“Žiju s mužem, ale nepovažuji se za stoprocentního gaye,“ říká Lucas Šimon (28)
Na Instagramu veřejně sdílíš fotky se svým manželem, předpokládám tedy, že se ničím netajíš a coming out u tebe již proběhl?
Jsme registrovaní, žijeme otevřeně a nic před světem netajíme. Ale co se coming outu týče, u mě vlastně žádný neproběhl. Již od mala jsem byl trochu jiný. (smích) Na základní škole jsem vyhledával hlavně holčičí kolektivy a tak nějak všichni věděli, že to v životě budu mít trochu jinak. Můj děda vždy vzpomíná na to, jak vyběhly všechny děti ze školy a pak vyšel chumel holek a já uprostřed něho. (smích)
Mou základní školu následně zrušili a kolektiv se rozprchl. V sedmé třídě jsem nastoupil na novou základku, kde to bylo trochu horší. Ostatní si ze mě dělali srandu a posmívali se mi, často dokonce i učitelé. Avšak nic moc jsem si z toho nedělal a říkal jsem si, že to tak prostě je. Těch pár let jsem vydržel a poté jsem nastoupil na střední, kde to bylo v pohodě.
Na střední škole tě všichni akceptovali?
Ano. Na střední škole jsem studoval obor Kadeřník. Měli jsme super kolektiv, bavili jsme se spolu a bylo to hrozně fajn. V té chvíli už jsem také nějakým způsobem začal řešit vztahy. Nicméně ze začátku to byly spíše jen krátkodobé románky. Jednou jsem byl s klukem, po druhé s holkou a nějak jsem to neřešil.
Všichni se mě neustále ptali, jak to mám a zda jsem gay. Ale nechtěl jsem to řešit a přijde mi, že na tom nezáleží. V té době jsem dokázal mít hezký vztah s holkou i s klukem. Nemám rád škatulkování a nikdy jsem nepatřil do jedné, nebo do druhé komunity a nikdy jsem se zároveň nesetkával pouze s gayi. V jeden čas jsem dokonce bydlel se svou kamarádkou, se kterou jsme pak mezi sebou měli i něco víc.
Jak jsi poznal svého nynějšího manžela?
V té době jsem byl zrovna bez práce a začal jsem brigádničit v jednom obchodě, abych si vydělal nějakou kačku a nemusel “žebrat“ po rodině. V tomto obchodě pracoval také můj budoucí manžel. Pokoušel se mě několikrát pozvat na procházku a já jsem jej vždy docela nepříjemně odsekával. Neměl to jednoduché, ale bojoval. Nakonec se to zlomilo, šli jsme spolu na procházku a trvá to již šest let. Jedná se vlastně o můj první opravdu vážný vztah.
Zajímá mě však jedna věc, protože jsi zmiňoval, že jsi prožíval vztahy s ženami i s muži. Dokážeš si stále představit vztah s ženou, nebo se nyní považuješ za stoprocentního gaye?
Nejsem stoprocentní gay a jak říkám, nemám rád škatulkování. Musím říct, že se mi úplně nelíbí “klasický gay život“. Vím, že jsou výjimky a že vlastně většina lidí žije poklidným životem, ale o tom se tolik nemluví a takové případy nejsou moc vidět. Veřejně je gay vztah často prezentován jako volný vztah plný různých neřestí apod. To se mi příčí. Divím se, že jsem se k tomu dopracoval, ale s manželem prožíváme spíše jakýsi retro vztah.
Kdybys měl “retro vztah“ popsat více do detailu, co přesně si pod tím mohu představit?
Přijde mi, že v dnešní době většina lidí dokáže vztah odepsat už při prvním skřípnutí a hned při prvních neshodách vycouvá, jde zpět na seznamku a pokračuje v hledání ideálního partnera. To není jen záležitost gayů, ale všech lidí obecně. Retro vztah znamená, že věnujete co nejvíc času sami sobě. Že jste tady sami pro sebe a neohlížíte se tolik na okolí. Je dobré mít jakousi vztahovou bublinu, ale zase ne bezpodmínečně. Takhle to bývalo dříve v dobách bez internetu a dalších věcí a vztahy vydržely o poznání déle a byly pevnější. Něco podobného praktikujeme i my.
Takže když se dnes hovoří o otevřených vztazích apod., nic podobného pro vás není?
Pro nás určitě ne. Ale na druhou stranu to neodsuzuji, pokud je takto někdo šťastný a vyhovuje mu to, proč ne. Nedokážu si však úplně představit, jak to může fungovat.
Když to shrnu, nemusel jsi tedy nikdy nikomu popisovat, jak to vlastně se svou sexuální orientací máš?
Nikdy jsem to s rodinou nijak oficiálně neřešil. Až poté, co jsem si začal se současným partnerem a bylo to vážnější, proběhl menší coming out. Nikdo na to nereagoval negativně. Jen mamka se bála, co na to řeknou ostatní a že budu mít těžký život. Moc mě překvapil táta, který řekl, že to věděl už dávno, ale jsem jeho syn a je mu to jedno. Když pak poznal mého partnera, neuvěřitelně si padli do noty. Můj partner má rád auta a další “chlapské“ věci, takže si spolu moc rozumí.
Po jaké době vztahu přišlo rozhodnutí o registrovaném partnerství?
Po pěti letech. Svatbu jsme měli minulý rok.
To je dle tebe optimální doba? Můžou to čtenáři brát jako radu? (smích)
Já jsem chtěl mít svatbu samozřejmě už trochu dříve. (smích) Zasnoubili jsme se totiž již v roce 2017, kdy jsme byli v Paříži. Tam mě můj nynější manžel požádal o ruku a já jsem chtěl do roka a do dne, ale to nám nějak nevyšlo, takže jsme to nechali na rok 2019. Moje mamka ještě říkala, ať to odložíme o rok, že rok 2020 je hezčí apod. Ještě, že jsme ji neposlechli. (smích)
Z řad stejnopohlavních párů se možná hodně lidí zajímá o to, kdo by měl koho požádat… Jak se to rozhodlo u vás?
Řekl bych, že jsem dominantnější, nebo spíše ráznější, takže jsem k tomu svého partnera neustále pošťuchoval a jednoho dne jsem prostě řekl, že už by mě mohl požádat, protože jsem chtěl vědět, jaké je to být v té roli, kdy mě někdo žádá. (smích) Takovou legraci jsem si dělal třeba již po prvním roce našeho vztahu. Neustálá legrace se následně proměnila v realitu.
Můžeš nám přiblížit, jak to konkrétně proběhlo? Třeba se bude někdo inspirovat.
Tak nějak jsem tušil, že k tomu dojde v Paříži, protože když jsme tam měli jet, tak jsem svého partnera zase pošťuchoval a říkal mu: „To by bylo hezké, kdyby mě někdo v Paříží požádal o ruku.“ (smích) Takže jsem si o to nějakým způsobem vlastně sám řekl. Ale celá ta příhoda je spíše legrační než inspirativní.
V Paříži jsme byli čtyři dny a ačkoliv se již blížil konec pobytu, stále nic neproběhlo. Říkal jsem si, že je to nějaké divné. Obrátil jsem se na svého přítele a říkám mu: „Miláčku, já myslel, že se tady něco stane.“ On odvětil: „No jistě, že se něco stane, ale není kde.“ (smích)
Nakonec jsme i přes mou nesnášenlivost kolotočů měli jít na ruské kolo, tak jsem jej popostrčil k tomu, aby to proběhlo tam. Nicméně můj přítel drží kasu a v té době už měl veškerá eura pryč a platili jsme pouze kartou. Na ruském kole se však kartou platit nedalo, takže jsme tam lítali po směnárnách, protože nám chybělo pár centů na lístky. Byli jsme úplně uřícení a asi po hodině běhání jsme sedli na ruské kolo a já říkám: „Tak pojď!“ (smích) Bylo to hrozně vtipné, ale mi máme legraci rádi, takže jsem to vůbec nebral špatně. Nicméně můj přítel z toho byl trochu smutný, protože to chtěl udělat více romanticky. Mně se žádost o roku líbila. Bylo to nečekané, legrační a jako z nějakého komediálního seriálu. Podobně proběhla i naše svatba.
Jak to myslíš?
Abych to upřesnil, svatba samotná proběhla v pohodě, ale když jsme šli žádat o registrované partnerství na úřad, nechtěli nám jej udělat podle našich představ. Chtěli jsme mít menší svatbu na Špilberku s tím, že tam budeme mít pouze rodinu a nejbližší kamarádky jako svědkyně. Svatba se navíc měla konat ve čtvrtek, jelikož já mám narozeniny 17. dubna a partner 18. dubna, svatbu jsme proto chtěli 19. dubna, což v minulém roce vycházelo právě na čtvrtek. Partner šel vše zařídit na úřad, ale tam mu řekli, že registrované partnerství můžeme uzavřít jen u nich v kanceláři. Načež se partner ptal, že když to nepůjde někde venku, zda by to šlo udělat alespoň v sále, ve kterém se svatby běžně dělají, protože chceme mít hosty. Odpověděli, že to nepůjde a partner se vrátil domů. Když mi o tom začal vyprávět, byl jsem v šoku.
Každopádně přítelkyně mého táty je docela drsná a když se to dozvěděla, říkala, že nic takového neexistuje. Společně s mou mámou se vydaly na úřad, seřvaly je a najednou to šlo a svatba proběhla podle našich představ.
Určitě záleží na lidech, ale nedivil bych se, kdyby to podobně probíhalo i jinde v Česku. Chtěl bych, aby i pro nás již byly dostupné opravdové svatby, ostatně i proto se sami nazýváme jako manželé. Věřím, že se to do budoucna narovná.
