Párový terapeut Jan Vojtko radí, jak pečovat o partnerský vztah nejen v době lockdownu

Zaznamenáváte v souvislosti s pandemií koronaviru nárůst psychických problémů a partnerských neshod?

Ano. Nutno říci, že kromě standardních problémů, které nevymizely, neustále přibývají další a lidé čelí ještě hlubším úzkostem a depresím. Mnohé z nich jsou spojeny právě s pandemií koronaviru. Je to tak silné, že i lidé, kteří by normálně žádné úzkosti neměli, případně by je dokázali zvládnout bez pomoci, nyní vyhledávají odbornou pomoc. A to hovořím nejen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušeností mých kolegů a kolegyň. Počet klientů se začíná zvyšovat. A pravděpodobně se to jen tak nezlepší.

Lidé řeší strach ze smrti, strach o blízké, strach z toho, zda se uživí, zda zaplatí hypotéku apod. Příčin k úzkosti je tolik, že je strašně těžké, aby to zvládli sami. K tomu všemu pak vnímají, co se děje politicky, co se děje v zahraničí a mnohdy je to opravdu na „střelení do palice“. Svět je v pohybu a nelze na to „nějak“ nereagovat.

Je asi těžké takto generalizovat, ale máte nějaké základní rady, jak se i v těchto krušných časech udržet v psychické pohodě?

Je to velmi individuální, ale existují věci, které fungují na všechny a jednou z nich je fyzický pohyb. Stres z těla lze velmi dobře dostat právě fyzickou aktivitou, takže cvičte, choďte ven a hýbejte se. Jsou to věci, které se dají dělat i v karanténě.

Zároveň je nutné bojovat proti ponorce, která vzniká ze sociální a smyslové deprivace. Mozek potřebuje být neustále „živený“ a když pobýváme pouze v jednom prostoru, začínají se spouštět stresové procesy v těle. Proto bychom měli zůstat v kontaktu s ostatními lidmi, a to třeba prostřednictvím videohovorů. Proč zrovna video? Důležitý je i vizuální vjem, takže je lepší volat přes kameru než pouze hlasově.

Teď to možná vyzní paradoxně, ale v této situaci bychom měli naplno využívat technologické vymoženosti, ale vyhýbat se sociálním sítím. Jde o to, že číst si celý den příspěvky a „komenty“ všech našich virtuálních přátel, kteří si samozřejmě „vylívají kyblík“ právě přes sociální sítě, může přinášet další a další stres. Právě na „sockách“ se nyní nachází spousta různých názorů na aktuální situaci a mnoho z nich je nepravdivých a nepřesných a zbytečně náš stres ještě více prohlubují. Teď je čas na to, abychom se od virtuálních sítí vypli a začali svým kamarádům volat naživo. Aplikací na to je spousta.

Důležité je si uvědomovat, že náš mozek má daleko větší citlivost na negativní věci, vybírá si je záměrně, aby se na ně dokázal lépe adaptovat a zajistit, aby nám nijak neublížily. Jenže v téhle době jsme zaplavení negativními zprávami a reakcemi na ně, takže vyhnout se tomu úplně nelze. Spíš bych doporučoval nastavit si nějaký konkrétní čas, kdy si „sjedete“ jedno médium, o kterém víte, že má ověřené informace a pak se raději podívat na „seroš“, něco si zahrát či přečíst nějakou knížku.

Jak v této chvíli pečovat o partnerský vztah, ze kterého nyní doslova není možné na chvíli „utéct“ a tzv. si odpočinout?

Pokud jsou v domácnosti dva lidé, kteří navíc sdílí třeba jen jednopokojový byt, je dobré si udělat prostor a čas, kdy budete pouze sami se sebou a budete pracovat, číst si, případně koukat na svůj seriál, který vaše polovička zrovna moc nemusí. Je nutné si od sebe na chvíli odpočinout. Být v době karantény neustále spolu není dobré, a chápu, že se to hezky říká, ale hůř dělá, jenže právě pod vlivem „ponorky“ může docházet k různým zkratům. Bohatě stačí být bez sebe klidně jen hodinku či dvě, což se dá zvládnout i v malém bytě.

Je pravda, že karanténa prověří kvalitu vztahu?

To je největší blbost! Připište k tomu opravdu obrovský vykřičník! Je to zkratka jako „prase“. I když na sebe občas křičíme, neznamená to, že se nemáme rádi. Je to obyčejná stresová reakce na nestandardní situace, které se okolo nás dějí a těch je teď vícero. S kolegou Pavlem Ratajem jsme na jaře při první karanténě dokonce udělali něco jako virtuální tiskovku pro novináře, aby se tento mýtus nešířil a lidé se zbytečně nestrašili. Moje doporučení je v tom, že by se v době karantény neměly dělat žádné unáhlené kroky. Zkuste si v hlavě opakovat to, že i když se teď skoro nenávidíme, tak to může být „jen“ stresová reakce - „ponorka“. Situace se určitě brzo uklidní a lockdown i karanténa skončí a pak zase budeme chodit normálně do práce a zjistíme, že je vše v pořádku. Poté vám dojde, že vlastně tolik nevadí, že váš partner nahlas mrká. (smích).

Samozřejmě se můžou objevit nějaká témata, která se v době karantény ještě více „zveličila“. Vezměte to jako signál k řešení a prověření, proč se vám ty věci pořád dějí a klidně si zajděte i někam k terapeutům. Nemusíte se hned rozcházet. Ale pozor! Tady se nebavíme o domácím násilí, které bohužel také narůstá, v tomto případě jednejte okamžitě, linek pomoci je mnoho. Od Bílého kruhu bezpečí přes Lociku apod.

Ale střetů může být více, když spolu teď partneři tráví mnohem více času?

Ano, ale často to nejsou reálné problémy vztahu, ale pouze reakce na to, co se děje venku. Máme však tendenci tyto problémy vztahovat na partnera, začínají se projevovat emoce, které neumíme oddělit. Je ale nutné zaměřit se na spouštěč problémů a vědět, že emoce má na svědomí naše myšlení. Je to čistě chemie. Emoce pak vyvolají třetí fázi bludného kruhu, což je tělesná reakce – rozbušení srdce, rychlejší dýchání a změny chování. Tzn., že křičíme, utečeme, rozpláčeme se, něco rozbijeme apod. Proč se tomu říká bludný kruh? Protože mé myšlení si z mého chování usmyslí, že domněnky byly správné a příště se to bude opakovat.

Karanténa, lockdown a další stresové situace tyto bludné kruhy roztáčí a mozek má tendenci všechny vjemy spojovat dohromady a z jednoho mini problému, kdy jednomu vadí to, že neuklidil použitý hrneček do myčky, vznikne obrovský problém, kdy máte pocit, že s tím druhým nemůžete být a vůbec nechápete, proč jste si někoho takového našli. Proto se doporučuje v karanténě uklízet. (smích) Přitom to vůbec nemusí být o vašem partnerovi, ale o zpracování všech okolních věcí, které na nás působí. V rozhovoru se to hezky říká, ale hrozně těžko se s tím pracuje. Málokdo si dokáže uvědomit, na co vlastně emočně reaguje – je to onen partner, nebo ne? Spousta lidí neumí vést sama se sebou vnitřní dialog a uvědomit si, kde je problém.

Můžeme tedy říct, že na vztahy vzdáleně působí i politici a jejich komunikační nejasnosti, které v této době vyvolávají ještě větší stres? Může něco takového doslova rozvracet vztahy?

Rozvracet je možná moc silné slovo, ale rozhodně je ovlivňuje. Celý průšvih aktuální situace tkví v tom, a teď se budu muset politicky vymezit a nemám možnost mluvit jinak, že tady máme jednoho pána, na kterém to celé stojí. Základní chyba leadershipu je v tom, že rozhodujete sami a nemáte lidi, kteří by vám neustále dávali zpětnou vazbu a říkali, co ano a co ne. Spousta lidí si myslí, že direktiva, resp. autokratický způsob řízení, je správný leadership, ale není to tak. Jasně, že někdo musí rozhodnout, ale před tím by tomu mělo předcházet mnoho hodin debat a naslouchání odborníkům. Vnímání situace a kontextu, co všechno moje rozhodnutí ovlivní apod. Já doufám, že si všichni uvědomili, že rozvolnění opatření, léto bez roušek a letní dovolené, kdy jsme si mysleli, jak jsme to všechno zvládli, protože nám to někdo říkal, byly špatné kroky. Ten člověk to takto prezentoval, protože byly volby a chtěl vyhrát. Ale průšvih je v tom, že teď už to není jen o mandátech a penězích, ale o tom, že umírají lidé, že máme přeplněné nemocnice a stát se neuvěřitelně zadlužuje. Proto už ani já nemohu být apolitický. Respektoval jsem, že si ho lidé zvolili, ale tohle už je něco, co nepřekousnu a pevně doufám, že lidé vezmou rozum do hrsti a v příštích volbách dají hlasy někomu, kdo bude zodpovědnější.

Avšak po bitvě je každý generál a je jasné, že druhá vlna probíhá ve všech státech, ale ne všechny státy musely přistoupit k druhému lockdownu a zničit tak lidem životy. Protože nyní už nejde jen o nemoci a vztahy, ale jde o existenci lidí, kterým dochází peníze. Zvedají se počty sebevražd, lidé jsou v depresích, bojí se o sebe, o děti, o rodinu, ale hlavně tuší, že to není na krátko a že to chvíli potrvá. Všechno jednou skončí, ale co to pro nás znamená? Máme obrovský dluh a stále se zadlužujeme a do toho řešíme nějaký kanál Dunaj, Labe, Odra… To je neuvěřitelné.

Politika je dost založena na manipulaci a někdo to hold umí hůř, někdo lépe. Co taková manipulace ve vztazích? Je i tohle častým problémem vztahů?

Je to jedna z věcí, které máme zažité. I naše maminky a tatínkové nás učí, jak k tomu druhému musíme přistupovat a co máme dělat a nedělat, abychom si ho získali na svou stranu. Manipulace je jednou z nejčastějších příčin, proč se některé páry ocitnou na terapii. Nikdo nechce být manipulován. A ve vztazích se to děje hojně. Manipulace je vždy vědomá a již sama definice hovoří o tom, že chcete něco získat a něčeho dosáhnout na úkor toho druhého. Ale existuje i možnost „b“. Partner či partnerka je pro nás někdo, kvůli komu mám touhu, chuť a vůli se změnit. Protože chci, aby naše partnerství mohlo fungovat. Tato změna je dobrovolná, ne z donucení, protože si to někdo přeje, nebo mi to někdo řekl.  

Často se lidí ptám, jestli tuší, na čem je založena věrnost, protože monogamie je naše volba. Kouzlo tkví v tom, že váš partner vás k věrnosti inspiruje. Je to vaše rozhodnutí, že s ním chcete být, což znamená, že z některých věcí chcete, ne že musíte, ustoupit, na něčem zapracovat, změnit se apod. Děláte to zkrátka pro vztah, protože vám za to stojí. Když naopak nemáte dostatek inspirace k věrnosti, pravděpodobně víte, jak to dopadá.

Nevěra je pravděpodobně dalším evergreenem v souvislosti s nejčastějšími problémy v partnerském soužití?

Určitě. Ale řeší se i přílišná věrnost, řekněme až závislost, kdy je partner na tom druhém tak závislý, že jej skoro nenechá dýchat. Existují totiž lidé, kteří mají představu, že ve vztahu pořád musí dělat to stejné, jezdit na ty samé dovolené a být a dělat všechno spolu. Ale aby již dříve zmiňovaná inspirace fungovala a vytvářeli jsme určitou vášeň, musíme tomu druhému občas chybět. A s tím tak trochu souvisí i další evergreen, což je žárlivost. Existuje mnoho různých problémů a otázek, které by spolu lidé měli řešit. A pokud je to potřeba, tak i s pomocí terapeuta.

Není dostačující, aby spolu partneři zkrátka jen otevřeně komunikovali? Vždyť přece komunikace je základ…

Ano, ale ještě důležitější je, abyste se hned od začátku vztahu snažili být autentičtí, neslibovali něco nemožného a netvořili si dokonalý, avšak falešný obraz sebe sama. Něco takového je v první fázi vztahu, kdy lítají hormony a toho druhého chcete za každou cenu dostat, velmi těžké.

Bylo by fajn začít třeba rovnou od seznamek. Mnoho mých kolegů a kolegyň se shoduje na tom, že bychom tam měli mít fotky toho, co máme rádi. Neměli bychom si vymýšlet, stylizovat se do nějakého obrazu, o kterém si myslíme, že bude pro někoho poutavý, nebo že to prostě musí takhle být, protože si jinak nikoho nenajdu. Je dobré řídit se pravidlem, že když chceme někoho dostat na rande, není problém si trochu „načechrat peří“, ale je problém „nosit cizí peří“, což se často stává. S jakoukoliv lží je později nutné se vypořádat a často je to velmi komplikované, a někdy i definitivní.

Důležité je myslet na to, že i když si peří načechráte, případně si v horším případě půjčíte cizí, neovlivníte tím chemii, která tam buď je, nebo není. Zdání klame, proto na online seznamkách a aplikacích často funguje efekt zamilování se do své představy o tom druhém. Vypadá skvěle, říkáte si, jak je boží, ale pak se potkáte osobně a vjem je úplně jiný. Proto je doporučováno, že byste velmi rychle měli přejít z onlinu do offlinu, abyste se netrápili, že si s někým píšete měsíce, prožíváte krásné chvíle a na živo zjistíte, že jste jen ztratili spoustu času. Víte, mozek myslí především v obrazech, ne ve slovech. Vnímá daleko citelněji neverbální komunikaci a její součástí je i to, že si toho druhého doslova „načicháte“. Ale to už jsme přešli spíše k seznamování. (smích)

Co dělat, když člověk řeší nějaký problém, třeba i to, že si dlouho nemůže partnera najít, ale stydí se navštívit odborníka?

Od toho právě existují odborníci a odbornice. To, že chodí někam na terapie, přece nemusí vytrubovat do světa. Je to jeho či její věc a jeho či její rozvoj. Pokud už vám nějakou dobu není dobře, měli byste si vyhledat odborníka. Tito lidé mají znalosti a výcvik a dokážou lidem pomoct, resp. prověřit s vámi, zda je to třeba „jen“ nějaká fáze vašeho života, anebo je to vážnější problém, který by bylo potřeba dlouhodoběji řešit a zpracovat. Když vás bolí zub, také jdete za zubařem. Jít na terapii není žádným selháním, je to odvaha. Víte, mým cílem je, aby ke mně člověk docházel jen tak dlouho, jak je to nezbytně nutné. Chci jej především naučit, aby svůj život zvládal sám a nepotřeboval mě.

Mému okolí to sice oznamovat nemusím, ale pokud žiju v partnerském životě, tomu druhému bych to nejspíš oznámit měl?

Chápu, že tohle může být problém. Často se stává, že když to tomu druhému oznámíte, začne se bát. Začne se třeba strachovat, že on či ona jsou příčinou vašich nesnází, že když začnete chodit na terapie, terapeut či terapeutka vám nakukají, že by s vámi neměli být, že to ještě víc zkomplikuje váš vztah, nebo se začne obviňovat, co jsem to za partnera/ku, když mu je se mnou špatně... Těm obavám rozumím, ale často jsou to jen zbytečné strachy. Netvrdím, že nedojde k nějakým změnám. Ale partnerství je o respektu, a pokud mi můj partner oznámí, že potřebuje pomoct, že to nezvládá sám, neříká to o mně nic špatného. Prostě a jasně mu může naše partnerství otevírat nějaké jeho bolesti či skryté vzorce a je přece v pořádku, když mu s nimi někdo pomůže. Takže ano, za tím druhým můžete a měli byste přijít a říct mu, že se něco děje a že máte nějaký pocit, se kterým si neumíte poradit, proto byste rádi zašli k terapeutovi. Buďte zkrátka upřímní.

Čím je způsobeno to, že na začátku má většina vztahů doslova božský průběh, ale postupem času zamilovanost vyprchává? Je i tohle signálem, že je něco v nepořádku?

Každý vztah má určité fáze a je to naprosto přirozené. První fázi se říká symbiotická a trvá zhruba 12 až 15 měsíců. Některé průzkumy hovoří i o dvou letech. V první fázi jste doslova jedno tělo a jedna duše. To se děje především díky hormonům (fenylethylaminu a oxytocinu). Ty vyvolávají prvotní zamilovanost, která postupně klesá a přechází do druhé fáze, které se říká diferenciační. V této fázi už nejsme jedno tělo a jedna duše, ale jdeme od sebe a nahlížíme na sebe velmi kriticky. Je to záměrně, protože příroda potřebuje prověřit, zda jste i přes všechny rozdíly schopni spolu pokračovat. Pokud tuto fázi přežijeme, vstupujeme do další, které se říká komitující. V této fázi partneři tvoří další závazky – svatba, děti, majetky apod. To jsou základní tři fáze vztahu, které jsou naprosto přirozené a u každého trvají jinak dlouho. Avšak spousta lidí si mylně myslí, že jakmile skončí prvotní zamilovanost, tak už ve vztahu není láska, což není pravda.

Láska je velmi složitá věc a může se stát, že skončí, pokud o ni nebudete pečovat. Avšak jakmile vyprchá zamilovanost, neznamená to, že ve vztahu není láska. Pouto k vašemu partnerovi, ochota měnit se, protože vám za to vztah stojí apod., tohle je láska. To je to, co napňuje vazbu mezi dvěma lidmi. Mnoho lidí má bohužel tak trochu vymytý mozek „pseudoromantismem“, který neustále tvrdí, že láska na první pohled stačí a poté již není nutné se nijak snažit. Už se přece milujete a když je to ta „pravá“ láska, tak to přece nikdy nemůže skončit. Ale opak je pravdou, protože vztah je tvrdá a nikdy nekončící práce.

A co když vztah klape, ale sex už není, co býval?

Naše společnost je „přesexualizovaná“, ale stále se pořádně neumíme bavit o sexu. A to hlavně v rámci vztahu. Málokdo si umí říct, co chce, kam mu má ten druhý sáhnout apod. Protože se bojí. Spousta lidí má určité fantazie, které třeba lze pro zkvalitňování sexu využít. Proč by měl být problém říct ve vztahu i to, že se mi někdo líbí? Třeba to bude herec v televizi, nebo někdo na ulici. Pokud to vztah nijak neohrožuje, je to v pořádku. Třeba vás ten sexy herec v televizi inspiruje natolik, že na to poté ihned vlítnete. (smích) Sex je jeden z hlavních (ale ne jediný!) pilířů vztahu, takže na něm pracujte.

A ani zde není problém, když sex v pozdější fázi vztahu není tak častý, jako býval na začátku?

I to je v pořádku. To, že spolu nespíte jednou či dvakrát denně, ale už jen jednou za týden či za měsíc, je v pohodě. Problém je, že si často pleteme sex s intimitou. Pokud je tam intimita, doteky, rozhovory apod., můžeme zjistit, že sex nemusíme mít tak často, ale pořád je tam „napojení“. Intimita a sex jsou spojené nádoby. Na to je potřeba myslet.