„Stát dělá chybu v tom, že spoustu lidí krmí zadarmo, takhle se nepřizpůsobivých nikdy nezbavíme,“ říká László Sümegh, zakladatel a šéf Projektu Šance

László Sümegh je původní profesí textilní výtvarník, ale přesto již více než 25 let působí jako streetworker a sociální pracovník pro všechny děti a mladé lidi, kteří se ocitli bez pomoci na ulici. Každý den poslouchá jejich příběhy a snaží se je opět zapojit do normálního života. Z toho důvodu založil Projekt Šance, což je první preventivní a humanitární program nejen pro komerčně sexuálně zneužívané děti a mládež, oběti obchodování s lidmi apod. Jak jeho každodenní práce vypadá a co by se v Česku mělo změnit, aby podobných lidí, kteří potřebují jeho pomoc, bylo co nejméně?

Vaše kancelář se nachází v pražské ulici Ve Smečkách, která je známá pro bohatý noční život a činnosti, od kterých se vaše klienty snažíte odtrhnout, tzn. prostituce, užívání drog apod. Umístil jste zde sídlo vašeho projektu cíleně?

Nutno říct, že naši klienti se trochu liší v tom, že ve skutečnosti nechtějí prostituovat a dělat další nekalé věci, ale nemají zkrátka na vybranou. Jsou například z hodiny na hodinu vyhozeni z domova. Naše klientela je složena ze všech různých sociálních vrstev, ale 70 procent z nich je z dětských domovů a z rozvrácených rodin. Ze všech našich klientů je pak 40 procent sexuálně zneužívaných a k tomuto zneužívání často dochází přímo v rodině či v ústavech. Z toho důvodu často utíkají na ulici a pak se zapletou do drog či prostituce.

Jaká je skladba vašich klientů? Jsou to pouze lidé starší 18 let?

Staráme se i o mladší. Na ulici totiž bezprizorně běhají i o mnoho mladší lidé. Ze zákona se však můžeme starat pouze o mládež od 15 let. Ale není vzácnost vidět na ulici i mladší lidi. Nicméně nemáme právo vyžádat si od nich občanku. Takže když nám ve 13 letech tvrdí, že je jim 16, tak to zkrátka musíme přijmout. Primárně se snažíme o to, aby nezůstali na ulici, což je velmi zdlouhavý proces.

Musíte se setkávat s mnoha zajímavými příběhy?

Samozřejmě! Často jsou to velmi zajímavé osudy i nezvyklosti. Měli jsme například jednoho klienta, který byl strašně zklamaný. Z našeho centra odcházel jako muž, ale na druhý den přišel a vypadal skoro jako Dolly Buster. Byla to jeho reakce na to, že se v druhém člověku zklamal a neuměl to jinak přenést přes srdce než útěkem do role druhého pohlaví. Dlouho pobýval na ulici a když jej jednoho dne probouzel policista, lekl se a v afektu ho pokousal. Vyhodnotili to jako těžké ublížení na zdraví a skončil v Bohnicích. Dodnes je v blázinci.

Jak s těmito lidmi pracujete?

Nejprve tak, že se s nimi procházím, případně se někde posadíme a mluvíme. A to do té doby, než najdu spouštěč jeho problémů. Proč dozrál k prostituci, drogám a alkoholu? Snažím se je doprovázet také ke všem lékařům – zubařům, sexuologům, venerologům apod. Některé klienty doprovázím od začátku až ke kremaci. Už teď jsem domluvený s klientelou, která je těžce nemocná a není nikdo, kdo by je mohl pohřbít, že jich osobně pohřbím. To jsem jim slíbil a slib je to, co bychom měli dodržet. Zároveň bychom měli slíbit jen to, co dodržet dokážeme.

S klienty navštěvujeme i zmiňované blázince, případně chodíme na výlety do ZOO. I když se často jedná o starší klienty. Věk zde totiž nehraje žádnou roli, protože takoví lidé se často zasekli ve vývoji. Když totiž celý život slyšíte, že jste blbí a že nic nezvládnete a nedokážete, tak to přijmete za své a váš vývoj se zastaví. Pak se od toho všeho snažíte utéct a mnoho lidí uteče do Prahy, která je většinou semele.

Snažíme se všechny naše klienty doprovázet od začátku až do konce. Vedeme je k rodinnému životu a k tomu, aby nezůstali sami a aby věci a skutečnosti přijímali s nadhledem. Naše motto zní: „Není umění dát někomu v nouzi najíst, ale naučit ho si na jídlo vydělat.”

A co rodiče? Pracujete i s rodinami dotyčných?

Pokud jsou rodiče ochotni, pracujeme i s nimi. Ale to je opravdu vzácnost, jelikož všichni rodiče mají určité představy o tom, co by jejich děti měly dělat a jak by se měly chovat a často se stává, že své děti do něčeho nutí. To s sebou samozřejmě přináší deprese a stres. Často k takovým situacím dochází například v případech, kdy jsou děti homosexuální a rodiče to nepřijmou.

Je mezi vašimi klienty hodně homosexuálů a leseb?

Ze 100 klientů je zpravidla 10 těch, kteří jsou vnitřně skutečně homosexuální. Nicméně lidé by se dle mého neměli rozdělovat na homosexuální či heterosexuální. Existuje pouze sex jako takový, který se mění věkem a životní situací. Dle mého je sexualita věčně v pohybu, jako všechno ostatní. Lidstvo má problémy od té doby, co se zavedlo všelijaké škatulkování. Existuje sex a hotovo. Ještě větším problémem je vyčleňování se. Když nechcete být vyčleněni, tak se nevyčleňujte. Mnozí lidé mají problém chovat se tak, jak to cítí, protože se bojí, že je někdo zaškatulkuje.

Párový terapeut Jan Vojtko radí, jak pečovat o partnerský vztah nejen v době lockdownu1. 11. 2020

Jak dlouho práce s klienty trvá, než se postaví na vlastní nohy?

Záleží vždy na tom, jak dlouho byli zraňováni a jak dlouho trpěli. Od toho se odvíjí doba návratu do normálního života. Ale vše záleží také na mentalitě člověka a na tom, jak je uvnitř silný. Někomu stačí, když se s ním párkrát projdu a problém probereme, u někoho je to běh na dlouhou trať.

V čem vidíte největší problém a jak by se těmto neradostným životním příběhům dalo předcházet?

Nebylo by to tak hrozné, kdyby se to uměle nepěstovalo.

Co tím myslíte?

Musím říct, že vedení města dělá vše pro to, aby Praha vypadala jako jedna velká žumpa a lunapark pro turisty. Kde jsou ty miliardy z turismu? Všichni bojují jen o politické koryto, téměř nikdo nebojuje za občany.

Můžete být konkrétnější?

Je nutné zaměřit se na dobrou sociální politiku, ale ne sociální politiku ve smyslu „krmit lidi za nic“. Řeknu vám jeden příklad z terénu. V létě se po městě válí spousta lidí a já jim říkám, že za tři až čtyři měsíce bude padat listí ze stromu, bude pršet a přijde zima. A oni mi odvětí, že co to vykládám za blbosti, že se o ně město či stát stejně postarají. Takovým lidem se totiž zdarma zabezpečuje jídlo, bydlení apod. Stát jim doslova říká, ať nic nedělají a jen si to užívají.

Stejně je to i s drogovou scénou. Spousta lidí mi řekne: „László, kdyby nás takhle nehýčkali, myslíš si, že bych šlehal?“ Všechno dostanou zdarma. Dokonce i matroš, nové injekce apod. Lidé, kteří chodí do práce, pak musí platit daně, nájem, sociální, zdravotní a doslova svými penězi živí tyto existence, které pro společnost ničím prospěšné nejsou. Představte si, že když se takovým lidem něco stane, tak je sanitka odveze do nemocnice a napojí na úplně stejné přístroje, na které napojí i lidi, kteří platí daně a zdravotní pojištění. Takto nezdravě funguje celá společnost. Proč by nepřizpůsobiví lidé něco dělali, když se budou mít stejně dobře jako ti, kteří makají od rána do večera? Každý to ví, ale bojí se to změnit, protože lidská práva apod. Ale jaká lidská práva? Prvně dodržujte lidské a občanské povinnosti a teprve pak si můžete žádat o nějaká práva! Nemělo by to fungovat tak, že nic nemusím a na všechno mám právo. V tomto směru neumíme lidi vychovávat.

Redaktor Jan Witek se s Lászlem Sümeghem příhodně prošel Prahou

A co vězení? Není právě tohle dobrá prevence? Že vás za prohřešky mohou zavřít?

Současná prevence kriminality je o rychlé cestě na Pankrác. Podobně bohužel funguje i práce s lidmi bez domova. Řešením není to, když bezdomovce z nějakého místa vytlačíte. Musíte mu nabídnout jiný prostor, kde může žít. Jinak se usadí zase někde jinde. Ale ze všeho nejdřív je potřeba odstranit spouštěč. Praha bohužel nezná tzv. zónu prevence. Jediné město, které to v Čechách zná, je Ostrava. Dříve bývaly prostitutky pouze v Perlovce, ale na to si město stěžovalo, že je tato ulice ostudou Prahy. Pak Perlovku zrušili a rozehnali tyto lidi do celé Prahy. Tudíž jen rozšířili drogy a kriminalitu.

Co se týče vězení, každý člověk, který je ve výkonu trestu, je placen z našich peněz. To nemá moc výchovnou funkci. Klienti se často až těší na nástup do vězení, kam je také dle potřeby doprovázím. Vnímají to jako rehabilitační centrum s denním režimem, pravidelnou stravou, teplem a střechou nad hlavou… Proč se takovým lidem nenajde práce a nesnažíme se je nějak vychovat? Oni se akorát chechtají do dlaně. A když už někdo má tu vůli a chcete mu pomoct najít zaměstnání, tak to také nejde. Našli jsme práci jednomu klientovi, který byl dříve ve vězení. Měl se stát hlídačem skládky, ale co bylo první, co na tuto pozici požadovali? Čistý trestní rejstřík… Tímto jde civilizace sama proti sobě…

Kvůli pandemii koronaviru v Česku roste počet alkoholiků. Odbornice radí, jak zabránit tomu, abyste alkoholu propadli6. 1. 2021

Jaký je nejčastější problém, se kterým se vaši klienti potýkají?

Nebudu mluvit o alkoholu, ani o drogách. Je potřeba dostat se úplně na začátek. Závislosti na těchto věcech vždy mají nějaký spouštěč. Spouštěčem je většinou to, že jste nespokojení a něco vám v životě schází. Proto hledáte něco, v čem byste našli oporu, abyste situaci lépe přežili. Právě onu příčinu se ze všech lidí snažím vydolovat a pracovat s ní.

Doslechl jsem se, že kromě doktorů, psychické podpory a dalších věcí se lidem snažíte pomoct především pracovní terapií. Můžete mi to přiblížit?

Ano. V rámci pracovní terapie Domu Šance se je snažíme zařadit do společnosti. Ze všeho nejdřív zjistíme, jaké má vzdělání, případně v jakém oboru. Pak zjišťujeme, zda tuto činnost ovládá a chce ji dělat. Poté mu pomáháme najít si zaměstnání v tomto či jiném oboru. Spolupracujeme také s personálními agenturami. Máme třeba partnerství s různými hotely apod., kde naši klienti vždy začínají na nějaké nižší pozici a mohou se vypracovat i velmi vysoko. Možnosti jsou neomezené, člověk musí jen umět bojovat.

Jak dlouho už tuto činnost provádíte?

Už to bude 25 let.

Kolik se vám za těch 25 let podařilo zachránit lidí?

Spočítáno to nemám. Bylo jich spoustu. Vzpomínám třeba na klienta Robina. Toho na k nám přivedla probační z Prahy 10. Kluk prostituoval a spal s muži. Strašně se za to styděl, tudíž vůbec nechtěl chodit mezi lidi, ani mezi naše ostatní klienty. Byl to dlouhý a velmi těžký proces. Jednoho dne jsem ho chytil a pořádně s ním zatřepal a řekl mu, zda opravdu chce trávit čas ve věznici na Pankráci, nebo chce skutečnou změnu. Nyní pracuje v jednom z našich partnerských hotelů, má dítě a vede hezký život. Podobných případů je spousta a jsem za to rád. Co víc chcete, než aby lidé platili daně, pracovali či podnikali a byli prospěšní pro společnost?

TIP: I vy můžete Projekt Šance podpořit. Stačí si zakoupit některý z předmětů na jejich e-shopu ZDE. Díky vám tak lidé ulice dostanou práci a pomůžete k jejich návratu do normálního života.

Zdroj: Jan Witek