Žaneta Sladká z Amnesty: Dopisy ze zahraničí pomáhaly i Havlovi. Letos by mohly přinést svobodu pořadatelům Pridu v Ankaře

Letošní Vánoce budou možná trochu míň konzumní, ať už kvůli kratší nákupní horečce, nebo kvůli menší zásobě financí. A tak nám může zbýt víc času na charitu a dobré skutky, které jsou s koncem roku také tradičně spojeny. Organizace Amnesty International v těchto dnech pořádá každoroční Maraton psaní dopisů, jimiž už 60 let tlačí na zkorumpované vlády a dodává psychickou podporu politickým vězňům. Může jeden dopis z Česka změnit lidský osud? Povídali jsme si s Žanetou Sladkou z pražské pobočky Amnesty.

Dopisy Amnesty International se posílaly i do komunistického Československa na podporu disidentů. Jaká je jejich historie?

S dopisy na podporu nespravedlivě vězněných je spojen samotný vznik Amnesty. Ty první se začaly psát v roce 1961. Jedním z těch, na jejichž podporu byly psány historicky první dopisy, byl i český arcibiskup Josef Beran. Pobočky Amnesty po celém světě vyzývaly svoji lokální veřejnost, aby psala dopisy československé vládě s výzvou k propuštění českých disidentů. Byla mezi nimi jména jako Václav Havel, Anna Šabatová, Dana Němcová, Jiřina Šiklová. V 80. letech do ČSSR přicházelo až třicet tisíc dopisů ročně.

V dochovaných složkách STB vedených na Havla jsou záznamy, že mu chodily dopisy z Francie a Německa – a estébáci nechápali proč. Co se týče Josefa Berana, po dlouhých letech internace totalitním režimem mu byla udělena milost a mohl odletět do Říma, kde byl vysvěcen kardinálem. Při první příležitosti, kdy mohl svobodně mluvit, prohlásil, že k jeho propuštění došlo díky Amnesty.

Komu vlastně směřovaly ty dopisy? Samotným disidentům, nebo československé vládě?

Ony jsou dva typy dopisů. Jedny jsou adresované autoritám v daných zemích – prezident, ministr spravedlnosti, ředitel věznice… Jsou to ti, v jejichž moci je nespravedlivě pronásledovaného člověka propustit nebo třeba i změnit zákon. A pak se píšou dopisy solidarity adresované přímo aktivistům do vězení nebo jejich rodinám. Účelem je podpořit toho člověka psychicky.

Máme skutečně spoustu výpovědí o tom, jak dopisy aktivisty opravdu vzpružily. Třeba před rokem byl propuštěn krymský aktivista Alexandr Kolčenko, který kritizoval ruskou anexi Krymu. Řekl, že od podporovatelů Amnesty dostal do vězení 20 kilo dopisů. Byla to tam pro něj ta nejcennější věc. Když totiž do vězení chodí kila dopisů, dozorci si vězně netroufnou tak mlátit, protože vidí, že jeho případ je mezinárodně sledovaný.

Je možné poslat dnes dopis elektronicky, nebo musí být na papíře jako před šedesáti lety?

Elektronické petice jsou pro Amnesty běžná věc, ale Maratón psaní dopisů je specifický právě v tom, že se píšou fyzicky. Vloni bylo po světě napsáno 7 miliónů dopisů a je něco jiného, když do kanceláří ministerstva nebo do vězení dojdou opravdová psaní, než když se pošle petiční arch se spoustou jmen.

Kdo jsou letošní adresáti maratónu dopisů?

Podporujeme šest aktivistů z různých částí světa, jejichž příběhy upozorňují na různá lidskoprávní témata – environmentální, LGBTI+, svobodu slova, migraci, ženská práva. Těmi, o jejichž osudu se rozhodne doslova za pár dní, jsou Melike a Özgür, studenti biologie z Technické univerzity Blízkého východu v turecké Ankaře. Na univerzitě se konal Pride pravidelně od roku 2011, ale vloni byl zakázán. Přesto, a nebo možná právě proto Melike s Özgürem a dalšími studenty uspořádali v plánovaný den Pride průvodu alespoň pokojný protest v sedě, který rozehnala policie slzným plynem a gumovými projektily. Osmnáct studentů a jeden akademik jsou trestně stíháni a hrozí jim až tři roky vězení.

Přesně na Den lidských práv 10. prosince mají Melike a Özgür soud. Jsou první, u koho padne rozhodnutí. Předpokládá se, že to bude finální stání. Proto je teď zcela klíčové vyvinout co největší tlak na turecké úřady, tedy poslat jim co nejvíce dopisů. Rozhodnutí soudu bude precedent, a pokud ty dva odsoudí, je to signál pro soudy s ostatními obviněnými studenty.

Dovolená na konci světa a v hotelu, který se dostal Guinessovy knihy rekordů. I tak může vypadat pobyt na „Kanárech“28. 11. 2020

Je teď situace v Turecku opravdu tak špatná?

V Turecku dochází k systematickému zakazování LGBTI+ akcí. Plošné zákazy se objevují už od roku 2017, kdy byly vyhlašovány v rámci nouzového stavu po pokusu o puč z roku 2016. Místními samosprávami byly vydány zákazy všech LGBTI+ orientovaných akcí s odůvodněním, že podněcují nepřátelství a pobuřují společnost. Proto i univerzita v Ankaře zakázala pořádání Pridu. Nicméně po skončení nouzového stavu byla bezprecedentně vyhlášena další opatření proti LGBTI+ akcím. Soud je sice zrušil jako protiústavní, přesto se na ně dál odvolávají místní úřady i univerzita.

Jak očekáváte, že by letošní dopisy studentům z Ankary mohly pomoct? Mají ovlivnit soud?

Rozhodně se nesnažíme ovlivňovat soudce. Výzvu směřujeme na autoritu, která má v dané zemi moc pozitivně zasáhnout do případu. Tady je to turecký ministr spravedlnosti, který může zprostit všech osmnáct studentů obvinění.

Je ale nějaká šance? Dokáže třeba dopis z Česka obměkčit státního úředníka?

Ve 30 až 40 procentech případů, na kterých takto pracujeme, se podaří prosadit zásadní změny. Ať už je to propuštění z vězení, konec mučení, nebo třeba daný aktivista získá přístup k advokátovi, když dosud nebyly dodržovány zásady spravedlivého procesu. Nebo získá povolení návštěv rodiny či přístup k lékařské péči – řada vězňů drží protestní hladovky.

Mám skvělý příklad z loňského Maratónu psaní dopisů: mezinárodním tlakem se nám podařilo docílit toho, že íránský soud snížil 16letý trest na 9 let herečce Yasaman Aryaniové. Protestovala proti povinnosti zahalování žen v Íránu a byla proto odsouzena za zločiny proti národní bezpečnosti. Z těch loňských sedmi miliónů dopisů jich 1,2 miliónu přišlo íránskému ministrovi spravedlnosti na podporu Yasaman.

Poslední dobou ze světa přicházejí samé špatné zprávy – situace v Polsku a Maďarsku, přituhování režimů v Brazílii či Hongkongu, nedávná válka v Náhorním Karabachu… Už teď je letošní rok rekordní v počtu zavražděných transgender osob. Zhoršuje se stav lidských práv ve světě, nebo to není tak hrozné?

Je těžké to objektivně posoudit. S mou pětiletou zkušeností práce pro Amnesty bych neřekla, že se situace výrazně zhoršuje. Dřív se ale porušování lidských práv dělo v Rusku, Severní Koreji, Číně – to jsou pro nás velmi vzdálené státy. Teď se podobné praktiky přibližují k nám. A to je moment, kdy si toho začínáme všímat i my tady a začínáme být v tom směru citliví.

Šrouby se začínají utahovat i v zemích střední a východní Evropy. Polsko – potraty, tendence omezování sexuální výchovy, vloni útok na Bělostok Pride, vyhlašování LGBT-free zones. Maďarsko – zákaz úřední změny pohlaví pro trans a intersex lidi, dokonce je tam teď kriminalizováno bezdomovectví. Všechno, co se v těchto zemích za poslední tři roky děje, je něco nevídaného pro náš evropský kontext.

Pozitivní ale je, že to nenechává společnost chladnou. Nejen aktivisté, ale širší veřejnost se snaží zakročit. Podívejte se na obří protesty v Polsku nebo v Hongkongu. Ruku v ruce s utahováním šroubů jde solidární i nátlaková odpověď ze strany veřejnosti. A to mi dělá radost.

Děti párů stejného pohlaví se ve škole učí líp než děti z tradičních rodin, zjistila studie. Důvody vás možná překvapí26. 11. 2020

Jak se na stavu lidských práv ve světě podepsal koronavirus? Zneužívají ho vlády k zákrokům proti svým občanům?

Covid se podepsal velmi. Aby státy mohly přijímat urychlená opatření, vyhlašují stavy nouze. Jsou omezovány občanské a politické svobody: volný pohyb, svoboda slova, svoboda sdružování atd. To je v pořádku až do momentu, kdy toho některé vlády začínají zneužívat a neopodstatněně omezí lidská práva za účelem oslabení demokracie v zemi a upevnění moci.  

Už v březnu se například velmi diskutovalo o Maďarsku, kde protikoronový zákon vložil do rukou vlády neomezenou pravomoc řídit zemi bez parlamentu pomocí tzv dekretů. Což se dá přeložit tak, že Orbánova vláda dostala bianco šek na omezování lidských práv.

Zároveň je typické, že se díky nouzovému stavu posiluje cenzura. Vlády v Turecku, Číně, Egyptě, USA, Rusku přitvrzují kontrolu pod záminkou boje proti falešným informacím a dezinformacím. Covid se podepisuje i na úrovni práv LGBT lidí a dalších menšin. Policie i vlády berou nouzový stav jako záminku je šikanovat. No a poslední dopad, který řešíme i v ČR, je zvýšení rizika domácího násilí. Světová zdravotnická organizace informovala, že 5krát vzrostl počet telefonátů žen na krizové linky.

Abychom nepropadli do deprese – došlo v poslední době ve světě k nějakému průlomu v oblasti lidských práv?

Povedlo se toho spoustu a je moc hezké vidět, že i navzdory pandemii, nouzovým stavům a přísnějším trestům se lidé mobilizují a obránci lidských práv pokračují ve své práci. Konkrétně třeba ve Španělsku vláda oznámila, že změní skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Nově bude za znásilnění považován každý akt, kdy dojde k sexu bez explicitního souhlasu. Je to něco, co aktuálně řešíme i v Česku.

Dobré zprávy přišly i ze Saúdské Arábie, kde funguje systém mužského opatrovnictví nad ženami. Ženy nemohou dělat spoustu věcí bez povolení od mužského poručníka. V rámci vládních reforem teď ženy nad 21 let získaly právo mít pas a cestovat bez souhlasu mužského poručníka. Jsou to jen dílčí úspěchy, pořád je co zlepšovat – to právě řešíme v rámci letošního Maratónu psaní dopisů, kdy požadujeme propuštění bojovnice proti mužskému opatrovnictví Nassimy.

 

POSLAT DOPIS JE SNADNÉ

Pokud chcete podpořit Meliku a Özgüra z Ankary nebo Nassimu ze Saúdské Arábie, nemusíte nic složitě vymýšlet. Zaregistrujte se na webu Maratónu psaní dopisů, kde získáte vzorový dopis i adresu, kam dopis poslat.

Zdroj: Bohdana Rambousková