David Doležel (19): „Pro mě jsou svým způsobem hezcí úplně všichni. Nezajímá mě, jak člověk vypadá, ale co má uvnitř“

Mladý influencer a youtuber David Doležel (19) pochází z malebné Kroměříže, kde dnes stále žije. V rozhovoru pro LUI prozradil, proč jsou pro něj hezcí úplně všichni lidé na světě a jak se o pansexualitě poprvé rozpovídal před svou babičkou.

Koukal jsem, že na Instagramu žiješ docela otevřený život a sdílíš často i věci z osobního života?

Jsem hodně upřímný člověk a když chci něco říct, tak to prostě řeknu. Někdy to sice není úplně nejlepší, ale i tak to dělám.

Občas se ti to vymstí?

Přesně tak. Lidé jsou různí, ale já se nehodlám skrývat pod nějakou maskou. Když cítím potřebu, nebojím se otevřít pusu a povídám.

To je možná důvod, proč tě na sociálních sítích sleduje tolik lidí. Myslíš si, že tví sledující oceňují, když k nim promlouváš na rovinu?

Hodně lidí mi říká, že ve mně vidí pravou tvář člověka, ne pouze vyšperkovaný život plný úsměvů. Nemám problém sdílet i okamžiky, kdy nejsem zrovna nejšťastnější. I problémy k našim životům patří. Ale mnoho lidí se bojí své problémy sdílet. Nejde o to, aby každý do detailu sděloval, co přesně se děje, ale stačí třeba jen vyjít na povrch s “obalem“ daného problému a podělit se s lidmi o zkušenosti. Myslím, že když někdo něco takového udělá, ostatní se s tím sžijí a může jim to pomoct. O něco podobného se snažím i já.

Ale nejde o nic nuceného, dělám to naprosto přirozeně, protože je dle mého zcela přirozené, že se občas objeví problémy, které je třeba řešit. Není přirozené mít neustále vyšperkovaný život a sluníčková stories o tom, jak je všechno úžasné. To není realita. Tedy pro někoho možná ano, ale pro nás normální lidi ne. (smích)

Je ti teprve 19 let, kdy jsi začal s veřejným sdílením svého života na sociálních sítích?

Bylo to zhruba v 16 letech. V té době jsem začínal ještě na tehdejší síti Musical.ly, což je sociální síť podobná dnešnímu TikToku. Na této síti jsem zveřejňoval zábavná videa s mým tehdejším přítelem. V té době nebylo moc zvykem, aby dva kluci sdíleli střípky ze svého vztahu, takže se toho chytlo docela dost lidí a získávali jsme čím dál tím víc sledujících. S přítelem jsme se pak rozešli, což byl další boom a pak jsem se odloučil a šel svou vlastní cestou.

Mám rád videotvorbu, která v sobě kombinuje tanec, vizuální aspekt a hudbu. Začal jsem tedy vydávat videa v tomto duchu a lidi to opět začalo zajímat a postupem času se má základna sledujících rozrostla na TikToku i na Instagramu. Byl to hrozný sešup, protože se vše událo během jednoho roku. Nyní to postupně pokračuje dál.

Koukal jsem, že dnes už máš na Instagramu asi 130 tisíc sledujících, na TikToku skoro 275 tisíc a další desítky tisíc odběratelů máš na YouTube. To jsou na český rybníček docela velká čísla…

To asi ano. Na TikToku dnes sledující lítají opravdu rychle. Ale naopak na Instagramu už to tak jednoduché není. Na TikToku vesměs stačí, když se tvé video dostane do “For you“ (jakýsi výběr doporučených videí, která se pak zobrazují ostatním uživatelům, pozn. red.) a je to hned. V tu ránu ti přistane třeba 5000 sledujících. Dříve na Musical.ly jsem si podobné číslo musel tvrdě vydobýt. TikTok je zatím v začátcích a ono vždy máte výhodu, když se do sociálních sítí zapojíte v jejich začátcích. Ale když máte dobrý nápad na zajímavý obsah, který lidi bude bavit, nezáleží úplně na tom, kdy se na sockách objevíte.  

Která sociální síť u tebe převažuje?

YouTube jsem doslova nahradil TikTokem, protože ten je víc v kurzu. Lidé totiž mají rádi, když můžou v krátkém intervalu vidět co nejvíc nových videí. Je těžké zabrat něčí pozornost na delší dobu. TikTok těmto požadavkům vychází vstříc. Proto se věnuji hlavně TikToku, ale i Instagramu.

Musím říct, že tvůj instagramový profil se od tvého TikToku docela liší, nemýlím se? TikTok je u tebe více o zábavě a na Instagramu se nebojíš sdílet třeba i serióznější témata? Viděl jsem třeba i příspěvek o tvé sexuální orientaci…

Řekl bych, že ano. Většina mých sledujících mě nesledovala od úplných začátků, kdy jsme ještě sdíleli obsah s mým bývalým přítelem, takže se mě hodně lidí neustále ptalo na to, jak to mám. Kdykoliv mě s někým viděli, tak se mě hned ptali, zda s ním či s ní chodím. Trvalo to dlouho a stále se to stupňovalo. Z toho důvodu jsem v srpnu 2019 vydal příspěvek, kde jsem se rozepsal o pansexualitě, protože právě do komunity pansexuálů bych zařadil sám sebe. Mí sledující konečně zjistili, jak to mám a v ten moment přestaly chodit dotazy. To byl hlavní záměr, proč jsem to udělal.

Jak na tvé vyjádření reagovali?

Řekl bych, že zhruba 95 procent sledujících to bralo naprosto v pohodě. Ale samozřejmě se našlo i několik nenávistných zpráv. Občas jsem koukal, co všechno jsou lidé schopni vymyslet a napsat. Ale celkově jsem se od mých sledujících dočkal asi největší podpory, kterou jsem kdy dostal.

Proběhl tvůj coming out stejně v pohodě i v rámci rodiny a přátel?

Ano, úplně v pohodě. Někdy v 16 letech jsem o své orientaci hodně přemýšlel a často jsem z toho byl tak trochu smutný. Bál jsem se, jak mě přijme okolí. Jednoho dne jsem byl u babičky a ta se mě ptala, co se pořád děje, že vypadám tak sklesle. Odvětil jsem, že o tom nechci mluvit a ona zničehonic prohlásila: „Nelíbí se ti náhodou i kluci?“ A tak jsem ji pověděl pravdu.

Afrika na Kanárech? Na Gran Canarii najdete ryzí subtropy a životadárný b/Baobab k tomu15. 12. 2020

Takže babička byla první, kdo se o tvé orientaci dozvěděl?

Ano a naštěstí mi ihned řekla, že je to naprosto v pohodě a že je to zcela normální. Nicméně když to babička zjistila, ihned jsem ji řekl, ať to poví mamce, která byla také naprosto v klidu. Musím říct, že mám celkově obrovskou podporu rodiny. A ačkoliv jsem tušil, že to tak bude, stále jsem měl určitý vnitřní strach, že se něco pokazí. Po coming outu v mé rodině jsem se svěřil i mým kamarádům a všechno bylo v pohodě.

V Kroměříži máme skupinu třinácti kamarádů, se kterou se známe již odmalička. Ti mě podpořili, takže i díky nim jsem celý svůj coming out přečkal v pohodě. Objevilo se pár lidí, kteří mi na sociálních sítích psali nehezké věci, ale kamarádi byli ti, kteří mě ujistili, že je důležité, abych byl sám se sebou spokojený já, ne oni.

Musím říct, že jsem se setkal s několika příběhy coming outu, ale tento je zajímavý v tom, že jej odstartovala babička. Od ostatních vím, že babičky jsou většinou ty poslední osoby, které se to dozví, protože starší generace nemá pro tyto věci většinou moc pochopení…

Výhoda je v tom, že jsme mladá rodina. Naše maminka měla bratra v 18 letech a mě asi ve 23 letech. Babička ze strany maminky je hodně mladá. Ale druhá babička si občas rýpne a zeptá se mě, zda chci opravdu žít s klukem až do konce života. Já ji vždy říkám, že přece nejsem jen na kluky. Ale nemyslí to zle a chce, aby naše pokrevní linie pokračovala přese mě. Takže mi pořád hovoří i o dětech. (smích) Na ty mám však ještě čas!

Sám sebe jsi zařadil mezi pansexuály. Zajímá mě, co to pro tebe vnitřně znamená? Jak bys popsal svůj vnitřní pocit?

Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel. Například jednou jsem měl za přítele trans muže a zjistil jsem, že mě vlastně vůbec nezajímala jeho fyzická stránka, ale hlavně to, jak se ke mně chová. Proto jsou pro mě tak nějak hezcí úplně všichni lidé, bez vnímání jejich pohlaví či genderové identity. Každý má svou vnitřní osobnost, která mě nějakým způsobem přitahuje.

Z toho důvodu se nesoustředím ani na vzhled. Můžeš být sebevíc hezký a být velký dement, nebo naopak můžeš dle společenských standardů vypadat “špatně“, ale mít zlaté srdce a být hodný. Tohle jsem se naučil od mé skupiny kamarádů z Kroměříže. Byli jsme vždy hodně rozmanití – každý měl jiné vlasy, jinou pleť, někdo měl akné a někdo vůbec, někdo byl silnější a někdo ne. Ve finále mě to však vůbec nezajímalo, protože mám všechny strašně rád. Proč bych se měl tedy zajímat o to, jak vypadají?

Hodně lidí pak argumentuje tím, že přece nebudeš spát s někým, kdo tě fyzicky nepřitahuje, ale když se mi někdo líbí povahově, tak je to to nejvíc, co může být. Najednou toho člověka vnímáš úplně jinak, i když tě třeba v první fázi fyzicky nepřitahuje.

Tahle skutečnost se velmi často ukazuje při použití online seznamek, kdy v první fázi vidíme pouze fotky a teprve poté člověka reálně poznáme. Dojem je často úplně jiný…

V tomto jsou online seznamky, ale i sociální sítě, docela složité.

Mě však přijde zajímavé, že takto přemýšlí 19letý člověk…

Je mi 19, ale za tři měsíce mi bude 20 a jsem z toho fakt špatný. Proto všem říkám, že mi bude “dvacetnáct“ a nezajímá mě to. (smích)

Jde mi spíše o to, že sis jako devatenáctiletý kluk uvědomil, jak moc je důležité nitro člověka a ne zevnějšek. Co ti k tomu pomohlo? Troufám si říct, že mnoho lidí v tvém věku, ale často i mnohem starší lidé, nic podobného neumí…

Jsem vodnář a nad vším hodně přemýšlím. Ve svých 12 až 16 letech jsem sice trávil hodně času s kamarády, ale často jsem byl sám doma s písničkami a přemýšlel jsem. Nikdy jsem nebyl to dítě, které v patnácti poprvé začalo zkoušet alkohol, které chodilo do klubu apod. V klubu jsem byl poprvé až v 17 letech. Raději jsem vždy přemýšlel nad životem, abych si ujasnil priority apod. Jsem zkrátka hodně přemýšlející člověk. Někdy se musím trochu krotit.

Akné je nejčastější kožní onemocnění. To, které trápí muže v oblasti zad, ale vyžaduje jiné řešení než akné ve tváři21. 12. 2020

Pokud se nepletu, nyní stále žiješ v Kroměříži? Uvažoval jsi někdy o stěhování do Prahy? Mnoho takto orientovaných lidí to z důvodu větší svobody a otevřenosti dělá…Nějakou dobu jsem zde pobýval v mých sedmnácti letech. Od sedmnácti se totiž živím sám, takže jsem si tady dokonce i platil byt. Nyní sice žiju v Kroměříži, ale v Praze jsem opravdu často. Trávil jsem zde třeba i celé letošní léto. Ale časem bych se do Prahy určitě chtěl přemístit na stálo. Mám v plánu pořídit si nějaký majetek, který mi bude vydělávat, abych si na základě toho mohl vzít hypotéku na byt v Praze. Takže plány jsou…

Ale co se otevřenosti týče, řekl bych, že mi to je jedno a že budu svůj úplně kdekoliv. Tudíž si na sebe vezmu, co se mi líbí a když mám náladu, tak si třeba namaluju i oční stíny. Když ostatním lidem ukážeš, že si v tom věříš, tak tě přijmou.

Zdroj: Jan Witek