Být hetero v minulosti rozhodně nebylo žádné terno. Poznat, jaká je naše orientace, ale nemusí být vůbec snadné

Sexuální orientace a její určení se může zdát být jako docela snadná věc – buď je člověk heterosexuální, nebo homosexuální. Ne vždy tomu ale právě takto musí být, nemluvě o tom, že k tomu, aby se člověk s tím či oním modelem identifikoval, nemusí vést úplně snadná cesta. Jak tedy „poznat“ vlastní sexuální orientaci? A je něco takového vůbec třeba?

Základním východiskem v případě lidské sexuality je, že za dominantní je považována heterosexualita. Tím, že právě sexuální soužití ženy a muže je „přirozené“, pak argumentují i mnozí odpůrci stejnopohlavní lásky. A tak je třeba říci, že sama heterosexualita by vlastně bez homosexuality vůbec neexistovala – byla totiž definována jako protiklad homosexuality, která byla v počátcích sexuologických bádání považována za deviaci. Jednoduše řečeno, medicína se koncem 19. století snažila poznávat, co se od „zdravé“ (a do té doby bezejmenné) normy odchyluje. Ovšem je třeba také dodat, že ani záhy pojmenovaná heterosexualita nebyla ničím, po čem by člověk zrovna toužil…

Pro coming out se rozhodl až ve 42 letech. Do té doby žil rodinným životem a zápasil se závislostí na alkoholu. Až nyní je šťastný9. 9. 2020

Heterosexuální hermafrodit?

V prvopočátcích ustavování dnes tak běžné terminologie heterosexuálové rozhodně nebyli těmi „normálními“ a „přirozenými“ – naopak, byli v psychické rovině popsáni jako hermafroditi, kteří jsou přitahování jak k ženám, tak i mužům, a touží se nestandardně (rozumějte – bez základního záměru zplodit potomka) sexuálně uspokojovat. Pro osoby, které dnes označujeme jako „heterosexuální“, bylo navrženo označení „normální sexuálové“. Právě toto první užití (dnes značně významově proměněné) terminologie je pak připisováno americkému psychologovi Jamesi G. Kiernanovi, který ji prezentoval cca před 120 lety. Je tak zřejmé, že sexuální škatulky jako takové jsou vlastně v lidské historii zakořeněné poměrně mělce a rozhodně ne tak „přirozeně“, jak se to společnosti někteří snaží namluvit. Přesto ale platí, že určitý kategorizační systém lidstvo nesporně potřebuje, a tak tendence klasifikovat ženy a muže podle jejich sexuálních preferencí stále přetrvává. Jak si ale člověk může být jist, že je skutečně tím, kým si myslí, že je?

Klasicky se sexuální orientace odvíjí především od pocitu přitažlivosti (ať už romantické, nebo sexuální) vůči druhým. Ovšem je třeba říci, že ani pár heterosexuálních vztahů z člověka ještě nutně heterosexuála neudělá – nejenže někteří se snaží svou odlišnou orientaci potlačovat či skrývat, ale existují také důkazy, že především v případě žen se během života mohou sexuální preference proměňovat (ovšem je také třeba zdůraznit, že sexualitu nelze cíleně změnit či vyléčit, o což se např. snaží konverzní terapie v případě homosexuality). Někdy však může být pravá sexualita jednoduše „přebita“ právě tím, že za dominantní model soužití je považován heterosexuální vztah. A vlastně tak není nijak neobvyklé, že člověk žije v kolejích, které jsou považovány za normu, a jen cítí, že s ním něco není v pořádku.

Vím, kdo mě přitahuje

Sexuální orientace je podle vědců výsledkem souhry mnoha faktorů, od těch biologických a hormonálních přes emocionální až po environmentální, rozhodně ale nesouvisí s výchovou a ani událostmi, které člověk zažije v dětství. I když většina lidí k tomu, jaká sexualita je jim vlastní, dospěje vlastně téměř nevědomě (mnohé naznačí např. sexuální fantazie již v době puberty), jiní si tím, kdo jim připadá atraktivní, vůbec jistí být nemusí. A v tomto případě je třeba zdůraznit, že se nejedná o nic neobvyklého. Někomu může pochopení vlastní sexuální orientace trvat roky, jinému plné uvědomění klidně zabere celý život. Především v případě LGBT lidí pak přihlášení se k minoritní orientaci může být ovlivněno také obavou z reakcí okolí či z všeobecné homofobie.

Stejně tak může nastat situace, kdy se člověk jednoduše nedokáže ani s jedním z všeobecně uznávaných modelů sžít.

XY-sexuál…

Ačkoliv dnes již nepracujeme jen s modely heterosexuality a homosexuality a někteří se mohou identifikovat také s kategoriemi jako „bisexuál“ (přitažlivost jak k ženám, tak i mužům), „pansexuál“ (tehdy člověka přitahují osoby s jakoukoliv genderovou identitou, kdy na biologickém pohlaví nezáleží) či „asexuál“ (kdy klasická sexuální přitažlivost schází), ani to nemusí stačit. Přitom právě snaha „zapadnout“ do určité skupiny je tím největším problémem, s nímž se lidé, kteří jsou prostě odlišní, musí popasovat.

V této části Beskyd potkáte víc krav než turistů, značenou stezku občas kříží elektrický ohradník31. 8. 2020

A tak není divu, že média plní informace o tom, kolik že dalších sexuálních orientací si všichni ti věčně nespokojení lidé vymysleli a že žijeme v pokrouceném světě. Hlavním problémem ale není existence minimálně patnácti dalších sexuálních orientací (jmenujme namátkou např. ještě sapiosexuály, které namísto pohlaví vzrušuje inteligence protějšku), ale důvod, proč vlastně vznikly – a tím je potřeba jednoduše někam zapadnout a mít možnost vlastní sexualitu pojmenovat. Žádnou výjimkou totiž nejsou příběhy lidí, kteří až v dospělém či starším věku – třeba úplně náhodou – narazili na popis některé z možných sexuálních orientací, a konečně se našli a pochopili, že vše, co doposud cítili, prožívá i někdo jiný.

Jednoduše řečeno, ani tak nezáleží na nálepkách, jaké svým sexuálním preferencím dáváme (nebo je jimi nálepkuje okolí), jako na tom, abychom jim dokázali dát volný průchod, aniž bychom se cítili provinile či odlišně. Dnešní doba totiž odlišnostem přeje jako nikdy dříve. Ovšem abychom se dočkali pochopení okolí, je nejprve třeba, abychom pochopili sebe sama. Bez omezení, limitů i škatulek. A pak vlastně na specifickém pojmenování sexuální orientace vůbec nezáleží.