Vozíčkářka Ema Rónová: „Chtěla bych žít normální život, ale prostředí v Česku mi hází klacky pod nohy“
Rozhovor
Zdroj: iStock.com
<Path>

Vozíčkářka Ema Rónová: „Chtěla bych žít normální život, ale prostředí v Česku mi hází klacky pod nohy“

Ema Rónová před patnácti lety prodělala úraz, kvůli kterému se náhle ocitla na invalidním vozíku. Nebylo to pro ni jednoduché, jelikož v té době sama vychovávala dvě děti. S těžkým životním osudem se poprala a dle svých slov nyní žije zcela normální život, stará se o děti, pracuje, studuje vysokou školu a funguje jako jakýkoliv jiný zdravý člověk. Ve zcela „normálním fungování“ ji však tak trochu brání okolní bariérové prostředí, což by svým úsilím chtěla změnit.
Jan Witek Witek Jan Witek Witek Autor
2. 10. 2020

Jak se váš život změnil po prodělání úrazu?

Dost razantně. Do úrazu bylo vše v pohodě. Poté přišel, jako asi u každého, kdo něco podobného prožije, velký šok. Ale vzhledem k tomu, že mám dvě děti, na které jsem po úrazu byla sama, musela jsem ihned začít naplno fungovat, pracovat a vydělávat.

To je úctyhodné… Mnoho lidí by něco podobného možná dostalo na dno…

Víte, neřekla bych, že je to úctyhodné. Spousta mých kamarádů vozíčkářů pracuje pro sociální oblast a snaží se nějakým způsobem pomáhat ostatním. Nicméně zdá se mi, že se v Česku vyskytují jakési dva extrémy. Buď jsou vozíčkáři oslavováni, že po úrazu pracují, sportují, jsou to olympionici apod. A druhým extrémem je, že jsou na tom tak špatně, že je všichni litují, pořádají se na ně sbírky atd. Je však nutné zmínit, že většině vozíčkářů jde především o to, aby žili normální život, jen stát a prostředí v Česku jim tak trochu hází klacky pod nohy.

Takže i přes to, že byste chtěli žít jako každý jiný, nemáte tu možnost?

Přesně tak. Snažíme se žít normální život. Pracovat, cestovat, sportovat, studovat, vychovávat děti a starat se o rodiče, ale situace a podmínky v Česku bohužel nejsou na takové úrovni, jako na západě. Stále se setkáváme s mnoha bariérami. Samozřejmě se to o dost zlepšilo, ale momentálně to nějakým způsobem v mnoha směrech stagnuje.

Nedávno jste založila skupinu Toalety pro všechny. Jaký má tato skupina cíl a co vás k tomu vedlo?

Nedostatek bezbariérových toalet je jedním z největších problémů, který trápí nejen vozíčkáře. Jedná se o základní potřebu, která nám je ve veřejně přístupných prostorech odpírána. Já sama se vyskytuji především v centru Prahy a poslední dobou je situace bohužel horší a horší. Tam, kde bezbariérové toalety dříve existovaly, se často ruší, nebo jsou nepřístupné. Personál podniku si z nich udělá například šatnu apod.

Jde tedy pouze o nedostatek bezbariérových toalet?

Netýká se to pouze toalet. Jde o celkovou bezbariérovost. Najdou se i takové perličky, jakou je například zadní vstup do magistrátu na ulici Jungmannova, kde se zvonek pro vozíčkáře nachází až nad schody. Ano, opravují se chodníky a dělají se přechody, ale centrum Prahy bohužel není tak přístupné, jak by v roce 2020 mělo být.

Týká se to třeba i veřejné dopravy, kdy například po půlnoci vůbec nejezdí bezbariérové tramvaje. Ale ze všeho nejvíc mě trápí právě již zmiňované toalety, jelikož je to základní lidská potřeba a právo a u nás je to opravdu problém. Z 90, ne-li z 99 procent, jsou toalety ve veřejně přístupných budovách pouze pro zdravé a chodící lidi.

<Path> „Lidé s postižením se zbytečně trápí představami, že si nikdy nikoho nenajdou,“ říká autor knihy o sexuálním životě hendikepovanýchZdroj:

Zdravý člověk si ani neuvědomí, jaký problém něco takového může být… Pravděpodobně vás to dost omezuje na svobodě?

Asi stárnu, nebo nevím, ale už mě zkrátka nebaví, že pokaždé musím plánovat. Kdykoliv někam vyrážím, ať už je to v rámci pracovní schůzky, školy, úřadů, nebo v rámci volného času, musím pořád počítat a přemýšlet, kam mohu jít a zda je tam vhodná toaleta. Když mě pozve někdo na schůzku, nastává trapná situace, kdy musím říct, že na tomto místě se potkat nemůžeme, protože tam není toaleta, kterou bych mohla použít. Člověku se ani kolikrát nechce říkat, že je na vozíku. Proč by to měla být prvotní informace, kterou ten druhý dostane? Když mě někdo pozve na pracovní schůzku, nechci, aby se předem zabýval tím, že jsem na invalidním vozíku, bylo mu to nepříjemné a musel to řešit.

Neustále proto musíme tvořit jakýsi program a počítat s nějakým časem dopředu, abychom se zvládli přesunout na toaletu a je to strašně svazující. Proto bych to ráda změnila a na tento problém veřejně poukázala.

Jak dlouho již trvá vaše iniciativa?

Ze všeho nejdřív bych ráda uvedla, že se nejedná o žádnou oficiální iniciativu, spolek apod. Zatím je to pouze skupina lidí, díky které bych celý problém chtěla co nejvíce medializovat a s pomocí členů a jejich dalších kontaktů, začít řešit. Skupinu jsem založila před prázdninami. Jedná se o veřejně viditelnou skupinu na Facebooku, kde se sdružují pouze lidé, kteří mají chuť tento problém řešit a nějak tomu pomoct. Sdílíme tam například fotky konkrétních míst, která jsou vedena jako bezbariérová, ale v reálu bezbariérová nejsou, případně tipy na místa dobře vyřešená.

Chtěla byste do budoucna vstoupit i do nějaké fáze vyjednávání se zastupiteli města apod.?

Přemýšlím spíše nad nějakou demonstrací či jiným happeningem, ale v této době není možné nic podobného plánovat. Pokud mi to čas dovolí, mám v úmyslu podobné akce pořádat pravidelně. A to do té doby, než se tyto problémy natolik medializují a zviditelní, až dojde ke zrychlení legislativy a přerodu města v bezbariérové.

Dosud za tyto věci nikdo nebojoval?

Existují organizace jako Centrum paraple, Česká organizace paraplegiků, Pražská organizace vozíčkářů či Národní rada zdravotně postižených, ale ty se soustředí primárně na legislativní kroky, úpravu legislativy, úřední postupy atd., což je samozřejmě také potřebné. Já však nemám čas a zkušenosti k řešení legislativy, chci jen zviditelnit problém, aby se všechny následné postupy urychlily.

Mým cílem je tohle všechno představit hlavně široké veřejnosti, která si vůbec neuvědomuje, co každý den zažíváme. Já to vidím i mezi svými přáteli. Proto je ve skupině Toalety pro všechny mnoho odborníků, zastupitelů, architektů, lidí ze sociálních odborů apod. Chci tam pozvat především chodící lidi, aby viděli, jaké máme problémy a vyzkoušeli se na svět dívat našima očima.

Běžní lidé si asi úplně neuvědomí, jak může být něco jako dostupnost toalet velkým problémem?

Neuvědomí, navíc často ani nemají povědomí o detailech. Občas se mi stane, že někam zavolám, zda je na místě k dispozici bezbariérové WC. Potvrdí mi, že ano, ale když _ přijedu, záchod je tak malý, že se tam s vozíkem nedostanu. Bohužel je to kvůli tomu, že se nedodržují základní věci jako přístupnost, správné provedení a dodržení norem.

V souvislosti s tím bych ráda zmínila jeden důležitý zákon, což je vyhláška č. 398/2009 Sb., která hovoří o stavebních úpravách a je v ní definováno, že každá rekonstrukce a stavba nových veřejně přístupných budov musí obsahovat bezbariérový přístup a vhodné sociální zázemí.  Ale i přesto se ve většině případů tato vyhláška nedodržuje, nekontroluje její dodržování a nepostihuje její nedodržení. Když jsem se o tom bavila s různými politiky, tak jen mávli rukou a prohlásili, že podobných věcí, které se takto nedodržují, je v Česku spousta.

<Path> Po ženě-vědkyni uvádí LEGO na trh celou inkluzivní sérii postav – tatínka na rodičovské dovolené, pracující maminku či vozíčkáře. Dojde i na LEGO se stejnopohlavními rodinami nebo třeba transsexuály?Zdroj:

Myslíte, že v zahraničí je situace lepší?

Určitě je lepší v západních zemích. Mám za sebou hodně cest a například v Německu a v Rakousku podobné problémy téměř neexistují. Půl roku jsem žila v Anglii, kde jsem studovala. Ačkoliv to bylo menší město, žádný problém tam pro mne nebyl. A když už se někde nacházela bariéra, tak měli alternativní řešení v podobně rampy či ližin, uložených hned za dveřmi, případně v zázemí podniku. I lidský přístup byl automaticky flexibilní a nápomocný. Možná je to mentalitou či tradicí ve výchově. Člověk se hned cítí důstojněji, než když se tady musí neustále doprošovat pomoci a často ji nenalezne.

V Česku chybí osvěta mezi normálními lidmi. Vrátím se k tomu, že nemohu říct, že by se nic nedělo a nechci nikomu křivdit, ale jde to opravdu pomalu. Přitom každým rokem přibývá několik set handicapovaných lidí. A nejde jen o vozíčkáře, bezbariérové toalety a další věci potřebují i lidé se skrytým handicapem – Crohnova choroba apod., ale také rodiče s kočárky. A zároveň je nutné říct, že nejde pouze o Prahu, ale o celé Česko. Snad se to brzo změní.

Zdroj: Jan Witek

Populární
články

Součástí vzrušení může být i dominantní postavení muže, kderý kompliment „uděluje“
HOT!

„Miliony žen“ mají v posteli úchylku, o které většina mužů ani netuší. Provazy ani důtky k tomu přitom nejsou potřeba

Autor: Martin Lyko
Semeno sice jako mlíčko trochu vypadá, konzumace mléka se na jeho chuti ovšem podepisuje negativně
HOT!

Slané, hořké, nasládlé: Na chuť semene má vliv strava, ale taky nemoci. Experimenty zkušených dokazují, co se na šmaku podepisuje nejvíc

Autor: Martin Lyko
Elektro-sex? Co dříve patřilo drsnějším povahám, je dnes už rozšířenou praktikou, která navzdory mýtům může být i velmi romantická
HOT!

Elektrosex? Co dříve patřilo drsnějším povahám, je dnes už rozšířenou praktikou, která navzdory mýtům může být i velmi romantická

Autor: Irena Piloušková
Věk by neměl být člověku překážkou vůbec v ničem
CESTOVÁNÍ

Na cestování není nikdy pozdě. 94letá seniorka boří svými dobrodružstvími z cest Instagram a zvládá to, o čem my ostatní jen sníme

Autor: Mirka Dobešová
Dlouhodobý pocit osamělosti se řadí ke stejným nebezpečím jako je kouření. Přesto je ještě velmi málo prozkoumaným jevem
TĚLO & MYSL

Cítíte osamělost? Nepropadejte depresi a raději začněte lovit bobříky, nebo se zavřete do tmy

Autor: Michal Černý
Eutanázie – měl by mít člověk absolutní právo ukončit svůj život s asistencí lékařů? Otázka, kterou budeme řešit ještě hodně dlouho
LIDÉ

Je dobrovolná eutanázie řešením problémů, anebo neexistuje hranice, kdy by se měl člověk vzdát?

Autor: Michal Černý
Jak dlouho by měl trvat sex?
HOT!

„A není to málo?“ Víme, jak dlouho by měl trvat „průměrný sex“ a kolikrát jej „průměrně“ mít

Autor: Mirka Dobešová
Misionářská poloha není jen pro heteráky
HOT!

Jak mají gayové sex? Povědomí, které mají heteráci, je přinejlepším zkreslené. Kdo si dovádění mezi muži vyzkoušel, zná rozdíl

Autor: Martin Lyko
Anální sex je často obávanou praktikou, ale při správném přístupu je to příjemné zpestření života
LIDÉ

Bojíte se análního sexu, anebo ho chcete naopak ozvláštnit? Přinášíme pár tipů pro bezpečný a příjemný zážitek

Autor: Michal Černý
Bojují vaše děti se sebevědomím? Trápí se vaši blízcí ideálem krásy? Světová hvězda Pink vzkázala své dceři, že krása má mnoho podob
TĚLO & MYSL

Bojují vaše děti se sebevědomím? Trápí se vaši blízcí ideálem krásy? Světová hvězda Pink vzkázala své dceři, že krása má mnoho podob

Autor: Irena Piloušková

E-Shop