Jáchym Švejnoha (28): Přijde mi, že největší “zbraní“ mnoha gayů je to, že jsou gayové

Jáchym pochází ze severu Čech, ale osud jej zavedl do Prahy, kde dnes žije již pátým rokem. Kromě toho, že pracuje v pojišťovně, věnuje se také svému blogu a velmi aktivní je i na sociálních sítích. V rozhovoru pro magazín LUI se rozpovídal mimo jiné o tom, jak může změna prostředí prospět zdravé psychice, proč bychom se neměli omezovat tím, co si o nás myslí ostatní a proč mu je cizí občas přehnaný boj za rovnoprávnost.

Možná začnu trochu zhurta, ale na svém blogu píšeš o tom, že jsi musel překonat náročné životní období, po kterém ses přestěhoval do Prahy, můžeš mi k tomu říct víc?

Někdy se člověku stane, že se dostane do složitého životního období, kdy je toho na něj moc. V té době si začne pokládat otázku, jak se svým životem naloží. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem opravdu začal přemýšlet a rozhodovat se o tom, jak budu s životem nakládat. Přemýšlel jsem, že bych udělal nějakou změnu a snažil jsem se k tomu načerpat sílu. Většinu života jsem prožil v Ústeckém kraji, ale nakonec jsem se úplnou náhodou dostal k práci v Praze. Když jsem zde začal dojíždět, hrozně mě to nakoplo. Nové prostředí a město, které jsem měl hrozně rád. Našel jsem zde spoustu přátel a známých, no a nakonec jsem se rozhodl, že si v Praze seženu byt a přestěhuju se zde natrvalo.

Nicméně všechno se to seběhlo tak nějak náhodou. Jednoho dne jsem přijel do Prahy na vyndání stehů, které jsem měl po operaci hrudníku. Když už jsem byl v Praze, říkal jsem si, že si někam vyrazím s přáteli. Šli jsme do klubu, kde jsem ten večer shodou okolností poznal tehdejšího přítele, který mě dovedl k práci v Praze. Stejnou náhodou jsem se dostal i k bytu, kdy mi jednoho dne volala známá, že se její sousedka stěhuje a hledá za sebe náhradu. Všechny příležitosti jsem uchopil, přestěhoval se a začala nová životní etapa.

Takže pokud člověk neprožívá zrovna nejveselejší životní období, měl by vyzkoušet změnu prostředí a využít nové příležitosti?

Myslím si, že určitě. Když se člověk cítí nejhůř a nachází se v nějaké těžké životní situaci, pořád může přijít něco, co ho nakopne. U mě to byl třeba i úspěch v literární soutěži. Do té doby jsem se strašně podceňoval a neustále jsem žil v přesvědčení, že nic neumím.

Mám takový pocit, že většina lidí má tendenci se neustále podceňovat…

Přesně tak. Domnívám se, že většina lidí má na něco talent, jen o tom neví, nebo zkrátka nevěří, že by z toho mohli něco vytěžit a být v něčem prospěšní. Já jsem to zažil například na škole, kdy všichni kluci skvěle hráli fotbal a byli kvůli tomu oblíbení, ale mně to nešlo. Když se rozdělovaly týmy, skončil jsem vždy jako poslední a šel jsem do té skupiny, na kterou jsem zbyl.

Avšak už tenkrát jsem si uvědomoval jednu věc. Strašně moc mě baví historie a dějiny, takže i když jsem nebyl dobrý na tělocvik, během testu z dějepisu se na mě otáčeli spolužáci ze všech stran, protože chtěli poradit. Ale tenkrát jsem si neuvědomoval, že by to mohlo být nějaké plus, pro všechny okolo byl totiž dějepis otrava. Teprve na střední škole, kdy došlo ke změně prostředí, jsem si začal budovat nějakou sebedůvěru. Ale pořád to nebylo ono. Nakopl mě až úspěch v soutěži, o které jsem se zmiňoval. Poprvé jsem si řekl, že dovedu něco, co nedovede každý.

Když budeme brát v potaz všechny tvé zkušenosti, na které věci by lidé neměli brát ohled a měli by se na ně zkrátka vykašlat, aby je nic nebrzdilo v cestě kupředu?

Lidé zbytečně moc přikládají váhu tomu, co si o nich myslí druzí. Mám pocit, že se to začíná vyvíjet už v dětství, kdy si dle určitého vzorce chování děti říkají, co tomu asi řeknou rodiče a prarodiče, když něco provedou. Každý se nějakým způsobem snaží ostatním zalíbit. Ale dle mého je to problém. Existuje hodně lidí, kteří by se chtěli věnovat něčemu vysněnému, ale protože rodina chce, aby dělali něco jiného a promítá si na nich nějaká svá nesplněná přání, musí sami sebe potlačovat a trápí se. Někdo například umí dobře zpívat, ale rodiče chtějí, aby byl doktor. Myslím si, že je to obecně hodně velký problém.

Míra sebevražd roste, většímu riziku i v době pandemie čelí muži. Jejich mužství je totiž ohroženo více než kdy dřív8. 1. 2021

Napadá mě, že se něco podobného děje i v souvislosti se sexuální orientací, kdy se lidé s menšinovou sexuální orientací bojí světu otevřít, aby nezklamali ostatní…

Ano, ale často pak člověk zjistí, že některé obavy byly zcela iracionální. Kdybych dříve přemýšlel tak, jako dnes, neumím si vůbec představit, že bych se například nechal šikanovat. Dnes bych si s člověkem, který se nade mnou snaží převzít moc, poradil během minuty. Ale dokud člověk nezíská sebedůvěru, je to problém.

Díky práci se sociálními sítěmi jsem přišel na spoustu dalších zajímavých věcí. Mnohdy si například myslíme, že to, co vidíme na sociálních sítích, je pouze realita. Ale tak to není. Navíc spousta lidí, zvlášť Čechů, má v sobě zakořeněnou závist. Závidíme lidem, že jezdí na dovolené, že mají hezké partnery apod., ale už nevidíme, co všechno se za fotkou na Instagramu skrývá. Často je to totiž jen pozlátko, protože ukazujeme především hezké stránky všech věcí. Spousta lidí pak nevidí, že ti dva, co se na fotce smějí a milují, pak doma mají hádky a podvádějí se. Celý život se tak snažíme někomu vyrovnat a jsme nešťastní, že to nejde a že nežijeme pohádkový život.

Nepřijde ti, že mnoho známých influencerů již na tyto věci poukazuje a snaží se svým sledujícím ukázat rozdíl mezi realitou a nepravdou?

Někteří asi ano, ale mnoho z nich třeba jen sdílí fotku, kde nemají make-up apod., ale pak si nechají přifouknout rty. Často si tito lidé neuvědomují, kolik jich sleduje lidí a že je sledují třeba i třináctileté až patnáctileté holky, které ještě absolutně nevědí, o čem život je, co je v životě důležité apod. Pak se tito mladí lidé inspirují tím, že musí mít novou kabelku, přifouknuté rty atd. Dle mého je to hrozně nebezpečné. Myslím si, že úloha influencerů je učit ostatní, aby měli rádi sami sebe takové, jací jsou.

Jak je možné dovést někoho k tomu, aby se měl rád takový, jaký je?

Je to těžké a určitě k tomu vede dlouhá a trnitá cesta. Nikdy to zároveň nebude úplně stoprocentní. Nicméně prvním klíčem je dle mého objevit něco, v čem jste dobří.

Za vším však stojí tvrdá práce. I talent je potřeba rozvíjet. Znám spoustu lidí, kteří neustále naříkají, jací by chtěli být, ale pořád dokola zmiňují jen to, jak to nejde. Plýtvají energii na hledání toho, proč to nejde, místo aby hledali cesty, jak výsledku dosáhnout. Pak jsou ve stresu a s psychickými problémy zamíří k psychiatrovi a nechají si napsat prášky. Nevím, jak přesně to funguje, ale mám takové podezření, že lékaři lidem prášky předepisují hlavně kvůli tomu, aby získali peníze od pojišťovny.

Dle mého by bylo mnohem účinnější, kdyby si takový člověk zašel především k psychologovi. Nemyslím si, že je to něco, za co by se lidé měli stydět. Mohlo by to být daleko účelnější. I já jsem měl velký problém s tím, že jsem byl hodně hubený a nemohl jsem přibrat. Nejhorší je, že když jste tlustí, tak vám to většinou lidé na první dobrou neřeknou, ale když jste moc hubení, každý na vás v první moment vystřelí: „Jéžiš, ty jsi vychrtlej!“ Musel jsem s tím bojovat a šlo to. Když jsem začal být spokojený sám se sebou, začaly se objevovat první úspěchy. K tomu bych však dodal, že člověk je úspěšný až na základě toho, že něco umí a dokáže, ne proto, kým je.

Milovníci záhad jásají. Vědci objevili v hlubinách oceánu a pod silnou vrstvou ledu neznámou formu života22. 2. 2021

Teď tomu úplně nerozumím… Co myslíš tou poslední větou?

Přijde mi, že největší “zbraní“ mnoha gayů je to, že jsou gayové. Také patřím do komunity, ale nepíšu to třeba ani na svém blogu. A nedělám to z toho důvodu, že bych tajil, kým doopravdy jsem. Zkrátka jen svou orientaci nedávám do popředí a nechci na tom vše stavět. Přijde mi, že právě tohle mnoho homosexuálů dělá.

Takže ti vadí, když se občas někteří gayové až moc projevují? Nicméně kde existuje nějaká pomyslná “hranice”?

To, že je někdo gay, by zkrátka nemělo být předností, ale mělo by to být zcela běžné. Například v rámci boje za rovnoprávnost dokážu pochopit obě strany. Přijde mi, že Češi patří mezi dost pokrokovou společnost a když si z gayů někdo udělá srandu, nepřijde mi to tak hrozné. Nějak se z toho nehroutím. Přijde mi, že o toleranci často nejvíc žádají lidé, kteří nejsou vůbec tolerantní. Když se třeba podíváš na různé gay seznamky, neustále tam čteš věci typu „hubenej nepsat“, “zženštilej nepsat”, “tlustý nepsat” apod. Jak poté můžou homosexuálové volat po toleranci, když jsou často tak hodně netolerantní mezi sebou?

Podobné je to i s festivalem Prague Pride. Rozumím, čeho se chce festivalem dosáhnout a proč tady je. Ale dokážu pochopit i druhou stranu, kdy si záběry z průvodu pustí nějaká paní Božka z Horní Dolní, která tam vidí chlapy na podpatcích, kteří jsou polonazí apod. Samozřejmě je tam spousta běžně vypadajících lidí, ale média bezpochyby ukážou tu největší senzaci. Tihle lidé se tam jdou předvádět. Pak je však díky nim boj za rovnoprávnost dost těžký. Ale to je na další dlouhý rozhovor…

Zdroj: Jan Witek