„Rozhodl jsem se klub prodat, ale důvodem rozhodně není koronavirus,“ říká Petr Katanski, majitel legendárního klubu Friends
Petře, proč ses najednou rozhodl, že klub Friends prodáš? Nikdy dříve se podobná zpráva neobjevila… Může za to koronavirus?
Nejbližší přátelé a rodina na mě už dlouho tlačili, když viděli, kolik toho mám. Protože pracovně jsem na tom tak, jako bych měl momentálně pět až šest pracovních úvazků. Kromě toho jsem na rodičáku s mým úžasným synem. Všichni mě k tomu nabádali a tlačili, ale já se nerad vzdávám a ve Friends jsem prožil prohibici, různé útoky, ale i nenávistné snahy mě nějakým způsobem zlikvidovat. Vše jsem ustál, posílilo mě to a jsem rozhodně přesvědčený, že ustojíme i koronavirus, protože čísla, která jsme měli po prvním lockdownu, byla dokonce historicky největší.
Jaký je tedy důvod prodeje?
Došlo k tomu, že jsem na svém manželovi Radimovi během letošního srpna viděl, že vyhořel. Nedovedeš si představit, jak je těžké takto vidět člověka, kterého miluješ. Dělal chyby a nestíhal. Můj manžel Radim totiž asi pět let funguje jako provozní klubu. Já mám na starosti know-how, promýšlím produkci a on je ten, který vše uvádí do provozu. Má práce většinou začíná brzo ráno a končí večer, kdy se Friends teprve rozjíždí, ale někdy pracuji i v noci.
Situace, kdy někdo v týmu vyhoří, je vždy pro každého nadřízeného těžká. Nelze k tomu přistupovat direktivně. Zároveň bych to nedokázal, protože je to můj manžel a viděl jsem, že je nešťastný. Proto jsem začal brát práci za něj, ale připomínalo mi to chvíle, kdy jsem sám párkrát vyhořel a nebylo to nic příjemného. Jednoho dne jsem byl na dlouhé procházce s mým pejskem a najednou to přišlo. Bylo to ještě před druhým omezením provozu barů a nočního života, kdy jsem však již věděl, že druhá vlna přijde a říkal jsem si, že nechci Friends opět startovat a rozjíždět. Koronavirus byl poslední kapkou k tomu, abych si uvědomil, že je moudré si po 11 letech říct dost. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a já ho přijal.
Nikdy dříve nic podobného nepřišlo?
Ale ano. Hned po prvním měsíci, co jsem tady byl. Ze začátku to chodilo snad každý den. (smích) Chtěl jsem se hrozně moc vrátit do společnosti, kde nebudu jednat většinou jen se závistivými, zlými a agresivními lidmi. Ale posledních pět let to nepřicházelo. Co jsem s Ráďou, tak se takové blesky prakticky neobjevovaly. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme vytvořili opravdu úspěšný podnik a nechtěl jsem se jej zbavit ani kvůli tomu, že se našla spousta lidí, kteří se mě během těch 11 let snažili potopit. Nikdy jsem nechtěl dospět k tomu, že si řeknou, že vyhráli. Ale teď poprvé jsem si řekl: „Tak jste vyhráli! Po 11 letech jste vyhráli.“ Pokud si to takhle chce někdo vyložit, tak mu to potěšení milerád umožním.
Nicméně byl jsem smířený s tím, že klub povedu maximálně do desátého roku života našeho syna, protože v tomto věku by to náš syn už začal vnímat a já jsem jej nikdy nechtěl seznamovat s tím, že jeho tatínek dělá noční klub, kde se děje, co se děje. Na rodičáku jsem od loňského března a již před narozením syna jsem počítal s tím, že budu muset věci přeorganizovat. Nabrali jsme druhého provozáka a doufal jsem, že ubyde práce. Ale opak je bohužel pravdou a paradoxně i přes dobu pandemie mi práce naopak přibyla. A já zkrátka nechci ztratit ten drahocenný čas, kdy mi kluk roste před očima a kdy ho bere babička a on pláče, že musím jít k počítači, že mám jednání apod. Uvědomil jsem si, že musím něco pustit.
V čele klubu Friends stojíš už 11 let, je to tak?
Ano. Před 11 lety, někdy ke konci září, jsem bývalému majiteli pomáhal s věcmi okolo baru. Svěřil se mi, že má dluhy několik milionů, že nemá už ani na nájem a že bude muset Friends zavřít. Já měl v tu dobu peníze, tak jsem to nějakým způsobem začal řešit. Vyplatil jsem hlavní dluhy, zajistil zásobování a klub postupně přebral. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Na druhou stranu na tyto časy velmi rád vzpomínám. Byl to tehdy malý rodinný podnik. Kdybych porovnal tržby, tak to kdysi bylo jen pár procent těch dnešních, což se týká i návštěvnosti.
Oficiální narozeniny Friends se nyní slaví první pátek v prosinci, což je jen proto, že od 1. prosince bylo předání klubu do mých rukou dokončeno formálně. Oficiální narozeniny jsou však v květnu, kdy byl v roce 1998 klub Friends založen. Já jsem je svým vstupem posunul na prosinec. Od té doby se Friends stalo mým dítětem.
Jak to myslíš?
Byl jsem typ homosexuála, který byl schopen zamilovat se i do ženy. Ale někdy ve 24 letech jsem si řekl, že už bych si měl vybrat. Cítil jsem, že mě více přitahují muži. Musím říct, že jsem nikdy neměl špatnou reakci na to, že jsem homosexuál. Největší brzdou tak bylo to, že jsem nemohl mít dítě, což bylo mým přáním a koneckonců to takto do nás vštěpuje i společnost (ožeň se, postav dům a zploď děti). I proto je pro mnohé homosexuální lidi coming out tak těžký. Když jsem si tedy naplno uvědomil, že jsem homosexuál, musel jsem se rozloučit s dítětem, v té době totiž ještě neexistovaly možnosti jako surogace apod. Adopce byla úplně nemyslitelná. Proto jsem Friends doslova pojal jako své dítě.
Ještě před tím, než jsem se stal majitelem, jsem zde prožil svůj coming out, byl to můj nejoblíbenější gay podnik, protože se nejednalo pouze o diskotéku, ale byl to opravdu klub. Bylo to tehdy velice komorní. Těch pár lidí, co tady chodilo, se navzájem znalo.
Myslíš, že tehdy byly lepší časy?
Určitě ano. Tehdy jsem například barmany a zaměstnance nebral jako podřízené, byť je mé řízení direktivní, jinak by Friends nebylo úspěšné. Vždy se snažím za člověkem přijít a zeptat se, proč udělal chybu a snažím se najít příčinu. Protože byť se ta příčina zdá být navenek špatná, nakonec občas zjistím, že to tak třeba vůbec není. Že to ten člověk myslel dobře. Na začátku nebývalo ani tolik zaměstnanců. Velmi nízká byla i jejich fluktuace. Barmani zde byli i několik let. Nicméně tím, jak klub rostl, musela se zavést jasná pravidla a řád, což zde do dob mého příchodu vůbec nebylo. To se mnohým zaměstnancům bohužel nelíbilo.
Okolo Friends se objevilo několik různých aférek – zákazy vstupu určitým lidem, vstupné pro holky apod. Co mi k tomu řekneš?
Vstup pro ženy byl velkou a velmi bohatou kauzou. Přitom to nebylo o ničem jiném, než že platily vstup formou povinné konzumace. My jsme se totiž vždy snažili eliminovat jakékoliv agresivní osoby. Se vší úctou k lesbám, ale kam se na ně hrabou heteráci, co do četnosti agresivních projevů? Nutno však říct, že plno leseb to má v hlavě srovnáno a jsou to chytré holky. Mám mezi nimi možná víc přátel než mezi homosexuály. Tyto slušné holky to pochopily a uvítaly. Věděly, že když těm problémovým lesbám, které za celý večer většinou vypily jednu vodu či jedno pivo, nařídíme povinnou konzumaci v určité hodnotě, tak zkrátka nepřijdou.
Všichni to začali hrozně dramatizovat, psalo se o tom a mysleli si, jak mi tím škodí. Nicméně já jsem přesně věděl, že ty slušné a fajn holky do Friends budou chodit dál a všemu rozumí a podporují mě, ale ty, které dělají problémy, z toho udělají aféru a naschvál chodit přestanou. Tak se také stalo, což bylo mým cílem. Nicméně abych to doplnil, agresivitu a pomluvy samozřejmě netolerujeme nikomu a v této věci byly mé instrukce vždy jasné – pryč s takovým zákazníkem.
Negativní vlny jsem vždy nechal plynout, protože i negativní reklama je reklama. A vždy jsem na tom vydělal. Pravda totiž vždy vyjde najevo. Byl jsem zvyklý, že se o mně píšou různé věci. Když mi známí řeknou, že o mně zase někdo něco napsal, tak se jen usměji a s ironií řeknu: „No jo, vím, že jsem satanovo dítě. Chybí mi pouze druhý ocas a parohy.“ (smích)
Současný majitel klubu Friends - Petr KatanskiFoto: Archiv Petr Katanski
Takže si pevně stojíš za vším, co jsi kdy udělal, nebo jsi občas také šlápl vedle?
Ježíšmarjá! Nesčetněkrát jsem šlápl vedle. Mnohokrát jsem chyboval, ale rozhodně ne v konceptu, který jsem zde prosazoval. Měl jsem několik cílů, když jsem s Friends začínal a na jeden jsem nesmírně hrdý, protože jsem jej naplnil. Jde o to, že jsem opravdu spojil sexuální menšiny se sexuální většinou. Dnes je Friends opravdu friendly a je to místo, kde se setkávají a baví lidé všech sexuálních orientací. Já jsem nikdy nehodnotil lidi podle jejich sexuálního zaměření a stejně to měli lidé okolo mě.
Jediné, co mě mrzí je, že jsem od počátku chtěl, aby ve Friends probíhaly i přednášky či různé kulturně vzdělávací projekty, ale to se mi bohužel podařilo jen ve velmi malé míře a díky nezájmu to vlastně zaniklo. Stejně tak zanikl i projekt Rainbow factory, který měl za úkol získávat prostředky pro různé potřebné organizace a skupiny jako jsou útulky, nemocné děti apod.
Víš o něčem, co bys udělal jinak, kdybys mohl vrátit čas?
Ze všeho nejraději bych chtěl vlastnit křišťálovou kouli a stoprocentně vědět, kteří lidé tady byli objetí nějakých lží a intrik ostatních a já jsem je s řevem vyhodil, protože jsem ty intriky neodkryl. Vím, že takoví lidé tady byli, ale nevím, kdo to je. Nicméně není možné, aby to tak nebylo. Těm lidem, kteří zde byli a nikdy nic neukradli a klub nijak jinak nepoškodili, bych se chtěl strašně moc omluvit. To mě trápí nejvíc, že jsem ukřivdil někomu, kdo nebyl vinen.
Když se oprostíme od všech afér, jak vnímáš to, co jsi s Friends za 11 let dokázal. Mohl klub nějakým způsobem přispět LGBT komunitě?
Mým cílem bylo vytvořit gay friendly podnik, nebo jak se také jinde říká „hetero friendly“, ale zároveň z toho nevytvořit klub à la „Modrá Ústřice“, jak má spousta heteráků gay kluby zafixovány a myslí si, že to v nich přesně tak vypadá. Chtěl jsem vybudovat prostor pro všechny lidi dobrého úmyslu a srdce, kteří se chtějí přijít pobavit a seznámit se. To se mi podařilo. Naší velkou klientelou jsou i heterosexuálové. A to nejen holky, ale i slušní kluci, kteří nejsou žádní macho samci, ale naopak, když se na nich nějaký kluk podívá, tak jim to zvedne ego. Stačí jen mít koule na to, aby mu odpověděli, že mají rádi ženské a je to v pohodě.
Druhým hlavním cílem bylo vytvořit zde zábavní prostor. Jako jedni z mála máme každodenní program. Ten je proto, abychom zde zákazníky uvolnili. Chtěl jsem pomoct i lidem, kteří za sebou ještě nemají coming out a třeba nemají moc přátel v gay komunitě. Vždy jsem tlačil na personál, ať se zaměří na kluky, kteří jsou v klubu sami a pomůžou jim uvolnit se. Proto jsem zavedl středeční Connection party, v rámci které se lidé mohli navzájem propojit. Mým cílem bylo vytvořit zde pohodovou a domácí atmosféru. Proto jsem se rozhodl neudělat nějakou zásadní rekonstrukci ve smyslu zavřít na nějakou dobu a vše z gruntu předělat. Dělali jsme to postupně. Na začátku jsem na ni neměl, ale později bych na ni rozhodně měl, ale na příkladu ON Clubu jsem věděl, že to není strategické. Viděl jsem podobné scénáře i u jiných klubů, kdy se udělala zásadní rekonstrukce, bylo to moderní, čisté, lesklé, ale podnik tím víc ztratil než získal. Chtěl jsem zachovat komorní atmosféru a chtěl jsem, aby Friends bylo strojem na peníze. Tu pravou komornost sice ztratilo, ale nemyslím si, že by ztratilo uvolněnost. Tím jsem dokázal, že onen genius loci tu byl a měl famózní sílu.
Všechno tohle dle mého rozhodně přispělo LGBT komunitě, navíc jsem vždy a od úplného počátku pomáhal festivalu Prague Pride, kdy je Friends jeho jednoznačnou součástí.
Na jaké okamžiky s Friends vzpomínáš nejraději?
Nejkrásnější byly opravdu začátky. To jsme tady dělali tematické party, které byly famózní. Dělal jsem je opravdu srdcem a s neuvěřitelným nasazením a elánem. Legendární byly beach party, kdy jsem do Friends narval hromadu polystyrenových kuliček. Měli jsme tam i bazén, palmy, slunečníky. Nevěřili byste, jak Friends první dva roky, kdy jsem tam doslova žil, vypadalo. Často jsme to táhli až do poledne. V tu dobu jsem měl i nejlepší vztahy se zaměstnanci, byť jsem v nich byl dost naivní, ale bylo to krásné období.
Rád vzpomínám také na halloweenské party, ale dělali jsme také maškarní, kdy mě naše travesti umělkyně Vlasta Wild a Julia Landis převlékly, nalíčily a nikdo mě díky tomu nepoznal. V tu dobu jsem dokonce zjistil, jak dobře umím chodit na podpatcích. (smích) Tehdy jsem dokázal zlanařit i padesát kamarádů, aby přišli v kostýmu. To všechno jsou nezapomenutelné okamžiky, na které budu vždy hrozně rád vzpomínat. Tenkrát jsme si pomáhali, pomluvy byly menší, lidé se měli rádi a chovali se k sobě hrozně hezky.
Není ti po tom všem líto Friends opustit?
To rozhodně je, ale už se těším na odpočinek. Když jsme před dvěma týdny seděli na oslavě kamarádových narozenin, kde byli lidé okolo mého věku, tzn. 35 až 45 let, všichni měli sem tam bílý vlas a vous. Já mám doslova celou bílou bradu. Ačkoliv na tom nijak nelpím, i to je jeden ze znaků, že je toho dost. Řekl jsem si, že už bych měl začít žít. Za jedenáct let nebylo dne, kdy jsem o Friends nevěděl, nemusel něco řešit a o něčem přemýšlet.
Nemáš strach, co s klubem bude dál? Je to jeden z tradičních gay klubů a tímto způsobem by mohl zaniknout…
Moc bych si přál, aby klub pokračoval s podobnou myšlenkou i nadále a novému majiteli určitě předám veškeré know-how, které jsem získal. Ale bude to jen na něm, jakým stylem klub povede. Strach z toho nemám, jen by mi bylo líto, kdyby klub nejel v tom formátu, který jsem kdysi nastavil a který funguje. Ten, kdo by to chtěl změnit, je blázen.
Většina lidí má představu, že klub je zlatý důl. Je to opravdu tak? Nebude ti tento příjem chybět?
Rozjel jsem jiný byznys a naspořil jsem si na pár let hezkého života. Já už se opravdu jen těším, že se „zmenším a odejdu na západ“. To je věta z jednoho díla J.R.R. Tolkiena, kterou prohlásili elfové, kteří odcházeli v době války. Rád bych se naplno věnoval úvazku rodiče, chci být nadále zahradníkem našeho vztahu s manželem a věnovat se svému úžasnému muži, který pro mě znamená opravdu hodně a společně se synem se stali metou mého života. Chtěl bych opět začít psát a pokud vyjde čas, tak i věnovat se svým koním, což je jeden z mých hlavních koníčků.
Hovoříš o dalším byznysu. Není to náhodou nějaký další klub?
Rozhodně ne. (smích) Ten byznys mám v hlavě už dva roky, ale měl jsem čas jej rozjet až nyní během pandemie koronaviru. Jedná se o dlouhodobé ekonomické a zdravé stravování, které jsme nazvali Jídlo dom. V tom jsem viděl velkou díru na trhu. Můžeš si u nás naklikat jídlo na týdny dopředu a máš vystaráno. Ale kdykoliv se v souvislosti s Friends bude něco řešit, tak mě to jistě bude zajímat doživotně. Friends byl jednou etapou mého života, která mě mnohému naučila a mnohé mi vzala, ale teď je na čase jít dál.
Kdy by se měl prodej klubu realizovat? Ovlivní to nějak jeho chod?
Celý proces spravuje společnost, která se zabývá prodejem podniků. Prodávám to totiž jako značku, podnik s aplikací, facebookem, webovými stránkami a nájemní smlouvou. Zkrátka se vším všudy. Teď už jen budeme čekat, kdo přijde a nabídne adekvátní částku, která se pohybuje v řádech milionů. Šel jsem o třetinu dolů, vzhledem k situaci s koronavirem, takže je to výhodná investice. Možná prodej proběhne za měsíc, ale možná za rok. Já na to zásadně nespěchám a vím, že z velké pravděpodobnosti to bude po znovuotevření. Chod klubu, pokud nepočítáme omezení spojená s koronavirem, to samozřejmě nijak neovlivní.
Mohu se zeptat, na kolik je vyčíslená konečná částka?
Částka se vypočítává dle čistého zisku za rok dle výpočtu EBITDA, což se násobí dvou až třemi roky. Mohu jen říct, že ten, kdo si klub koupí, má za dva roky tuto investici zpět.
Je možnost, že se tvůj názor ještě změní?
To je věc, které se osobně bojím nejvíc. Ale nemyslím si, že se to stane. Vzhledem k důvodům, které mě k tomu vedou, je to asi nemožné. Nejvíc tak budu bojovat jen se svým vztahem k Friends.
