Dvě partnerky, které spolu vychovávají děti: „Občas se lidé diví, že řešíme úplně stejné věci a starosti jako heterosexuální páry“

Pája a Kristina jsou dvě ženy, které spolu žijí v partnerském životě, ale taktéž společně vychovávají dvě děti ve věku 5 let a 1 roku. Aktuálně žijí v Brandýse nad Labem, jejich snem je však neustále cestovat, proto si nedávno koupily karavan a založily instagramový profil pod názvem Offroad Mámy (@offroadmamy). Kromě toho jsou také autorky dětské knížky Jonáš má dvě maminky, která může pomoct všem dětem z duhových rodin. Více v rozhovoru níže.

Vaše děti jsou prozatím hodně malé, už jste jim začaly vysvětlovat, že to u nich doma bude trochu jinak a že místo maminky a tatínka budou mít dvě maminky?

Přesně tak. Syn má teprve jeden rok, ale pětiletá dcera už chodí do školky, je zvídavá a pomalu a jistě se začíná ptát, proto jsme se rozhodly, že uděláme knihu, která zde zatím chybí. Jedná se o knížku o dvou maminkách pro opravdu nejmenší děti. Je totiž těžké vysvětlovat malému dítěti, proč má dvě maminky a nemá tatínka. Taková literatura nám tady chyběla.

Mnohem lépe se taková situace totiž vysvětluje, když děti ví, že je to běžné, než když by dcera měla pocit, že má něco, co nikdo jiný nemá. My se samozřejmě vídáme s dalšími duhovými rodinami, ale i literatura tomu může pomoct. Zatím jsme šly touto cestou a později to samozřejmě vysvětlíme i trochu blíže, ale to až s ohledem na věk.

Zmínily jste, že se stýkáte s dalšími duhovými rodinami, ale jak na vás reagovala vaše vlastní rodina?

Byla to trochu delší cesta, protože člověk prvně vyjde najevo se svým coming outem a postupně přicházejí další věci, ale musím říct, že naši rodiče jsou skvělí. Naše děti mají babičky na obou stranách a jednoho dědu a funguje to. Fungujeme jako normální běžná rodina. Stejně tak je to i se širší rodinou – strejdové, tety apod. Všichni nás berou jako rodinu. Musíme zaťukat, že jsme na to měly opravdu štěstí. Jsme rády, že nedochází k rozdělování našich dětí, protože každá z nás porodila jedno. Moc si toho vážíme.

Co byste tedy vzkázaly zarytým odpůrcům stejnopohlavního rodičovství, kteří tvrdí, že je něco podobného špatně, že by děti měly mít i mužský vzor ve výchově apod.?

Souhlasíme s tím, že mužský vzor je také potřeba. Na druhou stranu to nemusí být vždy otec. Existuje dost případů, kdy to nelze, případně to ten otec ani není, protože občas zkrátka není „vhodným“ vzorem. Tudíž se našeho syna budeme snažit přihlásit například do nějakých kroužků, které jsou víc pro kluky, kde si může najít vzor v podobě vedoucího, ale samozřejmě se s mužskými vzory bude setkávat i ve škole a koneckonců je má i v rodině. Má dědu, strejdu, bratrance apod. Nicméně něco podobného je i v pohádkách, ve filmech, zkrátka všude kolem. To neznamená, že když v rodině není táta, že děti žádný mužský vzor mít nebudou. To je dost zjednodušený pohled všech odpůrců.

Bohužel to pak kvůli takovým slovům a prohlášením mají často děti z duhových rodin těžké…

To se snažíme třeba i tvorbou naší knížky Jonáš má dvě maminky změnit. Cílem je, aby se děti z duhových rodin s příběhem knihy ztotožnily. Aby si mohly říct, že v té knize je to stejné, jako u nich doma. Protože děti z heterosexuálních rodin to tak mají ve všech knihách. Šlo nám o to, aby děti z duhových rodin našly svou normální rodinu i v knížkách.

Mniši mají řešení, jak se vypořádat s aktuálním obdobím stresu – objevte i vy moc tiché snídaně26. 10. 2020

Myslíte, že by podobné knihy mohly prospět i dětem s heterosexuálními rodiči?

Určitě ano. Je to pro ně dobré v tom, že uvidí, že to může fungovat i jinak. Že rodinu nemusí tvořit jen tatínek a maminka, ale že i rodiny složené ze dvou maminek či tatínků zažívají zcela běžné situace. Všichni koneckonců řešíme to samé. Všichni jsme řešili plenky, nočník, dudlíky, zkrátka všechno.

Nicméně dětem je to ve finále úplně jedno. Ony se nerodí s nějakými předsudky a berou vše jako hotovou věc. Nejvíc to řeší rodiče. Ale na druhou stranu je potřeba dětem různé odlišnosti vysvětlovat. Nechcete přeci zažít situaci, kdy půjdete po ulici a dítě například uvidí člověka s tmavou barvou pleti a bude na něj udiveně zírat. Děti by na to měly být zvyklé a měly by vědět, že je to běžná součást světa. Stejně je to s tím, když potkají člověka na vozíčku, dítě s Downovým syndromem. My se snažíme našim dětem vysvětlit opravdu vše. Tudíž nejen duhové rodiny, ale v dětských knížkách by se měly objevovat i další „netradiční věci“.

A jak na ulici vnímají vás? Zírají na to, že jste dvě mámy?

Dost často si nás lidé na první pohled nespojí. Vypadáme, že jsme dvě kamarádky, které si vyrazily na výlet. Nějak nuceně nedáváme najevo, že jsme partnerky. Pokud se jedná o nějaký rychlý kontakt, kdy víme, že už se s dotyčnými neuvidíme, tak je zkrátka necháme při tom, že jsme kamarádky. Proč to každému na počkání vysvětlovat?

Ale rozhodně jsme sebevědomé a v okamžiku, kdy se nás na to někdo vyloženě zeptá, tak suverénně odpovíme. Tím tuplem, když jsou u toho naše děti, protože se nechceme dostávat do situací, kdy je nějakým způsobem znervózníme. Chceme, aby děti viděly, že je to běžné a nestydíme se za to. A musíme říct, že dosud jsme se s žádným odsouzením nesetkaly.

To je dost pozitivní zjištění…

Na druhou stranu je pravda, že všechno se nedozvíte a někdy je možná lepší nevědět. (smích) Nedávno jsme byly na dovolené na severu Polska. Musíme se přiznat, že jsme měly docela obavy a říkaly jsme si, že se třeba nebudeme držet za ruce apod. Někteří místní lidé v kempu, kde jsme spaly, se s námi dávali do řeči a my jsme jim říkaly, ať se podívají na náš Instagram. Poté jsme uvažovaly, zda jsme jim to vůbec měly povídat, zda vůbec máme v tom kempu ještě zůstat, nebo raději odjet. Nakonec to bylo v pohodě. I lidé, kterým to muselo být zřejmé, s tím byli naprosto v pohodě. Nicméně poprvé jsme se setkaly s takovým divným pocitem, zda vystupovat nebo nevystupovat jako dvě mámy.

Ale zajímavé je občas potkat lidi, kteří se s ničím podobným ještě nesetkali. To jsou vždy řeči typu: „Ale vy jste úplně normální!“ Líbí se mi, jak jsou z toho překvapeni, když zjistí, že jsme v pohodě a že řešíme úplně stejné věci jako oni. Je to úsměvné. (smích)

 

Kdy jste se rozhodly, že si založíte instagramový profil pod názvem @offroadmamy?

Aktivně sledujeme sociální sítě a napadlo nás, že bychom také mohly nějakým způsobem podpořit komunitu stejnopohlavních rodičů tím, že vyjdeme trochu víc na veřejnost. Pořád jsme však chtěly chránit soukromí našich dětí, takže jsme to nechtěly primárně stavět na nich. Přece jen jsou naše děti malé a neradi bychom je dávaly na obdiv. Velmi rády však cestujeme, takže jsme se rozhodly, že budeme sdílet zážitky z cest a budeme na sítích vystupovat tímto způsobem.

Proto se na vašich fotkách často objevuje karavan?

Ano. Dlouho jsme nad ním přemýšlely, než jsme ho nakonec koupily. Sehnaly jsme krásný offroadový karavan, který nám padl do oka. Našly jsme ho na Slovensku někdy na přelomu dubna až května. Bylo to zrovna v časech největších vládních omezení plynoucích z pandemie koronaviru. Nakonec se nám povedlo karavan dostat do Česka a mohly jsme začít naplno žít náš sen.

Přemýšlely jste někdy nad tím, že byste se úplně odpoutaly od domova a pouze cestovaly z místa na místo, že zkrátka budete 100procentní „offroad mámy“?

Myslíme si, že nás to nemine, protože to obě chceme. Otázkou je, kdy se nám to povede. Jedna z nás je na mateřské a druhá má prozatím práci, kterou nelze dělat dálkově. Kromě toho ještě máme nějaké závazky, které musíme řešit. K tomu naše milované děti. Ale máme to v plánu. Důležité je mít práci, která to dovolí a umožní. Zatím to tak má pouze jedna z nás.

Jeden z nejdostupnějších elektromobilů v Česku – Opel Corsa-e. Co všechno umí a jaké výhody při jeho pořízení získáte?18. 8. 2020

Jak jste cestovaly ještě v dobách bez karavanu?

Předtím jsme si karavan vždy nějakým způsobem půjčovaly. Procestovaly jsme velký kus Evropy a zamilovaly jsme si to. Poté jsme našly náš offroadový karavan a doslova jsme se zamilovaly. Jen tento rok už jsme s ním během tří měsíců najezdily asi 8 000 kilometrů. Byly jsme v Polsku, v Rakousku, v Německu a na Slovensku. Nechtěly jsme vyrážet nikam daleko, kvůli aktuální situaci spojené s koronavirem.

Na jakou cestu se vydáte, až se situace s koronavirem uklidní?

Doufáme, že do konce října zvládneme něco po Česku, ale pokud ne, karavan zazimujeme a vyjedeme až příští rok. Uvažujeme o Islandu a zjišťujeme, jakým trajektem by se tam dalo dostat. Případně ještě uvažujeme o Korsice. Každá máme jedno místo, tak uvidíme, kdo vyhraje a jak se rozhodneme.

Zdroj: Jan Witek