Jiřina Hofmanová během práce u policie vyšetřovala nejzávažnější trestné činy. Kvůli výhrůžkám musela změnit svůj způsob života a získala i policejní ochranu

RNDr. Jiřina Hofmanová, Ph.D., vystudovala Přírodovědeckou fakultu. V roce 1992 však byla přijata do služebního poměru k Policii ČR. Osm let pracovala jako vyšetřovatelka obecné kriminality na úrovni krajského úřadu vyšetřování, kde řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost, např. také kauzu tzv. "Orlických vražd". Od roku 2000 pracovala na útvarech Policejního prezidia ČR. Věnovala se problematice objasňování a vyšetřování násilné a sexuálně motivované trestné činnosti. Byla odpovědným řešitelem dvou grantových projektů Ministerstva vnitra ČR "Videografie ve vyšetřování" z let 1996-1998 a "Násilná trestná činnost páchaná jednotlivci a organizovanými skupinami" z let 2001-2003. V roce 2009 obhájila disertační práci s názvem "Behaviorální analýza protiprávního konání pachatele jako vědní obor kriminalistiky". Absolvovala studijní pobyt na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu a specializační kurz Kanadské královské jízdní policie v Ottawě. Co zajímavého Jiřinu Hofmanovou v její práci potkalo a jak se dá taková činnost skloubit se soukromým životem?

Policie a kriminalistika vás provází celým životem, ale zaslechl jsem, že jste se k tomuto oboru dostala náhodou?

Vysloveně náhodou! Po ukončení studií jsem začala učit na střední škole. Za několik let jsem ale z dříve tak milované práce přestávala mít radost. Nevadilo mi studenty vzdělávat, ale ztratila jsem motivaci k výchově mnohdy příliš sebevědomých a sebestředných studentů. Práce učitele nebyla náležitě finančně ohodnocena, a to nehovořím o úctě k učitelům. Když děláte něco, co vás neuspokojuje, je potřeba odejít.

Protože mám vystudovanou antropologii, chtěla jsem se ucházet o místo na Kriminalistickém ústavu Praha. Příjímací řízení k Policii České republiky ale nabralo jiný směr a já jsem ve finále dostala nabídku místa v útvaru vyšetřování. Nová práce měla systém, umožnila mi osobní rozvoj a zcela naplnila následujících 25 úžasných let.

V roce 2010 jste vydala knihu “Jak se vraždí v Česku“. Vím, že obsah celé knihy nejde vměstnat do jedné odpovědi, ale lze alespoň nějak obecně říct, jak se v Česku vraždí?

Začala bych asi tím, co mě k sepsání této knihy vedlo. Při vyšetřování trestného činu zkoumáte a vyhodnocujete děj, který bezprostředně nepozorujete, protože se odehrál v minulosti. Tento děj můžete zkoumat prostřednictvím stop, které trestný čin zanechal v materiálním prostředí (např. daktyloskopické stopy, krevní stopy) nebo v paměti osob (např. svědectví očitých svědků). Z kriminalistického hlediska zkoumáte způsob páchání, kriminální situaci, osobnostní rysy pachatele a oběti a motiv činu. Vytvoříte okruh podezřelých osob, který u násilných a sexuálně motivovaných trestných činů zahrnuje členy rodiny oběti, další příbuzné a známé oběti a její spolupracovníky. Když jsou všechny tyto osoby jako pachatel vyloučeny, vodítkem při hledání pachatele může být sestavení jeho profilu.

Profil pachatele je popis jeho psychických a fyzických vlastností, které se v průběhu páchání trestného činu projevily ve stopách. V zahraničí má metoda profilování dlouhou tradici, začala za druhé světové války sestavením profilu Hitlera. K rozvoji a vytvoření vědeckých základů profilování došlo v 70. letech minulého století v USA, kde se významně zvýšil počet sériových vražd páchaných pachateli mimo okruh známých a příbuzných oběti. Metoda profilování se stala nedílnou součástí kriminalistické práce i v Evropě. Na téma profilování vyšlo v zahraničí mnoho zajímavé literatury, ke které jsme se my mohli dostat až po pádu železné opony.

V rámci profilování byla zejména v Německu, Velké Británii a Nizozemsku provedena řada studií o chování pachatelů, u nás nic takového zpracováno nebylo. Pro potřeby vyšetřování násilné trestné činnosti jsem po vzoru našich západních sousedů začala zpracovávat základy analýzy chování (behaviorální analýzy) a modely páchání vražd v České republice. V oblasti páchání vražd mě zajímalo, jestli se způsob páchání po roce 1989 nějak změnil.   

Začala jsem analyzovat velké množství materiálů, které zpracovali moji předchůdci na úřadech vyšetřování a které jsem shromáždila sama jako vyšetřovatelka i jako metodička pro oblast vražd. Analýza spáchaných vražd se řídila kriminalistickými hledisky: zda šlo o dokonalý čin (vražda) nebo pokus (pokus vraždy), pohlaví pachatele a oběti, motiv, vztah pachatele a oběti, počet pachatelů a obětí, místo činu, míra použitého násilí, zbraň, zranění oběti, nakládání s tělem oběti. Analyzovala jsem způsob páchání 7 377 vražd spáchaných v letech 1969-2009. Jak se tedy vraždí v Česku? Způsob páchání vražd v České republice od roku 1969 vykazuje nepatrné odlišnosti.

Po mase bez masa a cigaretách bez tabáku roste trend „nealko alkoholu“. Z požitků se postupně stávají společenské neduhy5. 2. 2021

Jak se vraždí v Česku?

Vraždy v letech 1990-2009: 66 % dokonaných vražd, pachatelem dosud netrestaný muž ve věku 20-29 let, nejčastější obětí je muž ve věku 20-39 let, motivace vztahová a situační, oběť nemá k pachateli bližší vztah, skutek je spáchán jedním pachatelem uvnitř budovy, ve více jak 50 % je použito brutální násilí, ve 45 % skutků byla použita řezná a bodná zbraň, téměř 40 % útoků směřoval na hlavu oběti, tělo oběti bylo ponecháno na místě činu. Pro 90. léta byla charakteristická také zištná motivace, objevily se vraždy podnikatelů. Do toho spadají i známé „Orlické vraždy“.

Vraždy v letech 1969-1989: 68 % dokonaných vražd, pachatelem muž ve věku 20-29 let, nejčastější obětí je žena ve věku 20-39 let, vysoké procento obětí do věku 14 let, oběť je partnerem nebo rodinným příslušníkem pachatele, skutek je spáchán jedním pachatelem uvnitř budovy, pachatel použil zvýšené násilí, brutální násilí použito v 39 % případů, ve 32 % skutků použitá řezná a bodná zbraň, zranění oběti nebylo ve více jak 50 % materiálů dohledatelné, tělo oběti bylo ponecháno na místě činu.

Čeští pachatelé zůstávají tzv. „na své písečku“ a činy provádějí v místech, které dobře znají. Kniha mapuje vraždy do roku 2009, takže nedokážu říct, jak přesně způsob páchání vraždy vypadá po dalších 11 letech.

Je pravda, že když se o nějaké vraždě hovoří v televizi, v mnoha případech lidé z okolí tvrdí, že by to do pachatele v žádném případě neřekli…

Přesně tak. Pachatel se může chovat zcela normálně, často na něm na první pohled nic nepoznáte. První dojem může být i zavádějící. Pachatele vidí jinými očima i jeho nejbližší. Vzpomínám na jednu „matku ochranitelku“, která tvrdila, že její syn je hodný a zdvořilý, ničeho špatného se nemohl dopustit, protože dokonce pouští starší lidi v tramvaji sednout.  Přitom to byl pachatel, který se po několika měsících pronásledování pokusil zavraždit mačetou známého psychiatra, a ještě ke všemu terorizoval doktorovu devadesátiletou matku.

Je možné, že má tohle dopad i na oběti pachatelů? Například při znásilnění či trvalém ubližování se nedočkají ochrany a pochopení, protože jim zkrátka nikdo nevěří, že by jim dotyčný mohl ublížit?

Ano, trauma z odmítnutí pomoci může prožívat i svědek. Opět uvedu jeden příklad. V jedné malé vesnici přijela mladší sestra na návštěvu ke své starší sestře. Starší sestra na uvítanou uvařila kávu, která byla zřejmě prošlá, chutnala hořce a tak se ta mladší zeptala, jestli ji nechce ta starší otrávit. Došlo k hádce a honičce po domě i po dvorku. Mladší sestra doběhla k vrátkům, které byly zamčené a marně se je snažila přelézt. V tu dobu odcházel z vedlejšího domu soused, vysokoškolský učitel středního věku, který se starší sestrou, svou sousedkou, velmi dobře vycházel. Mladší sestra ho s hrůzou ve tváři prosila, ať jí pomůže, že jí starší sestra chce zavraždit. Soused se zastavil a začal mladší ze sester uklidňovat, že její starší sestru zná velmi dobře, že je to milá paní, která nikomu nemůže ublížit. To už doběhla k vrátkům i starší sestra a za zády té mladší ukazovala posuňky, že mladší sestra je blázen.

Soused odešel, starší sestra té mladší několikrát zarazila sekeru do hlavy a odešla k obvodnímu lékaři oznámit, že zabila sestru a nechala ji ležet na dvorku. Obvodní lékař jí odpověděl, ať se uklidní a jde domů, že se za ní odpoledne přijde podívat.

Po zadržení podezřelé jsem ji odvážela do Prahy do vazby. Cestou se podezřelá dušovala, že by svou sestru nikdy neotrávila. Že ji rozbila hlavu sekerou nekomentovala. Jak to s tou paní dopadlo? Trpěla stařeckou demencí, nebyla trestně odpovědná. Trauma na celý život si odnesl soused, který odmítl pomoc a mohl vraždě zabránit. 

Jiřina Hofmanová na FBI Academy v Quanticu

Jak vás tato náročná práce a jednotlivé případy ovlivnily v osobním životě?

Na začátku to bylo dost těžké. Měla jsem v té době školou povinné děti a z případů, které jsem vyšetřovala, vyplývala i moje doporučení a pokyny, jak se mají chovat, aby nebyly v „nesprávnou dobu na nesprávném místě“. Ve vyšetřování jsem měla docela úspěchy, protože ženský prvek při vyšetřování vražd, loupeží a znásilnění nebyl v té době tak častý. Dokázala jsem navázat dobrý kontakt s vyslýchanými, mnohdy jsem získala informace, které se kolegům získat nepodařilo. Když si někteří pachatelé později uvědomili, co všechno mi řekli, co bylo zaznamenáno třeba na videozáznam, začali mi vyhrožovat. Musela jsem u sebe nosit zbraň, naučila jsem se hlídat své okolí, doma jsme zavedli bezpečnostní opatření a dvakrát mě hlídala zásahová jednotka.

Byly to často velmi nepříjemné situace, které uspíšily můj přechod z vyšetřování na pozici metodika. Práce s pachateli nejzávažnější trestné činnosti mi doslova převrátil žebříček životních hodnot. Já jsem si opravdu sáhla až na dno, když jsem zjišťovala a dokumentovala to, co jeden člověk dokáže udělat druhému. Jsem empatická, mám vyvinutou až barevnou představivost. Představa toho, co zažívala oběť krátce před smrtí mě obrala o stovky hodin spánku. Právě proto jsem chtěla, aby vyšetřování trestné činnosti mělo úspěch, pachatelé dostali zasloužený trest. Zapojila jsem se do mezinárodní sítě behaviorálních analytiků, popsala jsem novou kriminalistickou metodu.

Muselo to pro vás být velmi náročné?

Je to práce, kterou nemůžete vykonávat pouze během, pracovní doby. Zvlášť pokud se zabýváte výzkumem a chcete do oboru přinést něco nového a nějakým způsobem jej posunout. Kdykoliv jsme někam jeli, měla jsem u sebe počítač. V takovém případě se z práce vlastně musí stát koníček, kterému se věnujete neustále.

Co vás na vaši práci nejvíc těšilo a co vás naopak mrzelo?

Určitě jsem moc ráda, že se mi podařilo objasnit různé těžké zločiny, ale jsem trochu zklamaná z toho, že neprošly některé mé návrhy. Hodně to souviselo právě s profilováním pachatelů, o kterém píšu i v mé knize. Kdyby se tyto věci více používaly v praxi a vyšetřovatelé by věděli, jak se ten či onen pachatel může vyvíjet, dokázali bychom předcházet mnohým událostem, které končí vraždou. Navrhla jsem nějaká opatření, což mě vlastně vedlo i k tomu, že jsem popsala analýzu chování a napsala již zmiňovanou učebnici. Představovala jsem si, že dle toho budeme rozvíjet vzdělávání v rámci policie, státních zástupců, ale i soudců, ale nepodařilo se nám to úplně protlačit. Můžete mít dobré nápady a argumenty, ale když se za to nepostaví vaši bezprostřední nadřízení, vše upadne v zapomnění. Je to škoda, protože jsme spolupracovali se zahraničím a měli jsme hodně dobře našlápnuto. Poté jsme se bohužel opět vrátili trochu zpět.

Nicméně tohle nebyla jediná věc, kterou jsem se zabývala a s pomocí které jsem chtěla systém vyšetřování vražd zdokonalit. Stála jsem taktéž například u zrodu tzv. videografie.

Chuť spermatu zdaleka netrápí jen ženy, i muži se snaží přijít na to, jak ji vylepšit. Zkuste jejich tipy7. 1. 2021

Co přesně to znamená?

Jedná se o proces, kdy jsme výpovědi svědků a pachatelů natáčeli a na základě vizuální analýzy jejich chování jsme se snažili odhalit okamžiky, kdy pachatel či svědek lže. Je to něco úžasného. O tomto tématu jsem často přednášela třeba i soudcům či státním zástupcům a bylo zajímavé pozorovat, jak se k tomu ze začátku stavěli skepticky a byl cítit velký despekt a nezájem. Říkali si, co jim nějaká bába jako já bude vykládat. Nicméně v průběhu přednášky se to vždy obrátilo.

Když jsme s videografií začínali, měla jsem videa nahraná na kazetách. V tu dobu ještě ani nebyly DVD. Měla jsem malou televizi a na přednáškách jsem všem říkala, že jsou daleko a že si mají posedat blíž, aby na to viděli. V první moment vždy nejevili zájem, ale i tak jsem jim pustila videozáznam z prověrky výpovědi, nebo z rekonstrukce činu a začala jsem popisovat a vysvětlovat chování pachatelů. Mohu vám říct, že po první přestávce většinou už všichni seděli namačkaní vepředu, aby na nahrávky viděli.

Je to doopravdy úžasná věc. Například výslech pana Černého z Orlických vražd, který jsem dělala ve věznici, jsem viděla desetkrát nebo dvacetkrát, ale pokaždé jsem tam našla nové prvky. Videografie je další obor, který by se mohl rozvíjet. I poučený lajk, když jej upozorníte, na co má dávat pozor, najednou zjistí, že se z neverbálního chování pachatelů dozví strašně moc informací.

UKÁZKA Z VIDEOGRAFIE:

Několik příkladů jste sice již uvedla, ale je možné z vašich případů vybrat nějaký, který vám nejvíc utkvěl v paměti?

Napadá mě jeden, který byl trochu kontroverzní a při kterém jsme vyzkoušeli spoustu nových technik a postupů. Šlo o to, že manželka po hádce zavraždila svého muže. Oba byli vysokoškolsky vzdělaní. Celý případ začal tím, že paní zavolala na policii, že byla napadena ve své chalupě, na kterou jezdili s manželem trávit víkendy. Tvrdila, že ji tam přepadl neznámý pachatel a utekl. Na místo přijela výjezdovka, která pomlácenou paní ošetřila. Během vyšetřování si jeden z policistů šel zakouřit na pozemek přiléhající k chalupě a našel tam zavražděného muže. Byl to manžel údajně napadené ženy, který měl v sobě několik bodných ran.

Udělalo se ohledání místa činu a paní popisovala pachatele, který ji napadl. Policie předpokládala, že muže zavraždil ten samý pachatel, který napadl jeho ženu. V domě, kde došlo k útoku, byl však nalezen nůž, na kterém byla krev. Udělala se krevní zkouška a zjistilo se, že jsou tam dva druhy krve. Z analýzy DNA vyšlo, že je to krev její a jejího manžela. Proto začala být žena podezřelá, že si svého pachatele vymyslela a že je pachatelem vraždy ona.

Dotyčná měla dva syny a vyšetřovatel, který případ dostal na starosti, byl zhruba v jejich věku. Při vyšetřování jsme zjistili, že žena vyšetřovatele neuznává a jedná s ním jako se synáčkem. My jsme ji však potřebovali dostat k tomu, aby doznala svou trestnou činnost. Tehdy jsem navrhla, že bych výslech ženy vedla já. Byly jsme si věkově bližší, navíc obě ženy. Velitel s tím proto nakonec souhlasil.

Ještě bych k tomu dodala, že jsme se velmi dobře připravili, protože jsme začali natáčet hned prvotní výslechy a byli jsme domluvení, že když se mi ženu podaří přesvědčit, šli bychom ihned na místo činu, kde by se udělala prověrka výpovědi. Do té doby totiž bylo trendem, že se nejdřív vyslýchalo, pak se pachatel umístil do vězení a po nějakém čase, až se získaly další informace, byla provedena prověrka výpovědi. Úplně na konci vyšetřování se pak dělala rekonstrukce, což bylo problematické, protože když pachatele chytíte, je ve stresu a toho je potřeba využít a získat co nejvíc informací. Protože když prověrka proběhla ihned a bylo to natočené, velice obtížně pak pachatel měnil výpověď. Když se však pachatelé umisťovali do vězení, kde si mohli vše v klidu promyslet, a ještě jim tam ostatní spoluvězni řekli, že se s námi nemá bavit, co má říkat a co ne, měli čas si vše srovnat v hlavě a s advokátem vymyslet strategii obrany. Když však s pachatelem rovnou jdete na místo události, kde vypovídá a vše je navíc nahráváno, těžko se mu z toho potom utíká.

V rámci tohoto případu se tedy udělala další výjimka a byli jsme s velitelem domluveni, že když to žena připustí, půjdeme na místo činu a rovnou bychom skutek zrekonstruovali. S dotyčnou jsme proto natáčeli prvotní výpověď, navázaly jsme velice dobrý kontakt a já jsem chtěla, aby mi řekla, jak na ni pachatel útočil. Přesně mi to popsala a namalovala, ale já tvrdila, že tomu nerozumím a že to nechápu. Zeptala jsem se jí, zda by bylo možné jít na místo činu, že by mi to tam ukázala. Souhlasila.

Tvar lebky může ovlivnit míru atraktivity. Podle bizarní teorie lze ale takto poznat i ženu „anděla“ a „čarodějnici“22. 12. 2020

Na místě jsme začali celý děj, který mi popsala v kanceláři, živě rekonstruovat. Najednou se ukázalo, že v tom místě, na které když přijdete a řeknete ji, aby i věci, které byly použity při napadení, dala tam, kde byly původně apod., zdál se být celý děj nereálný. Mohu vám říct, že to byl velmi zajímavý okamžik. Žena se z toho snažila vyvléct, protože věděla, že tak, jak mi to předtím řekla a jak to chce ukázat na místě, to vůbec nedává smysl. Najednou začala hyperventilovat, protože se evidentně dostala do stresu. V tom okamžiku se musíte rozhodnout, zda procesní úkon zastavíte s tím, že ji dáte čas, aby se vzpamatovala, nebo zda budete pokračovat dál. Zbýval jen malý krůček k tomu, aby se doznala, ale já jsem v tom okamžiku úkon přerušila. Nedokázala jsem odhadnout, jak se to bude vyvíjet. Všude kolem bylo obrovské vypětí.

Když jsem poté tuto nahrávku ukazovala soudcům, státním zástupcům a policistům, jedni říkali, že jsem překročila hranici a měla jsem to ukončit dříve a druzí zase, že jsem měla pokračovat. Já však primárně chtěla poukázat na to, kolik nových technik jsme použili. Ačkoliv se žena na první dobrou nedoznala, nebála jsem se jít s kůží na trh, abych zkvalitňovala práci v rámci objasňování a vyšetřování případů. Snažila jsem se poukázat na to, jak je možné taktikou a strategií dostat pachatele do té a té fáze.

Pokud totiž státnímu zástupci při zpracování obžaloby nebo soudci při rozhodování o vině a trestu chybí důkazy, je to jen ve prospěch pachatele. My jsme třeba prosazovali, aby každý vyšetřovatel viděl místo činu „in natura“. Nevím o tom, že by se běžně natáčely prvotní výslechy obviněných, to vidíte jedině ve filmu. Pokud nebude kvalitní vyšetřování, budou tresty pachatelů na samé dolní hranici trestní sazby. 

Zdroj: Jan Witek