Masterchef Roman Staša: „Netušil jsem, že se budu živit kuchařinou. Kdybych v soutěži skončil pátý, tak to asi dělat nebudu.“

Roman Staša je vítězem 4. řady soutěže MasterChef Česko a hned od začátku se stal miláčkem většiny diváků, kteří mu po celý čas soutěže neuvěřitelně fandili. Co se ukrývá pod jeho projektem Bez adresy, proč nechce otevřít vlastní restauraci na jednom místě a jak mu soutěž doslova změnila život?

Soutěž MasterChef Česko už je za námi. Pro diváky teprve několik dnů, pro tebe už několik měsíců. Ve vaření však pokračuješ dál a musím říct, že mě zaujal tvůj projekt Bez adresy. O co přesně jde?

Jsem člověk, který nerad dlouho dělá stejnou činnost a pobývá nebo pracuje v tom samém prostředí. Proto nechci restauraci na jednom místě, kde bych stál každý den 14 hodin v jedné a téže kuchyni. Baví mě být mezi lidmi, a proto jsem rozjel projekt Bez adresy, kdy mohu třeba přijet k lidem a uvařit jim u nich doma menu, které si oni sami vyberou. Až to půjde, přibude k tomu i food truck, kterým budu cestovat po městech a vesnicích, a na to se strašně těším. Posledním pilířem je popup restaurace.

Tento koncept byl pro tebe jasnou volbou hned od začátku?

Nějakým způsobem mě formovala má cesta v soutěži MasterChef Česko. Řeknu ti, že jsem netušil, že se budu živit kuchařinou, a zcela upřímně, kdybych skončil třeba pátý, tak to ani dělat nebudu, protože to není tak jednoduché. Být první, nebo být pátý, to je obrovský rozdíl a může rozhodnout o tvém úspěchu v budoucnu. Možná i první nebo druhý. Můj táta vždycky tvrdil, že být druhý je prohra. To myslím říkal i nějaký americký prezident. (smích) Když jsem šel do finále, táta mi říkal: „Romi, s Pavlínkou nebojuj, ale být druhý je prohra, tak se drž.“

Odkazuješ se na tátu, řídíš se jeho radami často?

Můj táta je skvělý a mám ho strašně rád. Vždy o něm říkám, že je to nejčestnější člověk, kterého znám. Hodně mě toho naučil. Hrozně se mi na něm líbí, že celý život podniká, nikdy ho to nesemlelo a byl vždy čestný. Když mohl, tak každému pomohl. Je to můj obrovský vzor a jeho myšlenky mi velmi pomohly nejen v soutěži, ale i v životě. Díky tátovi vím, že všechny věci jdou dělat čestně a dobře. Někdy je to sice těžší a jednodušší by bylo určité věci nějakým způsobem obejít, ale jsem rád, že to jde i bez toho a že mi to ukazoval a ukazuje právě můj táta.

I proto ses tak dobře popral se soutěží?

Určitě. Myslím si, že když jsi čestný, poctivý a svůj, tak tvá cesta nemá kam uhnout. Nemusíš neustále přemýšlet nad tím, jak kličkovat, protože jsi to ty a chováš se přirozeně. To mi strašně pomohlo. Neunavoval jsem se žádnou hrou a šel jsem neustále kupředu.

Vítězství v soutěži svědčí o tom, že ses s ní díky této „taktice“ popral dobře, ale jak moc budeš schopný poprat se s vařením u lidí doma? Mohou si tě lidé pozvat opravdu na cokoliv – svatbu, romantickou večeři, party?

Ano, lidé si mě zvou na cokoliv. Tedy ne až tak doslova. (smích) Určitě jsou to party, ale i hezké rodinné večeře, oslavy, a třeba i zapíjení svobody. Nicméně myslím si, že si mě lidé zvou hlavně kvůli tomu, že mě chtějí poznat. Nevím, zda kecám, ale myslím si to. Z toho důvodu předpokládám, že nepůjdu k někomu pouze vařit, zatímco si ti lidé budou povídat pouze mezi sebou nebo popíjet. Myslím si, že si budou chtít povídat a být se mnou v kuchyni. Zatím se mi to tak stalo vždy. Lidé mi spíše pomáhali a ptali se mě na postup vaření apod. Pozornost byla upřená především na kuchyň a na soutěž, protože všechny zajímá její průběh, za což jsem velmi rád.

Hladká kůže bez ochlupení? Pomůže vám laserová depilace5. 11. 2020

Ale teď k věci. Strach úplně nemám a vzhledem k tomu, kolik je toho už teď nachystáno, zažiju určitě zajímavé věci, a když si spolu sedneme třeba za půl roku, tak ti řeknu, co všechno se dělo. Myslím si, že to bude hodně zajímavé. (smích) Těším se na všechna místa a na kuchyně a jejich vybavení. Těším se na to, že přijedu někam na chalupu, a pak zase někam do obrovského baráku. To jsou všechno věci, které jsou naplánované, a moc se na ně těším, protože mám rád životní překvápka. Jak už jsem zmínil v úvodu rozhovoru, stereotyp není pro mě.

I v rámci vybavení cizích kuchyní jsi připraven na vše? Třeba i na dvouplotýnku?

Ještě než nás opět zavřeli, vařil jsem u lidí v domácím altánku na elektrické dvouplotně. Byl jsem sice překvapený, ale zvládnout se dá cokoliv. Já předpokládám, že jsou lidé soudní a když mi dají dvouplotýnku, určitě si uvědomí, že to bude trochu jiná gastronomie, než kdybych vařil na indukci se čtyřmi plotýnkami. Je to všechno o domluvě. Já doufám, že budu chodit k lidem, kteří budou v pohodě.

K lidem si však pro jistotu beru své nože a také suroviny, protože když jsem poprvé měl u někoho vařit, suroviny jsem ho nechal nakoupit. No, bylo to takové… Moc jsem nevěděl, co tím myslí. (smích) Jistota je jistota, a navíc je to pro lidi, kteří si mě objednají, velmi pohodlné. Nemají s tím žádnou starost. Dostanou zkrátka all inclusive službu.

Čtenářům musím upřesnit, že se nacházíme u tebe doma, protože pořizujeme zároveň také rozhovor pro magazín LUI Living, v rámci kterého mohou nahlédnout do tvého bydlení (k dispozici na stáncích již tento týden), a vidím tady kytaru? To je tvůj nástroj? I tohle patří do all inclusive balíčku? (smích)

Kytara je moje, ovšem hrát ti nebudu, protože to moc neovládám, ale už jsem si domluvil lekce.

Tak to pozor! To je vražedná kombinace! Skvělý kuchař ve vaší kuchyni, který pak ještě zahraje na kytaru… (smích)

Jak říkáš! (smích) Ale k té kytaře musím dodat, že moc rád jezdím na vodu a mým snem, což se mi zatím ještě nepovedlo, je vyrazit na vodu, vzít si kytaru, večer na ni hrát, potom si udělat táborák a užívat si pohodu. Strašně se na to těším, protože jsem v tom vyrůstal. Naši jezdili na vodu, hráli na kytaru a bylo to fantastické.

Předpokládám, že už se nejen toho, ale i tvých aktivit v rámci projektu Bez adresy nemůžeš dočkat? Pro tebe je to trochu zvláštní v tom, že jsi v prvním případě musel několik měsíců mlčet o výhře a teď, kdy by sis to konečně mohl užít, zase zavřeli… Stále zkrátka musíš na něco čekat. Jak vlastně prožíváš pandemii koronaviru?

Těším se velmi a jak říkáš, je to zvláštní. Vlastně nejsmutnější na tom celém období bylo, že jsem musel zůstat doma, když bylo finále v televizi. Nemohl jsem to oslavit s přáteli a s rodinou. Musím se přiznat, že tenkrát mě poprvé hodně zamrzelo, že jsme zavření. Ale tahle doba to prostě vyžaduje. Já tomu nerozumím a nejsem ani hygienik, ani doktor, takže se snažím odborníkům věřit. Ne všem sice důvěřuji, ale doufám, že vše dělají s čistým vědomím a svědomím a snaží se pro nás docílit toho nejlepšího. Já když něco dělám, snažím se to dělat pořádně. Doufám, že ti, kteří o nás rozhodují, to tak vidí také a mají všechno nějakým způsobem promyšlené.

Základ akupresury zvládne každý. Stlačování bodů na těle pomůže proti bolesti, posílí imunitu i jednotlivé orgány4. 1. 2021

Ale abych se přiznal, nesleduju, co se děje, ale jen to, co mám dělat, abych něco neporušoval a nebyl na hraně zákona, protože to je to poslední, co bych chtěl. Koronavirem už jsem si sám prošel, a když byl můj test pozitivní, nenapadlo mě nic jiného, než že se prostě zavřu doma do karantény. Všechno je to samozřejmě hrozně omezující, někdy až stresující, a všichni čekají, co se ještě stane, ale moc doufám, že bude vše brzo ve starých kolejích a budu moct dělat svou práci, protože od března de facto nejsem schopný pracovat. Kdyby nebylo soutěže MasterChef Česko a neexistovala výhra, nevím, co bych dělal. Něco jsem měl našetřeno, ale být tři čtvrtě roku zavřený doma je obrovská komplikace pro strašně moc lidí. Všechno tohle má velký vliv i na jejich psychiku.

Pro tebe je to vnitřně asi také dost těžké? Nebo se mýlím?

Vnitřně jsem s tím v pohodě a čekám, co přijde dál, ale spíše doufám, že se vše brzo rozvolní. Nejvíc mě pravděpodobně zaskočila první vlna. Přišlo něco, co jsme dosud nezažili. Vnitřně jsem cítil stres a neklid a sám sebe jsem se ptal, co se to vlastně děje.

Naše generace nikdy nic podobného nezažila. Generace mých rodičů například zažila komunisty apod., ale my ne. My jsme byli až dosud zcela svobodní a najednou přišla stopka a sedíme doma, nikam moc nesmíme, musíme mít roušky apod. Mám pocit, že naše generace žádné podobné rozkazy moc poslouchat nechce, takže se lidé samozřejmě bouří a jsou nesví. Musím říct, že jsem z toho také občas nevrlý. Už bych chtěl konečně zase začít cestovat a být zkrátka „bez adresy“. (smích) Snad se to brzo povede.

Zdroj: Jan Witek