Martin (28): Nevím, jak bych mohl narušit rodinu a jiné základy státu. Žiju svůj život, všechno platím a přispívám na dobré účely, tak ať mě nechají žít

Vypadal jsi docela překvapeně, když jsem tě oslovil s rozhovorem. Co tě napadlo v momentě, kdy jsem se ti poprvé ozval?

Byl jsem překvapený, protože jsem s tím vůbec nepočítal. Přemýšlel jsem, o čem bych mohl mluvit. Nepřijde mi, že mám nějak extrémně zajímavý život. Jediné, co jsem si říkal bylo, že to bude dobrá zkušenost. (smích) Avšak nikdy v životě jsem nijak netrpěl a vždy jsem se měl docela dobře. Mám práci, jsem zdravý, neprodělal jsem koronavirus. Takže si asi nemám na co stěžovat.

A víš co? Ihned jsi mě přivedl na zajímavé téma! Teď jsi to vystihl naprosto přesně. Nepřijde ti, že si všichni kolem neustále na něco stěžují, i když mají základní věci k životu, tedy jídlo a střechu nad hlavou?

Lidé jsou obecně hrozně nevděční a byl bych pokrytec, kdybych řekl, že mezi ně nepatřím. Člověk si musí jen uvědomit a přemýšlet, proč si neustále stěžuje. I když má práci, stěžuje si na ni. Ale práce je důležitá. K tomu také střecha nad hlavou a mít co jíst.

Samozřejmě také umím být nevděčný a kolikrát fňukám, že nemůžu cvičit venku, trávit čas s přáteli apod., ale na druhou stranu nemusím řešit existenční problémy. To, že nyní například neuvidím svou mámu, nějak přežiju, navíc si s ní můžu kdykoliv zavolat.

Lidé však chtějí pořád něco víc, takže pravděpodobně z toho pramení neustále stěžování si…

Samozřejmě i já bych chtěl v životě víc. Ale věřím, že se tak jednoho dne stane. Snažím se být vždy pozitivní. V práci mám pod sebou osmdesát lidí, na které se musím usmívat. Musí tam být někdo, kdo je bude držet nad vodou. Výplata mi sice chodí, ale samozřejmě mám větší ambice. V této době si však člověk uvědomí, že si má vážit všeho, co má. Někdo totiž nemá vůbec nic a přišel o všechno. Já to vidím u náborů zaměstnanců, jelikož se nám najednou hlásí stovky lidí, kteří ze dne na den přišli o příjem.

Takže sis díky této náročné situaci uvědomil, že bychom si měli více vážit věcí, které máme?

Určitě ano. Uvědomil jsem si to především během první vlny, kdy jsem měl strach, co bude a jak se to zvládne. Přijde mi, že teď už jsou všichni tak trochu klidnější.

Kdy ses rozhodl, že se z malé vesničky na Ostravsku přemístíš do Prahy?

Odjakživa jsem tak nějak tušil, že budu žít ve větším městě. Jasnou volbou pro mě byla Praha. V Ostravě bych nebyl tak daleko od rodiny, takže by měla šanci mě neustále řídit. (smích) Do ciziny jsem vycestovat nechtěl, aby to zase nebylo moc daleko. V Praze jsem již devátým rokem a celý proces přesunu trval pouze týden – od rozhodnutí až po přestěhování.

Jakmile to šlo, snažil jsem se pracovat, takže jsem měl něco naspořeno a práci jsem si hledal až po přesunu do Prahy. Risknul jsem to, ale věděl jsem, že se mám vždy kam vrátit. Nicméně první dva roky jsem své přestěhování utajoval.

A komu jako? (smích)

Původně pocházím z vesnice u Frýdku-Místku. Nechtěl jsem, aby se o mně říkalo, že jsem to nezvládl, kdybych se náhodou vrátil k mámě a tátovi, proto jsem nikomu dalšímu nic neříkal. Věděli to jen rodiče a sestra. Měl jsem pojistku, kdyby se to náhodou nepovedlo. To víš, musel bych pak poslouchat takové ty “vesnické řeči“.

Můžeš říct, že hodně řešíš, co si o tobě ostatní myslí?

Kdysi jsem to řešil víc, teď už mě to tolik “netankuje“. Myslím, že i díky koroně si více vážím lidí, které mám kolem sebe. Je důležité mít okolo sebe lidi, kterým věříte. Úplně mě netrápí, co si o mně myslí cizí lidé. Nicméně pocházím z malé vesnice, kde jsem byl vždy pod drobnohledem, takže jsem to tehdy řešil mnohem víc. Všichni věděli, co jsem udělal ještě před tím, než jsem to udělal. (smích) Navíc mi často mluvili do života a říkali, čemu bych se měl věnovat a čemu ne.

Měl jsi takto nalajnovaný život i od rodičů?

To úplně ne, řídící typy byli spíše mí prarodiče. Nutno zmínit, že celá má rodina bydlela vedle sebe ve stejné vesnici. Babičky, tety, strejdové, zkrátka všichni. Hučeli do mě, ať si například udělám vysokou školu, i když jsem nechtěl. Rodičům to bylo tak nějak jedno, ale samozřejmě to ode mě také nějakým způsobem očekávali.

Jak na malé vesnici vnímali to, že jsi homosexuál?

Myslím si, že i má orientace byla důvodem toho, proč mě to táhlo pryč. Rodičům jsem to řekl až poté, co jsem žil v Praze. Jednou jsem mamince zavolal ve tři ráno a bylo to. (smích) Ačkoliv jsem tušil, že to přijmou naprosto v pohodě, samozřejmě jsem se bál. Ale mí rodiče i sourozenci jsou s tím naprosto srovnaní a stejně tak i ostatní blízcí. Nesetkal jsem se s žádným odmítnutím. Úplně však nevím, jak je na tom babička a ostatní, protože jsem to s nimi zatím nikdy konkrétně neprobíral. Ale myslím si, že by také nic neřešili. Mám tušení, že to ví, ale nikdy jsme o tom spolu nehovořili. Kdyby se mě však někdo zeptal, nemám problém mluvit, protože jsem se sebou stoprocentně srovnaný.

Kdy u tebe proběhl coming out?

Vnitřně už je to dávno. Tušil jsem to minimálně od puberty, ale společnost mě neustále vedla k “tradičnímu životu“, takže jsem měl pochyby. Ale od té doby, co jsem v Praze, jsem si už stoprocentně jistý. Přestal jsem svou orientaci řešit v momentě, kdy jsem začal pracovat v jedné velké české bance. V práci trávíme opravdu velké procento času z celého dne a ve zmiňované firmě bylo velmi otevřené prostředí, takže jsem se nemusel za nic schovávat. Až poté jsem to řekl rodičům a blízkým.

Takže tě ke coming outu vlastně dovedl pozitivní přístup firmy?

Řekl bych, že ano. Určitě na to měl vliv můj kolektiv. Vzhledem k tomu, že s tím byli v pohodě, získal jsem potřebnou odvahu. Měl jsem štěstí, že jsem při nástupu do firmy dostal mentora Kubu, se kterým jsme teď kamarádi. Když totiž nastoupí někdo nový, dostane mentora, který jej provází všemi firemními procesy. Trávili jsme spolu hodně času a on se mě jednoho dne na rovinu zeptal. V ten moment jsem zjistil, že to není žádný problém a přestal jsem to řešit.

Dnes už to všichni ví a nikdo nic neřeší. Táta o tom se mnou moc nemluvil, akorát máma měla spoustu otázek, ale nedivil jsem se. Zajímavé však bylo, když jsem si poprvé někoho přivedl k našim domů. (smích)

Přivedl jsi mě na další zajímavou myšlenku, kdy je prvotní coming out vlastně jakási první část v rámci otevření se ostatním, která sice může proběhnout v pořádku, ale pak přichází další část a jakýsi “druhý coming out“, kdy si někoho přivedeš domů a například rodiče tak poprvé čelí realitě. V ten moment už to není pouze o tom, že ví, že jsi gay, ale reálně tě s někým uvidí. Neměl jsi z toho zvláštní pocit? Například políbit přítele, položit mu ruku na koleno apod.?

Nějak jsem to nevnímal, ale mému příteli máma rovnou řekla, ať se moc nechová jako gay. Přijeli jsme k našim na návštěvu zrovna během konání nějaké pouti a na naší terase sedělo více členů rodiny a byli tam i ostatní lidé z vesnice. Samozřejmě i pro rodiče to bylo něco nového, s čím se museli srovnat. Nemyslím si, že by nebyli srovnaní se mnou, měli pouze obavy z toho, jak bude reagovat zbytek vesnice. Proto máma reagovala tak, jak reagovala. Nechtěla, abychom se k sobě před ostatními nějak měli. Ale stejně to všem muselo být jasné, protože spolu z Prahy přijeli dva kluci s malým psem. (smích) Nicméně nemám jim to za zlé, protože se s tím museli srovnat.

Proč myslíš, že měli takový strach? Nemusí se teď jednat pouze o tvé rodiče, ale určitě to zažívá i spousta dalších lidí. Myslíš, že si domnívali, že by to mohlo nějak ohrozit jejich status?

Asi ano. My odjedeme a bude nám to jedno, ale oni tam budou muset žít a co si budeme povídat, lidé nejsou hodná stvoření. Jsme zákeřní, vypočítaví a na vesnici je to ještě několikanásobně horší. Můj táta je navíc veřejně známá osoba, protože pracuje pro obec, takže jej hodně lidí zná a stejně jako mámu ho názor ostatních prostě zajímá.

Nemyslíš, že je škoda, že se něco podobného stále musí řešit? Představ si, že v první řadě musíš překonat své vlastní obavy z coming outu a pak se rodiče bojí toho, jak to přijmou ostatní…

Víš, vůbec jsem její reakci nečekal a nenapadlo mě na celou situaci koukat jejíma očima. Ale ona to nemyslela zle, jen chtěla naznačit, že tam mohou být lidé, kteří to nemusí tak vřele přijmout a chtěla se vyhnout jakýmkoliv negativním situacím.

Nebylo ti líto, že ses nemohl chovat svobodně a projevovat lásku ke svému příteli?

Nebylo to tak dlouhé, byli jsme tam všehovšudy tři dny. Ale vůbec mě to neomezovalo. Nepočítal jsem s tím, že bych se tam nějak projevoval. Ani na veřejnosti, ani před rodiči.

Myslíš, že někdy dojdeme do toho stadia, že nic podobného nebudou muset lidé řešit? Že to bude zkrátka běžné jako mezi heterosexuály, kdy si dva kluci či holky dají pusu a nikdo se nad tím nepovznese?

Myslím si, že ne. Lidé budou vždycky něco řešit. Je to trochu škoda, ale na druhou stranu nemám v plánu před rodiči, ale ani před někým dalším dělat “vše“. (smích) Alespoň já takový nejsem. Ale obecně bych byl rád, kdyby to bylo zcela normální a běžné. Avšak když má někdo nějaký problém, tak je to hlavně jeho problém, ne můj. Takoví lidé, kteří se projevují nenávistně, mají většinou nějaký problém sami se sebou. Já jim totiž nic špatného nedělám.

Odpůrci homosexuality často argumentují tím, že jich ohrožuješ, ničíš tradiční rodinu apod….

Myslím si, že nemůžeme nikoho ovlivnit. To prostě nejde. Různorodost není špatná, ale naopak společnosti prospívá. Nedokážu si představit, jak bych mohl narušit rodinu a jiné základy státu. Žiju si svůj život, všechno platím, občas přispěju na dobré účely, tak ať mě nechají žít. A řeči o tom, že homosexualita může být nakažlivá a přenášena výchovou, jsou padlé na hlavu. Tím bych to ukončil.