuji alespoň obden držet štětec v ruce, nebo něco přečíst, sledovat aukce, výstavy apod. Pokud v tom chcete být dobří, musíte vědět, co se děje, zajímat se o okolí a nesoustředit se pouze na sebe.

Zajímalo by mě, jak vypadá tvůj byt…

Můj byt je jeden velký umělecký chaos. Všude jsou odlitá prsa, obrazy, sošky apod. Je to taková malá umělecká galerie. Vždy mě baví reakce lidí, kteří přijdou na návštěvu a ihned začnou zkoumat, co všechno doma mám.

Odkud čerpáš inspiraci pro svou tvorbu?

Snažím se nejvíce inspirovat z dění okolo mě. Mám ráda zvířátka, ženy a spoustu dalších věcí. Ono se říká, že když malujete obraz, z padesáti procent do něj vrazíte sám sebe, aniž byste si toho byli vědomi. Zbytek je motiv, na který zrovna reagujete.

Snažím se vyhýbat malování na zakázku. Pokud je to někdo známý, tak ano, ale jinak se cítím hodně svázaná, což není nic pro mě. Chci vytvořit dojem, vložit něco do podvědomí a něco svým obrazem sdělit, ne malovat jako stroj na zakázku.

Jak moc těžké je se malířstvím v Česku uživit? Je možné říct, že Češi jsou milovníci umění a mají o něj velký zájem?

V Česku jsme docela omezeni. Mrzí mě to, ale mám tušení, že na výstavy chodí především lidé z uměleckého průmyslu, což je špatně. Ostatní lidé neustále “nemají čas“, i když jej všichni máme daný stejně. Nicméně často je pro ně jednodušší podívat se na sociální sítě a zjistit, co tam bylo, než aby někde na hodinku zašli. I na mou tvorbu reagují lidé většinou ze zahraničí. Umělecká kultura by v Česku mohla být daleko lepší.

Osobně bych některým lidem občas zakázala používání telefonu. Chápu, že jsou na něm někteří lidé závislí a potřebují jej ke své práci, ale když nebudete koukat do mobilu, co budete dělat? Budete se snažit nějak zabavit. Neříkám, aby všichni začali chodit do galerií a na výstavy, ale jsou přece i jiné aktivity a činnosti, které do života přidají daleko více zážitků. Já doma nemám ani televizi. Mám promítačku a večer si ráda udělám kino, ale nebudu mít přece celý den puštěnou televizi. To si raději pustím hudbu a půjdu něco tvořit, uklízet, případně se zavřu do ateliéru a budu pokračovat v práci. Myslím, že každý z nás by měl častěji něco tvořit, zajímat se o informace a nebýt tak líný. Je to lenost? Co myslíš?

Možná spíše pohodlnost a v jistém směru i závislost… Lidé totiž s chytrými nástroji neumí efektivně pracovat, proto tak často odvádějí jejich pozornost. Neumí si například vypnout notifikace a s každým pípnutím na sociálních sítích berou mobil do ruky. Nakonec zjistí, že takto promrhali hodiny…

Zdroj: Jan Witek