„Pro potvrzení naší identity nepotřebujeme vědu, existujeme i bez ní,“ popisuje agender člověk Fipah

Někteří ještě nestrávili fakt ženské emancipace a postupného zrovnoprávňování leseb a gayů a už musí čelit dalšímu „problému“ – faktu, že biologické pohlaví nutně nemusí odpovídat pohlaví sociálnímu, tedy tzv. genderu. Přesně to je přitom případ transgender lidí, kteří však tento nesoulad řeší obvykle tranzicí tak, aby si nakonec obě tyto roviny odpovídaly. Ovšem jsou tu i lidé, kteří gender, jenž je tradičně binární – tedy ženský a mužský – takto nepociťují a pohybují se zcela nad rámcem těchto konceptů. Přesně to je i případ Fipah, člověka, který se necítí být ani ženou, ale ani mužem. Jak se mu daří fungovat v systému normativní genderové binarity? A co je podle něj v dnešní společnosti hlavní příčinou nenávisti vůči jinakosti?

Identifikujete se jako agender člověk, což prakticky znamená, že se neztotožňujete s konceptem mužství ani ženství. Jak se vám (a vašemu okolí) daří vypořádat se s oslovením, když čeština je – ve srovnání např. s angličtinou – jazyk velmi genderovaný?

Jak mě kdo oslovuje, je mi obecně docela jedno. Na střední škole jsem používal spíš střední rod, dnes ale většinou – ve veřejném životě a třeba i v práci – užívám rod mužský. Jsem totiž genderově konformní, vizuálně se do jisté míry snažím odpovídat tomu, co lidé očekávají, a do jisté míry nekomplikovat komunikaci. Ale ti, kteří mi jsou blízcí, v komunikaci se mnou používají rod ženský, a to proto, že mě osobně vystihuje mnohem víc. Ženský rod vnímán jako „hřejivější“ – což ale samozřejmě neznamená, že bych se cítil jako žena, je to jen volba genderového projevu.

Dokáže Čechy současná pandemie přesvědčit o tom, že mít svého psychoterapeuta se vyplatí?26. 1. 2021

Genderová konformita je tedy vaší svobodnou volbou, nebo spíše určitým „ústupkem“ majoritní společnosti?

Pravda je, že se bojím. Takže konformně vypadám spíš ze strachu, chráním sám sebe. I když mám rád autenticitu a rád bych takový byl i v sebeprezentaci, mám právě autenticitu spojenou se strachem. Nechci zažívat ten stres. Takže volím bezpečnost, ale tohle je samozřejmě velmi individuální volba. Pro někoho naopak může být mnohem více stresující, když se té autenticity vzdá.

Aktuálně žijete v Česku, původem jste ale ze Slovenska. Když popisujete obavy a strach z vlastního sebevyjádření, byl faktor strachu i za vaším odchodem ze Slovenska? Přeci jen tamní atmosféra příliš LGBTQ+ friendly není…

Bohužel ano, Slovensko je velmi transfobní. I když v Česku jsem víceméně „omylem“ a časem bych se rád přesunul do Švédska, mám pocit, že tady je ta situace lepší. Na Slovensku se vše obrací spíše ještě k horšímu. Bohužel změnit myšlení lidí je práce na mnoho let. I když chápu, že jsou třeba „pozitivní příklady“, neumím si sám ten boj s větrnými mlýny představit. A není možné žít v zemi, kde má člověk obavy o vlastní bezpečí.

Z toho soudím, že kvůli vaší identitě jste si asi užil nepříliš hezké věci…

Moje zážitky možná nejsou tak dramatické, je to ale proto, že si dávám pozor, navíc pocházím z poměrně privilegované rodiny a žili jsme na Slovensku v centru hlavního města. Přesto jsem zažíval šikanu a posměch ve škole. Zajímavé ale je, že vždycky se mi posmívali ti mladší nebo starší – moji spolužáci z ročníku mě měli rádi. A to vlastně platilo během mého studia biochemie i tady v Česku. I lidé, u kterých mě ani nenapadlo, že by mě mohli pochopit, mě po pár měsících oslovovali v ženském rodě a stali se z nás blízcí přátelé.

Není tedy ta osobní zkušenost klíčem k pochopení toho, kým jste, a vlastně i přijetí odlišnosti? Podobně to nezřídka platí i pro lesby a gaye – mnozí homofobové také „otočí“, když je blíže poznají…

Možná jsem měl jen velké štěstí na lidi (smích), jinak bych řekl, že to přijetí také hodně souvisí se vzděláním. Abych to upřesnil, kdyby děti již vyrůstaly v tom, že je úplně v pohodě mít jakoukoliv identitu, moc věcí by se změnilo. Jsem přesvědčený, že za tu nenávist je do jisté míry zodpovědný systém. Když na mě někdo křičí na ulici nadávky, není to omluvitelné, ale primárně to způsobuje systém – pokud se dětem nepředá empatie a následně je jim upřeno i otevřené vzdělání, tak to vede jen k další nenávisti. Přitom když děti odmalička informujete o rozmanitosti lidské identity, bez problémů to přijmou. V opačném případě ale vyrůstají ve velmi toxickém prostředí, vždyť i samo „tradiční mužství“ ve smyslu, jak bylo vnímáno v minulosti, mnoha chlapcům a mužům v dnešní době ubližuje – úplně stejně jako ženám vzorec „tradičního ženství“. Problém je i scházející sexuální výchova a ochota o souvisejících tématech otevřeně mluvit. V Česku je to přeci jen jiné, posunujete se, vychází tu gay literatura i pro děti a obecně homosexualita už není takové téma. Místo toho jsou tu teď téma trans a agender lidé. (smích)

Zmiňujete toxické tradiční mužství a obecně (prozatím mnoha lidmi neakceptovanou) rozmanitost projevů lidské identity, nejsou nakonec všechny tyto kategorie spíš škodlivé, než aby nám „pomáhaly“ nějak se ve světě orientovat?

Mám pocit, že se tu hodně objevuje názor hetero- a cis- komunity (lidé, jejichž biologické pohlaví je v souladu s genderem, pozn. red.), a to i ze strany těch, kteří nás podporují, že vlastně ty nálepky nepotřebujeme a že je jich zbytečně moc. Vlastně bych řekl, že pojem „nálepka“ se až zbytečně nafukuje, jako by to bylo nějaké velké téma. Já si ale myslím, že všichni, co nejsme součástí té hetero cis komunity, jsme prostě rádi, že umíme pojmenovat, kým jsme. Ale není to žádná velká věc. Prostě jen máme slovo, které popisuje naši identitu.

Já jsem spíš narážela obecně na možnou škodlivost genderové binarity, na škatulky „žena“ a „muž“, od nichž se veškerá další kategorizace v očích zmiňované hetero a cis majority odvíjí…

Tak to je velmi kontroverzní téma (smích). Je pravda, že lidi tradičně posuzujeme podle dvou kategorií, které jsou v opozici. Je to vlastně metoda standardizace společenského statusu a myslím, že je to úplně zbytečné. Osobně navíc nijak nefavorizuji legitimizaci identity vědou. Jsou tu doklady o tom, že vnímání dichotomie pohlaví je velmi arbitrární. Ta klasická stereotypizace a binarita žen a mužů, to je prostě vnucený koncept i dalším společnostem v mnoha koutech světa, ty přitom až do dob kolonialismu nezřídka žily naprosto odlišně a náš tradiční performativ ženy a muže se v nich nijak neobjevoval.

Můžete upřesnit, co myslíte ´legitimizací identity vědou´?

Mnohokrát i lidé, kteří podporují trans osoby, v té podpoře používají tvrzení, že jsou vědecké doklady o tom, že trans lidé existují a jejich identita je „oprávněná“. Jako bychom neustále hledali nějaké heterosexuální cis vědce, kteří by potvrdili, že my všichni, co heterosexuální a cis nejsme, vůbec existujeme. Jako by to potvrzení ze strany vědy bylo stvrzení pravosti naší identity. Naše identita ale není něco, co potřebuje být potvrzeno nespočtem vědních oborů a studií, my přeci skutečně existujeme a jsme validní, a to i bez potvrzení někoho, kdo nás studuje!

Jste jedním z aktérů dokumentární série Trans* a v této souvislosti se vám dostává také mediální pozornosti. U již publikovaných textů se ale v diskusích objevuje převážně řada nenávistných komentářů. Počítal jste s takovouto odezvou?

V posledních dnech mi pár negativních zpráv přišlo a je samozřejmě těžké číst, že mě chce někdo zabít. Šikanovali mě v dětství, takže je obtížné prožívat to znovu. Na druhou stranu dostávám mnohem více zpráv, které jsou pozitivní.  Zároveň mi píše hodně mladých lidí, kteří třeba právě díky mé viditelnosti nespáchali sebevraždu, takže jsem ochotný to podstoupit. Věřím, že jedna věc je otevřeně nenávistný projev v anonymitě internetu a druhá to setkání face-to-face.

V čem podle vašeho názoru tkví podstata nenávisti vůči vám? Přeci jen výhrůžky smrtí asi člověk jen tak běžně neužívá…

Možná je důvodem vlastní nejistota a strach těchto lidí, což souvisí s tím, že najednou někdo ohrožuje klasické zažité „pořádky“. Ale často je to i nepochopení – na což jsem už narážel v souvislosti se vzděláváním. Všímám si totiž, že i když třeba komentář není přímo nenávistný, je jasné, že je výsledkem nedorozumění. Hodně lidí se pozastavuje nad tím, proč o sobě mluvím v mužském i ženském rodě, když se necítím ani jako jedno z toho. Stejně tak se běžně objevuje tvrzení, že každý je přeci žena, nebo muž – takže musím i já. Já se přitom snažím o svém pohlaví, myslím teď to biologické, nemluvit. Mluvím jen o genderové identitě.

Možná právě to je ten problém. Bohužel ne každý tento koncept – a fakt, že genderová identita je něco jiného než biologické pohlaví – již přijal a má o tématu povědomí…

To je fakt, pod každým článkem pak diskutují lidé, kteří věci vlastně nerozumí. Ale přesto musí diskutovat. Důležité je přitom hlavně uvědomění, že je tu nastavený status quo majority, která je vnímaná jako legitimní, a každý/á, kdo jakkoliv vybočuje, jako by se neustále musel ospravedlňovat. Přitom příslušníci/e  majority mají obrovská privilegia, nikdo je v ničem neomezuje, mají svůj život, práci, bezpečí, systém jim to dovoluje a oni přesto musí stále rozpitvávat všechny ostatní – ty, kteří součástí majority nejsou.  Vždyť já taky nezpochybňuju jejich identitu…

Hladká kůže bez ochlupení? Pomůže vám laserová depilace5. 11. 2020

Co tedy očekáváte od své účasti v projektu Trans*? Věříte, že alespoň někomu pomyslně otevře očí?

Myslím, že viditelnost je velmi důležitá. Ačkoliv česká média příliš nesleduji, tak pokud vím, žádný podobný dokument v Česku ještě nevznikl. My jsme dostali prostor autenticky podat naše příběhy, a to bez stigmatizace a škodlivého framingu – nejsou tam otázky na penis a vagínu, mohli jsme naprosto otevřeně říct, co chceme vyjádřit. A řekl bych, že právě takové výpovědi jsou dnes velmi důležité.

Dokumentární série Trans* z produkce Streamu přináší obsáhlé intimní portréty lidí, kteří nesplňují zažité představy ohledně dvou daných pohlaví. Jednotlivé díly můžete sledovat na Televizi Seznam a také online