Nikola Vavrous svým uměním doslova přetváří česká města v galerie. Jeho velkoformátových děl si nelze nevšimnout

Nikola alias Khoma je jedním slovem umělec, který svými díly zkrášluje města, firmy, instituce i domovy. Ačkoliv on sám má graffiti velmi rád, nyní se již klasickému street artu a graffiti nevěnuje. V poslední době se zajímá především o velkoformátová díla, kterým se přezdívá mural art. Poslední obrovské dílo pod patronací Nikoly vzniklo v Ostravě, ale v rozhovoru pro magazín LUI prozradil, že doufá, že budeme něco podobného vídávat i v dalších českých městech.

Umění, kterému se věnuješ, má velmi široký záběr. Jak bys dle tvých slov detailněji popsal svou činnost?

Mám vždy problém to nějak přesně vymezit, ale beru to zkrátka tak, že tvořím. Tvořím a používám k tomu především barvy, štětce, spreje a různé techniky. Mám rád nástěnnou malbu, a ačkoliv dělám i plátna a různé jiné obrazy, mou činností je především velkoplošná nástěnná malba či jiný větší formát. Jedná se o určitou formu vyjádření pomocí výtvarna. Skrze tuto tvorbu poznávám lidi, svět, ale i sám sebe.

Poslední roky jsi realizoval mnoho velkoplošných maleb. Jak jsi schopen přemýšlet takto velkolepě? Připravuješ si vizualizaci prvně v nějaké menší verzi?

Jak kdy. U každého díla je to jinak. Díky tomu, že dělám mimo jiné i hodně maleb na zakázku, vždy se snažím nasát atmosféru toho místa či záměr daného člověka nebo firmy, kteří si mě pozvou a chtějí něco vytvořit. Podle toho pak skládám výsledný obraz. Někdy se připravuji předem, dělám návrhy a vizualizace, někdy mi celý koncept docvakne až přímo na place, když poznám místo, nebo člověka pro kterého tvořím. Někdy je to dlouhý proces, někdy se nápad objeví jako blesk z čistého nebe.

Nedávno jsem byl na street artovém festivalu v Kutné Hoře. Byla tam obrovská trafo stanice, kterou jsem měl pomalovat. Nikdy předtím jsem ji neviděl živě, ale pouze na fotce. Předem jsem si připravil určitý koncept, podle kterého jsem vybral barvy, ale nakonec jsem zjistil, že jsem z původního konceptu dodržel asi jen pět procent. Až to místo na mě teprve zapůsobilo a vedlo mě zcela jiným směrem. To mě na mé práci velmi baví.

Je tvá tvorba určitým způsobem podobná graffiti? Jaký máš na tento druh umění názor?

Já jsem s graffiti de facto začínal. Pro mě je to doslova základ tvorby a v rámci ní mi vždy šlo o to, abych se neustále zdokonaloval. Nikdy jsem nebyl lovcem surových adrenalinových zážitků, ale ke graffiti to rozhodně patří. V jednu chvíli mě to také naplňovalo a stále v sobě určitou část „dravce“ mám. Nicméně ne v tom smyslu, že bych šel ničit, ale tvořit.

Kdy jde o tvorbu a kdy už se jedná o ničení majetku?

Nevím. Když třeba někde uvidíš starý odstavený vlak, jdeš ho pomalovat. To je pro spoustu lidí samozřejmě nepochopitelná věc, ale tak to prostě je. Já si myslím, že graffiti do města patří a všechny jeho formy jsou odrazem toho, jak to město vypadá, jací jsou tam lidé apod. Graffiti je zkrátka městský sport a já i nyní dokážu ocenit, když někdo umí udělat opravdu dobré písmo. Baví mě to, sleduju to a k betonovým džunglím to patří. Mám rád, když ve městech vidím živou graffiti scénu.

Z něčeho takového asi nebudou nadšeni majitelé posprejovaných budov?

Snažím se situaci chápat z jedné i z druhé strany. Někdo miluje město s graffiti a někdo bez. To je věčný boj a zažil jsem mnoho různých názorů, co je dobře a co špatně, co je hezké a za co by se někomu měly zlámat ruce. Já to vnímám jako hru tvořivých lidí, kteří se narodili do betonové džungle. Graffiti často přitahují nefunkční a opuštěná místa, o která se nikdo nestará. Tato místa či budovy jsou přitom často i v samém centru města.

Když se tepláky mění v luxusní módu aneb Streetwear, který se stává (falešným) symbolem společenského postavení7. 9. 2020

Proč ses ty osobně rozhodl s graffiti skončit a začít s něčím větším?

Neřekl bych, že jsem skončil. Je to prostě vývoj a tvůrčí proces. Trochu mě přestalo bavit opakovat určitou šablonu, být omezen jménem, písmem, které různě tvaruješ apod. Baví mě experimentovat a posouvat výtvarný projev. Přistupovat ke každému místu individuálně a vždy vytvořit něco originálního, je to pro mě výzva. Už když jsem s graffiti začínal, začal jsem s městy domlouvat legální plochy, abych měl pro svou tvorbu, tehdy ještě sprejování, více prostoru.

Jak na to zástupci měst reagovali?

Psal se rok 2004 a mně v tu dobu bylo 19 let. Chtěl jsem malovat venku a viděl jsem, že v zahraničí vznikají obrovské legální zóny, na kterých se tvořily kruté věci. To mě fascinovalo a chtěl jsem se věnovat něčemu podobnému. Proto jsme s ostatními museli oslovovat úředníky a nové prostory vytvářet. Neoslovovali jsme jen úředníky, museli jsme zjišťovat i majitele objektů na katastru a ukazovat jim, jak to vypadá jinde a že je tady komunita lidí, která by to chtěla dělat tímto způsobem. Postupem času se ledy prolomily. Na vysoké škole jsem na tohle téma dokonce dělal bakalářskou práci.

Když viděli, že existuje vůle a zároveň to městu něco přinese. Že to zkrátka není jen o ničení věcí, nakonec nám na hodně věcí kývli. V té době to bylo neorané pole, ale dnes je to běžné. V Česku máme spoustu ploch, které jsou vyčleněny pro tohle umění. Dělají se festivaly a rozjíždí se i mural art, což je specifický obor, který mě poslední dobou hodně zajímá. Dříve jsme takové možnosti neměli.

V té době ti tvorba umění asi ještě nevydělávala?

Šlo to popořadě. Malovali jsme a postupně se ozývali lidé, že by mou malbu například rádi viděli ve svém baru či klubu. S podobnými zakázkami jsme začínali a pak to šlo dál. Ale v hlavní stroj příjmu se to proměnilo třeba až deset let poté, co jsem s malováním začal. Během toho jsem neustále poznával nové způsoby a techniky, což vlastně platí až dodnes.

Po deseti letech došlo k tomu, že jsem seděl v kanceláři v rámci mé stálé práce projektového manažera v jedné nadaci, při které jsem zakázky dělal pouze o víkendech a uvědomil jsem si, že si během víkendu dokážu vydělat víc než ve stálé práci. Zároveň mě to daleko víc baví. Proto jsem to jednoho dne proměnil a začal jsem budovat značku a rozvíjet svou tvorbu. Neustále se učím a pořád přichází něco nového, což mě naplňuje a baví.

Nicméně není to jen o tom, že bych pouze sám tvořil. Na spoustě věcí se nyní podílím třeba jen organizačně, kdy s lidmi naplánujeme nějaký projekt, pozveme umělce a je to. Do toho jsem dříve organizoval i festivaly apod. Tudíž nejsem pouze ten typ člověka, který se zavře do ateliéru a tvoří, potřebuji se také pohybovat mezi lidmi.

Stává se ti, že se dnes sami od sebe ozvou zástupci měst, že chtějí trochu probarvit nějakou nehezkou stavbu apod.?

Určitě. Pomalu nám dorůstá generace lidí, kteří se již narodili do doby, kdy v rámci měst fungují různé streetové subkultury, které jsou pro ně zajímavou součástí městského života. Spousta takových lidí se nyní dostává do funkcí na městech a chtějí věci vidět jinak. Proto je nyní snazší se zástupci měst komunikovat, protože to vidí podobně. Například ve Frýdku-Místku slavili 750. let od založení města a chtěli v rámci roku vytvořit čtyři různé akce, nyní jsme tvořili velký projekt v Ostravě. Takže se to hýbe.

Když je totiž ve městě prostor, který chátrá a nikoho nezajímá a my na něm vytvoříme nějaký mural art, dojde k tomu, že se například zvedne hodnota dané nemovitosti, ale především dojde ke kultivaci celého prostoru a kolemjdoucí to najednou tak trochu vytrhne z reality. Stojí a koukají na umění, ale především na známé místo, které se změnilo k nepoznání. To je účel umění ve veřejném prostoru.

Na jakém nejzajímavějším projektu jsi kdy pracoval?

Každá práce a malba je zajímavá. Baví mě opravdu všechny směry. Například i při soukromých zakázkách se vždy musím napojit na člověka či firmu, zaměřit se na to, čemu se věnují a svým tvůrčím vnímáním to přetvořit do něčeho kreativního. To mě hrozně baví.

Třeba pro jednu firmu, která se zabývá prodejem elektra, jsem vymyslel zajímavé malby v kancelářích, kdy jsem doslova ztvárnil to, jak by vypadalo, kdyby měly známé postavy 20. století (S. Dálí, M. Monroe, J. Bond) k dispozici moderní technologie. Musel jsem propojit dva různé světy. Tudíž i ze zakázky pro firmu se dá vytvořit něco kreativního a netradičního.

„Průměrný člověk zalže i desetkrát za den. Nejčastěji lžeme ve vztahu a při žádosti o práci,“ říká psycholožka Lenka Mynaříková17. 9. 2020

Nicméně zakázky, kde bys svou tvůrčí činnost neuplatnil, bys asi nevzal?

Dělal jsem třeba několik dětských pokojů, kde chtěli namalovat konkrétní postavičky, což mi nevadilo, protože vím, že ty děti z toho budou mít radost, a kromě toho se při takové práci mohu zavřít, tvořit a zdokonalovat detaily, techniku apod. Ono totiž není jednoduché neustále chrlit nápady, sežere mi to spoustu energie, takže jsem rád, že občas jen dostanu předlohu a tvořím.

Závěrem bych se tě rád zeptal, jak by sis představoval česká města za 10 let? Plná pouličního umění?

Takhle bych to úplně neřekl. Momentálně směřuji energii do Ostravy, kde bych rád viděl díla od světových špiček mural artu. Dál budu rozvíjet svou tvorbu a třeba se konečně více ponořím do pláten a ateliérové práce. Uvidíme, co zítřky přinesou. V hlavě mám spoustu obrazů a věcí, které bych chtěl realizovat.

Zdroj: Jan Witek