Tanečník a model Filip Jankovič: „Jsem rád, že žiju v době, kdy se řeší gendery i barva pleti“
Jak jste našel svoji cestu k tanci? A měli pro to rodiče pochopení?
Ještě před mým narozením byl můj otec jeden z prvních tanečníků, kteří začali s electric boogie a break dance. Dokonce se stal mistrem Slovenska v break dance. A moje máma byla DJka. Když se poznali, začali jako pár tančit latinskoamerické tance. Jezdili po soutěžích a tak jsem vzniknul já. Máma soutěžila ještě v sedmém měsíci, takže mám pocit, že s hudbou a tancem jsem spojený každičkým genem.
Jak potom přišel nápad nazout si k tanci boty na podpatku?
To nedokážu přesně říct. Máma měla dlouho modelingovou agenturu a jako dítě jsem s ní běhal po módních přehlídkách i soutěžích krásy. Pořád kolem mě byly krásně oblečené ženy na podpatcích. To mě jistě ovlivnilo. Už jako dítě mě bavilo na to koukat.
Jak na Vaše podpatky reagují muži? Nemají pocit, že sledováním něčeho takového ohrožují svoji mužnost?
Nevím, jak reagují, když u toho nejsem. Tehdy jistě padají různé vtípky. Ale po představení se mi z 99 % stává, že za mnou přijdou a říkají, že jsem frajer. Že je hustý, jak to zvládám. Přímý feedback je vždycky pozitivní.
A jak ženy? Ty mají rozvolňování genderových rolí většinou rády…
Ty to vnímají z jiného úhlu, protože samy na podpatcích chodí a cítí se mnou tu bolest po hodině vystoupení. Máme prostě společnou zkušenost. Takže muži a ženy hodnotí můj výkon z jiného hlediska. Chlapi ocení to, že na to mám koule, a holky soucítí.
Kde je možné Vás vidět vystupovat?
Pět let jsem učil tanec na podpatcích a chůzi. Letos po jarní karanténě jsem se rozhodl tyto pravidelné lekce ukončit a dělám už jen speciální masterclasses. Do nich beru maximálně patnáct holek a pracuju s nimi na chůzi, pohybech, technice. Takže vidět mě je možné už jen na těchto workshopech, kam se ale může přihlásit kdokoli. Pravidelné shows nemám, objevuji se na pozvání na eventech nebo třeba ve videoklipech.
Můžou se na podpatkové workshopy přihlásit i muži?
Ano. Mám tam teď jednoho kluka. Nevím, jaký je jeho cíl, protože je to ajťák, a mám pocit, že je heterosexuál. Spíš si myslím, že to asi dělá proto, že chce být blíž k ženám.
Lákají Vás i jiné propriety typické pro ženský svět, nebo s výjimkou podpatků jedete čistě mužskou linii?
Móda mě hodně zajímá. To mám od maminky, která dělala módu celý život. Ve školním věku jsem inklinoval i k make-upu. Ne na sobě, ale zajímalo mě líčit ostatní. Ale pak jsem tu myšlenku opustil. Dnes na sobě kromě těch podpatků nic ženského nevnímám.
I když to už tolik neplatí, pořád rozdělujeme svět na mužský a ženský. Máte nějaké typicky mužské zlozvyky?
Spoustu věcí nedodělám. A taky lenost. Ale jsem znamením Panna a ty jsou dost puntičkářské. Takže doma mám neustále pořádek, i když nežiju v partnerském vztahu. V otázkách úklidu nejsem chlap, ale Panna.
Jak se cítíte v dnešním světě? Souhlasíte s názorem, že ženy dnes vytlačují muže do pozadí?
Nebojím se, že muži budou někam vytlačeni, ale taky si myslím, že by neměly být zatlačeny ani ženy. Mám pocit, že všichni pořád ještě vycházejí z dřívějšího uspořádání a hodně řeší minulost. Nemyslím si, že to je správně. Každý má mít stejnou cenu a stejná práva. Jsem rád, že žiju v době, kdy se o těchto tématech diskutuje – jak o genderech, tak o barvě pleti.
Kvůli koronaviru je těžké cokoli plánovat, rozpadly se nám jistoty. Jak prožíváte současnou situaci?
Mně se v hlavě v podstatě nic nezměnilo. Už delší dobu, ještě dávno před koronavirem, se řídím mottem: žij tak, jako by to byl tvůj poslední den. Každý den si prostě užívám. Když je práce, mám radost z práce. Když je volno, užívám si volno. Můj otec totiž zemřel na rakovinu jater a řekl mi, že to má ze stresu, protože jinak žil velmi zdravě. A to mě tehdy nakoplo nestresovat se. Vidím kolem sebe, jak hodně lidí panikaří, přivolává si nemoci. Ono se to možná hned neprojeví, ale za pár let tady bude mít půlka národa nějaký nádor. A tomu se chci vyhnout. Takže žádný stres, užívám si a jedu si pohodový vibe.
