Vozíčkářka Ema Rónová: „Chtěla bych žít normální život, ale prostředí v Česku mi hází klacky pod nohy“

Ema Rónová před patnácti lety prodělala úraz, kvůli kterému se náhle ocitla na invalidním vozíku. Nebylo to pro ni jednoduché, jelikož v té době sama vychovávala dvě děti. S těžkým životním osudem se poprala a dle svých slov nyní žije zcela normální život, stará se o děti, pracuje, studuje vysokou školu a funguje jako jakýkoliv jiný zdravý člověk. Ve zcela „normálním fungování“ ji však tak trochu brání okolní bariérové prostředí, což by svým úsilím chtěla změnit.

Jak se váš život změnil po prodělání úrazu?

Dost razantně. Do úrazu bylo vše v pohodě. Poté přišel, jako asi u každého, kdo něco podobného prožije, velký šok. Ale vzhledem k tomu, že mám dvě děti, na které jsem po úrazu byla sama, musela jsem ihned začít naplno fungovat, pracovat a vydělávat.

To je úctyhodné… Mnoho lidí by něco podobného možná dostalo na dno…

Víte, neřekla bych, že je to úctyhodné. Spousta mých kamarádů vozíčkářů pracuje pro sociální oblast a snaží se nějakým způsobem pomáhat ostatním. Nicméně zdá se mi, že se v Česku vyskytují jakési dva extrémy. Buď jsou vozíčkáři oslavováni, že po úrazu pracují, sportují, jsou to olympionici apod. A druhým extrémem je, že jsou na tom tak špatně, že je všichni litují, pořádají se na ně sbírky atd. Je však nutné zmínit, že většině vozíčkářů jde především o to, aby žili normální život, jen stát a prostředí v Česku jim tak trochu hází klacky pod nohy.

Takže i přes to, že byste chtěli žít jako každý jiný, nemáte tu možnost?

Přesně tak. Snažíme se žít normální život. Pracovat, cestovat, sportovat, studovat, vychovávat děti a starat se o rodiče, ale situace a podmínky v Česku bohužel nejsou na takové úrovni, jako na západě. Stále se setkáváme s mnoha bariérami. Samozřejmě se to o dost zlepšilo, ale momentálně to nějakým způsobem v mnoha směrech stagnuje.

Nedávno jste založila skupinu Toalety pro všechny. Jaký má tato skupina cíl a co vás k tomu vedlo?

Nedostatek bezbariérových toalet je jedním z největších problémů, který trápí nejen vozíčkáře. Jedná se o základní potřebu, která nám je ve veřejně přístupných prostorech odpírána. Já sama se vyskytuji především v centru Prahy a poslední dobou je situace bohužel horší a horší. Tam, kde bezbariérové toalety dříve existovaly, se často ruší, nebo jsou nepřístupné. Personál podniku si z nich udělá například šatnu apod.

Jde tedy pouze o nedostatek bezbariérových toalet?

Netýká se to pouze toalet. Jde o celkovou bezbariérovost. Najdou se i takové perličky, jakou je například zadní vstup do magistrátu na ulici Jungmannova, kde se zvonek pro vozíčkáře nachází až nad schody. Ano, opravují se chodníky a dělají se přechody, ale centrum Prahy bohužel není tak přístupné, jak by v roce 2020 mělo být.

Týká se to třeba i veřejné dopravy, kdy například po půlnoci vůbec nejezdí bezbariérové tramvaje. Ale ze všeho nejvíc mě trápí právě již zmiňované toalety, jelikož je to základní lidská potřeba a právo a u nás je to opravdu problém. Z 90, ne-li z 99 procent, jsou toalety ve veřejně přístupných budovách pouze pro zdravé a chodící lidi.

50 % mladých se necítí úplně hetero. Váš zaměstnavatel to ignoruje? Změňte práci!3. 11. 2020

Zdravý člověk si ani neuvědomí, jaký problém něco takového může být… Pravděpodobně vás to dost omezuje na svobodě?

Asi stárnu, nebo nevím, ale už mě zkrátka nebaví, že pokaždé musím plánovat. Kdykoliv někam vyrážím, ať už je to v rámci pracovní schůzky, školy, úřadů, nebo v rámci volného času, musím pořád počítat a přemýšlet, kam mohu jít a zda je tam vhodná toaleta. Když mě pozve někdo na schůzku, nastává trapná situace, kdy musím říct, že na tomto místě se potkat nemůžeme, protože tam není toaleta, kterou bych mohla použít. Člověku se ani kolikrát nechce říkat, že je na vozíku. Proč by to měla být prvotní informace, kterou ten druhý dostane? Když mě někdo pozve na pracovní schůzku, nechci, aby se předem zabýval tím, že jsem na invalidním vozíku, bylo mu to nepříjemné a musel to řešit.

Neustále proto musíme tvořit jakýsi program a počítat s nějakým časem dopředu, abychom se zvládli přesunout na toaletu a je to strašně svazující. Proto bych to ráda změnila a na tento problém veřejně poukázala.

Jak dlouho již trvá vaše iniciativa?

Ze všeho nejdřív bych ráda uvedla, že se nejedná o žádnou oficiální iniciativu, spolek apod. Zatím je to pouze skupina lidí, díky které bych celý problém chtěla co nejvíce medializovat a s pomocí členů a jejich dalších kontaktů, začít řešit. Skupinu jsem založila před prázdninami. Jedná se o veřejně viditelnou skupinu na Facebooku, kde se sdružují pouze lidé, kteří mají chuť tento problém řešit a nějak tomu pomoct. Sdílíme tam například fotky konkrétních míst, která jsou vedena jako bezbariérová, ale v reálu bezbariérová nejsou, případně tipy na místa dobře vyřešená.

Chtěla byste do budoucna vstoupit i do nějaké fáze vyjednávání se zastupiteli města apod.?

Přemýšlím spíše nad nějakou demonstrací či jiným happeningem, ale v této době není možné nic podobného plánovat. Pokud mi to čas dovolí, mám v úmyslu podobné akce pořádat pravidelně. A to do té doby, než se tyto problémy natolik medializují a zviditelní, až dojde ke zrychlení legislativy a přerodu města v bezbariérové.

Dosud za tyto věci nikdo nebojoval?

Existují organizace jako Centrum paraple, Česká organizace paraplegiků, Pražská organizace vozíčkářů či Národní rada zdravotně postižených, ale ty se soustředí primárně na legislativní kroky, úpravu legislativy, úřední postupy atd., což je samozřejmě také potřebné. Já však nemám čas a zkušenosti k řešení legislativy, chci jen zviditelnit problém, aby se všechny následné postupy urychlily.

Mým cílem je tohle všechno představit hlavně široké veřejnosti, která si vůbec neuvědomuje, co každý den zažíváme. Já to vidím i mezi svými přáteli. Proto je ve skupině Toalety pro všechny mnoho odborníků, zastupitelů, architektů, lidí ze sociálních odborů apod. Chci tam pozvat především chodící lidi, aby viděli, jaké máme problémy a vyzkoušeli se na svět dívat našima očima.

Běžní lidé si asi úplně neuvědomí, jak může být něco jako dostupnost toalet velkým problémem?

Neuvědomí, navíc často ani nemají povědomí o detailech. Občas se mi stane, že někam zavolám, zda je na místě k dispozici bezbariérové WC. Potvrdí mi, že ano, ale když _ přijedu, záchod je tak malý, že se tam s vozíkem nedostanu. Bohužel je to kvůli tomu, že se nedodržují základní věci jako přístupnost, správné provedení a dodržení norem.

V souvislosti s tím bych ráda zmínila jeden důležitý zákon, což je vyhláška č. 398/2009 Sb., která hovoří o stavebních úpravách a je v ní definováno, že každá rekonstrukce a stavba nových veřejně přístupných budov musí obsahovat bezbariérový přístup a vhodné sociální zázemí.  Ale i přesto se ve většině případů tato vyhláška nedodržuje, nekontroluje její dodržování a nepostihuje její nedodržení. Když jsem se o tom bavila s různými politiky, tak jen mávli rukou a prohlásili, že podobných věcí, které se takto nedodržují, je v Česku spousta.

Grinch si letos může dát pohov, Vánoce místo něj zničí covid. Výhledy na (digitální) podobu svátků mnohé nepotěší10. 11. 2020

Myslíte, že v zahraničí je situace lepší?

Určitě je lepší v západních zemích. Mám za sebou hodně cest a například v Německu a v Rakousku podobné problémy téměř neexistují. Půl roku jsem žila v Anglii, kde jsem studovala. Ačkoliv to bylo menší město, žádný problém tam pro mne nebyl. A když už se někde nacházela bariéra, tak měli alternativní řešení v podobně rampy či ližin, uložených hned za dveřmi, případně v zázemí podniku. I lidský přístup byl automaticky flexibilní a nápomocný. Možná je to mentalitou či tradicí ve výchově. Člověk se hned cítí důstojněji, než když se tady musí neustále doprošovat pomoci a často ji nenalezne.

V Česku chybí osvěta mezi normálními lidmi. Vrátím se k tomu, že nemohu říct, že by se nic nedělo a nechci nikomu křivdit, ale jde to opravdu pomalu. Přitom každým rokem přibývá několik set handicapovaných lidí. A nejde jen o vozíčkáře, bezbariérové toalety a další věci potřebují i lidé se skrytým handicapem – Crohnova choroba apod., ale také rodiče s kočárky. A zároveň je nutné říct, že nejde pouze o Prahu, ale o celé Česko. Snad se to brzo změní.

Zdroj: Jan Witek