Marek Salvet (17) hraje identickou roli ve známém seriálu již šest let. „Na rychlé změny vizáže musím zapomenout a vše si musím předem dohodnout“
Trochu jsem žasnul, když jsem zjistil, čemu všemu se věnuješ. Která činnost nyní nejvíc převažuje?
Asi bych úplně netvrdil, že něco převažuje. Moc mě mrzí, že teď nemám prostor věnovat se cvičení, protože se opět všechno zavřelo. Cvičit jsem začal před dvěma roky, protože jsem byl odjakživa neuvěřitelný hubeňour a chtěl jsem něco nabrat.
Kromě toho normálně pracuji. Mimo hraní v Ulici a v dalších projektech dělám marketing pro firmy, kterým spravuju sociální sítě. Do toho jsem teď ještě zabrousil do hudby, ale to je zatím čerstvá věc. Dokud vše nebude dle mých představ, nechci o tom veřejně nic sdílet.
Mohl bys z těch věcí vybrat alespoň jednu, která tě baví ze všeho nejvíc?
Ze všeho nejvíc mě baví sport. Odmalička jsem sportoval a hrál fotbal. Málem jsem ho hrál i profesionálně, ale hned při prvním zápasu mi prasknul meniskus, podstoupil jsem operaci a později už jsem se do fotbalu nikdy tak hluboce neponořil. Avšak nyní jsem začal cvičit
Ale musím zmínit i ostatní věci. Rád bych řekl, že mě hrozně baví i hudba, ale samozřejmě i herectví. Například v Ulici hraju již šest let. Mám tam stále stejnou roli, takže si po pravdě rád občas zahraju něco jiného. Někdy mi totiž přijde, že roli Filipa z Ulice doslova žiju.
Nedělá ti to problém? Nejsi občas trochu schizofrenní? (smích)
Občas ano. Dokonce i na ulici mě někdy lidé oslovují jako Filipa. (smích) Ale chápu to. Když se dívám na svůj oblíbený seriál, taktéž herce považuju za danou osobnost. Dokonce jsem se setkal i s lidmi, kteří žádný rozdíl nevidí a myslí si, že role Filipa je můj reálný život. Jednou jsme šli s kamarádem z kulečníku a potkali jsme dvě babičky. Jedna z nich se na mě koukala trochu divně a pak mi začala vyčítat věci, které dělám v Ulici, že jsem hajzlík a že bych se měl lépe chovat k mámě. (smích)
Roli Filipa hraješ již šest let. Jak moc tě to omezuje ve vlastním životě? Máš například zákaz hodně přibrat, nabrat svaly, musíš si hlídat účes apod.?
Musím se hlídat, ale jde především o rychlé změny vizáže. Nejde o to, že něco nesmím, akorát vše musí být v souladu s natáčecím plánem a změnu můžu udělat pouze v době, kdy mám zrovna pauzu v natáčení. Ulice se totiž netočí zcela chronologicky. Jednotlivé díly se natáčejí na přeskáčku podle určitých kritérií. Některé obrazy z jednoho dílu se natáčejí v jeden den a další až druhý den. Tudíž by se pak mohlo stát, že bych měl v jednom dílu dlouhé vlasy a v tom samém dílu v jiném záběru zase krátké. Jakoukoliv změnu si proto musím předem dohodnout.
Když se dostanu úplně na začátek, v kolika letech ses do seriálu Ulice dostal?
Já bych možná zmínil, jak jsem se vlastně dostal k herectví. Bylo to totiž docela omylem. Když mi bylo osm, máma mě přihlásila na pětidenní divadelní kemp. Za pět dní jsme si připravili hru, kostýmy a rekvizity. Hru jsme nacvičili a poslední den jsme ji hráli rodičům. Klučina, který kemp organizoval, si mě následně vybral pro další představení přímo do divadla. V tomto divadle jsem hrál až do roku 2018. Hrál jsem hry jako Babička, Rok na vsi, Šumař na střeše a Jak je důležité míti Filipa. Do Ulice jsem se dostal v roce 2014, když mi bylo jedenáct let. Kromě toho jsem občas natočil nějaký film a zahrál si jinou roli.
Hereckou kariéru máš perfektně rozjetou, proč ses rozhodl také pro hudbu a lze alespoň naznačit, čemu přesně se chceš v hudbě věnovat?
V první řadě bych uvedl, že neumím zpívat. (smích) Mám kamarády Johnyho Machettu a Reginalda, se kterými jsme se začali před třemi lety stýkat a něco společně vymýšlet. Vše se teprve učím. Donedávna jsem neuměl napsat text, vybrat si dobrý beat, frázovat apod. Z toho všeho je asi jasné, že jsem se dostal k rapu a 16. dubna 2021, což je den mých osmnáctých narozenin, se lidé dozvědí více.
Kde se tedy vidíš v budoucnu? Na plátnech kin, nebo na koncertech v O2 aréně?
Jsem člověk, který hrozně rád dělá od každého něco. Nevadilo by mi obojí.
Nemáš strach z toho, jak se říká, že od každého něco, ale nic pořádně? Neříkám, že by to byl zrovna tvůj případ, ale…
To mám. Dost často si to sám říkám a přemýšlím nad tím, zda bych se neměl zaměřit jen na jednu věc. Ale baví mě různorodost všeho, co dělám. Jeden den píšu texty o tom, co se děje a další den natáčím nějaký film či seriál. Nemám rád stereotyp, ale zároveň vždy musím dokončit každou práci na sto procent. Rád bych se proto věnoval všemu, co mám rád.
Ale je pravda, že v jednu dobu jsem pracoval tak, až mi známí říkali, že je to nezdravé. Vstal jsem například v šest ráno, jel jsem do školy, kde jsem byl do tří, poté jsem jel cvičit, nebo na fotbal a pak ještě do práce. V práci jsem byl do devíti, pak opět cvičení a v jedenáct jsem se dostal domů. Následovala tvorba úkolů, spánek a ráno vše nanovo.
Dá se říct, že neumíš vypnout? Co na to rodiče?
To je bohužel jedna z věcí, které opravdu neumím a vím, že to není moc zdravé. Naši jsou rádi, že jsem pracovitý a dělám hodně věcí. Nicméně kamarádi mi často říkají, že už bych měl vypnout a odpočinout si.
Co považuješ za svůj dosud největší úspěch?
Nejsem člověk, který by se nějak extra chválil. Ale logicky by to asi měla být Ulice, jelikož je to velký projekt, který je hodně vidět. Ale jsem hrdý i na to, že jsem měl možnost alespoň pár týdnů hrát fotbal na profesionální úrovni. Jinak nad svými úspěchy moc nepřemýšlím. Jsem zatím hodně mladý, takže je doufám všechno teprve přede mnou…
Můžeš v takto mladém věku říct, co pro tebe bylo dosud nejtěžší?
Velká výzva byla, když jsem před nedávnem točil film o kyberšikaně. Byl to sice “mini film“, ale byl velmi náročný na hraní. Nyní je pro mě jednou z nejtěžších věcí tvorba hudby. Je to pravděpodobně nejtěžší věc, do které jsem se kdy pustil. Nechci totiž patřit mezi umělce, kteří si koupí text a ten vloží do nějakého náhodného beatu. Snažím se hudbu dělat tak, aby byla zcela podle mě, aby ze mě vycházela a aby se mi líbila.
Jsi hodně náročný člověk?
Bohužel ano. (smích) Občas to se mnou není úplně jednoduché. Jsem perfekcionista a vše vždy musí být skvělé a dotažené. V něčem je to výhoda, ale občas je to otravné. (smích)
Když není vše nalajnováno podle tebe, dokáže tě to vykolejit?
Jsem velmi logicky založený člověk. Logika je pro mě na prvním místě a podle toho se vypořádávám i s problémy a dalšími věcmi, které se okolo mě dějí. Pokud vše není nalajnováno podle mě, pokusím se věc nejdřív opravit. Když to nejde a není to zase tak horké, tak se přes to v pohodě přenesu.
A co věci, které nemůžeš hravě ovlivnit? Mám na mysli například politiku či aktuální pandemii koronaviru. Dnes se díky sociálním médiím a influencerům jako je Karel Kovář či Dominik Feri dozvídá o politice i spousta mladých lidí. Jak nakládáš s těmito věcmi a informacemi?
Jsem tak trochu zastáncem stoicismu, což je starý filozofický směr, který mimo jiné hovoří o tom, že co se stalo, stalo se a je dobré to přijmout a nějak se z toho posilnit. Když vím, že s něčím nemůžu nic udělat, přijmu to. S tím, co se děje nyní, bohužel nic neudělám. Lidé si zvolili aktuální vládu a vládnoucí strany a je to chyba minulosti, ale i to se dá časem napravit. Myslím si, že lidem dojde trpělivost a dle mého se poměry v Česku budou hodně měnit, alespoň politicky. Čím dál tím víc se svět naklání doleva, což lze vidět i v Americe, kde prezidentské volby vyhrál Biden. Ono to vlastně stále tak nějak pluje zprava doleva a naopak. Politické strany si pak za nenápadné úplatky voličů, jako je rouškovné apod., kupují jejich hlasy a občas je těžké proti tomu bojovat.
Netuším, zda se nejedná o moc soukromou otázku, ale koho bys ideálně viděl jako vládnoucí politickou stranu a koho třeba na pozici prezidenta či premiéra (nutno podotknout, že vedle nás zrovna sedí Karel Schwarzenberg)?
Asi nemám problém odpovědět. Určitě ODS a TOP09, možná i STAN. Na postu premiéra, prezidenta a nejlépe i na všech ostatních postech bych rád viděl Dominika Feriho. (smích) Hlavně díky němu totiž mnoho lidí v Česku vidí a ví, co se vlastně aktuálně děje a jak to doopravdy je. To, že vedle nás sedí Karel Schwarzenberg je jen čistá náhoda. (smích)
