„Sledování zpráv mě dostává do depresí. Obklopujte se raději pozitivními věcmi,“ vzkazuje zpěvačka a herečka Monika Absolonová
Jak prožíváte aktuální časy spojené s koronavirem, kdy nemůžete vykonávat svou profesi zpěvačky a herečky?
Přiznám se, že jsem se docela poučila z první vlny a už tolik nesleduji média a zprávy. Dostala jsem se totiž do příšerného stavu, kdy jsem se bála, prožívala stres, úzkosti a strach o svou rodinu. Nebylo mi moc dobře. Po týdnu jsem se rozhodla, že to tak dál nejde a začala jsem uklízet. V ten moment jsem zjistila, že mi v boji se stresem velmi pomáhá fyzická práce.
Proto jste si v létě pořídili chalupu, kterou nyní rekonstruujete? (smích)
Největší paradox je, že jsme chalupu hledali již pět let a podařilo se nám ji najít až v této těžké době. Pro mě je důležité, aby mé děti měly možnost vyrůstat na venkově, protože český venkov je úžasný a já i můj partner jsme takto vyrůstali. Nicméně chalupa potřebuje velkou finanční injekci v podobě rekonstrukce, do které se nemůžeme pustit sami. Ale dali jsme ji alespoň do takového stavu, abychom tam mohli jezdit a pobývat. Takže trochu na pankáče. Sice to zatím nebude vypadat tak, jak jsme si vysnili, ale i tak má chalupa své kouzlo.
Výhoda je v tom, že v rámci druhého lockdownu nemusíme sedět doma, sledovat zprávy a opět upadat do depresí. Chci být pozitivní. Tedy ne na koronavirus. (smích) Úklid bavil dokonce i naše kamarády, kteří nám jezdili pomáhat. Já jsem jim vždy děkovala a byla vděčná, ale oni naopak děkovali nám, že alespoň na chvíli mohli na vše zapomenout.
Takže jste jim doslova umožnila “pracovní terapii”?
Ano. Nakonec mi za to poděkovali. (smích) Ale musím k tomu dodat, že je mi samozřejmě velmi líto, že nemohu zpívat a hrát, ale myslím si, že jsou na tom někteří lidé mnohem hůř.
Navíc přesně vím, co se stane, až se situace a opatření opět rozvolní. Pamatuji si na první koncert po předešlém lockdownu. Měla jsem radost, že najednou opět mohu dělat to, co mě těší. Bylo to až neuvěřitelné. Radost prožívám při každém koncertě, ale abych byla až tak euforická, to ne. Uvědomila jsem si, co pro mě má profese opravdu znamená. Dříve jsem to brala jako standard a zajímalo mě především to, aby lidé přišli, aby na tom pořadatel neprodělal apod. Proto se opět těším, až to všechno pomine a doufám, že bude co nejméně obětí, že to vydrží náš zdravotní systém, doktoři, ale i sestřičky a že lidé nebudou mít úzkosti. Je to zvláštní zkušenost, se kterou se nikdo z nás nikdy nesetkal. Ale všechno má svůj začátek a konec. Tuto větu jsem si mimo jiné říkala také u porodu. (smích)
Mnoha lidem by se takový optimistický přístup k životu hodil také a musím říct, že vás obecně velmi často vidím rozesmátou od ucha k uchu. Jaký na to máte recept?
Já jsem se takhle divná už narodila. (smích) Bohužel to neumím nijak programovat a je to má přirozenost. Ale je pravda, že jsem hodně emotivní a věci dost prožívám. Miluju být šťastná. Možná se mi to pak daří předávat i dál, ale když jsem nešťastná, tak to vnitřně také prožívám velmi hluboce. Proto si neustále vymýšlím nějakou práci, abych pořád měla co dělat a nedošlo k tomu, že svůj čas budu věnovat zprávám a negativním věcem.
Proto všem doporučuji, aby se dívali na pozitivní věci. Já jsem teď koukala například na seriál Grace a Frankie na Netflixu, o kterém jsem do příchodu pandemie koronaviru vůbec nevěděla. Podobných pozitivních seriálů je bohužel hrozně málo, ale tento mi hodně zvedl náladu. Kdybych si teď pustila nějaký katastrofický film, nebo bych si četla podobnou knihu, asi bych si jen zašla pro lano a někde bych se pověsila. A to fakt nechci.
Lidé by občas nejraději vytáhli lano i po některých proslovech našich politiků. Vás se týká třeba výrok prezidenta, který se nedávno navážel mimo jiné i do umělců. Jaký na to máte názor?
Nejsem politická aktivistka a snažím se politickým tématům spíše vyhýbat, ale když byla poslední přímá volba prezidenta, říkala jsem, že Miloše Zemana z určitých důvodů volit nebudu a je docela vtipné, že se má slova naplňují. Tehdy jsem říkala, že mám pocit, že prezidentem by měl být někdo, kdo lidi stmeluje. Jsme Češi a všichni rádi chodíme do hospody na pivo. Včetně mě. Myslím si, že prezident by měl být takovou osobností, která když přijde do hospody, tak budou mít všichni chuť si s ním dát panáka. Mám pocit, že když do hospody přijde pan Zeman, tak si všichni akorát rozbijí hubu.
Takhle na mě působil tenkrát a stále v tom pokračuje. Proto jsem ho nevolila. Přijde mi, že si myslí, že je vtipný a možná se tomu pan Mynář s panem Nejedlým a Ovčáčkem smějí, ale mně to vtipné nepřijde a začíná mi připadat, že nejsem zdaleka jediná. A není to jen kvůli tomu, co řekl o umělcích. Už dlouho víme, že nás nemá rád a mě už jeho řeči ani neuráží, ale to, co řekl o drobných podnikatelích, se mě dotklo i přes to, že podnikatelkou nejsem, protože znám spoustu podnikatelů, kteří doslova dřou a situace teď pro ně rozhodně není lehká. Nepřijde mi to zábavné a něco podobného by nikdy neměl říkat prezident jakékoliv země. Ale nepřekvapilo mě to, protože od prezidenta Miloše Zemana již dávno nic neočekávám. Ráda bych za prezidenta či prezidentku měla podobnou osobnost, jakou je třeba paní Čapútová na Slovensku.
Je o vás známo, že jste hodně pracovitá a sama jste několikrát prohlásila, že to občas přepísknete. Máte to tak stále?
Já bych ani neřekla, že jsem pracovitá. Nějakým způsobem to ve mně vypěstovala moje maminka, která mě naučila mít smysl pro povinnost, což je velmi důležité a jsem za to vděčná. Ale občas si těch povinností vezmu více a pak se stane, že se zahltím a trochu padám na hubu. Vnitřně jsem však extrémně líný tvor, akorát to není vidět. (smích) Ale ani teď, kdy mám méně své práce, nemám čas na lenošení. Pracujeme na chalupě, starám se o děti, vařím atd. Mám to stejně jako každá jiná maminka, která si nemůže dovolit natáhnout se a nic nedělat.
Vaření je taktéž vaší velkou zálibou. Často vaříte na Instagramu a proslulé jsou i vaše vánočky, které zná celý showbyznys. Nepřemýšlela jste někdy o vydání autorské kuchařky?
Vůbec ne, ale od včerejška už jste asi pátý člověk, který mi to navrhuje, takže s pokračující pandemií se možná vrhnu i na kuchařku. Nicméně recepty, které dělám, nejsou úplně moje. Jedná se spíše o mou vlastní úpravu známých receptů. Ale kuchařka není špatný nápad a uvidíme, zda z něj někdy něco bude.
Předpokládám, že velkou zálibu jste našla i v sociálních sítích, kde jste také velmi aktivní…
Ano. Jsem až překvapená, kolik lidí tam mám. Vznikalo to jen jako obecný profil pro fanoušky, ale nyní tam sdílím svůj život, práci a spoustu dalších věcí. Velmi mě baví i již zmiňované vaření na Instagramu, na které se každé úterý večer hrozně těším. Je skvělé, že mohu doslova moderovat mé vaření a povídat si s lidmi.
Své sociální sítě tvořím tak nějak přirozeně. Spousta kolegů mi říká, že jsem “hustá”, že se tam ukazuju nenamalovaná apod. Ale já jsem taková i v civilu a nehodlám hrát nějakou hru. Nehraju ji v životě a nebudu ani na sociálních sítích.
Jak jste k sítím dospěla?
Facebook mi založil Lukáš Helcelet, což je můj dlouholetý fanoušek, ale nyní i dobrý přítel. V té době jsem s tím neuměla pracovat, ale když jsem dostala chytrý telefon, začala jsem stránku spravovat sama. K Instagramu mě přivedla tanečnice Zuzka Novosadová, která mi tvrdila, že Instagram mají všichni a že bych ho měla mít také. S oběma sítěmi jsem se postupem času naučila pracovat a jsou to opravdu skvělé věci.
Přidám se k vašim kolegům, když prohlásím, že je úctyhodné, že se nebojíte ukázat realitu a na sociálních sítích vystoupit například bez make-upu. Možná si to neuvědomujete, ale mnoha lidem to může pomoct, protože své idoly většinou vidí pouze v dokonalém světle. To může být svým způsobem škodlivé, protože dnes a denně kolem sebe vidí jen samou “dokonalost” a můžou mít pocit, že jejich život nestojí za nic…
Honzo! Vy jste zapomněl, že je mi 44 let. Já vím, že svět není dokonalý a nechci předstírat, že žiju v nějaké pohádce, protože nežiju. Normálně chodím s košem, musím zaplatit složenky a žiju úplně běžný život. Když se fotím doma, nemusím být přestajlovaná. Mě v podstatě ani přestajlované fotky a profily na sociálních sítích nebaví a lezou mi na nervy.
Myslíte, že právě zmiňovaná „opravdovost“ je důvodem, proč vás mají lidé tak rádi?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale je pravda, že mi kolegové často říkají, že jsem autentická. Já prostě neumím hrát, takže jsem autentická i na jevišti. Hráli jsme jedno představení s Lumírem Olšovským a bavili jsme se o jedné roli, přičemž jsem na jeho názor odpověděla, že takovým způsobem jsem nad rolí nepřemýšlela. Lumír jen odvětil: „Ty nepřemýšlej, jenom dělej to, co cítíš a buď přirozená.“ Na jednu stranu mi to přišlo vtipné, ale pak jsem si řekla, že se asi urazím. Proč bych neměla přemýšlet, jak roli hrát? (smích)
V několika rozhovorech jste řekla, že jste velmi ráda, že můžete dělat profesi, která byla odmalička vašim snem. Máte ještě nějaký sen, který byste si ráda splnila?
Určitě. Myslím, že člověk by měl snít celoživotně. Vůbec bych třeba nevěřila tomu, že se stanu muzikálovou herečkou. Jako malá jsem chtěla být jako Madonna a mít spoustu hitů, ale život mě nasměroval na jinou cestu. Ale mít vlastní hit, to je jeden ze snů, který mě neopustil. Akorát bohužel nejsem autorka, jakou je například Elis Mraz a další, kteří jsou moc šikovní a jsou schopní si napsat písně sami. Mají obrovskou výhodu, že nemusí čekat, až jim někdo něco napíše. Ale jak říkáte, jeden ze svých snů prožívám. Je to má cesta herečky a zpěvačky.
Kdy budou mít diváci možnost vás opět vidět živě?
Letos bych měla vyrazit na turné v listopadu a v prosinci. Turné nese název Až do nebes. Koncerty jsou stále naplánovány, protože zatím nevíme, jak to bude a uvidíme, zda se vůbec uskuteční. Já bych byla ráda, ale mnohem radši budu, když budou lidé zdraví a nikdo nebude mít žádné obtíže.
Nicméně jen tak na okraj… Nejste náhodou magazínem pro gaye a lesby?
Ne pouze, ale lidé z LGBTQ+ komunity stále patří mezi dominující skupinu našich čtenářů…
Aha. Myslela jsem, že se mě v této souvislosti budete na něco dotazovat. (smích) Já totiž všechny moje tety miluju!
Tety? (smích)
Ano! Musím říct, že mám v komunitě spoustu kamarádů a když se tenkrát v parlamentu hlasovalo o registrovaném partnerství, tak jsem tam s panem Hromadou (dlouholetý gay aktivista, pozn. red.) a Lumírem Olšovským stála a pohádala se s nějakým zarytým křesťanem, který byl zásadně proti. Pamatuju si, že jsem debatu ukončila tím, že když to chápe moje babička i děda, proč tomu nerozumí on…
Musím říct, že jsem vždy měla spoustu kamarádů gayů a zjistila jsem, že vůbec nejdelší přátelské vztahy mám právě s gay páry. Například Pavel Vítek s Janisem Sidovským a několik dalších. Baví mě, že jsou to muži, kteří v sobě mají jakousi ženskou stránku a je to hrozně fajn. Pro mě jsou to ideální kamarádi. Nikdy mě nebalili a nikdy po mně nic nechtěli. Navíc je s nimi legrace, mají cit pro estetiku, spravedlnost, jsou často vysoce vzdělaní a vlastně mě s nimi svět neuvěřitelně baví. Jsem ráda, že je v životě mám, protože mi ho obohacují.
Vzhledem k tomu, že jste podpořila registrované partnerství, nemá asi smysl ptát se na to, zda byste podpořila i manželství pro všechny, které už dlouho leží ve sněmovně…
Myslím, že by se práva jako dědictví apod. měla narovnat, ale s dětmi úplně nevím. Zároveň si nemyslím, že by po nich všechny gay páry toužily. V tomto zkrátka nemám úplně jasno a nechci do toho zabředávat, protože si v tom nejsem jistá. O některých svých gay kamarádech vím, že by to byli skvělí rodiče, o některých si to nemyslím. Ale chyby dělají i heterosexuálové. Proto na to neumím odpovědět. To je otázka na psychology. Avšak na druhou stranu jsem zažila odstrašující případy, kdy se heterosexuální páry ke svým dětem chovaly zle. Zde bych řekla, že dva tatínci nebo maminky by byli mnohem lepší. Je to zkrátka ožehavé téma na mnohem delší diskuzi.
Stát by měl především řešit to, že existují děti v ústavech, kterým se rodiče sice nevěnují, ale zároveň nemohou být dány k adopci. Jde o to, že těmto rodičům stačí s dětmi udržovat klidně i minimální kontakt. Někteří rodiče se tak ozvou jednou za měsíc, a to třeba jen mailem. Stát to však vnímá tím způsobem, že projevují určitou péči. Nicméně kvůli této „smyčce“ je zabráněno adopci těchto dětí. Osobně jsem takový případ viděla a je to hrozné. Jednou až budou kluci větší, tak bych se této problematice chtěla blíže věnovat.
