Rasu je prý možné změnit stejně jako pohlaví. Američanka s českými kořeny rozpoutala nebezpečný trend
Je toho skutečně velké množství, co by se dalo k transrasovosti – samozřejmě ironicky – poznamenat. Jako první nás napadl prací prášek Arijec, legendární produkt z neméně legendárního pořadu Česká soda. Trošku serioznějším příkladem by ale do jisté míry mohl být i případ Michaela Jacksona, který tím, jak se během své kariéry měnil, byl snad úplným průkopníkem myšlenky, že je i fyzicky možné prakticky změnit svou rasovou příslušnost. Ostatně, v období jeho posledního comebacku (k němuž nakonec kvůli zpěvákovu úmrtí nedošlo) by snad jen málokdo hádal, že král popu se narodil jako Afroameričan. Ovšem „transrasových příběhů“ přibývá a rozhodně již nejsou jen výstřelkem celebrit…
Co je transrasovost?
I když by někteří mohli nabýt dojmu, že konkrétně koncept „transrasovosti“ je další zbytečný výmysl společnosti, která už „neví, co by“, opak je pravdou. Samotné označení začalo být užíváno již před mnoha desítkami let, ovšem k popisu žité skutečnosti těch, kdo se narodili jako příslušníci jedné rasy a také etnické skupiny, ale byli adoptování a vychovávání v rodinách, které původní rase a etnicitě dítěte neodpovídaly. S tím se samozřejmě jisté obtíže pojí – a k jejich řešení bylo třeba najít také pojmenování problému. Jenže termínu „transrasovost“ se bohužel v posledních letech dostalo nepříliš pozitivní pozornosti, která jeho význam značně proměnila. „Drtivá většina lidí, kteří umí anglicky, termín transrasovost zaznamenala. Jenže jej spojují s jediným jménem, s Rachel Dolezal. Je to škodlivé a nejhorší na tom je, že původní komunitu lidí, k nimž označení odkazovalo, toto spojení zcela vymaže,“ tvrdí aktivistka a právnička Lydia Brown.
Ovšem kauza Rachel Dolezal rezonovala i v Česku, a to z jediného prostého důvodu – jak příjmení naznačuje, jeho nositelka má české kořeny. Dolezal ale tvrdila, že je afroamerického původu – a právě na tom postavila i celou svoji profesní kariéru. Ale jelikož se ukázalo, že Česko (a ani Německo), odkud její předci pochází, rozhodně na mapě Afriky nefigurují, černošský aktivismus Dolezal vzal za své. A to přitom působila jako vedoucí pobočky asociace bojující za rovnoprávnost Afroameričanů. Nejenže Dolezal musela v práci skončit, vyhazov dostala i na univerzitě, kde působila (opět se totiž angažovala v oblasti práv Afroameričanů). Přesto ale trvá na svém a tvrdí, že rasa – stejně jako pohlaví – není biologickou daností a označuje se transrasovou osobu. Protože rasu je prý možné změnit právě jako pohlaví.
Jak se Středoevropan může stát Afroameričanem…
Myšlenka změny rasy ale navzdory všem výtkám, které k tomuto tématu lze mít, mnohé zaujala a již existují diskusní fóra a skupiny lidí, kteří se konceptem „transrasovosti“ (ať už to tedy v jejich výkladu znamená cokoliv) plně ztotožňují. V praktické rovině se tak např. Arabka identifikuje jako Asiatka a běloch touží být přijat jako černoch…Aby bylo patrné, jaké problémy s takovýmto „transrasovým“ vnímáním sebe sama souvisí, doporučujeme (samozřejmě s velkou nadsázkou) jako studijní materiál sitcom Chůva k pohledání (epizoda Fran´s Root, s04e19), kdy Fran Fine zjišťuje, že její matka by mohla být černoška, a tak se s touto rolí ztotožňuje, a také epizoda z dalšího sitcomu Will a Grace (epizoda Sons and Lovers, s03e24), v níž v podstatě stejným procesem prochází jedna z hlavních postav, Jack (ten si myslí, že je černý, když mu matka sdělí, že měla sex s Joe Blackem…). A jak Fran, tak i Jack (jejichž pleť je bílá jako padlý sníh) zažívají naprosto nový pocit diskriminace, protože jsou přeci černí. Ano, je to přesně tak absurdní, jak absurdně to zní. Jenže v seriálu je to poměrně zábavné, což o transrasových osobách v reálném životě tak úplně říci nelze.
Kdo je uražený a kdo diskriminovaný?
Podle Afroameričana a profesora tzv. černých studií (Black studies) Kehindeho Andrewse by vlastně celá koncepce transrasovosti mohla být docela povedená legrace – ovšem kdyby to ve výsledku nebylo tak hluboce urážlivé. „Samozřejmě i já mohu říct, že jsem bílý. Ale když půjdu do práce a řeknu, že jsem nově bílý profesor, budou se mnou také zacházet jako s bílým profesorem? Ne, nestane se to, protože rasa a její posuzování se odvíjí především od zevnějšku,“ tvrdí.
Takže pokud jedna z členek skupiny pro transrasové lidi, která pochází z Turecka, tvrdí, že je Korejka, samozřejmě jí toto sebeurčení nelze upřít (zejména když dokonce nabízí mentorství ostatním…), ovšem spíše než že změnila rasu, by bylo možné říci, že se identifikuje s konkrétní korejskou kulturou. „Když jsem rodině řekla, že jsem Korejka, příbuzní to vzali velmi špatně, vzali mě k lékaři a mysleli si, že trpím nějakou duševní poruchou,“ popisuje také.
Zdroj: Giphy
To Jamie, další člen skupiny, se identifikuje jako běloch, ačkoliv je asijského původu. „Vyrůstal jsem v Americe a myslím si, že pokud je člověk po celý život obklopen určitou demografickou skupinou, má tendenci vidět se jako její součást,“ myslí si a dodává, že podvědomě sám sebe vidí jako bělocha s kulatýma očima a světlou kůži. „Když se ale vidím v zrcadle, vždycky mě to dostane, protože si nemyslím, že jsem to já – jako bych toho člověka v odraze vůbec neznal,“ upřesňuje.
Plastic!
A tak – podobně jako v případě změny pohlaví (která je ovšem u těch, kdo se ji rozhodnou podstoupit, zcela legitimní a chirurgické zákroky mohou – a v některých zemích musí – jít ruku v ruce, navíc translidé nejsou translidmi proto, že se sami k tomuto rozhodli) nastupuje i při „řešení transrasovosti“ chirurgie. Ti, kteří mají pocit, že jsou jiné rasy, než signalizuje jejich tělo, tak podstupují různé zákroky, aby se svému vysněnému vzhledu přiblížili. Jamie tak na fóru přiznává, že hledá chirurga, který zapracuje na vzhledu jeho očí a nosu. Přiblížit se vzhledu, po němž člověk touží, je samozřejmě možné a nelze to nikomu upírat. Jen zaštiťování se transrasovostí se zdá být jako zcela zbytečné…
„Vybrat si rasu, to je úplný nesmysl – protože celá tahle transrasovost je vymyšlená. Rasa není identita, rasa je koncept,“ tvrdí profesor Andrews. Dle něj pak rasové problémy nevznikají jen kvůli tomu, že někdo je bílý, černý či žlutý, ale jednoduše kvůli významům, které těmto znakům lidé připisují. Rasový koncept je tedy do jisté míry hierarchický – a je pravdou, že není neobvyklé, když se lidé v černých a asijských kulturách snaží být bílí – protože bílá bývá považovaná za „lepší“. Ostatně, právě proto existují např. speciální krémy určené k bělení pokožky. Ovšem šíření myšlenky „transrasovosti“ jako další možnosti, jak se stát někým jiným, se zdá být opravdu slepou uličkou při vyrovnávání se s (nespokojenosti s) vlastní identitou.
