„Dle mého jsou lidé z LGBTQ+ komunity daleko upřímnější. Je to kvůli tomu, čím si musejí v životě projít,“ říká známá DJka Kateřina Radinová alias WhiteCat
Kdy jsi s DJingem začala?
Bylo to někdy v 17 letech, kdy jsem začala chodit na party a doslova jsem se zamilovala do práce DJů. Nicméně byla jsem chudý student, takže jsem se k technice dostala jen občas. Neměla jsem peníze na to, abych si pořídila playery nebo gramce. Po několika letech jsem potkala mého současného muže. Je to dlouholetý DJ, který hraje už 27 let. Naučil mě hrát a vlastní DJskou kariéru jsem započala v roce 2010. V roce 2011 jsem pak měla své první vystoupení.
Nyní jsi k vidění především v pražských gay klubech. Jak ses k tomu dostala?
Mám spoustu kamarádů gayů a celkově je mi LGBTQ+ komunita velmi blízká. Dle mého jsou to daleko otevřenější a upřímnější lidé a jsou se sebou daleko více vyrovnaní. Kvůli tomu, že si většina z nich projde coming outem, je jejich osobnost určitým způsobem otevřenější.
S přáteli jsme často chodili do pražského klubu Gejzír (též Valentino či ON klub), kde dnes funguje klub Termax. Díky tomu jsem získávala stále více kontaktů v gay komunitě. Začala jsem hrát například v klubu Queens, v AXM a následně také ve Friends. Jsem taktéž rezidentkou v klubu, který se dříve jmenoval Jampa Damda, ale nyní jej majitelka přejmenovala na Destiny Club. Do těchto klubů chodí mnoho gayů, leseb a dalších lidí z komunity.
Občas děláme party i v Le Clanu, kde jsem také rezidentkou. I tam chodí hodně gayů, jelikož majitelka Clemence má gaye hrozně ráda. Je to hodně gay friendly, nebo spíše hetero friendly, podnik.
Jakou hudbou se tomuto publiku zavděčíš ze všeho nejvíc?
Určitě popovou a oldies hudbou a písněmi, které tvoří drag queens. Ale jinak jednoznačně Rihanna, Lady Gaga, Ariana Grande, Whitney Houston, Britney Spears, Madonna atd. Hodně jich má rádo i techno, house, nu-disco, funky apod. Každý má svůj vkus.
Říkala jsi, že je ti LGBTQ+ komunita velmi blízká. Proč myslíš, že i v Česku, ale ještě více například v Polsku či v Maďarsku, je proti komunitě stále veden takový odpor? Jsi totiž heterosexuálka, která má muže a dítě, ale jsi ve velmi častém spojení s komunitou, zajímal by mě proto tvůj pohled na to, proč mají někteří lidé strach, že jich lidé z komunity mohou nějakým způsobem ohrozit?
Řekla bych, že člověk, který není spokojený sám se sebou, se neustále zajímá o to, jak žijí ostatní a má potřebu je kritizovat. Jsou za tím čistě osobní mindráky těch odpůrců. Pro lidi je navíc strašidelné to, co neznají a co je trochu „jiné“. Pro ně je pohodlnější to odsoudit, než aby se to snažili pochopit. Ze strachu z neznámého a odlišného se chovají tak, jak se chovají. A v Polsku je to úplný extrém. Řekla bych, že v Čechách až takový extrém nepozorujeme.
Co se dá dělat pro to, aby byla komunita vnímána zcela normálně? Aby se lidé zkrátka nerozlišovali?
Řekla bych, že stačí laskavá osvěta. Agresivní odpor totiž nic neřeší a odpůrce akorát zatvrdí. Když na někoho vyřváváš, tak ho ještě více uzavřeš a utvrdíš v jeho názoru. Jemné vysvětlování jako malému dítěti je dle mého to nejlepší, co se dá dělat. Těmto zarytým odpůrcům stačí mírně předložit důkaz, že se pletou. Je potřeba to vysvětlovat neustále dokola. Na první dobrou to může vypadat, že to nemělo efekt, ale z dlouhodobého hlediska je to jediná možná cesta.
Odpůrci se často ohánějí tím, že je to špatně a že na Prague Pride se promenádují nazí chlapi v centru města apod. Jak bys na to argumentovala?
Pravda je taková, že extrémisty má mezi sebou každá společenská skupina či komunita lidí. I když se sejdou sběratelé známek, tak mezi nimi bude jeden kretén, se kterým se nedá vyjít. Vždy se najde někdo, kdo té skupině dělá ostudu. Zatímco těch zbylých 100 bude v pohodě. Znám pár lidí, kteří provokují a potřebují se exhibovat úplně všude a LGBTQ+ komunita určitě není výjimkou. Samozřejmě i v průvodu se najde několik extrémních kousků, ale co těch zbylých 30 000 lidí? To média neukáží, protože by nedocílili takové senzace.
Ano, navíc se pod takovými příspěvky vždy strhne i velmi „zajímavá“ a drsná diskuze…
Něco jiného je internet a něco jiného reálný svět. Tito lidé umí řvát na internetu, kde je každý hrdina, ale v reálu by ti neřekli ani dobrý den. Oni si myslí, že internet snese všechno a že jsou doma v bezpečí. Kdyby před sebou měli možnost reálného postihu, budou zticha.
Nemyslíš si, že bychom se mohli dostat do podobné situace, která panuje v Polsku? Tzn., že. bychom v rámci práv šli spíše vzad, než vpřed?
To asi ne. Češi jsou odjakživa daleko větší ateisti a v Polsku je celá situace hodně spjata s vírou. Tady nikdo nezačne zničehonic věřit v boha. To dříve nějací blázniví lidé uvěří v to, že jim někdo během testování na koronavirus do nosu nainstaluje nanočip, než aby začali věřit v boha. (smích)
Kdybychom se vrátili k hudbě a klubům, jak vidíš budoucnost pražské klubové scény v souvislosti s tím, co se nyní děje?
Korona krize podle mého způsobí, že nebude tolik velkých festivalů a velkých klubů typu EPIC, Retro apod. Bojím se, že se tak velké kluby nenaplní. Podle mého to zase půjde od začátku a prvně se probudí malé undergroundové kluby a postupně se zotaví i ty velké. Halovky jsou teď odepsány, protože dvacet lidí ve velkém klubu je jako plivnutí do Stromovky.
Jak aktuální situaci vnímáš ty, která se živíš jako DJka?
Strašně jsem to obrečela. Byla to hrozná rána, která přišla zničehonic. Ale abych se nezbláznila a nezhroutila se z toho, snažím se myslet na jiné věci. Našla jsem si alternativní zdroj obživy, abych se nenudila a řešila něco jiného než koronavirus. Teď už je to lepší, ale první dny na jaře jsem byla opravdu hysterická.
A jak se k tomu dle tebe postavil stát?
Nebudu to komentovat, protože bych musela být sprostá. Ukázalo se, že lidé, kteří nám tady vládnou, jsou opravdu… Nechali by nás padnout na hubu. Nedá se jim věřit a jediné plus je, že to nyní hodně lidí zjistilo. Na všem zlém je něco dobré. Na podzimní vlně se ukázalo, že teď už jim lidé nevěří. I z toho důvodu mnoho z nich nedodržuje opatření, protože slova „společně to zvládneme“, zní z úst někoho, kdo lže a krade, jako obrovský výsměch. Takže pokud panu Babišovi klesnou preference, což už se děje, tak je to jediná pozitivní věc na celé situaci.
Kariéru sis budovala několik let. Je tohle období tím nejhorším, co tě kdy potkalo?
Troufám si říct, že ano. Na jednu stranu je dobře, že se nestalo nic horšího, jako třeba válka, ale tohle je zatím to nejhorší, co jsem zažila. Roky si buduješ svůj brand, krvácíš, makáš jak šroub a jednoho dne ti řeknou, že to dělat nesmíš. To si nikdo, kdo to nezažil, nedovede představit. Kvůli drobné podpoře pak musíš splňovat spoustu podmínek, všechno musíš dokládat, až tě to pomalu uráží.
Abychom nekončili tak pesimisticky, co bylo naopak dosud to nejlepší, na co v životě vzpomínáš?
Vzpomínám například na má vystoupení během festivalu Prague Pride. První bylo v roce 2013, což bylo největší množství lidí, pro které jsem do té doby hrála. Bylo to celkem zhruba 8 tisíc lidí. Byla jsem tak nervózní, že jsem si v backstagi musela dát pár vodek a teprve pak jsem vyšla na stage. Moc mě bavil i loňský duhový festival, kdy jsme v průvodu hráli pod igelitem, protože pršelo. Byl to obrovský punk, ale bylo to super.
Máš v hlavě nějaký sen, který by sis chtěla splnit?
Několikrát jsem přemýšlela nad tím, že by bylo skvělé mít svůj vlastní klub, nicméně za současné situace by takový podnik otevíral pouze sebevrah. Ale uvidíme, třeba to za pár let půjde. Byla by to pro mne určitá životní meta.
