Slovenský zpěvák Jakub Pružinský (22) poprvé hovoří o svém coming outu. Podívejte se, jaký dopis předal své mamince

Jakub Pružinský se do povědomí veřejnosti dostal díky soutěži Česko Slovensko hledá Superstar 2018. Zde postoupil do finálové desítky. Zpěvák s nezaměnitelným hlasem exkluzivně pro magazín LUI poprvé promluvil o svém coming outu, ale také o tom, jaká temná období si během svého života prožil.

Lidé tě mohou znát díky soutěži Česko Slovenská Superstar, ve které ses objevil v roce 2018. Zaznamenal jsem, že jsi svou účast nehodnotil úplně pozitivně. Proč tomu tak je?

Ano. Skončil jsem čtvrtý a ze všech mužů toho ročníku jsem se dostal nejdál. Soutěž mi určitě dala hodně zkušeností a splnila sen vystupovat před lidmi. Myslel jsem si, že je to všechno, že zkrátka už jen budu vystupovat před lidmi a hotovo, ale neuvědomoval jsem si, co vše se za tím skrývá a kolik stresu to obnáší. A vzhledem k tomu, že jsem docela labilní člověk, který se lehce nechá vystresovat, to pro mě nebylo lehké.

Po soutěži jsem se doslova uzavřel a prožíval jsem docela temné období, kdy jsem nevěděl, jak naložím s tím, co jsem v soutěži získal. Před soutěží jsem byl extrovert, ale na jejím konci se ze mě stal totální introvert a doslova jsem se stáhl. Sám sebe jsem nepoznával. Četl jsem o sobě články a některé názory jsem nedokázal přijmout. Chodilo mi také mnoho hejtů. Začaly se zkrátka objevovat věci, se kterými jsem se do té doby v takové míře nesetkal. Chodila mi i spousta povzbuzujících zpráv, ale ty jsem tolik nevnímal.

Je pravda, že člověk má tendenci zaměřit se víc na to negativní…

Přesně tak. Ačkoliv převažovaly pozitivní zprávy, zaměřil jsem se spíše na ty negativní a pomalu jsem začal věřit, že názory a tvrzení hejterů jsou pravda.

Můžeme tedy říct, že to není takové pozlátko, jak se na první pohled může zdát – sláva, úspěch a tým lidí, který o tebe pečuje?

Není to tak jednoduché. Diváci tě mají pouze za postavičku, která je pěkně oblečená a nalíčená, ale neví, co všechno v sobě ukrývá. Z čeho má stres a že třeba zrovna nemá náladu se s někým bavit. Musel jsem se neustále přemáhat, ale i to je ve finále jedna z pozitivních věcí, které mi soutěž dala. Čím dál jsem postupoval, tím víc jsem se musel překonávat.

Měl jsi nějakou podporu? Někoho, kdo při tobě stál?

Určitě. Mou největší fanynkou je moje máma. Znamená pro mě opravdu moc. Byla na každém mém vystoupení a je neustále po mém boku. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří tě podrží a zhodnotí, že ošklivé zprávy a komentáře, které ti někteří píšou, jsou blbosti.

Bohužel se to nedá říct o všech mých přátelích. Nemůžou za to jen oni, ale i já. Nechápali, čím si zrovna procházím, ale já jsem se uzavřel a nesnažil jsem se jim to vysvětlit. Neuměli pochopit, že se jim nemůžu ozvat nebo nemám čas s nimi jít na pivo, postupně se naše vazby přetrhaly a zůstali okolo mě jen ti nejbližší.

Jak pokračovala tvá hudební kariéra po soutěži a jak to vypadá dnes?

Svůj první singl jsem vydal až rok po účasti v Superstar. Bezprostředně po soutěži jsem hodně strádal, dost jsem přibral a ani nevím, co mě tak nakoplo, že jsem se rozhodl song vytvořit, ale vím, že jsem si to užíval a cítil jsem, že to chci dělat neustále. Hudba mě naplňuje, a pokud se najde třeba jen deset lidí, kteří to budou poslouchat a má tvorba je bude bavit, tak je můj cíl naplněný. Nicméně po vydání singlu jsem se opět odmlčel, ale vlastní tvorbu si neustále píšu, ale prozatím je jen na papíře v šuplíku. Opět čekám na nějaký impuls.

A kde je zádrhel, proč ty věci nerealizuješ?

Neumím se k tomu sám dokopat. Potřebuji nad sebou mít člověka, lépe řečeno až diktátora, který mi řekne, kdy mám co udělat. Stačí, když mě postaví na stage, a můžu zpívat a o nic jiného se nemusím starat. V ten moment doslova žiju a jsem jakoby v jiné galaxii.

Buď cool jako Ben Cristovao a inspiruj se jeho módním stylem3. 11. 2020

Když se vrátím k tvému singlu s názvem Lost, název i samotný obsah vypovídá o tvých pocitech po soutěži?

Ano. Do písně jsem zahrnul období po Superstar, kdy jsem byl totálně ztracený. Nevěděl jsem, co mám dělat, kde mám jít, hodně to bylo i o lásce, kterou jsem až dosud doopravdy nepocítil. Zpíval jsem o tom, že potřebuji člověka, který mi dá lásku jako z románu.

Jak ses z toho nakonec dostal? Uvědomil sis, že není důležité, co si o tobě ostatní, respektive pár lidí, myslí?

Takhle, nikdy jsem neměl problém s tím, co si o mně lidé myslí. S tím, že jsem trochu jiný, jsem se setkával už na základní i střední škole. Ačkoliv jsem se nikdy nesnažil být nějak výjimečný, lidé mi říkali, že vyčnívám z davu, ale nikdy to nebyl můj záměr a nikdy jsem si na nic nehrál.

Jak ses nakonec dostal z depresí?

Určitě mi pomohlo, že jsem vydal již zmiňovanou píseň a to, že jsem se dostal na vysokou školu. Změnil jsem prostředí a přišlo to ve správný čas. Poznal jsem nové tváře, a jelikož studuji masmediální komunikaci, tak i nové zkušenosti. To mě pohánělo vpřed a uvědomil jsem si, že musím makat, abych se někam posunul.

Kde bys tedy sám sebe rád viděl v budoucnu? Na pódiu, nebo někde jinde?

Cítím se vždy velmi mizerně, když takovou otázku dostanu, protože opravdu nevím, co bude. Reálně nevím, co budu dělat další měsíc, ale vím, že se chci věnovat umění, protože mě tohle odvětví baví. Zda to bude hudba, nebo něco jiného, to se uvidí. Škola mi nabízí neskutečné množství různých obzorů. Snažím se rozhazovat sítě do vícero stran a uvidím, co se mi zalíbí.

Je pravda, že je ti teprve 22 let, a vlastně i do Superstar ses dostal už v 19 letech. Určitě není jednoduché v takto mladém věku zvládnout tolik stresu... Fungují v rámci soutěže třeba nějací poradci, kteří by vám řekli, jak to všechno vstřebat? Pokud ne, možná i to je důvod, proč se na velkou část těchto lidí z talentových soutěží po čase zapomene…

Nic takového tam nefunguje. Produkce je samozřejmě fantastická a všichni vám pomáhají vypořádat se s tím, co právě prožíváte. Ale co přijde po soutěži, to už je na tobě, a když se tě nikdo nechytí, můžeš se kousnout a vypracovat se, ale není to jednoduché. Avšak i když se na tebe po obrovské slávě zapomene, je to v pořádku. To, že jdeš do Superstar, z tebe superstar udělat nemusí. Je to zkušenost a ty si během soutěže uvědomíš, jestli to chceš dělat, nebo budeš dělat něco úplně jiného. Proto je zcela v pořádku, že se na tebe po takové soutěži „zapomene“.

Hovořil jsi o lásce, kterou jsi dosud nepoznal. Chápu tedy správně, že dnes už něco takového máš? Je i tohle věc, která tě dokázala postavit na nohy?

Je mi 22 let a první vážný, „dospělácký“ vztah přišel až před pár měsíci. Do té doby jsem to nezažil. Láska je strašně silný vjem a mně jako umělci to dává mnoho inspirace. Je to nepopsatelný pocit. Něco podobného mi v mé tvorbě hodně chybělo. To byl možná důvod, proč jsem byl takový, jaký jsem byl. Teď jsem v rozkvětu, znovu se stavím na nohy a uvědomuju si spoustu věcí, které jsem si předtím neuvědomoval. Je krásné, že můžeš vedle někoho usínat a probouzet se a vědět, že je tady člověk, který tě miluje.

Nicméně pojí se s tím jedno tajemství, o kterém jsem zatím veřejně nemluvil. Dlouhé roky jsem to v sobě dusil, ale asi už nemám co skrývat. Jsem gay. Pro mnoho lidí už to zřejmě tajemství není, ale ještě nikdy jsem to neprohlásil veřejně…

Počkat... To je poprvé, co zažívám coming out během rozhovoru. Děkuji, že ses mi takto otevřel. Teď mě napadá, zda právě tohle není ta věc, která tě během temného období tolik trápila a vlastně jej i zapříčinila? Ty už jsi během Superstar pravděpodobně věděl, jak to máš?

Určitě ano. Dělat rozhovory během soutěže, kdy se tě ptají na to, jaký je tvůj typ ženy… Nevěděl jsem, co mám říct, a klamal jsem sám sebe, ale i ostatní. To mě sžíralo. Věděl jsem to, ale snažil jsem se to potlačit, z čehož je mi teď dost na zvracení, protože jsem to nikdy dělat neměl. Potlačoval jsem to v sobě strašně dlouho. Už když jsem si to začal uvědomovat na základní škole, tak jsem se snažil vyhledávat společnost děvčat a doufal jsem, že mě „opraví“ a já zapomenu na myšlenky, které se mi honí hlavou. Bylo to ode mě nesmírně sobecké a dělalo to ze mě totální příšeru. Nikdy jsem nic takového neměl dopustit. Ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší řešení.

Postupem času jsem si uvědomil, že to není volba a že jsem se takový zkrátka narodil. Není to volba, nemoc, ani módní trend, ale dlouho mi trvalo to pochopit a nechtěl jsem být gay. Chtěl jsem si najít holku, ze které udělám svou nevěstu a zplodíme spolu dítě. Nechtěl jsem, aby na mě lidé ukazovali prstem jen proto, že mě přitahují muži. Hodně se to ve mně tlouklo.

K tomu jsem vyrůstal v Považské Bystrici, což je město, které miluji, ale když jsi zde v čemkoliv trochu jiný, lidé na tebe hned ukazují. Ale to, že jsem gay, neznamená, že jsem jiný. Lidé by se neměli takto rozdělovat.

Velká část společnosti to bohužel zatím stále tak vnímá…

To je pravda. Já na druhou stranu nemám potřebu někomu něco dokazovat. Například co se týče pride festivalů, nejsem ten typ, který bude pochodovat a bít se do prsou za to, jaký je, ale respektuji, chápu a podporuju lidi, kteří tam jdou. Pro mě to ale není.

Chápu, že pro tebe bylo především důležité vyřešit si to sám se sebou vnitřně?

Ano, to pro mě znamená nejvíc. Ačkoliv to může znít sobecky, nejprve jsem se musel srovnat sám se sebou. Ale co se týče pochodů hrdosti, lidé to často vnímají tak, že se prezentujeme, jako že jsme něco víc. Ale tak to není. Některý gay může být dobrák, jiný zločinec, a stejně tak je to u heteráků. Všichni jsme na stejné úrovni a nikoho by nemělo zajímat to, s kým spíš. Stále nedokážu pochopit, proč tomu tak je.

Je jasné, že by se nikdo neměl nad nikým povyšovat. Všichni jsme lidé a všichni bojujeme za to, abychom nějakým způsobem hezky prožili ten krátký čas, který na světě máme. Ale bohužel ne všichni mají tu možnost svobodně žít a projevovat se. A jak v Česku, tak i na Slovensku stále existují například právní rozdíly, na které se třeba i prostřednictvím pochodů hrdosti poukazuje. Bohužel si mnoho lidí myslí, že se LGBTQ+ komunita těmito aktivitami řadí nad ostatní. Ale skutečná rovnost zatím neexistuje. Jakmile se vše i legislativně srovná, není potřeba bojovat. Ale také to neznamená, že by se pak měly zastavit pride festivaly, které fungují i jako kulturní akce plné zajímavých přednášek, vystoupení a dalšího programu.

Máš pravdu.

Kdy proběhl tvůj vnitřní coming out, kdy ses nadobro srovnal s tím, že proti tomu nelze bojovat?

Poprvé to bylo v době, kdy jsem něco zažil s chlapcem. V tu chvíli jsem cítil, že to bylo krásné, ale zároveň mi v hlavě probleskly myšlenky o tom, že je to nebezpečné a že nemůžu s tím klukem jen tak jít po Považské Bystrici a vést se za ruku. Teda můžu, ale pořád mám v sobě určitý blok, což mě nesmírně vytáčí. Bojím se, že na mě kvůli tomu někdo zaútočí. Nesnáším násilí a myslím si, že tohle by mohl být popud k tomu, abych mě někdo zbil, a z toho mi je příšerně. I tento strach byl jedním z důvodů, proč jsem to nechtěl přijmout. Strach z toho, že mě někdo napadne a zaútočí na mě.

Jinak uvědomění přišlo tak nějak postupně. Začal jsem o tom mluvit s přáteli a krok za krokem jsem se osvobozoval. Poté přišel coming out mé mamce, který pro mě znamenal opravdu hodně.

Jak to probíhalo?

Nemohl jsem ji to říct do očí. Byl jsem zbabělý, tak jsem ji napsal dopis, který jsem jí dal, když jsme spolu seděli na balkoně. Pak jsme to spolu probrali. Trochu mi vyčítala, že jsem jí to neřekl dříve. Mrzelo ji, že jsem nevěřil, že to přijme. Ale musel jsem se s tím nejdřív vyrovnat sám, a i když víš, že tě nějaký člověk miluje a dá ti všechno, vždy jsou tam nějaké obavy. Teď už vím, že byly zbytečné.

Coming out dopis pro mámu

Chtěl jsem volně dýchat, a to by se nestalo, kdybych to nikomu neřekl. Jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mě respektují.

Možná tento rozhovor teď čte spousta čtenářů, kteří řeší podobnou věc. Co bys jim chtěl vzkázat? Udělal bys něco jinak, kdybys věděl, jak to dopadne?

Asi nejde úplně generalizovat, zda to uspíšit, či pozdržet. Myslím si, že i u mě přišlo všechno v ten správný čas. Je potřeba počkat, dokud člověk nebude sám se sebou spokojený a vnitřně zralý. Důležité je najít lásku sám k sobě, teprve poté vás budou milovat i ostatní. Ale vím, že strašně moc pomáhá nebýt na to sám.

Co by se podle tebe mělo změnit ve společnosti? Na Slovensku nyní máte velmi liberální prezidentku, která bojuje i za práva LGBTQ+ komunity. Je tohle cesta, jak změnit postoje společnosti?

Nemyslím si, že někdy dojdeme do stadia, kdy se to bude brát jako normální věc. Vždy se najdou lidé, kterým to bude překážet. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než všichni lidé začnou LGBTQ+ komunitu plně respektovat. Ale absolutně nechápu, odkud v některých z nich občas pramení ta nenávist vůči komunitě.

Svou roli v tom určitě hrají i vysoce postavení vládní představitelé, kteří by měli naši komunitu otevřeně podporovat. Lidé jim totiž naslouchají a mohli by se tím inspirovat. Určitě by měli osvětu šířit i influenceři, hudebníci, herci apod. Zkrátka lidé, ke kterým ostatní vzhlíží.

Záchod, který vás seřve za porušení diety, nebo zrcadlo, které vám změří BMI – tak vypadá bydlení budoucnosti15. 10. 2020

Co říkáš na to, že odpůrci, kteří si myslí, že muž by měl být výhradně se ženou a žena s mužem, vidí v LGBTQ+ komunitě určitou hrozbu? Často prohlašují, že komunita může ohrozit a zničit společnost.

Jsou o mnoho větší problémy, které lidstvo musí řešit, a problém je špatné slovo. To, že existují homosexuálové a další komunity, není problém. Ani nevím, jak se k tomu mám vyjádřit. Je to nepochopitelné.

Jakube, moc děkuji za velmi zajímavý a hluboký rozhovor a za to, že ses mi takto otevřel.

Je to poprvé, co jsem se takto veřejně otevřel. Když jsi mě požádal o rozhovor, řekl jsem si, že v rámci LUI to vypustím do světa, ale popravdě jsem pak přemýšlel, zda to nezruším. Na druhou stranu jsem si říkal, že to tak má být. A určitě by mi také pomohlo, kdybych si v rámci coming outu něco podobného přečetl. Proto to dělám. Chci ostatním ukázat, že jsem si to prožil, zvládl jsem to a je mi teď dobře. Takže děkuji, že jste se mi ozvali. Tohle je můj zatím nejupřímnější rozhovor. I když bude inspirovat třeba jen jednoho člověka, tak to má smysl.

Zdroj: Jan Witek