Svatopluk Žáček vede urgentní příjem v nemocnici Na Bulovce. Na jednu stranu je jeho tým vyčerpaný, ale na druhou stranu chápe i odpůrce vládních nařízení

Svatopluk vystudoval zdravotnického záchranáře a nyní působí jako sesterský šéf urgentního příjmu v nemocnici Na Bulovce, který se v rámci obou vln pandemie koronaviru přetransformoval na covid jednotku pro pacienty v nejvážnějším stavu. Jak jeho tým zvládá nápor druhé vlny a z jakého důvodu i přes svou náročnou práci tak trochu chápe odpůrce vládních nařízení?

Vaše oddělení se nyní stará pouze o pacienty s koronavirem?

Přesně tak. Jsem sice sesterským šéfem urgentního příjmu, ale urgentní příjem v nemocnici Na Bulovce se transformovaly na covid jednotky. To znamená, že z nás udělali druhé ARO, jelikož lůžek na odděleních JIP a ARO bylo málo. Proto se urgentní příjem na Bulovce přesunul na jiné místo a oddělení urgentního příjmu se transformovalo na Covid ARO. V rámci druhé vlny se již věnujeme pouze koronavirovým pacientům v kritickém stavu.

Jak celou věc, jako člověk stojící v první linii, vnímáte? Určitě jste zahlédl, že zde máme spoustu odpůrců nařízení, kteří se vyjadřují třeba na sociálních sítích, ale pořádají i venkovní protesty…

Je to hrozně složitá situace a věc, se kterou se nikdo z nás dříve nesetkal a nikdo s ní nemá zkušenosti. Novodobá společnost na nic podobného není připravena. Zdravotnictví však tak nějak očekávalo, že k něčemu podobnému může dojít, proto existují například pandemické plány nemocnic, měst apod.

Na jednu stranu samozřejmě chápu lidi, kteří jsou omezeni a přicházejí o své byznysy. Ekonomická krize je přirovnávána k té, která tady byla po druhé světové válce, takže můžeme očekávat ještě spoustu problémů, ale musíme zároveň chránit zdravotní systém. Ten je v současné době opravdu na hraně.

Avšak když budu mluvit jazykem odpůrců, je to přece jen obyčejná chřipka…

Ti, co to říkají, měli štěstí, že koronavirus buď neměli a když ano, tak že neměli horší průběh. Znám spoustu svých vrstevníků, kteří neměli průběh nemoci vůbec hezký a jsou rádi, že jsou z toho venku. Existuje navíc i mnoho mladších lidí, kteří kvůli tomuto onemocnění zemřeli. Zemřít se dá samozřejmě i na chřipku, ale dosud jsme měli zhruba 2 000 mrtvých ročně na respirační choroby typu chřipky. Nyní už jsme na čísle přes 9 000. Nic podobného v březnu vidět nebylo a chápu, že se situace trochu bagatelizovala.

Ale co si budeme nalhávat. Velký nepořádek v tom udělala média. Dávala totiž možnost vyjadřovat se úplně komukoliv – zubařům, kožařům, ale i běžným lidem. Nevěnovali se pouze odborníkům a epidemiologům. Takže chápu, že se lidé v informacích patlali.

Trochu se v tom patlali možná i sami zdravotníci, nemyslíte?

Samozřejmě. Ze začátku jsme neměli žádná potřebná data a informace, díky kterým by šlo situaci předpovídat, takže se v tom v březnu patlali úplně všichni. Nyní je situace trochu jasnější.

Ale znovu opakuji, že chápu všechny naštvané lidi, kteří by měli pobývat především doma a mohou se potkávat jen omezeně. Nás to také strašně mrzí, ale přehlcený zdravotnický systém by znamenal obrovský problém. Nebyli bychom totiž schopni poskytnout péči nejen koronavirovým pacientům, ale i ostatním nemocným v závažném stavu.

Na světě neexistuje jen koronavirus, ale lidé pořád mohou dostat infarkt, mrtvici apod. Musíme se postarat o všechny. To, že je odsunuta péče o lidi, kterým se má podívat někdo na koleno, které mají oddělané ze sportu, je sice nepříjemné, protože to bolí, ale jedná se o péči, která je odložitelná a není život ohrožující. Některá onemocnění však odložit nelze. Takže abychom se vyhnuli italským scénářům, kdy se o nemocné pečovalo doslova na chodbách, museli jsme trochu zabrzdit a nějakou dobu se to tak bude dít pořád dokola.

Letošní MasterChef Česko Roman Staša připravuje kuchařku. Její součástí se můžete stát i vy12. 1. 2021

Takže se u nás podařilo předejít tomu, aby lidé leželi na nemocničních chodbách?

Vypadá to, že ano, ale byli jsme docela na hraně. Nemuseli jsme přemýšlet, zda pacienta umístíme na chodbu, ale museli jsme pečlivě zvážit, kdo dostane jakou přístrojovou techniku a jaká technika je vlastně dostupná. Avšak ze všeho nejvíc české zdravotnictví naráželo a naráží na nedostatek personálu. Můžeme mít tisíce ventilátorů, které zařídí vláda a pošlou nám je ostatní země, což je samozřejmě úžasné, ale chybí nám především personál.

Systém je značně poddimenzovaný. Chybí lékaři, záchranáři a sestry. Navíc mnoho odborníků nyní onemocnělo, případně museli zůstat doma s dětmi, kterým zavřeli školu. Personál je v rámci péče o pacienty zkrátka nejvíc limitující částí systému. Jeho stav byl špatný před příchodem pandemie a po příchodu se to ještě zhoršilo.

Navíc to začíná být vyčerpávající v tom, že jsou zaměstnanci vystavováni dlouhodobému stresu. Nikdo neví, kdy to skončí. Strašně vás pak mrzí, když sledujete sociální sítě a vidíte tam spoustu nesmyslných věcí nejen od lidí, ale i od rádoby odborníků.

Musí vás mrzet, když pak vidíte, co se kolem děje?

Psychicky je to hodně náročná situace. Je pravda, že lidé, kteří pracují v urgentní medicíně, jsou na určitou psychickou zátěž zvyklí. Já osobně mám například vystudovanou také medicínu katastrof, ale horší je, že se vás celá situace začíná dotýkat osobně. Nemocní začínají být vaši kolegové, kamarádi, rodiče apod. Máme hrozný příběh kolegy záchranáře, kterému u nás na oddělení zemřel tatínek. Vše si tak projektujete i do svých rodičů, partnerů, dětí apod. Primárně se nebojíme až tak o sebe, ale o naše blízké.

Myslím, že to je vůbec to nejtěžší, co teď přichází. Náš tým je už hodně unavený a napnutý, ale i tak nevidíte žádné světlo na konci tunelu. Zatím to vypadá, že se virus bude neustále cyklicky vracet.

I přes náročnou práci se stále snaží usmívat

Naše oddělení teď odnáší relativně všechny zhoršené pacienty. I když se nám podaří bojovat s virem, organismus je tak oslabený, že na něj nasedají další infekce. Často dojde k selhání důležitých orgánů a lidé, především seniorního věku, to prostě nepřežívají. Když si vezmete lékaře či sestřičku, kteří jdou pracovat na urgentní příjem, chtějí lidi především zachraňovat, ale s tímto onemocněním přichází i to, že úspěšnost v zahraňování není tak velká, což je nesmírně stresující a frustrující. Smrtnost je opravdu vysoká, protože se k nám dostávají ty nejtěžší případy.

Jak se tomuto psychickému náporu bráníte?

Určitě je v tomto případě dobré brát v potaz, že je situace fakt těžká a umět se trochu politovat. Funguje mezi námi i tzv. peer podpora, což je podpora od kolegů zdravotníků, kteří jsou školeni na krizovou psychointervenci. Pomůže i popovídání s kolegou, který prožívá podobné věci a může vám na to říct svůj pohled, názor a doporučit, co s tím dělat. Samozřejmě spolupracujeme s psychology a snažíme se zvyšovat odolnost. Musíme předcházet totálnímu vyhoření a odchodu lidí ze zdravotnictví. Při neustálé psychické zátěži se totiž mohou objevit i různé syndromy. Hodně je to přirovnáváno například “syndromu války v Zálivu“ a jiným vojenským událostem. Strašně dlouho jste totiž pod vlivem stresu, který si mnohdy ani nemusíte uvědomovat a psychicky vás to postupně sžírá.

Jak vám pomohla třeba pomoc studentů a dobrovolníků? Jak je možné je rychle připravit na to, co se v nemocnici děje?

Spolupráci se studenty využíváme ve velké míře. Bylo to pro nás relativně dostupné, protože jsme pracovištěm, kde studenti zdravotnických oborů běžně chodí na stáže a praxe. Za určitou dobu poznáte, kdo je šikovný. Ty nejlepší stážisty jsme si stáhli. Studenti se samozřejmě nemohou věnovat vysoce specializované ošetřovatelské péči, proto jsou k ruce na věci, které se týkají třeba doplňování materiálu, pomáhání s hygienou pacientů apod. Odborné věci jsou pořád na lidech, kteří mají dostatečnou praxi. Nejde totiž během pár měsíců někoho naučit starat se o resuscitačního pacienta. Ale pomoc všech dobrovolníků nás drží nad vodou. Je nutné si uvědomit, že celý systém teď při životě udržují lidé, kteří jsou teprve v procesu vzdělávání. Bez nich bychom to nezvládli.

Subkultura mužů, kteří našli nejlepší sexuální uspokojení sami u sebe, roste. Tzv. gooning by měl prý zkusit každý1. 12. 2020

Bez nich by byl scénář daleko horší? Že byste se například již rozhodovali, komu dáte dýchací přístroj a u koho už “nemá záchrana života cenu“? Mohli jsme dojít až k něčemu takovému?

Kdyby nedošlo k žádným omezením, která se zavedla v rámci druhé vlny, myslím si, že bychom byli tak týden od toho, aby se něco podobného dělo. Ale je to hodně regionální. V Praze jsme naředění čtyřmi velkými nemocnicemi a nějak se o pacienty podělíme, ale dovedu si představit například okresní nebo krajské město, které má jednu větší nemocnici. Tam už by to bylo na hraně. Proto mimo jiné docházelo k transportu pacientů a máme postavenou záložní nemocnici v Letňanech.

Když se teď na celou situaci podíváme z pohledu státu, měl by si dle vás uvědomit, co v rámci zdravotnictví chybí a jak jsou zdravotníci například podprůměrně ohodnoceni a že třeba i tohle je důvodem nedostatku personálu?

To je hrozně těžká otázka. Prestiž zdravotnického povolání je dle průzkumů docela vysoká, ale ve srovnání s Evropskou unií a Amerikou je zdravotnictví značně podfinancováno. Určitě by bylo dobré lidi nějak motivovat, hovořilo se například o různých výsluhách a zvýhodněních. Ale kdybych věděl, co přesně pomůže, pravděpodobně bych seděl na ministerstvu. Je to hrozně těžké vymyslet, jak lidi do zdravotnického systému přivést.

Ale teď se alespoň ukázalo, jak moc je důležité, aby ve zdravotnickém systému bylo dostatek personálu. Když nebude, čekají nás velké problémy. Je potřeba s tím něco dělat.

Nejsem odborník, ale odkážu se třeba na stamilionové až miliardové zisky zdravotních pojišťoven, kdy na druhé straně vidíme, jak si zdravotnický personál stěžuje na nedostatek peněz, ale i to, jak se běžní lidé skládají na pacienty, kteří mají nějaké život ohrožující onemocnění, ale pojišťovna jim odmítne léčbu zaplatit…

Obecně je práce lékaře a sestry z pohledu zdravotních pojišťoven hrozně podhodnocená. Když se na to však podíváme celosvětovým měřítkem, nastavit někde zdravotnický systém bez problémů a dobře je hrozně těžké. V Americe kvůli tomu skoro padají prezidentské preference. Německo, Británie i USA, všude tam za péči platíte nehorázné peníze. V Česku toho naštěstí ještě tolik neplatíme, i když si mnohdy myslíme, že ano. Zdravotnictví má navíc velmi vysokou kvalitu. Nicméně i přes to by si zasloužilo více investic.

Bulovka je krásným příkladem toho, kdy se stát pere s magistrátem hlavního města Prahy o pozemky a budovy. Výsledkem je, že nemocnice není moc opečovávaná, jeden svádí vinu na druhého, ale mi zdravotníci a pacienti to neovlivníme. Je to těžké, ale musí se domluvit lidé, kteří jsou nahoře. Nicméně teprve až nyní začalo být zdravotnictví jakýmsi volebním motivem.

Takže je možné v uvozovkách říct, že nám tato krize v něčem pomůže? I kdyby to mělo být jen uvědomění si toho, co je špatně a případná snaha to změnit?

Velmi doufám, že se poučíme. Zdravotnický systém fungovat musí a je nutné především investovat do lidí, protože je sice pěkné mít přístroje, ale když k nim nemáte lidi, je to problém. Je též důležité lidi vzdělávat a připravovat je na všechny možné scénáře. Nejsou tady jen pandemie, ale mohou nás potkat různá další neštěstí a katastrofy. Ale samozřejmě se nám nyní v určité míře rozsypalo také školství, malí podnikatelé apod. Je to obrovský problém, který zasáhl celou populaci, ne pouze zdravotnictví. Snad se s tím brzo vypořádáme.

Zdroj: Jan WItek