Jak se tvoří hvězdy? Přečtěte si rozhovor se známým producentem Jaro Slávikem
Během své kariéry jste se setkal a měl možnost spolupracovat s mnoha vlivnými osobnostmi, jak se vám to podařilo?
A mně se to podařilo? Ono vlastně vůbec nejde o vlivná jména té či oné branže. To, že jsem měl možnost pracovat s osobnostmi, které díky médiím známe, je jen výsledkem toho, že jsem v této branži pracoval.
Mám kamarádku, která pracuje pro americké produkce v Budapešti a setkala se s o mnoho většími hvězdami. Chtěl bych tím říct, že “velikost, známost a vliv” osobností je velmi relativní. Ale když chcete něčeho dosáhnout, musíte tvrdě pracovat. Jiná cesta neexistuje. Jedině tvrdou prací dokážete zahnat zničující momenty neúspěchů a selhání, které jsou výsledkem náhod. I přes to, že je štěstí velmi důležité, bez tvrdé práce a přípravy se k vám náhoda ve formě štěstí nemůže dostat. Ano, pomáhá drzost a asertivita, ale na to, abyste si to mohli vůbec dovolit, musíte být nejdřív dobří a pokorní.
Máte nějaké zajímavé historky a perličky “ze zákulisí” práce s těmito osobnostmi?
Mám, ale je to hrozné takhle vzpomínat na nějaké momenty z minulosti. Avšak zkusím to popsat alespoň takto: Frank Sinatra jr. byl neuvěřitelně vzdělaný a moudrý člověk, Anastacia odmítala stát v řadách, Pamela Anderson je člověk, který hraje roli Pamely Anderson a dělá to skvěle. Výjimečně cyničtí jsou lidé, kteří zažili boom grunge rocku, akční hvězdy se mají velmi rády, hvězdy reggae opravdu velmi užívají marihuanu. Ale hlavně jsou to všechno lidé, kteří znají svou práci, umí pro ni hodně obětovat a kontrolují každý detail tak, že jich zkrátka neoklamete.
Zažil jste s těmito osobnostmi i nějaké zábavné příhody?
Všechny ty roky hodnotím s odstupem času jako zábavu. Vzpomínám třeba, jak jsem se celou noc hádal s režisérem Emirem Kusturicou o Evropě. Vzpomínám, když jsme Red Hot Chili Peppers naučili po koncertě v Miláně zpívat chorvatskou hymnu. Jednou jsme dokonce za úplatu propašovali umělce bez platných víz na koncert MTV Awards. Jejich jména však zveřejňovat nebudu. Rád vzpomínám i na celovečerní pokec s Deep Purple v Praze.
Bylo toho mnoho, ale nerad se předvádím nějakými příběhy, které mě nijak nedefinují a jsou jen jakýmisi ilustračními obrázky.
Co je na práci se známými osobnostmi nejtěžší?
Zůstat sám sebou a upřímný k sobě, ale i k nim. Znát a umět dělat svou práci a snažit se myslet na to, že jsou to normální lidé a podle toho se k nim chovat. Mou prací je brát v potaz i jejich ega a být upřímný v požadavcích na práci, kterou od nic potřebuji udělat a musím dodat, že za svou kariéru jsem při přípravě televizního programu čekal jen na hvězdy z Česka. (smích)
Jaký máte recept na to, udělat z někoho hvězdu?
Žádný. Pokud umělec sám nemá zájem udělat ze sebe hvězdu, já mu pomoct nedokážu. Umělec musí být ten, kdo bude nejvíc makat a bude chrlit nejvíc nápadů.
V Česku a na Slovensku probíhá každý rok několik talentových soutěží. Má smysl neustále “chrlit” tolik hvězd?
Máte pocit, že tady máme hodně hvězd? Vždyť ty talentové soutěže slouží hlavně jako akcelerátory a inkubátory pro pěšáky v zábavním průmyslu, kteří se v nich naučí mnoho dovedností a zručností.
Mnoho z těchto hvězd se na výsluní moc dlouho neudrží. Čím to je?
Ale mnoho z nich naopak vydrží – The Pastels, Ladylicious, Eva Burešová, Dae Men, Richard Nedvěd, Radek Bakalář, Tereza Mašková, Aneta Langerová a mohl bych pokračovat.
V roce 2011 jste vydal biografickou knihu Nejde o talent. O co tedy v tomto případě jde?
O pořádnou makačku, vizi, nezlomnost, chuť být na výsluní a žít veřejný život, obětovat soukromý život, ale hlavně také o těch 10 000 hodin práce, než se dostanete k tomu, že své řemeslo naplno zvládáte.
Ale například u hudby je potřeba daleko více talentu než v minulosti. Podívejte se například, co tvoří Kendrick Lamar, nebo Anderson Paak a pochopíte. Hudba je daleko muzikálnější než například v devadesátých letech.
Jak si vede váš nápad v podobě talentové aplikace Booyang?
Spustili jsme ji v únoru tohoto roku. Dosáhli jsme více než 120 000 stáhnutí, máme 40 000 registrovaných uživatelů, tisíce finančních transakcí, tisíce videí a zájem projevuje také Broadway či Hollywood. Nedávno jsme skončili v regionálním finále soutěže Startup World Cup a minulý týden nás pozvali jako jeden ze 140 projektů na světovou událost Web Summit, kterého se bude účastnit zhruba 100 000 návštěvníků.
Jde o nový přístup k talent managementu v rámci mobilní aplikace, do které se mohou zapojit účastníci z celého světa a soupeřit mezi sebou v několika kategoriích a získat jak finanční odměnu, tak další zviditelnění. Mezi kategorie patří například komedie, sport, různá řemesla, zpěv, tanec, ale klidně i gastronomie či fashion.
Neslouží k něčemu podobnému už sociální sítě?
Ne, jde o úplně jiný koncept. Pracujeme s kurátory, odborníky na talent a kreativitu, kteří jsou ve styku s tvůrci. Třetinu videí ani nezveřejníme. Tvoříme a podporujeme kreativitu. Jsme klub pro začínající umělce, ne karaoke bar à la TikTok.
Když už jsme u těch sociálních sítí, je pro dnešní umělce nutné, aby byli jejich součástí?
Pro dnešního umělce, který chce být úspěšný, je důležité, aby se orientoval a ovládal online i offline prostředí.
Médiem včerejška je kompaktní disk, médiem dneška internetová úložiště, odkud hudbu streamujeme, nebo právě i zmiňované sociální sítě. Co může být médiem zítřka?
Médium není důležité. Důležitý je pocit a emoce. Médium bude cokoliv, co bude umět evokovat konkrétní druh emoce.
Hovořil jste o tom, že o aplikaci Booyang jeví zájem Broadway i Hollywood. Čím to je, že globální hvězdy z pravidla pocházejí právě z USA či Velké Británie?
Určitě je to velikost trhu, globální dosah anglického jazyka, jednodušší distribuce v rámci vyspělého světa postaveného na anglickém jazyce a jeho ozvěna v Evropě.
Existuje v Česku či na Slovensku nějaký umělec či skupina s exportním potenciálem?
Ano, ale existuje jistý paradox v podobě dostatku příležitostí. Na jedné straně se můžeme inspirovat malými zeměmi s velkým počtem mezinárodně úspěšných projektů. Například Severní Irsko s U2, Liam Neeson, Gary Moore, Can Morrison. Také Island s Gus Gus, Björk, Sigur Rós, Of Monsters and Men, případně Slovinsko s DJ Umek a Laibach. Je hezké, že tito umělci pocházejí z malých zemí a uspěli v mezinárodním měřítku, ale všichni museli hledat kariéru za hranicemi svých států, které neposkytují dostatek příležitostí na realizaci. Česká republika je krajina s kulturou a infrastrukturou poskytující dostatečné množství příležitostí, které mohou mít ambice vybudovat mezinárodní kariéru.
Jak to máte vy? Stále žijete na Slovensku? Z jakého důvodu jste se nerozhodl na stálo přestěhovat do zahraničí, když jste neustále cestoval?
Žiju blízko lesa, jezer a Dunaje. Tady se zřejmě trochu láme ten jižní vítr, který mě neustále vláčel po světě. Zatím jsem tady a uvidíme.
Co vás v aktuální koronavirové době zaměstnává ze všeho nejvíc?
V tomto roce mě plně zaměstnává vývoj mé aplikace na podporu talentů a kreativity Booyang. A během druhého lockdownu také reflexe a snaha být lepším člověkem.
Jste takový drsňák, jako vás lidé znají například z poroty soutěže Česko Slovensko má talent, i v osobním životě?
Já nevím. Doufám, že ne. Nemohu přeci žít život televizní postavy i v soukromí.
Co byla největší chyba, kterou jste v životě dosud udělal?
Ze všeho nejdřív musím říct, že každá chyba mě posunula a poučila. Jak jednou prohlásil Mike Tyson: „Chybí ti pokora? Nevadí. Ona si tě najde.“ Přesně tak je to s mými chybami. Víc k tomu nemám co dodat.
