Toxická a agresivní kultura sociálních sítí. Aneb proč je tak těžké přijmout názor někoho, s kým nesouhlasíme

Díky tomu, že nám internetové algoritmy servírují už jen obsah vyhovující našemu názoru a příležitostí vyslechnout si hlas lidu v hospodě je čím dál míň, přestali jsme být schopni vést normální debatu s lidmi, kteří mají jiný pohled na věc. Trhlina v naší společnosti se rozestoupila tak, že s názory našich protivníků nejsme schopni se ani trochu ztotožnit. Prostě si o nich myslíme, že jsou úplní idioti. A že by vůbec neměli veřejně mluvit.

Přestala být diskuze možná?

Naše společnost se poslední dobou polarizovala tak, že proti sobě stojí vždy dva vyhrocené extrémy: vyznavači vědy versus milovníci konspiračních teorií, vítači versus odpůrci migrantů, dobroserové versus nepřátelé islámu, podporovatelé členství v EU versus příznivci Czexitu. Veřejná diskuze o všech těchto tématech má jedno společné: obě strany nechápou, jak ti druzí můžou být tak strašlivě slepí a nevidět tu zjevnou pravdu. To nás ale dostává do začarovaného kruhu. Jsme odsouzeni bavit se jen mezi sebou v našem názorovém táboře a navzájem si přitakávat, zatímco protistraně nedopřáváme sluch a dokonce jí přímo opovrhujeme.

Když na Staroměstském náměstí v půlce října proběhla demonstrace sportovních fanoušků proti vládním opatřením kvůli covidu, většina národa účastníky označila za primitivy a oběti dezinformací. Ale ne všichni se tam přišli porvat s policií. „Byli tam i lidé, kteří přišli o práci nebo jejich živnost krachuje a oni mají pocit, že nemají možnost, jak jinak vyjádřit svůj názor. Když se zamyslíme, můžeme přijít na příčinu a zároveň jim podat pomocnou ruku. Pokud ve společnosti nebude fungovat dialog, povedeme zákopovou válku, a to by byla v této situaci tragédie,“ řekl v pořadu Události, komentáře na ČT sociolog Martin Buchtík. Měl hlubokou pravdu.

Uzavřeni do bublin

Podobně vyhrotit dnes dokážeme každé téma. Máme kvůli ochraně planety omezit létání letadlem na dovolenou? Máme přestat kouřit v restauracích? Máme jíst na Štědrý den kapra? A především od lidí z určitého prostředí očekáváme předepsané postoje. To je ta pověstná pražská kavárna versus normální lidé, jak se českou společnost absurdně snaží rozdělit sám její prezident.

Od mladého muže z velkoměsta automaticky očekáváme, že bude proti tradičnímu rozdělení genderových rolí, jinak je pitomec a machista. Pokud bude volit ANO, pozdvihneme obočí. Jestliže má pochyby o přijetí manželství pro všechny, je to společenská mrtvola. Zkrátka v určité bublině se jiné názory netolerují. Jenže ony tam jsou. Můžeme je považovat za zpátečnické, nemoderní, hloupé, ale jejich nositelé na ně mají stejný nárok, jako my máme na svůj názor – ten je samozřejmě mnohem progresivnější, světovější a zajímavější.

Je těžké vyslechnout si od člověka, který jasně patří do městské bubliny, věci, které bychom od něj nečekali. Třeba že dítě patří k matce, že chlapi od přírody nejsou monogamní, že dřív bývalo líp, protože ženská i chlap znali svoje místo. Proč je to těžké? Nejen pro šok, že uvnitř naší bubliny je někdo, s kým spolu nesouhlasíme, ale i proto, že teď budeme muset přesně artikulovat svoje argumenty, abychom ho přesvědčili o své pravdě. A to je mnohem náročnější a ne vždy tak úspěšné jako veřejný shaming na sociálních sítích nebo prosté zrušení sledování uživatele.

Čeká nás občanská válka kvůli internetovým službám, které se vymkly kontrole a štvou nás proti sobě navzájem?22. 9. 2020

Ti se špatným názorem ať mlčí

V diskuzních fórech pod články čtenáři vždycky nadávali autorům – za to, že svou práci dělají špatně, že nedali prostor všem stranám, je někdo platí apod. V poslední době se objevuje nový druh čtenářského hejtu: diskutující nekritizují obsah článku, ale to, že si médium o tématu vůbec dovolilo psát.

Odtud je už jen krůček ke cancel culture, tedy snaze vyloučit z veřejné diskuze toho, s jehož názorem nesouhlasíme. Je to dvousečná zbraň. Umlčování lidí s nevyhovujícím názorem je samozřejmě nepřípustnou cenzurou. Na druhou stranu v tomto případě jde o snahu sebrat hlas osobám, jimž se dostává prostoru v médiích, na konferencích, univerzitní půdě a ony tam šíří toxická, nenávistná sdělení a schovávají se přitom za pluralitu názorů.

V Česku se v této souvislosti diskutovalo o pozvání přední hlasatelky transfobních postojů Germaine Greer na pražský Festival spisovatelů. Patnáct organizací vyzvalo organizátory festivalu, aby pozvánku pro tuto hostku zrušili. Jistě se shodneme, že v tomto případě se jednalo o něco úplně jiného než primitivní snahu ustřihnout toho, s nímž nesouhlasíme. Ideální ukázkou tohoto druhého přístupu je Tomio Okamura, který na Facebooku banuje jak šílenec.

Rouška jako módní trend? „Vykašlete se na to a používejte raději zdravotnické roušky“, říká ostravský stylista Luděk Šmehlík20. 10. 2020

Kde jsou hranice diskuze

Na některých hranicích diskuze se shodneme. Třeba popírači holocaustu nebo propagátoři rasismu už nedostávají příležitost k veřejným vystoupením (tedy alespoň tady v Evropě). Není na čase tento seznam rozšířit o homofobní a transfobní postoje? A co třeba podpora tradiční rodiny? Jak stanovit hranici, o čem chceme vést diskuzi a o čem už se prostě nediskutuje?

V dnešní rozdělené společnosti budeme potřebovat znovu se naučit empatii a naslouchání jeden druhému – alespoň v takové míře, jak jsme to uměli před příchodem sociálních médií, kdy jsme se protivníkovi v rozhovoru/hádce dívali přímo do očí. Musíme najít způsob, jak vyslechnout neinformované názory založené na manipulacích a jak na ně reagovat. Bohužel témat k řešení je dnes strašně moc, nejen kvůli stavu společnosti, ale i proto, že v online světě diskuze stále jede a nikdy nekončí. Největší výzvou následujících let zřejmě bude nejen zvládnout umění kultivované diskuze, ale taky se naučit se z ní zavčas odpojit.

Zdroj: Bohdana Rambousková