Před jedenácti lety vyhrál první Česko Slovenskou SuperStar. Jak žije Martin Chodúr (30) dnes?
Jak se vám daří v těchto – nejen pro umění – krutých časech?
Musím říct, že výborně. Zrovna teď jsem doma v Beskydech, kde připravuju své páté album. Ale hlavní je především to, že jsme celá rodina zdraví a užíváme si společný čas. Začal jsem být také daleko aktivnější na sociálních sítích, což bylo dříve mým handicapem, takže jsem se do toho opřel a konečně mám čas i na jiné věci. Na všem zlém je něco dobrého.
Když už jsme u těch sociálních sítí, vy jste zvítězil v prvním ročníku Česko Slovenské SuperStar v roce 2009, kdy sociální sítě ještě moc nefungovaly. Dnešní účastníci soutěže mají během chvíle statisíce fanoušků a stávají se z nich online influenceři. Není škoda, že vám tohle období uniklo?
Vtipné je, že jsem tehdy jako jeden z mála měl Facebook. Můj bratranec totiž žije v Kanadě a když k nám v roce 2007 přijel, ptal se mě, zda Facebook znám a vysvětloval mi, že je to skvělá věc k propojení s rodinou. Tehdy jsem si založil profil a vůbec jsem nevěděl, k čemu Facebook vlastně slouží. Teď už pracuju také s Instagramem.
Od vaší účasti v soutěži uplynulo již 11 let, sledujete její nynější řady?
Většinou na to nemám čas, takže se na některé díly dívám až později. Když mě někdo známý upozorní na šikovného zpěváka, tak se podívám. Samozřejmě s účastníky soucítím, protože to není jednoduché. Ale že bych to nějak extra vyhledával, to úplně ne.
Jak vnímáte to, že se po většině účastnících po určité době slehne zem? Vám se například podařilo kariéru dál rozvíjet a neustále zpíváte a několika dalším finalistům se to povedlo také, ale po většině z nich není ani vidu ani slechu… Je svět showbyznysu opravdu tak krutý, že ho většina lidí nezvládne ustát?
Myslím si, že je to velmi přirozená věc, která musí nutně nastat. Podobné soutěže nejsou zkratkou ke kariéře a ani nemůžou být. Čím dál se do soutěže dostanete, tím jste známější a tím víc jste na obrazovce. Taková věc se dlouhodobě udržet nedá. Když jste totiž každý týden v televizi, tak i kdybyste v ní poté byli jen jednou za dva týdny, v očích lidí jste někde „zapadl“. Po soutěži přirozeně skončí i to, že o vás každý den píšou všechna média.
Dle mého by tak po soutěži měl nastat jakýsi pracovní rytmus, což znamená, že v době mediálního útlumu by zpěváci měli chystat něco nového – písně či album a poté se snažit být opět vidět, pak zase něco chystat atd. Pád mediální pozornosti vás pak nemůže rozhodit.
Myslíte tedy, že je lepší se do showbyznysu dostat tzv. od píky?
Pokud člověk neprochází podobnou soutěží, nezažije tak drastický vývoj. Umělci, kteří uspěli bez nějaké soutěže, většinou vydali chytlavé album či hit, mluvilo se o nich a pak měli šanci, aby předvedli něco dalšího. Lidé se o nich dozvídají nové věci postupně, kdežto v soutěži je to naopak. Prvně o sobě řeknete úplně všechno, lidé vás pochopí a poznají ze všech úhlů. Jste ve všech médiích, ve všech televizích, dostáváte ocenění a poté soutěž skončí a mediální masáž utichne. A přesně tohle člověka nesmí položit. Musí se chovat tak, jako by v ničem podobném nebyl. Soutěž je určitě skvělá, ale v tomto případě je trochu dvousečnou zbraní. Člověk nemůže mít mylnou představu, že po soutěži bude jen dobře, bude sbírat nabídky a nebude se muset snažit. Tak to není.
Nyní je vám třicet let, ale v soutěži jste byl ještě jako náctiletý. To jste tehdy opravdu měl takové hluboké myšlenky a rozum?
Myslím, že přiměřeně k věku jsem rozumný byl. Velmi brzo jsem si uvědomil, že soutěž je televizní pořad a televizní zábava. Není to hudební soutěž, ale spíše taková reality show. A ačkoliv je to reality show, točí se kolem ní paradoxně jakási nereálná bublina. Lidé mají rádi reality show, ale ne tak úplně normální realitu, protože tu každý z nás zná a je nudná. Člověk chodí do práce, do školy a nic jiného se neděje. Tudíž i v takových soutěžích je potřeba udělat něco navíc a mnohdy se pak reálný pohled trochu deformuje a tím pádem je kolem celé soutěže již zmiňovaná nereálná bublina.
Musel jsem si uvědomovat, že všechno, co se v soutěži děje, není odrazem reálného světa, ale děje se to jen díky tomu, že jsem v televizi. Proto mě lidé na ulici poznávají apod. Není to nutně proto, jaký jsem zpěvák. Pořád jsem si držel jistou sebereflexi a snažil jsem se soustředit na to, abych zpíval čím dál tím lépe.
Ale muselo vás to bavit, když vás lidé oslovovali na ulicích a fandili vám?
Bavilo a vážil jsem si toho, ale zároveň jsem si v sobě budoval pocit, že je v tom určitý rozpor a že na sobě musím neustále pracovat a snažit se zlepšovat. Nesměl jsem hledět na to, co mi říká okolí, protože jakmile skončí soutěž, lidé přestanou mít onen pozitivní vjem z televize a na koncertech už vám nic neodpustí, protože jakmile praskne ta nereálná bublina, zbývá pouze reálný život a je to jen o tom, co umíte a jak a čím dokážete lidi oslovit.
Opravdu jste takto uvažoval už v devatenácti letech?
Možná už jsem byl trochu vyškolený, jelikož soutěž Superstar nebyla mým hudebním začátkem. Před soutěží jsem zpíval s kapelou Robson, což byla poměrně známá kapela, takže jsem za sebou měl i vystupování na různých festivalech, natočili jsme album apod.
Ale obecně jsem docela realista, což je velká deviza, protože pokud člověk stoprocentně uvěří soutěži a věří, že jako finalista je něco víc, není to dobře. Mnoho účastníků takových soutěží má pocit, že jim ostatní budou neustále pomáhat, protože v rámci soutěže to tak opravdu vypadá. Ostatní jim totiž vybírají písničky, staví pódium, zajistí diváky a oni jen přijedou zpívat. Je však nutné si uvědomit, že to tak nebude napořád.
Čím myslíte, že je způsobeno to, že z Ostravska pochází tolik dobrých zpěváků? Napadá mě Věra Špinarová, Marie Rottrová, Hana Zagorová, Richard Krajčo, Ewa Farna, Tomáš Klus, Markéta Konvičková, ale samozřejmě i vy a mnoho dalších…
Na to mám skvělou odpověď. Na podobnou otázku se totiž ptali Toma Jonese, tedy proč si myslí, že je ve Walesu tolik dobrých zpěváků. Wales je totiž rodištěm mnoha úspěšných muzikantů. Tom Jones odpověděl, že na rozdíl od velkoměst není ve Walesu co dělat, proto lidé tolik zpívají. Možná i v souvislosti s Ostravou je to z části pravda.
Ale bude to spíše tím, že u nás na Ostravsku vždy byla velká kulturní tradice. Stačí se jen podívat, kolik máme na Ostravsku divadel. Vzhledem k tomu, že jsme bývali především průmyslovým krajem, měníme se v poslední době spíše na kulturní centrum.
Je pravda, že tomu napomáhají i obrovské festivaly jako Colours of Ostrava či Beats for Love…
Přesně tak. Dolní Vítkovice se z průmyslové oblasti doslova proměnily v kulturní oblast. Je to skvělé a velmi mě to těší.
Vraťme se k novému albu. O čem bude a na co se fanoušci mohou těšit?
Jedná se o páté album. Prozatím poslední album bylo vánoční a nazývá se Hallelujah, ale poslední autorské album vyšlo už v roce 2016, takže je to poměrně dlouhá doba. Proto se těším, že písně, které jsem za tu dobu posbíral a hudební zkušenosti, které jsem načerpal, mohu opět ukázat veřejnosti. Album se bude jmenovat Tisíc a jedna noc a bude na něm zřejmě 13 písní. Jsem zvědavý, jak se bude lidem líbit. Každé album totiž mělo vždy nějaký koncept, kterého jsem se držel a poslední album je po produkční stránce pojato moderněji a hlavní rozdíl je v tom, že oproti ostatním albům jsem se produkce ve velké míře ujal já sám. Takže je to doslova absolutní autorský počin.
Kdy by mělo album vyjít?
Situace je teď poněkud zvláštní, takže s tím asi počkám. Nejvíc CD se prodá na koncertech a pokud se album nedá propagovat touto cestou, tak je to škoda. Ale dal jsem si tu práci a soustředil jsem se na videoklipy. Jeden klip už jsem natočil, a to k písni s názvem Amor. Měl by vyjít v nejbližší době a k dispozici bude na všech streamovacích platformách. Do vydání samotného alba by pak měly vyjít ještě další dvě písně. Album samotné pak hodlám vydat v první polovině příštího roku a doufejme, že spolu s tím vyrazím i na koncerty.
Co vás v rámci hudby baví nejvíc? Je to právě ono koncertování před lidmi?
Začal bych asi tím, co mě nebaví a je to právě nahrávání videoklipů. (smích) Nejvíc mě naopak baví samotná tvorba hudby. Živé vystupování je také skvělé, ale pokud všechno funguje a na každém koncertě je většinou nějaká věc, která nefunguje. Ale i takové věci vás posouvají dál. Jsem jedním z těch, kdo je sám se sebou věčně nespokojený a na každém koncertě si řeknu, co se mi nepovedlo. U nahrávky máte šanci vydolovat z toho nejvíc a nedokonalosti případně opravit. To mě na tom baví. Udělat a vydolovat z toho maximum.
V současné době sice máte klid na tvorbu a jak říkal náš pan prezident: „Umělci vytvořili svá nejlepší díla tehdy, když byli hladoví.“ Věřím, že až v takové nouzi nejste, nicméně stres vzniklý aktuální situací se teď na každého z nás valí ze všech směrů… Jak relaxujete a udržujete se v psychické pohodě?
K panu Zemanovi bych ještě dodal, že nejslavnější jsou muzikanti často až po smrti… (smích) Ale musím říct, že velmi rád čtu a jsem až trochu blázen, protože čtu klidně i několik knížek najednou. Hodně mě baví filozofická literatura, ale velmi relaxuji také poslechem hudby.
Koho si rád poslechnete, kdybyste měl z fleku říct tři umělce, kteří vás napadnou jako první?
Snažím se hudbu zkoumat a úplně se neřídím tím, co se mi líbí či nelíbí. Poslouchám opravdu vše a snažím se pochopit umělce jako takového. K tomu většinou dospěju tak, že si poslechnu celou diskografii. Takže teď poslouchám třeba Davida Bowieho, Franka Zappu či Astora Piazzollu, což je člověk, který zmodernizoval argentinské tango. Ale sleduji i moderní tvorbu a to, co poslouchají mladí lidé na Spotify apod. V moderní hudbě mi však často trochu chybí pravé muzikantství. Hodně písní je složeno ze spousty prefabrikovaných částí a zvuků stáhnutých z hudební banky. Ne, že by se mi to nelíbilo a určitá emoce v tom je, ale není to až tak překvapující. Dokážu to poslouchat jen když u toho dělám něco jiného, jinak jsem zvyklý hudbu poslouchat tak, že si sednu, dám si sluchátka a nerušeně poslouchám celé album, soustředím se na texty a na to, co tím chtěl umělec říct.
Rád si poslechnu třeba i rap a hip hop, který má hluboký obsah v textech, ale co mi vadí nejvíc, je takový ten neškodný univerzální pop, kterému já říkám chameleon. Jsou to zpěváci, kteří vždy tvoří a zpívají to, co zrovna letí a snaží se to nějakým způsobem zkopírovat.
A co čeští umělci? Kdo vás v poslední době zaujal?
Nedávno jsem poslouchal album Marka Ztraceného, které se mi líbilo. Připomněl mi svým sebemrskačským smyslem pro humor Leonarda Cohena. Pak mě baví například zpěvačka Lenny, která je moc šikovná, ale třeba i Adam Mišík je nadějný umělec. Zajímavý je i jeho příběh, protože se jedná o dítě slavného otce. A tak to určitě nemá lehké. Pracuje na sobě a v poslední době experimentuje i s produkční stránkou své tvorby, což je skvělé. Buďme rádi, že v Česku máme opravdu hodně talentů.
