Vojtěch „Richie“ Bauer (22): „Lékaři mi říkali, že už nikdy nebudu chodit, já jsem se však nevzdal a dnes jsem opět v kondici

Známý parkourista, youtuber a influencer Vojtěch Bauer je spoluzakladatelem a členem parkourové skupiny Freemove. Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví o tom, jaké strasti v životě prožil, jak mu doktoři řekli, že už nikdy nebude chodit, ale také o tom, jak se ze všech problémů díky tomu, že je z parkouru zvyklý překonávat jakékoliv překážky, dostal.

Nedá mi to a rovnou se vás zeptám, jak a proč vám doktoři oznámili, že už nikdy nebudete normálně chodit...

Během výletu do Barcelony jsem si při parkouru ošklivě rozdrtil patu. Řekli mi, že stoprocentně už nebudu normálně chodit, že budu mít potíže a na skoky můžu zcela jistě zapomenout. Bylo to pro mě těžké, protože v tu chvíli jsem si doslova žil svůj sen, a najednou to bylo pryč. Nedalo mi to a řekl jsem si, že to tak nenechám a že to takhle přece nemůže dopadnout, takže jsem se sebral a dal jsem si náročnou výzvu, která spočívala v tom, že budu každý den cvičit a posilovat.

Ze začátku jsem nemohl se zraněnou nohou cvičit, takže jsem posiloval pouze ruce, břicho a tělo. Postupně jsem se ale začal dávat dohromady. Během celého cvičení se mnou byli ve spojení i mí fanoušci a bojovali jsme společně. Každý den jsem přidával stories, jak cvičím, a navzájem jsme se s fanoušky podporovali. Jeden den se mi cvičit opravdu nechtělo a nemohl jsem se k tomu dokopat, ale fanoušci mi ihned napsali, kde je další stories, a takto mě kontrolovali. Nakonec jsem výzvu zvládl plnit po celý rok, tedy 366 dní. Když něco děláte takhle dlouho, zvyknete si, takže cvičím i nadále a nedokážu si představit ani den bez toho. Hrozně mi to změnilo život i lifestyle. Začal jsem se zajímat o stravu a cítím se daleko lépe.

Je pravda, že pořádnou sílu potřebujete také k parkouru? Nebo stačí být jen hbitý?

K parkouru je určitě potřeba pružnost, flexibilita, síla, ale také schopnost učit se triky, a hlavně i to, jak dopadat. Pádů je opravdu hodně. Kolikrát je lepší trénovat, jak správně padat, než se naučit samotný trik. Když jsem byl ještě dítě, 90 procent mých skoků byly pády. Postupem času se člověk vytrénuje, zocelí, ale má zase tendenci být opatrnější.

Když to tak poslouchám, hovoříme o zocelení, o překonávání překážek apod. Parkour je asi i hodně dobrou školou do života, nemyslíte?

Přesně tak. Já to říkám vždy. Není to jen o překonávání překážek v terénu, ale i v reálném životě. Díky této škole jsem dobře zvládal všechna svá zranění. S jakýmkoliv úrazem jsem vždy viděl cestu, kterou musím zvládnout. I přes svůj nízký věk jsem dosud zažil mnoho nepříjemných situací a vždy jsem z nich vybruslil pomocí „triků“ na překonávání překážek, které jsem se naučil v parkouru a díky nimž jsem se přes to dostal a naskočil na jinou kolej.

Co bylo nejtěžší překážkou, kterou jste díky tomu, co jste se naučil v parkouru, dokázal překonat?

Pro mě osobně byly nejtěžší pády, při nichž šlo o zdraví. Všichni mi neustále podkopávali motivaci, když mi říkali, že ten a ten úraz už znamená konec apod.

Co se týče osobních věcí, jsou to především „křehké vztahy“. Jsem hodně emočně založený člověk, což lze možná poznat i z mých vlogů na YouTube. Nijak to neskrývám, protože se vždy snažím být maximálně upřímný a autentický. Fanoušci by stejně poznali, kdybych to hrál. Často pak vnímám i to, když se trápí někdo jiný. Hodně mých fanoušků se občas trápí, ale nemůžu řešit problémy každého z nich, to bych nezvládl.

Být hetero v minulosti rozhodně nebylo žádné terno. Poznat, jaká je naše orientace, ale nemusí být vůbec snadné14. 10. 2020

Co tím myslíte?

Sám mám svých problémů dost a zkrátka už moc nezvládám řešit problémy dalších lidí. Oni ale vědí, že jsem upřímný a že jsem si toho dost zažil, a proto mají tendenci mi psát o rady. Já bych jim hrozně rád všem pomohl, ale kolikrát už je toho na mě moc.

Napsal mi třeba jeden 16letý kluk, kterému se stala nemilá věc a čekal s nějakou holčinou dítě. Bral mě jako svůj vzor a ptal se mě na různé věci. Musel jsem si hodně promyslet, co mu napíšu, protože špatně formulovaná odpověď by mohla mít tragický dopad. Zvlášť když je ten člověk na dně a píše vám, že chce spáchat sebevraždu. Zničehonic máte vlastně možnost někomu zachránit život.

Je pravda, že s většími čísly fanoušků na sociálních sítích přichází i větší zodpovědnost… Kdybyste například takového člověka nechal být, tak to může dopadnout fatálně.

To bych samozřejmě neudělal, ale máte pravdu.

Zmiňoval jste také vztahy. Co se vám nepovedlo?

Během budování naší značky a dnes už i firmy Freemove jsme s kluky zažili jeden fail. Ono totiž když něco budujete a je to úspěšné, někteří lidé mají tendenci se k tomu připojit a celý úspěch stáhnout na sebe. V Česku byl parkour neznámý, a tak jsme lidem chtěli předvést, co to přesně je a že to není jen disciplína pro vandaly, kteří ničí veřejný prostor, že jsme normální a slušní lidé. Natáčeli jsme o tom videa apod., ale začali jsme mít problém s jedním z našich nejlepších kamarádů Tarasem Provoznykem. Problém byl ten, že Tary na těch videích začal získávat čísla, začal se tak trochu oddělovat od naší společné myšlenky a chtěl si toho urvat co nejvíc pro sebe, aniž by měl zájem pomoct sportu jako takovému. V té době se naše cesty začaly rozdělovat.

Ačkoliv jel víc sám na sebe, ještě nějakou dobu nám pomáhal například s merchem, který vznikl tak, že jsme si udělali vlastní teamové věci. Když nás v nich naši fanoušci viděli, chtěli je mít také. Začali jsme je prodávat a značka se postupně rozjížděla, čísla rostla a pak se stalo to, že na Taryho e-shopu bylo nejvyhledávanějším slovem právě „freemove“. Měli jsme spolu smlouvu a Tary z každého prodeje získával 40 procent. Jednoho dne jsme však přišli na to, že si nakupuje další kusy našeho merche nad to, co jsme mu oficiálně dodávali my, a z těchto kusů měl samozřejmě 100 procent zisku. Naše kamarádství tím skončilo. Ale mnoha odpověďmi na toto téma jsem už vyčerpaný a nejlépe tuto situace vystihuje mé video na YouTube, které bylo vytvořeno pro zodpovědění všech detailů.

O detailech se Vojtěch rozpovídal ve svém videu na YouTube níže:

To muselo být nemilé zjištění…

To bylo, ale podobnou zkušenost jsem bohužel zažil i s vlastní rodinou. Přítel mé mámy je právník a pomáhal nám dostat se z této zapeklité situace s Tarym, kdy jsme si museli naši značku patentovat, aby nám ji celou neukradl. Jakmile se to vyřešilo, starala se o e-shop moje máma, ale s kluky jsme si to chtěli dělat po svém a trochu jinak. Opět začaly vznikat neshody, takže jsme dostali další facku. Skončilo to tak, že jsme rodině dlužili nějakých 300 000, abychom značku od ní mohli odkoupit. Ale nemám jim to za zlé. Šlo spíše o vzájemnou chybu v komunikaci a dnes alespoň máme zkušenosti, které nás dovedli k samostatnosti.

Byli jsme hodně mladí, ale nakonec, když už nám bylo 18–19 let, jsme se rozhodli, že založíme vlastní firmu a riskneme to. Teď to bude druhý rok, co fungujeme sami na sebe, a jsme fakt šťastní. Zjistili jsme, že naši značku musíme řídit sami, aby všechno bylo podle našich představ, protože kdykoliv nám pomáhal někdo jiný, kvalita klesala. Ostatním šlo především o peníze, ale my jsme byli primárně motivováni tím, že jsme chtěli něco předat naší komunitě, rozvíjet ji apod. Spolupráce s ostatními nás hrozně omezovala, protože jsme s čistou hlavou nemohli dělat naše akce a předávat dětem to, co jsme chtěli. Neustále jsme byli pod tlakem toho, že někomu musíme vydělat peníze.

I tento příběh je důkazem toho, že díky parkouru pro vás překonávání překážek není žádný problém…

Parkour zformoval mou osobnost. Vytvaroval mě do této podoby a jsem za to rád. Naučil jsem se padat, přijímat rány od života a poprat se s nimi. Teď už se nebojím žádné výzvy, a ať už se stane cokoliv, jsem všemu otevřený. Je potřeba se života nebát. Ať už vás potkají problémy ve vztazích, či ošklivá zranění.

Kolik zranění už máte za sebou?

Ze všeho nejdřív bych rád řekl, že na svá zranění vůbec nejsem hrdý. Utrpěl jsem je jen kvůli tomu, že jsem fakt neopatrný. Když jsem byl malý, neměl jsem žádný pud sebezáchovy. Chtěl jsem být nejlepší a nejrychlejší a nechtěl jsem moc dlouho čekat, a nakonec jsem za to musel zaplatit svými zraněními.

Měl jsem zlomenou klíční kost, třikrát zlomenou nohu, ve které mám 17 šroubů, jednou jsem blbě dopadl na hlavu a skřípnul si krční obratel, byla to taková lehčí fraktura. V ten den jsem mohl úplně ochrnout, měl jsem štěstí, že jsem byl ještě mladý a ohebný.

Jak dlouho se kvůli ohebnosti a hbitosti dá parkour dělat?

Asi jako každý jiný sport. Nejvíc podobný je však parkour gymnastice. Stářím se klouby opotřebovávají a prudší dopady už nejsou úplně možné. Ale musím makat a posilovat, abych mohl být mobilní co nejdéle. Daleko víc mi však záleží na komunitě. Je mi jedno, jak budu skákat, a už se úplně neženu za tím, abych byl nejlepší a vyhrál nějaké soutěže, ale přál bych si, abychom jednou s klukama vytvořili nějakou akademii, protože za sebou máme mnoho zkušeností a například všechny pády jsme si museli odbýt na tvrdém betonu a štěrku, ne jako dnešní děti na žíněnkách a molitanu. Dnes je díky tomu obrovská příležitost být v tomto sportu fakt dobrý.

I proto bychom jednou chtěli mít vlastní prostor. Doposud jsme totiž jezdili za fanoušky po celé republice. Každý víkend jsme byli v jiném městě. Chtěli bychom mít nyní jedno místo, kam by fanoušci jezdili za námi a kde bychom se setkávali a předávali bychom jim tam znalosti. Zkušenosti s trénováním máme a jsme schopní ostatní dovést k dobrým výsledkům.

Albert Černý vydává nový song. Proč věří v sílu přitažlivosti a jak se mu její fungování potvrdilo v praxi?27. 11. 2020

Nemělo by se nejvíc skákat v městské zástavbě? Je to přece streetový sport?

To také. Místu, kde se dá skákat, se v parkouru říká spot a je vesměs jedno, kde se nachází. Ale parkour není jen o skákání, je v tom i hodně filozofie. Když jsme začínali, byly nám předávány hodnoty jako „buď silný, abys byl užitečný“. Člověk tak nemyslel jen na to, že trénuje pro sebe, aby udělal nějaký dobrý trik, ale aby pak třeba mohl někomu pomoct.

Velmi známým se stal jeden příběh z Londýna, kdy šel nějaký starý pán po eskalátoru, který se zasekl a začal se pohybovat strašně rychle. Starý pán upadl, neustále se kutálel dál a nemohl se z toho dostat ven. Ve stejném směru nikdo jiný nejel a eskalátor v opačném směru byl oddělený dvoumetrovou mezerou. Naštěstí byl poblíž jeden parkourista, pro kterého dva metry nebyly nic, tak se rozhodl skočit a zachránil staršímu pánovi život. Podobně se dá technika využít i u hasičů, vojáků a policistů.

Jsou v parkouru i nějaké holky, nebo je to čistě klučičí sport?

Bohužel moc ne, a mrzí mě to. Já bych k tomu chtěl přivést více holek, a proto jsme je teď podpořili i na našem e-shopu, kde nabízíme první dámské triko. Jsme vůbec první tým v Česku a možná i ve světě, kdo něco takového udělal. Věříme, že do budoucna by jich mohlo být víc.

Zdroj: Jan Witek