Andy Zítková: „Nejhorší bylo, když jsem zjistila, že se se mnou mnoho lidí bavilo jen kvůli počtu fanoušků na Instagramu“

Andy Zítková je česká tanečnice, influencerka a youtuberka. Ačkoliv má na sítích statisíce sledujících, nikdy neuvažovala nad tím, že by se jim věnovala tzv. na “full time“. Z jakého důvodu si musí dávat velký pozor, když se seznamuje s někým novým a co ji sociální sítě daly a vzaly?

Na sociálních sítích máš statisíce sledujících, ale pokud vím, jsou pro tebe sítě tzv. “na druhé koleji“? Ostatní influenceři, kteří mají podobná čísla sledujících, už se živí pouze tím, z jakého důvodu je tomu u tebe jinak?

Nikdy jsem to neměla nastaveno tak, že bych se živila pouze sociálními sítěmi. Když jsem začínala natáčet videa na YouTube, bylo mi zhruba 15 let. Dostala jsem se k tomu skrze svou sestru Carrie Kirsten. Postupně mě to začalo hodně bavit. Jako mladší jsem si ze sebe ve videích dělala legraci, což s postupem času trochu odeznělo a nyní chci s fanoušky sdílet především věci spojené s tancem, který mě začal hodně naplňovat.

Jak říkáš, sociální sítě jsem však vždy brala jako zábavu, ne jako práci. Samozřejmě nějaké spolupráce mám, ale vždy jsem si vybírala věci, za které bych se později nemusela stydět. Nejsem ten typ influencera, který by se spolupracemi souhlasil jen kvůli penězům. Vždy mě bavilo s lidmi sdílet svůj život, sice ne úplně do hloubky, protože osobní věci si ráda nechávám pro sebe, ale tanec, výlety apod. Instagram jsem proto nikdy nebrala jako práci, kterou musím dělat, abych se uživila.

Jak ses k tak velkým číslům fanoušků dostala?

Myslím si, že mi tenkrát hodně pomohla sestra. Díky tomu, že už byla známější, měla jsem vstup do tohoto světa trochu jednodušší. Ale pomohlo třeba i to, že chvíli poté, co jsem se začala věnovat YouTube, jsme jezdili turné pod názvem CineTube. Navštěvovali jsme různá města, ve kterých jsme s ostatními youtubery prezentovali své filmy, setkávali se s fanoušky, podepisovali se apod. I tím jsem se hodně dostala do povědomí lidí.

Je však pravda, že v době, kdy jsem začínala, jsme to měli trochu jednodušší, protože bylo snadnější přijít s vlastním originálním konceptem. Nyní je docela těžké najít něco nového a originálního, co by lidé sledovali a sdíleli. Ale i nyní například stále dost frčí vlogy, které totiž obsahují věci ze soukromí, což sledující zajímá.

Nyní už studuješ vysokou školu, ale ještě předtím jsi navštěvovala gymnázium. Zaslechl jsem, že to tam pro tebe nebylo zrovna nejveselejší?

S YouTube jsem začínala někdy v osmé až deváté třídě a už cestou na přijímací zkoušky na gymnázium jsem si točila vlog, kdybych se náhodou dostala. Vzhledem k tomu, že jsem na gymnázium nastupovala s tím, že jsem youtuberka a influencerka a měla jsem už asi 200 tisíc sledujících, koukali na mě tak trochu zvláštně. Kvůli nějaké akci jsem navíc nemohla jet na adapťák a tím se vše odstartovalo. Když jsem po adapťáku přišla do školy, nikdo se se mnou nebavil. Dozvěděla jsem se, že během celého adapťáku se spolužáci smáli mým videím na YouTube, pomlouvali mě a měli ze mě hroznou srandu. Proto jsem s nimi moc hezké vztahy neměla a do školy jsem moc ráda nechodila.

Mimo to jsem si také žádala o individuální studium, protože to tak měli například i kluci fotbalisti. Od prváku jsem závodně tancovala a často jsem měla tréninky. Například ve třeťáku jsem dojížděla třikrát týdně až do Veselí nad Lužnicí. Na cestách jsem dohromady trávila šest hodin, tudíž jsem vyrážela hned po škole a kolem jedné ráno jsem se teprve dostala domů. Proto by mi vyhovovalo, kdybych měla individuální plán a mohla studovat doma. Ale nebylo mi to umožněno, takže jsem do školy chodila normálně. Ale vzhledem k tomu, že jsem toho mimo školu dělala opravdu hodně – tanec, práce, focení a akce, chodila jsem do školy v průměru třikrát týdně. Bylo těžké to všechno zvládat a přístup některých učitelů byl bohužel trochu zvláštní.

Gay rodiče bojují o svoje děti. Dva tátové kvůli českým zákonům přicházejí o své děti vstupem na české území18. 2. 2021

Jak to myslíš?

V jednu dobu jsem se více objevovala v médiích – ve Snídani s Novou, na Óčku apod., takže se i před učiteli provalilo, čemu se věnuji a pak jsem chodila na zkoušení s poznámkami, že když jsem včera měla čas stříhat video, tak dnes vyzkouší, co umím. Případně jsem šla ze školy a zastavovali mě profesoři s otázkami, kdy bude nové video apod. Někteří se opravdu zajímali, protože mě sledoval někdo z jejich rodiny, ale někteří mě dokázali potopit. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Snažila jsem se, ale mé gymnázium zkrátka nepodporovalo žádné vedlejší aktivity. A to jsme například v tanci vyhráli i titul mistrů světa. Nicméně i přes to, co všechno jsem dělala, jsem měla dobré výsledky, ale i tak jsem většinou byla považována za špatného studenta. Bylo mi to líto, ale zpětně se tomu směju.

Je to docela zvláštní, že jsi na jednu stranu měla statisíce sledujících, ale spolužáci a učitelé tě vnímali takto… Já tedy pravděpodobně vím proč. Určitě v tom bude jistá dávka závisti, nemyslíš?

U spolužáků šlo také o to, že jsem si s nimi vůbec nerozuměla. Když jsme ještě v prváku společně chodili na obědy, začali se vždy o něčem bavit a jejich témata šla úplně mimo mě. Věci, které jsem v té době řešila já, byly pracovní – různé schůzky, spolupráce, kampaně. Po škole jsem chodila na schůzky, ze schůzek na trénink a musela jsem řešit, co kdy mám a vůbec pro mě nebylo relevantní řešit, co si myslí ten a ten kluk a co provedla ta a ta holka. Proto jsem si se svými vrstevníky moc nerozuměla.

Zkrátka jsi díky všem povinnostem rychleji dospěla?

Přesně tak. Musela jsem dokonce podstoupit zplnoletnění, abych si mohla udělat živnost, mít firmu a pracovat. Všechno se to událo docela rychle, takže zpětně možná i trochu chápu mé spolužáky. Já jsem nerozuměla jim, oni zase mně.

Lze tedy nějakým způsobem říct, co ti sociální sítě daly a co naopak vzaly?

Určitě mi vzaly značnou část soukromí. Občas mě fascinuje, že si ostatní nemyslí, že jsme zcela normální lidé a třeba se strašně diví, že nás potkají například v obchodě a že také někde nakupujeme apod. Dříve jsem třeba hrozně řešila, aby mě na ulici nikdo neviděl neupravenou. Vždy jsem se musela upravit a teprve poté jsem mohla někam vyjít. Teď už to nechávám být a neřeším to. Ale občas se například někteří lidé dozví, kde bydlíme, stoupnou si před barák, a dokonce na nás i zvonili. To je nepříjemné. Nemám problém se s někým vyfotit a pozdravit, ale tohle už je trochu moc.

Na druhou stranu mi sítě daly hrozně hezký pocit být veřejně známá. Takže ačkoliv to teď možná bude znít trochu paradoxně, jsem za to strašně ráda. Moc mě těší, když mi občas někteří sledující napíšou, že jsem například jejich vzorem. Snažím se totiž na sociálních sítích předávat to, aby lidé dělali, co je baví a na nikoho se neohlíželi. S tím souvisí i můj taneční příběh. Dříve jsem v tanci zažívala, že se mě ostatní snažili uzemňovat. Ale pak se ukázalo, že když si půjdu za svým cílem a pořádně máknu, vše překonám. Chci tedy lidem ukazovat, že všechno jde, když se chce. Mít vliv a možnost lidem něco předávat je báječné.

Ale s tím se pojí i velká zodpovědnost… Cokoliv řekneš špatně, může být použito proti tobě… Přemýšlíš nad každým postem?

Hodně nad tím přemýšlím. Chci lidem předávat hlavně radost a pozitivní věci. I já se na takový obsah ráda dívám, proto ani nejdu jiným směrem. Absolutně se vyhýbám nějakému veřejnému pošpiňování ostatních osob apod.

K tomu bych dodala, že se mi za poslední rok hodně změnil okruh přátel, protože jsem zjistila, že se se mnou mnoho lidí bavilo jen kvůli číslu, které mám na Instagramu…

Když se s někým seznamuješ a navazuješ přátelství, je asi hodně těžké rozpoznat, kdy je to doopravdy a kdy jen kvůli čísel?

Někdy to trvá, ale nakonec to vždy poznáš. Mám třeba několik kamarádů již odmalička, se kterými jsem nikdy nepřidala fotku a i když spolu trávíme hodně času, nemusíme spolu tvořit stories apod. Nejsou to lidé, kteří by řekli, ať se vyfotíme a ať je na fotce označím. Pokud má někdo hlavně tento záměr, časem to z něj vycítíš. Takových lidí jsem kolem sebe měla spousty, ale postupně z mého života vymizeli. Mám totiž ráda upřímné lidi.

Ale je pravda, že občas je těžké to poznat a nějakou dobu to vždy trvá. Musím být opatrná a dávat si pozor na to, co říkám, než někomu začnu důvěřovat. Často to poznám podle toho, jak moc se dotyčný či dotyčná otevřou mně.

Dříve jsem například dělala chybu i v tom, že jsem lidem říkala, co plánuji. Ať už to bylo jen mezi blízkými přáteli na Instagramu, nebo veřejně. Zjistila jsem, že mi mé nápady lidé kradou. Byly to třeba projekty, kdy jsem říkala, kam chci jet a co tam udělám. No a najednou to identické udělal někdo jiný. Proto bych ráda všechny upozornila, že není dobré sdílet úplně všechno.

Na jednu stranu je určitě těžké žít s přesvědčením, že tě může neustále někdo oblafnout a podvést, ale na druhou stranu je to zase dobrá škola do života?

Ano. Musím říct, že jsem opravdu hodně poučená. Ale když například poznávám nové lidi, je pro mě stále těžší se před nimi otevřít.

Je proto lepší například navazovat přátelství v kruzích influencerů?

To si nemyslím. Jakmile lidé dělají stejnou profesi, často mají tendenci se navzájem předbíhat. Nemám nějaké silné kamarádské vazby mezi influencery. Nikdy jsem ani nedělala společná videa s dalšími youtubery, jak se to občas dělá, tedy kromě sestry. Takže s ostatními influencery se pozdravíme, napíšeme si a existuje mezi námi určitá podpora, když někdo něco dobrého vydá apod. Ale kdyby spolu všichni youtubeři spolupracovali tak nějak naplno, myslím si, že bychom se mohli dostat úplně někam jinam. Každý si však často chce ukousnout co největší kus “slávy“ pro sebe.

Nový porno-žánr reaguje na aktuální dění. Sex za vakcínu, radovánky v izolaci a vzrušení v rouškách však i vzdělává5. 1. 2021

Když otevřeš svůj Instagram či YouTube, na koho často a ráda koukáš?

Obecně mě nejvíc baví vlogy a nejčastěji koukám asi na ségru, ale nemohu vynechat také Nikol Štíbrovou a jejího Matese, ti jsou top! (smích) Sleduju třeba také Maddie Ziegler, což je americká herečka a tanečnice, což mi připomíná, že obecně vlastně nejvíc sleduju tanečníky.

Viděla jsi dokument Sociální dilema (The Social Dilemma)? Ten poukazuje třeba na vzestup sociálních médií a škody, které způsobily společnosti. Ukazuje, jak má design sociálních sítí podněcovat závislost, jak se používá v politice, jaký má dopad na duševní zdraví a jakou roli hraje například v šíření konspiračních teorií. Přemýšlíš někdy nad tím, jakou mohou sociální sítě znamenat hrozbu?

Dokument jsem sice neviděla, ale určitě sleduju to, jak se lidé nechávají ovlivnit, připojují se k různým skupinám a přejímají jejich názory. Často jen kvůli tomu, aby zapadli. V tomto ohledu se fakt snažím stát si za svým názorem. Pro mě sociální sítě nejsou něco, čím se stoprocentně řídím. To by dle mého měli dělat i ostatní lidé. Dokud člověka nepoznáme, neměli bychom jej odsuzovat. Ale hlavně bychom neměli vše, co vidíme na sociálních sítích, brát tak vážně a případně si informace dalším vyhledáváním ověřovat.

Zdroj: Jan Witek