Šílíte-li z omezení kontaktů s druhými, je tu řešení i pro čas, kdy nelze být venku. Vytvořte si „karan-tým“

S blížícím se obdobím podzimních plískanic a také zimního ochlazení je jasné, že příliš mnoho možností k tomu, kde se (bezpečně) potkat s přáteli, nezbývá. Na druhou stranu pro mnoho lidí je představa, že následující měsíce stráví sami za zavřenými dveřmi, nepřijatelná (a to i z hlediska zachování psychického zdraví). A tak je tu řešení – sestavení speciálního „karan-týmu“. I když i v tomto případě je třeba myslet na rizika a např. v jiných interakcích se omezit, minimálně by vytvoření této vybrané skupiny lidí mohlo mnoha těm, jimž sociální kontakt bolestně schází, pomoci nadcházející období přečkat…

Zoufalá doba žádá zoufalé činy. V době, kdy se lidé téměř musí zapojit do „černého trhu s půjčováním psů“, aby mohli po deváté večer vyjít na čerstvý vzduch, je jasné, že je třeba vyřešit i problém s omezením sociálních kontaktů. Lidé, kteří žijí v páru, s rodinou či se spolubydlícími sice po pár dnech mohou pocítit potřebu všechny umlátit pánvičkou, ovšem ti, co žijí sami, jsou vystaveni mnohem větším rizikům. Kromě toho, že jim hrozí navázání konverzace i s domácími spotřebiči, dokonce i věda již potvrdila, že právě lidé, kteří žijí sami, jsou aktuálně nejvíce náchylní k depresím a úzkostem. A to proto, že nemohou s nikým (face-to-face) sdílet své obavy, starosti, ale i proto, že nemají nikoho, s kým by mohli jednoduše prohodit alespoň pár slov.

A jelikož výhledy do budoucna nejsou zrovna veselé a nezdá se, že by se naše životy měly co nevidět vrátit do normálu, je třeba hledat nová kreativní řešení, jak si zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu (a společenského kontaktu, samozřejmě). Přesně tak vznikla metoda utvoření karan-týmu.

Stále více lidí si jen touží bez závazků užívat. Syndrom Petra Pana však nemusí být jen odporem k zodpovědnosti25. 11. 2020

Na nápad určení konkrétního okruhu lidí pro blízký kontakt a naopak dodržování přísných pravidel pro setkávání se s ostatními přišly nejprve rodiny s dětmi. Což je logické. Udržet děti na uzdě v domácí izolaci a bez možnosti být s kamarády je totiž v podstatě nadlidský úkol vyžadující značnou psychickou odolnost (o psychofarmakách ani nemluvě). Právě proto se rodiny s dětmi, které se běžně přátelí, rozhodly přistoupit na vytvoření skupin, které se potkávají na pravidelné bázi a s uvolněnějšími pravidly (a naopak se snaží minimalizovat kontakty s dalšími lidmi tak, aby tato křehká bublina nebyla narušena). Podle epidemioložky Mellindy Hawkings je přitom právě řízení rizik a umožnění sociálních interakcí způsobem, „jak efektivně podporovat duševní a emoční zdraví stejně jako další aspekty mezilidského kontaktu, který je právě nyní velmi důležitý.“

Ovšem nejen rodiče s dětmi podobný model setkávání se ocení. Zejména nyní, když se venku ochlazuje a nastává období, kdy nejlépe je všem v teple domova, musí i dospělí začít hledat cesty, aby se ve stávajících podmínkách (a za dveřmi svých bytů) naprosto nezbláznili. A tak je i pro ně karan-tým poměrně efektivním řešením.

Stačí určit konkrétní skupinu osob, která se vídá pravidelně, a stejné složení dodržovat (všichni, kdo jsou „členy skupiny“, pak samozřejmě musí dodržovat pravidlo, že kontakty s lidmi z vnějšku omezí na minimum a budou také dbát na zvýšenou hygienu). Podle odborníků z Centra pro veřejné zdraví je pak vytvoření podobné skupiny vlastně tak trošku jako „randění“ – „člověk musí posoudit toleranci lidí k riziku a také jejich expozici,“ doplňuje jeho ředitelka Carolyn Cannuscio.

Jak vytvořit karan-tým?

Aby byl karan-tým skutečně efektivní, ale zároveň nepřinášel rizika, samozřejmě by i podle rad odborníků měl zahrnout co nejmenší počet – pečlivě – vybraných lidí. „Každá osoba, která ve skupině přibyde, je logicky rizikem pro všechny ostatní,“ popisuje tak Michael Knight z univerzity George Washingtona. Ideálním počtem je tak 5 až 10 lidí. Předcházet sestavení této skupiny by pak mělo zmapování běžných rutin a zvyků a také zhodnocení jejich rizikovosti. Ideální je, když všichni členové mají podobné počty denních interakcí a samozřejmě jsou také důvěryhodní. „Lidé, které považujeme za své dobré přátele, nutně nemusí být lidmi, kterým v této situaci budeme důvěřovat. Základem je přemýšlet o tom, komu jsme ochotni svěřit svou bezpečnost,“ doporučuje pak John O´Horo z infekčního oddělení Mayo Clinic.  

Na druhou stranu by si však všichni ti, kdo se stanou členy karan-týmu, měli být dostatečně blízcí, aby mohli sdílet společné starosti či vést intimní rozhovory. A samozřejmě je třeba myslet i na vzájemné sympatie. Výběr by měl být tedy podřízen i jisté intuici a podroben základnímu předpokladu – tedy „přečkání“ poměrně velkého množství společného času, a to i s ohledem na to, že se blíží zima a jedinou možností, jak trávit čas společně, je aktuálně v domácnostech.

Dvě partnerky, které spolu vychovávají děti: „Občas se lidé diví, že řešíme úplně stejné věci a starosti jako heterosexuální páry“15. 10. 2020

Karan-tým by pak rozhodně neměl být jen neformální skupinou osob, které občas stráví společný čas. Jak odborníci zdůrazňují, členství v podobném uskupení je skutečným závazkem, a to i s ohledem na jinak hrozící rizika. Proto by také všichni ti, kteří se stanou součástí skupiny, měli nejen stanovit pravidla a standardy chování, ale samozřejmě je také důsledně dodržovat. A to znamená do jisté míry i určitá omezení. „Pakt, který lidé tímto způsobem vytvoří, v podstatě předpokládá vzdání se jiných potěšení a pozvánek k jinak eliminovatelným setkáním, a to ve jméně ochrany lidí, s nimiž byla tato dohoda uzavřena,“ uzavírá zástupkyně Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Každopádně pokud už z dodržování sociálního distancování máte kopřivku, karan-tým je rozhodně možným řešením...