Veronika Lišková (42) si do pěstounské péče vzala tři děti. „Bylo to jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Kdo z nás by nechtěl mít mámu a tátu?“
Jak jste se dostala k tomu, že si vezmete dítě do pěstounské péče?
Byla jsem takto nastavena vždy. Bylo mým snem, osvojit si dítě. S bývalým manželem se nám dlouho nepodařilo počít dítě, poté se poštěstilo a narodila se nám dcera, ale druhé dítě už prostě nešlo. Dcera si hrozně přála sourozence, ale biologickou cestou to nešlo, proto jsme došli k rozhodnutí, že si dítě osvojíme.
Proč jste se nerozhodli rovnou pro adopci?
To jsme původně chtěli, ale jelikož jsme již biologické dítě měli, na krajském úřadu nám řekli, že by nám raději nabídli pěstounskou péči, protože je spousta párů, které nemají děti vůbec a chtějí mít alespoň to jedno pro sebe. Pro takové páry se adopce hodí víc.
Takže jsme nakonec situaci přehodnotili, podali jsme si žádost o pěstounskou péči a bylo nám řečeno, že budeme čekat několik měsíců až let. Nakonec jsme čekali jeden den. Takže jsme měli štěstí. Šlo to hrozně rychle.
Když se ještě vrátím k tomu, co vám říkali na úřadě. Znamená to, že dětí k adopci je opravdu tak málo a dětí do pěstounské péče naopak hodně?
V současné chvíli je situace doslova kritická. Je spousta dětí, které se nedaří udat do pěstounských rodin. Je strašně málo pěstounů a každý člověk, který se o tom rozhoduje a podá si žádost, určitě nebude dlouho čekat.
A v rámci adopce?
Tam je dětí naopak málo, ale žadatelů spousta. Kvůli tomu, že v civilizované společnosti roste neplodnost, najde se mnoho lidí, kteří chtějí mít rodičovství uspokojeno na 100 procent. Takoví lidé si požádají o adopci. Nejžádanější jsou děti od 0 do 6 měsíců. U pěstounské péče jsou to většinou starší děti, ale existují výjimky. My jsme přijímali holčičky, které měly rok a dva roky. Náhradní rodina se pro ně hledala rok. Už tehdy byla situace alarmující.
Proč je takový problém najít pěstouny?
Děti do pěstounské péče jsou většinou problémové. Jsou to děti, které nepocházejí ze zrovna optimálního sociálního prostředí. Jsou to například předčasně narozené děti, děti, které mají nějaké postižení či nemoc, což ale není pravidlem. Ale hlavně jsou to děti, které mají kontakt se svou biologickou rodinou. Proto mají mnozí lidé strach. Nechtějí se o ně dělit s někým dalším. To jsou asi největší obavy.
Vám bylo řečeno, že budete čekat rok, nakonec to byl jeden den. Nebyl to pro vás šok?
Bylo to velmi příjemné překvapení. Pamatuji si, že jsem šla na zastávku pro dceru, která jela ze školky a během toho mi volali z úřadu. Ihned jsem se rozbrečela. Bylo to velmi emotivní.
Jak vlastně celý proces probíhá a kdo si může o dítě zažádat?
Může to být samožadatel, může to být pár, ale i manželé. Je samozřejmě jednodušší, když jsou dotyční manželé a jsou na dítě dva. Nicméně žadatelem může být kdokoliv. Sociální pracovnice ověří jeho zdravotní stav a stav financí, aby to například nebyl člověk s exekucemi. Ptají se na práci a za nás ještě žádali i posudek z práce či posudek z obce. Následně se přistupuje k psychotestům a psychologickému pohovoru. Kromě toho si také často ověřují, jak je člověk celkově nastaven, aby například do rodiny, kde jsou dva peciválové, nepřibylo hyperaktivní dítě a do rodiny, kde jsou sportovci, nepřišlo dítě, které nemá dobrou prognózu, co se pohybu týče.
Jaký je následný průběh od potvrzení žádosti po převzetí dítěte?
Ze všeho nejdřív se seznámíte se spisem, následně potvrdíte, že o dané dítě máte opravdu zájem. Že přijímáte vše, co si s sebou dítě nese. Pak jej převezmete například z dětského domova či od přechodných pěstounů. Pěstounská péče následně končí dovršením 18 let dítěte, ale pokud dítě studuje, pěstounská péče pokračuje až do 26 let dítěte. Ale může se stát, že si vezmete dítě, jehož biologický rodič je například ve vězení a za rok jej mají pustit, tudíž se pěstounská péče vztahuje pouze na jeden rok a je to tzv. přechodná pěstounská péče.
Vy jste tedy v pěstounské péči měla a máte celkem kolik dětí?
Celkem tři. Vlastní biologické děti mám aktuálně také tři. První holčička, kterou jsme dostali do péče, nyní žije s pěstounem, mým exmanželem. Poté jsme přijali další dvě holčičky. Sestřičky, kterým je dnes 13 a 14 let. Kromě toho mám biologickou dceru a dva kluky.
Všechny děti v pěstounské péči máte dlouhodobě? Jak to vnímají, když jsou s vámi odmalička? Holky, se kterými stále žijete, jsou už starší… Vysvětlovala jste jim celou situaci?
Ano. Ony ví, že nejsem jejich biologická máma. To ví odmalička a nikdy jsme to netajili. Se svou biologickou matkou se viděly, když byly ještě hodně malé a nechodily do školy. Od té doby nemáme s biologickou maminkou žádný osobní kontakt. Ale holky jsou se vším srozuměny. Ví, že mají biologickou rodinu, že je ze Šumperka a pokud se o jejich mamince něco dozvíme, tak se jim to snažíme předávat. Samozřejmě jen to dobré.
Jaký vztah tedy mají k vám? Jak vás vnímají?
Vnímají mě jako mámu se vším všudy. Vůbec to nerozlišují. A to ani já. V žádném případě nerozlišuji, které dítě je biologické, které ne. Dříve jsme například slavili „dovezeniny“, což je v pěstounských rodinách ekvivalent narozenin, v rámci kterých se slaví den, kdy děti do rodiny přišly. Hodně se to používá například ve škole, aby se předcházelo výsměchům a šikaně dětí z pěstounských rodin. Proto se to oslavuje. Nicméně teď už holky dovezeniny slavit nechtějí. Řekly mi, že jsme zkrátka svoji, že už nic podobného slavit nemusíme.
Takže zkrátka fungujete jako klasická rodina a předpokládá se, že to bude pokračovat i poté, co pěstounská péče skončí?
Přesně tak. Jako bychom byli biologická rodina. Rodinné vztahy a vazby nám zůstanou.
Ale úředně, po ukončení pěstounské péče, spolu žádný vztah mít nebudete?
Ano. Úředně už k sobě nebudeme nic. Ale ve chvíli, kdy jsou děti plnoleté, tak už za nich nemusí nikdo rozhodovat a něco podepisovat, pak už jde spíše jen o to, aby o mně třeba mohly získávat informace v rámci zdravotní péče, když budu třeba v nemocnici apod. Ale to se dá právně ošetřit. Stejně jako dědictví. Nevzniká to však automaticky.
Co přesně pro vás pěstounství znamená? Jak to po těch letech hodnotíte?
Pěstounství mě hrozně naplnilo a otevřelo mi obzory. Dostala jsem vysokou školu života, co se trpělivosti týče a naučila jsem se bojovat za děti, mluvit před lidmi a ať už děti měly jakékoliv problémy, musela jsem se s nimi vypořádat. Každopádně to můj život naplnilo.
Takže toho určitě nelitujete?
Určitě ne. Byla to jedna z nejlepších věcí, které jsem v životě udělala. Určitě bych podobnou zkušenost doporučila všem ostatním. Být pěstounem je strašně hezké a naplňující. Člověk udělá něco pro dítě, které je pro něj do té doby anonymní. Stane se pro něj blízkým a dá mu de facto život. V dětském domově, ať už tam pro děti dělají cokoliv, to prostředí zkrátka ideální není. Díky bohu za každé dítě, které dostane podobnou šanci. Kdo z nás by nechtěl mít mámu a tátu?
