Během lockdownu zajistila přes 100 notebooků pro děti samoživitelek. „V digitalizaci české školství dost zaspalo,“ říká Tereza Vohryzková

Tereza Vohryzková dříve působila jako produkční v jednom z pražských divadel, poté pracovala pro neziskovou organizaci Automat, která se věnuje udržitelné dopravě a tvořila například známý projekt Zažít město jinak. Dnes se věnuje fyzioterapii pro postižené děti, ale zároveň pracuje na dvou projektech organizací zabývajících se ekologií. I přes svou pracovní vytíženost se během prvního lockdownu rozhodla, že pomůže samoživitelkám, jejichž děti zničehonic zůstaly doma a musely zvládat distanční výuku a sehnala pro ně okolo 100 notebooků. Proč si myslí, že tohle není zdaleka ten největší problém, který by se měl řešit?

Jak vás napadlo, že seženete notebooky pro děti, jejichž rodiny si je nemohou dovolit?

Již delší dobu jsem sledovala situaci samoživitelek a v rámci naší divadelní skupiny TisíciHRAn jsme o tom chtěli udělat dokumentární představení. V jednu dobu jsem dokonce sama byla samoživitelkou, takže je to pro mě dosti osobní téma. Jakmile přišla korona, řekla jsem si, že musí být hrozně těžké sehnat počítač na online výuku, protože všechno vzniklo hrozně rychle a školy tak nějak předpokládaly, že každá rodina má doma kompletní vybavení. Ale počítače jsou věci, na které spousta lidí nemá prostředky. Proto jsem se začala informovat v Klubu svobodných matek, což je velká skupina, která samoživitelky sdružuje. Několik z nich mi napsalo, že počítače nemají a nevědí, jak „domácí školu“ zvládnou.

Mnoho maminek to řešilo tak, že úkoly přepisovaly z mobilu na papír a jejich vyhotovení pak fotily apod. Bylo to dost zoufalé, takže jsem si říkala, že se pokusím udělat sbírku mezi svými přáteli, ale začalo se to nějak rozjíždět. Nakonec jsem se tomu věnovala asi měsíc a podařilo se mi od lidí sehnat zhruba 100 notebooků. Většinu od individuálních dárců, ale taktéž od dvou firem a pár notebooků darovala také Nadace Olgy Havlové.

Lidé vám tedy dobrovolně posílali notebooky a vy jste je pak přerozdělovala dál?

Snažila jsem se samoživitelky s dárci propojit, aby si počítače mohli navzájem předat. Měla jsem vytvořenou tabulku těch, kteří nějaké vybavení potřebují a když se ukázal někdo poblíž, kdo měl možnost notebook darovat, ihned jsem je propojila. Bavilo mě to, protože i přes totální lockdown jsem byla alespoň v nějakém kontaktu s lidmi.

Domácí výuka přišla jako blesk z čistého nebe a nedostupnost potřebného vybavení asi nebude pouze problémem samoživitelek, ale i rodin, které nemají prostředky na to, aby dětem pořídily počítače pro distanční výuku. Nehledě na to, že spousta rodin určitě nemá ani stabilní připojení k internetu… Ptal se těch lidí vůbec někdo, než se domácí výuka zavedla?

Jednak se na to nikdo neptal a učitelům pravděpodobně nedocházelo, že to není samozřejmost. A i když doma některé rodiny počítač mají, tak třeba jen jeden. Ale co když mají víc dětí? Ani pro nás to nebylo jednoduché, a to na tom finančně nejsme zrovna nejhůř. Nějak jsme to vyřešili, ale bylo to hodně narychlo.

Bohužel spousta žen se styděla přiznat, že na to nemá a vnímala to jako své selhání. Jak říkáte, mnoho z nich ani nemá stabilní internet, ani paušál, protože si to prostě nemohou dovolit, takže mají kredit a tím pádem se na ně nevztahovaly ani úlevy, které na jaře komunikační společnosti vyhlašovaly – neomezené čerpání internetu apod. To se vztahovalo pouze na lidi, kteří mají paušál. Kvůli tomu samoživitelky výhody čerpat nemohly. Celkově je to dost komplikované, zvlášť když je na to člověk sám.

Jak na tuto situaci reagovalo ministerstvo školství? Víte o tom, že by tento problém bral někdo z ministerstva v potaz?

Myslím si, že během první vlny se to moc neřešilo a spíše se ukázalo, že to tak opravdu je. Objevilo se několik organizací, které se to rozhodly řešit, včetně Klubu svobodných matek. Avšak velkou roli zahrála skupina dobrovolníků z IT, která si říká Česko.Digital a řeší různé IT výzvy a věci spojené s digitalizací Česka.

Já jsem se totiž hned na začátku rozhodla, že v rámci shánění počítačů nebudu oslovovat firmy, protože je to administrativně hrozně složité. Firmy ve mě neměly moc velkou důvěru, protože jsem vystupovala jako jednotlivec a chtěly po mně docela velké záruky, které jsem nemohla poskytnout. Proto jsem to řešila pouze skrze individuální dary. Ale organizace Česko.Digital byla schopná domluvit se i s firmami.

Nicméně ministerstvo školství v létě schválilo příspěvek na nákup digitálního vybavení, ale v propočtu to vycházelo asi na 20 tisíc korun na učitele. Což samozřejmě tolik nepomůže a nevyřeší to problém několika dětí ve třídě, které nemají vybavení pro distanční výuku.

Nechali jsme se unést novou řadou TASTY od Big Boye z českého podzimu přímo do exotických destinací10. 11. 2020

Jak je na tom distanční výuka nyní během druhé vlny? Myslíte, že se situace zlepšila?

Se samoživitelkami jsem stále v kontaktu a řekla bych, že je situace určitě lepší. Mnohem více škol se zařídilo na vlastní pěst a nějaké notebooky zakoupily. Učitelé je teď mohou potřebným studentům půjčovat. Ale zmiňovaná dotace od MŠMT školám údajně ještě nepřišla, takže školy, které nemají dostatek vlastních zdrojů, ze kterých mohou tyto věci nakupovat, jsou na tom o dost hůř.

V souvislosti s aktuální situací se bohužel často ukazuje, že pomoc od státu přichází pozdě, což je velký problém… Co si o tom myslíte?

Je to hodně smutné, ale mimo jiné se ukazuje i poněkud širší problém. Velká spousta často i velmi nadějných dětí nemá k dispozici notebook ani počítač. Tím pádem nemůže vyhledávat informace, nenaučí se zacházet s technologiemi a má oproti ostatním značnou nevýhodu. Může se stát, že se tyto děti nedostanou na školy, na které by chtěly. Pandemie koronaviru tak poukázala na dlouhodobý problém, kterým je nedostatečná digitalizace školství. Školy by obecně měly mít počítače a notebooky, které si děti mohou půjčovat domů. Nehledě na koronu. Mělo by se jednat o dostupné pomůcky ke vzdělání. V tomto stát jednoznačně zaspal.

Já jsem si ani nemyslela, že by to stát mohl nějak dobře zvládat, ale spíše jsem si říkala, že je to první moment, kdy se o této věci začalo otevřeně mluvit. Problém chudoby není jen o lidech, kteří jsou na dávkách, ale často jsou to právě samoživitelky a samoživitelé, kteří jsou na hraně chudoby. Nejsou to lidé, kteří nepracují, protože by nechtěli. Musí se starat o děti a nemůžou pracovat na plný úvazek či na náročnějších pozicích, aby vydělali tolik, kolik potřebují. Tito lidé se pravidelně dostávají do existenčních problémů a stačí, když jim vypadne pár brigád a jsou okamžitě na pokraji existenční nouze. Během pandemie koronaviru se do této pozice dostalo mnoho lidí, kteří během prvního lockdownu mohli vyžít z nějakých rezerv, ale ty už teď nemají, takže to dle mého bude horší. Je potřeba jednat.

Co byste v rámci fungování státu a ministerstva školství změnila, když vidíte, že vy sama jste byla schopná sehnat 100 notebooků „jen tak“?

Aktuální situaci bych brala jako obrovskou lekci k tomu, aby se trochu urychlily potřebné procesy. Určitě by se měla zlepšit „digitální kultura“. Jestli chceme, aby se ti lidé nějakým způsobem dostali z chudoby, musíme jim poskytnout co nejlepší příležitosti ke vzdělávání. Vezměte si, že na trh práce půjde 18letý člověk, který neumí pracovat s počítačem, protože ho doma neměl. V dnešní době bude v obrovské nevýhodě.

Tímto bych však apelovala nejen na stát, ale i na firmy. Ty totiž často přemýšlejí nad tím, na jaké sociálně prospěšné projekty by se mohly zaměřit. Zde se ukazuje velká příležitost. Zlepšení přístupu k výpočetní technice a k internetu, protože něco takového v žádném případě není samozřejmost. Když někteří lidé řeší, zda budou mít vůbec na jídlo, rozhodně neřeší investici do výpočetní techniky.

Dominikánská republika Čechy stále vítá, a to i bez negativního testu na Covid! Cenově je pobyt dostupný všem14. 9. 2020

Snažili jste se na tento problém nějakou oficiální cestou ministerstvo školství upozornit?

Já ne, ale lidé z organizace Česko.Digital se tomu věnovali. Já jsem se do komunikace zapojila jen částečně, napsala jsem pár textů a snažila se tuto problematiku medializovat. Ale byla jsem v kontaktu například s pražským radním pro školství a jeho asistentkou a poslala jsem jim seznam maminek z Prahy, o kterých jsem věděla, že počítač potřebují. Snažila jsem se jich alespoň takto propojit.

Je možné, aby se do této pomoci zapojili i naši čtenáři?

Určitě ano. Pokud jim doma leží volný notebook a mohli by se do výzvy zapojit, ať se ozvou. Stále vím o několika lidech, kteří by pro své děti počítač potřebovali.

Leží vám doma nepotřebný počítač, který byste mohli darovat či zapůjčit potřebným rodinám, aby mohly zajistit distanční výuku svých dětí? Ozvěte se na janw@lui.cz.
Zdroj: Jan Witek